Mám úchylku na „šklebouny“ aneb Placatý čumáček je prostě TOP!

Víte, že grifonci a brabantíci jsou poměrně všestranní pejskové a jde s nimi provozovat celá řada sportovních aktivit? V následujícím rozhovoru se dočtete o zkušenostech jedné z jejich majitelek s tréninky agility, obedience a noseworku. Tak pojďme na to!

Maličký grifonek nemusí nutně plnit jen úlohu společníka rodiny, ale může být i plnohodnotným parťákem pro různé kynologické disciplíny. Usměvavá Milada Králová se věnuje především noseworku, ale i obedience a v minulosti také agility. A navíc má se svými pejsky složené i nějaké zkoušky z výkonu. Prostě všechno jde, když se chce…

Psa jsem chtěla již od mala, ale svého prvního jsem si mohla pořídit až ve třiceti. Byla to fena pekinéze, krásná princezna. Absolvovaly jsme spolu výstavy, založila jsem si chovatelskou stanici „od Petrské brány“ a odchovala jsem s ní jedno štěně, které zůstalo doma. Poté přišli leonbergeři, nejdřív pes Bret, po něm pak fena Barunka a můj první vrh leonbergerů. Jak už to tak většinou chodí, jednu fenečku jménem Apolenka jsem si nechala, a díky ní jsem se dostala ke sportovní kynologii. Byla hodně fixovaná na fenu-matku, bez její přítomnosti byla plachá a nervózní. Začaly jsme tedy spolu chodit na klasický výcvik, přičichly k agility a už to jelo. Apolenka měla, myslím, jako jediný leonberger u nás splněných deset zkoušek A1 (agility) na výborně. Pak jsme začaly běhat v kategorii A2.

Agility s Apolenkou nás zcela pohltily, začala jsem koukat po její nástupkyni. Inspirovala jsem se tak trochu u paní Hřebačkové, která začala s brabantíky běhat jako první. A hlavním důvodem byla moje úchylka na šklebouny (jak je nazvala jedna paní), placaté čumáčky se mi prostě vždycky líbily. Doma ale zatím nebyla ta správná konstalace, vstoupila jsem tedy alespoň do klubu grifonků tzv. „na sucho“, abych věděla něco o dění kolem tohoto plemene. Pár let mi trvalo, než jsem doma brabantíka prosadila. A krapet chlubení neuškodí, vyhrála jsem také konkurz na logo klubu grifonků…

Nejstarší Janinka (Yanya Dog Lome), maminka dvou lumpíků Azi (Azgard od Petrské brány) a Anetka (Anoinetta od Petrské brány) tvoří brabantí smečku a přibyla k nim ještě tollerka Amálka z Váhy. Brabantíci jsou rodinnou komunitou, takže u nich se soužitím problém není. Janinka je rozvážná a Azík s Anetkou jsou stále připraveni k nějaké činnosti. Amálka k nám přišla už do hotové smečky, tak byl trochu problém, než ji brabantíci přijmuli. Janinka při pohledu na nové štěně málem odporem omdlela, Azík a Anetka vrčeli a vyštěkávali. Pár týdnů trvalo, než byla Amálka do smečky přijata. Dnes jsou všichni čtyři v pohodě, jezdíme na výcvikové víkendy a tábory všichni pěkně pohromadě a tvoříme nekonfliktní tým.

Zaměřujeme se hlavně na obedience, nosework a s tollerem pak na lovecký výcvik. Co se týče brabošů, Janinka cvičí a trénuje obedience, ale má za sebou i agiliťáckou minulost, ale tento sport jí moc nesedl. Pár výjezdů na závody máme za sebou a i pár běhů v A1 na výbornou. S Azíkem se věnujeme obedience a nejmenší Anetka pracuje v oboru nosework.

Obedience je taková „vyšší dívčí“ poslušnost. Pejsek musí plnit cviky naprosto přesně, a to se týče i psovoda. Sebemenší pohyb, úkrok nebo povel navíc se penalizuje a může anulovat i celý cvik. Srovnávat výkony brabantíků a např. borderky, tedy nejvíce zastoupeného plemene v tomto sportovní odvětví nelze. Třeba v agility trvá běh minutu, v obedience se musí pes soustředit deset minut i více. Bez pamlsků a bez velkého juchání. Oproti tomu nosework, odvětví, které je psovi vlastní, většinu psů baví, a placatý čumáček nečuchá hůře než dlouhý. Nevýhodou je malá postavička, neboť ve vyšších třídách se už totiž hledá vzorek padesát centimetrů nad zemí i výše. Hledá se i ve vodě, a ne každý brabantík ji zrovna miluje. 

Ano, někdy jsem se i natrápila. Např. aport byl pro nás tvrdým oříškem, a když už konečně v tlamičce zůstal, najednou vypadl, škrtl o pacičku, a bylo zase vystaráno na nějaký týden učení. Ale všechno jde, nyní Janinka aportuje i kovovou činku přes překážku. V podstatě všechny cviky ve vyšších třídách už jsou pro brabantíka hůře učitelné a pochopitelné než pro pracovního psa. Např. směrový aport, kdy po chůzi u nohy a zastavení musí pes přinést ten správný kousek, na který psovod ukáže. Další lahůdkou jsou napachovaná dřívka, kdy musí zvíře rovněž přinést psovodovi to správné. Všechno jde v tréninku pomaleji, člověk musí mít trpělivost, nekřičet a nerozčilovat se. Stačí (alespoň v případě mých brabantíků) jeden křivý pohled a můžete pro ten den sbalit v obedience svá fidlátka.

Je to pacholek, je šikovný, ale paničko, cvičím jenom za pamlsky, na zkouškovém place je nedostávám, takže nepracuji… Umí v podstatě všechno, ale párkrát mi ukázal na zkouškách prstík nahoru, není pamlsek, nemakám. Takže letošní splněná zkouška je velkým úspěchem. Kupodivu si oblíbil aport, se kterým jsme se hodně natrápili, asi genetická výbava po mamince Janince. Tři roky nám trvalo, než pochopil, že činka není odporná, ale že se dá za velkého jásání i přinést paničce. Má raději běhací cviky, (box, přivolání...) než technickou chůzi u nohy apod.

Těžko říct, ale myslím, že pro grifonky budou spíše zajímavější jiné kynologické sporty, jako třeba nosework, agility nebo dogdancing. Podle mých zkušeností bych si tipla, že spíše nebavila.

Mám tři brabantíky, se dvěma dělám obedience a třetí Anetka začala být tak trochu „bezprizorní“ a na tři tréninky OB nebyl čas. Anetka rostla jako kůl v plotě... Nosework byl před třemi roky u nás teprve začínajícím a rozvíjejícím se sportem pro psy. Vůbec jsem nevěděla, o co jde, byla to pro mne španělská vesnice. Anetka byla rozjívená puberťačka, takže dostala kurz NW za trest, aby věděla, že se také musí poslouchat a něco dělat. A čuchání ji začalo bavit, a když nějaká aktivita baví psa, baví i paničku. Nosework je úžasný sport, je to přirozená činnost pro psí nos. A jestli je zkrácená čenichová partie v nevýhodě?  Nos jako nos, epitel na nosní houbě u ovčouna nebo boxera je stejný. Trochu jsme o tom diskutovaly s trenérkou a ta měla pro mě zajímavou odpověď: „Četla jsem jeden výzkum, kde se psalo, že mopsíci mají lepší čich než němečtí ovčáci. Já si to vysvětluji tím, že jak mají kratší čenich, tak mají více čichového epitelu a receptorů nahloučených na sobě a tím lépe cítí.“

A ještě trochu k NW. Je to sportovní obdoba policejní a celní praxe. Psi hledají ukryté vzorky (skořice, pomeranč) v různých terénech. V přírodě, v lidském obydlí, ve vodě a čtvrtou disciplínou jsou batohy, květináče, lidské ruce apod. Zkušební řád je rozdělený do čtyř kategorií – Z, 1, 2, 3. S každou vyšší kategorií se samozřejmě zvyšují i kritéria, jak na obtížnost schovaných vzorků, tak i na velikost prohledávaného terénu.

Janinka má na svém kontě OBZ, OB1, OB2 a Azík OBZ a OB1. V agility máme 2x A1. Anetka má Master of NWZ (musí mít složené všechny čtyři zkoušky) a máme také hotové zkoušky z NW1 - U1, Z1, D1. Zbývá složit poslední NW1 k Masteru of NW1.

Ano, práce to je, s brabantíky je o něco větší než s pracovním plemenem, ale když vás něco baví, jde to samo…

Trénuji na pamlsky. Pochvala samozřejmě také funguje, ale top je dostat voňavou odměnu.

Každá složená zkouška je pro mě úspěchem. Někdo říká, že cvičí s brabantíky pro radost svou nebo psa, a proč ho a potažmo i sebe trápit na zkouškách. Mám to trochu jinak. Mám radost, když nám to jde, když jsou šikovní, tak proč nezúročit práci a píli na zkouškách? Je to odměna pro mne jako pro majitele pejska. Složíme zkoušku a já vím, že to děláme dobře a nebudu lhát, že když se zadaří, jsem pyšná na své psy i na sebe.

Asi nemám vtipné brabantíky nebo jsem suchar. Ona je v podstatě „sranda“ kolem tří tlamiček stále. Nepovím vám však zážitek z výcviku, ale z běžného soužití. Po příchodu z práce mě „uvítal“ obývák plný natrhaných časopisů na kousky, hračky a polštáře se válely po zemi a brabantíci byli vzorně poskládaní na gauči a k tomu všemu puštěná televize a v ní běžel pořad „Sama doma“…

Letos bych chtěla začít učit NW Janinku a Azíka. Přála bych si konečně složit s Anetkou  zkoušku NW1 – vodu. Jiné konkrétní plány nemám, těším se na jaro, až budeme chodit více na společné procházky, čekají nás sportovní víkendy, psí tábor a také všechno ostatní, co máme všichni rádi.

Foto: archiv Milady Králové