Mám radost, že skutečně pomáháme

Jaký vede život sympatická Kateřina Jančaříková, která propadla záchranářskému výcviku? Nenechte si ujít tento zajímavý rozhovor o tom, jaké emoce cítí psovod záchranného psa. Rozhovor o tom, že nalézt mrtvou osobu je vlastně úleva pro rodinu, která tak konečně našla klid.

O tom, že i tak skvělá a otrlá záchranářka a člověk, který se ve psech skvěle vyzná, se pustí do boje s výchovou hned tří kanaánských psů. Rozhovor, který vás určitě zaujme…

Kateřino, co Vás vedlo k tomu zvolit si záchranářský výcvik psa jako prioritu? A věnovala jste se někdy i něčemu jinému?

Jako dítě jsem cvičila malého knírače Breda ve Svazarmu. Cvičila je možná silné slovo. On trápil mne a já trápila jeho. Ale něco jsme se přece jen oba naučili. A když mi bylo 10 let, tak jsem s ním složila zkoušku ZMP 1. To byl takový náš vrchol. Hodně dobře nám šly pachové práce, ale hlídání tašky a kolíku, to byl kámen úrazu. Bred byl prostě milý pejsek a zlobit se na lidi neuměl. V té době mi někdo řekl, že by se hodil leda tak na záchranařinu. Tehdy jsem si poprvé řekla, že bych někdy v budoucnu záchranářského psa vycvičit chtěla.

Pejsky mám hlavně jako společníky. Život s nimi mne baví a těší. Věnovala jsem se i dalším oblastem kynologie – sportovní kynologii, agility, obedience, dogdancingu, flyballu, dogfrisbee, pasení... Ale člověk se nemůže o víkendech rozčtvrtit a být všude, takže jsem v ostatních oblastech zkoušky moc neskládala.

Jaký je Váš psí parťák?

Miluji každého svého psa. Po Bredečkovi jsem měla malou kníračku Brixi. Tehdy jsem měla malé děti, kterým jsem se naplno věnovala. Brixinka uměla všechno možné, určitě by byla schopná složit celou řadu zkoušek, ale já na ně nechodila. Když vážně onemocněla, koupil mi manžel border kolii Aywy. Děti byly už větší, a tak jsme s Aywy začaly makat. Složily jsme celou řadu zkoušek, včetně těch nejvyšších. Pro ni to byla hračka. Aywy je báječný pes. Přála bych si, aby žila věčně. Nebo alespoň  stejně dlouho jako já. Ale žel takhle to není. Psi žijí kratší životy než my lidé. A někteří umírají předčasně.

Když byly Aywy čtyři roky, vážně onemocněla. Kamarádka, u které jsem trávila s dětmi část prázdnin, měla právě štěňata groenendaela. A jedna černá holčička se rozhodla, že mne bude milovat. Celé tři týdny za mnou chodila a vnucovala se mi. Dostala jméno Orfi a odjela se mnou z prázdnin domů.

Aywy se pak naštěstí uzdravila, a tak mám na výcvik holčičky dvě, Aywy a Orfi. Orfi také složila celou řadu zkoušek a získala nominaci na atesty v kategorii „plochy“ a už s námi také jezdí na některá  pátrání v plochách.

Kromě těhle dvou hodných a poslušných holčiček mám ještě tři kanaánské psy: Sangie, Nokeda a Bruru. Kanaánští psi jsou zajímaví. I když to jsou psi, tak jsou divocí. V oblasti Kanaánu stále žijí v oportunních skupinách, bez lidí. Mají proto zachované původní psí chování. Učím se od nich psí řeči. Kanaánští psi jsou v Izraeli používáni jako záchranářští, ale zatím jsem nepřišla na to, jak je cvičit. Jsou hodně ostražití a řeší prostředí. Umím si je představit na pátrání, ale ne na zkouškách, které jsou u nás podmínkou pro nominaci na atesty. Miluji je, ale někdy jsem jimi frustrována, protože jejich způsoby mi bortí mé představy o psech i o mně samotné.

Se svým psem máte složené atesty a jste tak nasazováni do ,,ostré“ akce. Jaké to pro Vás je?

S Aywy máme složené atesty v kategorii sutiny i plochy. Na podzim 2017 nás čeká reatestace. Doufám, že vše dopadne dobře a Aywy ji navzdory vyššímu věku udělá.

S Orfi jsme nominovány na atesty v kategorii plochy. Doufám, že dostaneme pozvání na jarní termín a že se nám povede předvést to, co umíme a budeme mít trošku toho štěstí.

Vždy jsem chtěla se svými psy pomáhat. Jsem tak šťastná, že je mám, že mám prostředky, peníze, čas a zdraví na to, abych se o ně starala. A rodinu, která mne podporuje a který se účastní práce i zábavy (můj manžel se mnou jezdí na zásahy jako doprovod a technická síla).

Je mi jasné, že každý nemůže žít svůj sen se smečkou psů jako já. Přijde mi proto správné, když se mohu o své štěstí trochu podělit a někomu pomoci. Ze stejného důvodu děláme také canisterapii. V poslední době nás volají do pátrání asi jednou měsíčně. Mám radost, že profesionální složky začaly s dobrovolníky při pátráních zase více spolupracovat. Mám radost, že skutečně pomáháme.

Jak se dbá na bezpečnost Vaši a Vašeho psa při nasazení?

Každý musí dbát o svou bezpečnost především sám. No a psovod musí dbát o bezpečnost svého psa. Samozřejmě jsme pojištění, ale peníze nenahradí zdraví a už vůbec ne život.

Během těch 9 let, co se záchranařině věnuji, jsem viděla mnohé. Někteří lidé o zdraví svého psa příliš nepřemýšlejí a hodně riskují. Mnohokrát jsem viděla, že psovod naplánoval 10 měsíčnímu štěněti  motivační „odbíhačky“ přes sutiny plné skla a hřebíků. Tedy přes terén, ve kterém by se měl pes pohybovat s rozmyslem a pomalu, a ne ztřeštěně utíkat.

Při nasazení je třeba si uvědomit, že velitel zásahu nemusí být kynolog a netuší, co je a co není pro psa rizikem. Je těžké říci na zásahu větu: „Tam svého psa nepustím.“ Ale někdy je to potřeba.

Musím říci, že dříve bych si to asi ani nedovolila, protože jsem člověk, který se snaží autority poslouchat. Ale na mezinárodní cvičné misi v Estonsku nás organizátoři vysílali do situací skutečně rizikových a my jsme se říkat: „Ne!“ naučili a obstáli jsme. Z českého týmu se nezranil ani jeden pes, ale v rakouském týmu úraz měli.

Vyhodnotit rizika a odmítnout nasazení je totiž nejen mé právo, ale vlastně i povinnost. Vycvičený záchranářský pes má totiž obrovskou hodnotu a celému týmu velice uškodí, když se zraní.

Také je třeba říci, že v oblasti bezpečnosti se hodně rozchází trénování na závody ve tzv. sportovní záchranařině a příprava do praxe. To, co je na zkouškách a závodech zakázáno (zvednout psa, přenést psa přes překážku, dát ho na dlouhé vodítko, prohlédnout si terén, kam psa vysílám), je v praxi dovoleno nebo dokonce nezbytné (v praxi by nikdo neměl poslat psa na místo, které neviděl a neměl možnost vyhodnotit jeho rizika pro psa).

Teprve teď, když mi před očima moje skvělá fena stárne, uvědomuji si, že jsem ji  mohla během jejího života ještě více chránit. Zdraví,  dlouhověkost a přiměřená péče jsou klíčem k úspěchu. Každý rok, každý měsíc, kdy vycvičený pes může pomáhat, se počítá. Aywy je nyní 10 let a stále má na to, aby pomáhala.

Jaký ze zásahů ve Vás zanechal největší emoce a proč? Popište nám, co se stalo.

Každý zásah je plný emocí. Stačí povolání do zásahu a emoce už tečou. Člověk v takovém zrychleném tempu dává vařit čaj do termosky. Než se uvaří voda, nahází do batohu GPS, baterky, tatranky... sakriš, kde mám návleky... Pak zalije čaj a naloží batoh a psy do auta a jede. Při tom se modlí, aby ten člověk přežil, abychom nic nezvorali...

Samozřejmě pro mne byl nejsilnější zážitek zásah, na kterém Orfi našla tělo pohřešované osoby v lese. Hledalo se tělo, ne živý člověk, ale samozřejmě i tak je hodně smutné najít tělo. Vlastně je to ambivalentní. Mísí se radost z dobře vykonané práce a smutek z toho, že je ten člověk skutečně mrtvý.

Moc bych si přála najít alespoň jednou živou osobu a zažít při nálezu pocity veskrze radostné.

Mrtvý... kolikrát jste kdo viděl mrtvého člověka? Obyčejní lidé na to nejsou připravení. Já jsem obyčejný člověk. Hodně mi pomohl Gustav Hotový, který mi okamžitě po mé informativní SMS o nálezu volal, i když byl v zahraničí, a několika slovy mi dodal sílu se s nálezem vyrovnat.

Také mi pomohlo si racionálně říci, že jsme o Orfi pomohli příbuzným zesnulého. Představila jsem si, že dokud se nenajde tělo, tak má rodina různé problémy (zablokovaný účet, nemůže začít dědické řízení, kdo asi splácí hypotéku a z čeho?) a stres z toho, že neví jistě, zda mají truchlit nebo ještě doufat.

Kolik jste měli nálezů?

Já a moje holčičky jsme měly dva nálezy. Aywy měla nález v sutinách a Orfi v plochách. Nerada bych ale, aby se záchranáři posuzovali podle toho, kdo měl nálezů více a kdo méně. Práce záchranářů je vždy kolektivní.

V sutinách nález značí všichni přítomní psi. Není možné poslat hasiče odklízet ruiny jen na základě značení jediného psa.

Při pátrání v plochách se území rozdělí do sektorů a psovodi prohledávají přidělený sektor. To, že někdo má sektor, ve kterém je pohřešovaná osoba nebo její tělo, je dílem náhody. Ostatní na pátrání odvedli stejně dobrou práci.

Účastnily jsme se také několika pátrání, kde našel tělo pohřešované osoby jiný tým. Z nálezu jsem měla stejnou radost, protože jsme součástí celku, který funguje.

Stejně tak je úspěšné i pátrání, na kterém psovodi prověří policisty určený terén a řeknou, že se v něm pohřesovaná osoba nenachází. I to je přece dobře odvedená práce. Nedávno se nám něco podobného stalo. Osoba se našla asi 12 hodin poté, co jsme pátrání ukončili bez nálezu. Někde úplně jinde a živá, takže mohla policii říci, že v době našeho pátrání byla daleko od terénu, ve kterém pátrání probíhalo.

Dobrá práce je nejen, když se najde osoba či tělo, ale i když psovod správně prohlásí, že je terén čistý.

Kateřino, vy se záchranařinou neživíte, jak to tedy vypadá ve spojení s ,,normálním,, životem. Když je například potřeba vyrazit na zásah a Vy jste v práci.

Záchranařině se věnuji jako dobrovolník. Jsem ráda, že mne (i další dobrovolníky) v poslední době profesionálové zvou stále častěji do pátrání. Samozřejmě být dobrovolníkem, který zasahuje s profesionály, znamená, že vy čerpáte dovolenou nebo neplacené volno a ostatním běží plat.

Pracuji jako odborný asistent na vysoké škole. Několik hodin týdně vyučuji (to je pevně dané) a ostatní práci (přípravy, výzkumy, psaní vědeckých článků, konzultace apod.) dělám v čase, který si sama určím. Zatím mne volali do zásahu vždy mimo vyučování, takže jsem mohla vyrazit a práci jsem si udělala jindy.

Musím říci, že mne moji kolegové a nadřízení v mé dobrovolnické činnosti skutečně hodně podporují a nikdy mi neřekli: „Ne!“, když jsem chtěla na nějakou záchranářskou akci, i když třeba jen trénink. Dokonce mi nedávno pan děkan dovolil brát si s sebou do práce štěně na socializaci.

,,Ostré“ nasazení musí být velice náročné nejen po fyzické stránce, ale také po psychické. Jak se s tím vypořádáváte?

Co se týká fyzické stránky, tak se snažím udržovat v kondici. Chodím běhat, každé ráno si dám malou rozcvičku, pracuji na sobě, abych fyzickou zátěž zvládala. No a vždy je možné si po dlouhém pátrání namasírovat svaly hojivým přípravkem či se svalit na gauči. Vlastně lidem, kteří mají spíše sedavé zaměstnání, pohyb po lese prospívá.

Psychická stánka věci je asi složitější. Vlastně se jí málokdo zabývá. V naší společnosti je trapné přiznat nějaké emoce nebo snad duševní problémy, takže většina lidí o nich nemluví.

Jednou jsem seděla s profesionály u stolu a popisovala jsem jim svůj zvláštní stav po zásahu, který skončil dříve, než jsem dojela na místo pátrání. Vrátila jsem se domů, ale nemohla jsem vůbec pokračovat v práci (psaní článku), protože jsem byla v takovém divném stavu, nabuzená.

Řekla jsem jim: „No, jsem začátečník, neumím kočírovat emoce. Celé dva dny jsem pak byla úplně mimo.“

K mému překvapení mi profesionálové řekli, že takové stavy sami znají a že je prožívají pokaždé ve stejné situaci úplně stejně jako já. Není možné se vyplaveného adrenalinu zbavit jen tak, není možné to ovládnout rozumem. Poradili mi, že nejvíce pomůže si jít zaběhat nebo zajít do posilovny.

Hodně mi také pomáhá podpora našeho pastora, který sice o psech, kynologii a záchranářích skoro nic neví, ale je plný ochoty se učit a snahy pomáhat i v oblasti, ve které se neorientuje. Je ochoten se kdykoli modlit za pohřešovaného člověka, jeho rodinu i za nás na pátrání a povzbuzuje nás a dává nám požehnání a žehná i našim pejskům. Jako pastor pomáhá lidem v těžkých situacích, hodně toho viděl, odsloužil hodně pohřbů, má prostě velkou životní zkušenost. Je mi velkou oporou, když vím, že se na něj mohu kdykoli obrátit.

Kateřino, já Vám děkuji za krásný a zajímavý rozhovor. Co byste našim čtenářům řekla závěrem?

Prosím pěkně dávejte na sebe a své blízké pozor. V případě potřeby můžete najít více informací o tom, jak postupovat když se vám někdo ztratí na http://m.hledani-pohresovanych.webnode.cz/

Iveta Panýrková

Foto: Kateřina Jančaříková