Máte správně rozdělené role ve své smečce? 16. díl

Líbí se vám seriál Míši Drábkové a také vám pomáhají její rady a postřehy zlepšit vzájemnou komunikaci a soužití s vaším psem? Pak rovnou přidáváme další díl, v jehož závěru najdete i tip na jeden takový velmi zajímavý pokus, který vám pomůže pochopit celou řadu věcí. Přejeme příjemné čtení!

V tomto seriálu jsme se podívali na počátky soužití člověka a psa, jejich odlišnosti, které mohou být zdrojem neporozumění při vzájemné komunikaci. Psali jsme si, že spolupráce člověka a psa funguje výborně, když člověk do vztahu vloží své přednosti, láskyplnou přirozenost, získané schopnosti, porozumění jak se chovat v dnešním světě plném nástrah a nebezpečí. Vzniká tak nepopsatelně krásný vztah dvou jedinečných bytostí založený na opravdovém partnerství a vnitřním propojení.

Tentokrát se podíváme na dnešní realitu soužití člověka a psa. Našlo by se něco z již uvedeného, čeho jste si také všimli?

Čeho si na psech nejvíce ceníme?

Pes má pro člověka své nevyčíslitelné přednosti – neomezeně dobíjí jeho lásku, šíří pozitivní energii, učí jej životu v přítomném okamžiku. Toto chování velmi pomáhá sdílet s dvounohým parťákem to, co člověk potřebuje ve svém životě doplnit. Upřímnost, láskyplnost, oddanost, radost a věrnost jsou vlastnosti, které si na pejscích velmi ceníme. A pro toto jejich sdílení si je často pořizujeme. Svému člověku pes sdílí lásku a svou energii bez překážek, předpokladů, odsuzování a domněnek. Prostě je. Žije a promlouvá s člověkem svou jasnou, dávající a jedinečnou komunikací. Jak to dělá, že ve svém bytí nepotřebuje rozšiřovat pomluvy, podlost, zákeřnost, závist či nenávist? Jak je možné, že když svého člověka nevidí třicet vteřin, tak jej vítá a těší se, jako kdyby jej neviděl několik hodin? Vidí ve svém člověku přirozeného parťáka a jedinečnou bytost, která vzešla z přírody stejně jako on.

Člověk má v rukou celý psí život

Člověk se během svého vývoje přesunul z přírody do měst, začal stavět, budovat a používat různé technologie. Jeho komunikaci kromě slova začala ovlivňovat spousta vlivů, které způsobily velmi nejasnou, nepřesnou či různě zkreslenou interpretaci. Toto je hlavní příčinou vzájemného nedorozumění nejen mezi člověkem a psem, ale působí komplikace i při vzájemném dorozumívání mezi lidmi.

Přechodem do měst jsme si s sebou přinesli také pejska, aby nám dělal společnost. On ve svém přirozeném prostředí nemůže znát všechny nástrahy lidského světa, proto se musí učit mnoho věcí, aby byl v bezpečí např. před auty, otrávenými kousky dobrot či dalšími nástrahami, které se v přírodě nevyskytují. Člověk, který si psa pořídí, připoutá jej k sobě poutem zodpovědnosti. To znamená, že je za něj zodpovědný po celý jeho život. Jejich společný život může trvat klidně i dvanáct až sedmnáct let. Délku této zodpovědnosti je potřeba do důsledku zvážit už při myšlenkách na jeho pořízení. Stane se členem rodiny. Nejde jej odložit, opustit, někde zanechat. Pokud při myšlenkách na pejska máte jakékoliv pochybnosti o délce společného života či vaší ochotě podřídit svůj život určitému omezení spojenému s přizpůsobením vlastního soužití, dovolené, cestování atd. chlupatému miláčkovi, pak si jej raději nepořizujte. Při zvažování vám může pomoci i následující pohled.

Představte si, že jste psem (nebo malým dítětem, které ještě není schopné se o sebe postarat) a položte si otázku: „Jak by se mi líbilo, kdyby…” …páníček jel na dovolenou a mě nechal u cizích lidí? …mě nechal přivázaného u boudy v zimě a dešti a on ležel v teple na pohovce?…on šel za kamarády a mě neumožnil se s kamarády proběhnout?… Máte-li pocit, že zde „polidšťuji” práva psa do jiné pozice, než kam jako zvíře patří, tak věřte, že to není úplně nutné. Důležité je zajistit jeho přirozené potřeby a k přehnanému chování  do polidšťování není důvod. Pes je stvořením mnohem chápavějším, než jsme my lidé. Respektujme, že má své pocity, myšlenky a je to společenský tvor, kterého jsme si my lidé připoutali k sobě. Jak již psal A. Saint Exupéry v knize Malý princ „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

Jak nastavit jasná pravidla?

Úkolem člověka je být pejskovi „přirozeným průvodcem”, učit jej vše potřebné a zajišťovat své i jeho bezpečí. V mém vnímání si člověk říká Homo Sapiens (Člověk rozumný) právě proto, že s pejskem vytváří vztah založený na důvěře, zodpovědnosti a sdílení. Vysvětlí mu vše od úplného začátku tak, aby pes přesně věděl, jak to v rodině funguje, co je vhodné a kterým svým chováním se již dostává do nebezpečných situací. Co je ve smečce přípustné a vhodné. Je-li v rodině/smečce soužití s pejskem nastaveno do detailů jasně, srozumitelně a je mu vysvětleno „řečí”, kterou pochopí, tak každodenní soužití probíhá v souladu, bez překážek, rozčilování a stresu. Výsledek vypadá potom tak, jak si ho každý milující pejskař představuje – pejsek je se svým páníčkem, neutíká, nedostává se do nebezpečných situací a nerozšiřuje agresivitu či jiné nevhodné chování. Vztah je založen na jasném soužití, laskavosti, důvěře, respektu, zodpovědnosti obou partnerů. V takovémto soužití pejsek svého průvodce rád následuje. Stojí při něm v dobrém i ve zlém. Dal by za svého člověka život.

Realita dnešního světa, ale vypadá trochu jinak…

Mnohdy vidíme pejsky utíkat od páníčků, pána rozčíleného, rudého vzteky, že pes nedělá to, co on zrovna chce. Snažíme se psa v jeho reakcích umírnit křičením a manipulací. To nefunguje, i když je v mnohé literatuře popsán právě tento způsob správného přístupu k psovi a jeho výchově. Jak to naši dávní předci dělali, že neměli na připoutání parťáka žádnou pomůcku a přitom spolu byli šťastní?

Dnes člověk má k dispozici spoustu možností, jak psímu parťákovi ukázat, že je důležité, aby s námi zůstal (např. vodítko, pamlsek, klikr, klec, plot atd). A přesto všechno vidíte v parcích psa tahajícího na vodítku, člověka vystresovaného z toho, že vidí jiného psa nebo bázlivého pejska bez sebedůvěry krčícího se při každém pohlazení. Správné a nesvazující použití vynalezených pomůcek je velmi důležité ke štěstí obou partnerů. Příjemné a šťastné soužití nelze založit na šíření negativních emocích. Ty se šíří prostorem i partnerstvím jako oheň a pálí všechny mosty mezi parťáky. A toto neplatí pouze pro vztah člověka a psa.

Základní informace k pochopení nestačí

Člověk dostal do vínku slova, která používá. Řekli bychom, že by komunikace měla fungovat. Slovo tvoří pouze čtvrtinu komunikace. Každý z nás se v dětství naučil, co dané slovo vyjadřuje. Pro oba partnery však stejné slovo nemusí znamenat přesně to samé. Ukažme si na krátkém pokusu, jak mnohdy i jenom slovo, jeho význam či hloubka pochopení jeho obsahu vytváří překážku v komunikaci.

Vyzkoušejte si následující: Řekněte partnerovi (může jim být jiný člověk – manžel, dítě, kamarád), ať si představí např. černou kostku. Pejska z tohoto pokusu vynecháme. Představte si také černou kostku. Máte? Zeptejte se nejdříve partnera a pak sami sebe, jak vypadá černá kostka? Oba jste si pravděpodobně představili černou kostku, že ano? Znám i případy, kdy se pod pojmem černá kostka ukrývala i světlá koule. To se také může stát. A proto základní informace k pochopení nestačí. Prozkoumejte pojem dál. Ptejte se: Jak je velká? Jak je těžká? Z jakého materiálu je vyrobená? Jaký má povrch? Jaká je na dotek? A takto bychom mohli pokračovat. Mám zkušenost, že hned od prvního upřesňujícího dotazu se černá kostka každého z nás liší. A věřte, že nezáleží na tom, kolika lidí se zeptáte. Naše vnímání se od vnímání každého dalšího člověka liší a to ne málo. I takto „nevinné” slovo může v komunikaci vyvolat velký nesoulad. Naše slova jsou sice stejná, ale jejich význam je pro každého z nás jiný. A toto je také důvodem, proč povely mnohdy nefungují, jelikož pouze slovo v komunikaci se psem nestačí.

Všichni jsme jedinečné bytosti

Každý máme svou „realitu”(svůj svět), ve které žijeme a máme i úplně jiné vnímání. Našim „světem" přispíváme ke společnému vnějšímu světu. Podstata rozdílnosti naší komunikace je vidět na každém kroku. Jak dopadl váš pokus – máme šanci si rozumět? Na tomto příkladu jsme si ukázali, jak nejasná a nedetailní naše lidská komunikace je. Staneme-li se vědomým člověkem, který přesně ví, co má pejska naučit a jak, naučíme-li se přesnou a jasnou komunikaci, která nám není vlastní, tak si velmi zjednodušíme a zešťastníme vzájemné porozumění nejen se svým čtyřnohým parťákem.

V příštím díle si ukážeme pár příkladů ze života, které nám pomohou v našem vnímání situací každodenního života.

Ing. Michaela Drábková, Ph.D.

Foto: archiv Michaely Drábkové, Jitka Metličková, Nikola Kolářová, Pavlína Opltová, Kristýna Ježková, Jiří Cink

Za některé fotografie moc děkujeme našim milým čtenářům.

http://www.pespartak.cz/

http://www.znakovarecpropsy.cz/

https://www.facebook.com/pespartak/