Mé toye práce neskutečně baví!

O tom, že na velikosti nezáleží, vás jistě přesvědčí malý ruský toy. Plemeno na první pohled křehké nevážící více jak tři kilogramy. Přesto se s ním dá zažít spoustu legrace. Díky rozmanitosti kynologických sportů s ním uplatnění rozhodně naleznete. Ostatně posuďte se sami...

Věříme, že vás následující rozhovor rozhodně utvrdí v tom, že ruský toy je skvělým parťákem do nepohody a hodí se k celé řadě nejrůznějších aktivit. O tom všem si budeme povídat se skvělou Danou Gínovou, která se svými psy rozhodně nezůstala jen u procházek a navíc se může pochlubit i nějakými úspěchy.

Dano, vzpomenete si ještě, kdy jste se s rusáčkem setkala poprvé a jaký byl váš začátek s těmito psy?

Vzpomínám si na to velmi dobře. Poprvé jsem se setkala s Ašinkou. Byla to tenkrát dvouměsíční malinká dračice. Hned ke mně přiběhla, začala lítat sem a tam, běhala po celém bytě chovatelky. Poté si na chvilku sedla přede mne, zadívala se mi do očí, já si k ní sedla, že ji pohladím. V tu chvíli vzala dráhu na druhou stranu místnosti. Rozesmála jsem se a řekla: „Dělá si ze mne srandu, mrška jedna. Beru ji. Nebude s ní nuda.“ Byla jsem rozhodnuta během pár vteřin. Byla to láska na první pohled. Moc se mi od samého začátku líbila. Najednou byla u nás doma. Já, která nikdy psa neměla, jsem si pořídila doslova a do písmene – čertici, dračici, torpédovou myšku a velkou lásku, to vše v jednom vydání. Vůbec jsem netušila, jak se pes vychovává, jak se cvičí… No, prostě jsem byla kynologií absolutně nepolíbená. Musím říct, že začátky pro mne byly velmi těžké. Začala jsem hltat literaturu o výchově psů, hledala různé články a doporučení na netu, snažila jsem se jí dát to nejlepší. Dnes již vím, že jsem svou první 

psí holčičku dokonale kazila, rozmazlila, prostě byla mým pokusným králíkem, zároveň „panenkou“, ale na druhé straně i psem do pohody i nepohody i na cvičák. Prostě moje životní láska.

Jak jste se ale dostala k tomuto plemeni nebo vlastně k paní chovatelce své první fenky?

Vůbec jsem původně nevěděla, jakého psa si vybrat. Načítala jsem si povahové vlastnosti různých plemen. Na začátku jsem jich měla vybraných asi patnáct. Postupem času jsem výběr zužovala a zužovala, až mi zbyla tato plemena – portugalský vodní pes, bígl a knírač. Nakonec jsem se přes známého dozvěděla, že viděl jakýsi inzerát, kde nabízí štěně ruského toye. Vůbec jsem tenkrát netušila, co je to za plemeno. Jela jsem se tedy podívat spíše ze zvědavosti. Že bylo hned jasno, o tom asi nepochybujete. Dalším důvodem, proč jsem zvolila ruského toye, bylo to, že jsem chtěla chovat a jezdit po výstavách. Jelikož mám dvougarsonku, tak si jistě dovedete představit, jak by to v pidi bytečku asi vypadalo, kdyby se mi narodila štěňátka portugaláčka. Dnes jsem si jistá, že jsem tenkrát zvolila skvěle.

Představila byste nám své současné psí parťáky?

Jééé, v současné době mám doma čtyři rusáčky. Tři fenky a jednoho pejska. Každý má diametrálně odlišnou povahu. Každý je jedinečný, každý má svou osobnost. Ašinka je jako jediná v mé smečce typickým zástupcem moskevského toy teriéra, která odpovídá původnímu standardu, ostatní jsou ruští toyové odpovídající novému standardu ruského toye.

Jak už jsem psala, první fenkou byla Ašinka, moje dračice, torpédová myška. Ničeho se nebojí, vždy byla pejskem do nepohody, se kterým jsem mohla absolvovat úplně všechno. Líbilo se mi na ní, že jsem si s ní mohla vyzkoušet i agility (tenkrát jsem snad ani o jiných sportech nevěděla). Docela jí to šlo. Bodejť by ne, vždyť její mamka vyhrávala všechny závody. My to dělali jen rekreačně. Jinak je značně tvrdohlavá, prostě teriér každým coulem. Dnes, ač je jí již čtrnáct let, je stále čilá babka, která miluje procházky.

Jako druhý se pro mne narodil Čikísek, ze kterého vyrostl opravdu elegán – pan Pes. Je dodnes vůdce smečky. Umí udělat pořádek. Nebojí se ani velkých psů. Má v sobě jakousi autoritu a je zdravě sebevědomý. Vzpomínám si, že jednou jsem s pejsky jela na psí tábor. Pokoje byly určené pro dvě osoby a jejich psy. Tenkrát mne vedoucí tábora ubytovala s paní, která měla dvě velké pudlice. V tu chvíli jsem si v duchu říkala, že domů asi odjedu s menším počtem psů. Byla jsem ujištěna, že to bude v pohodě. Tak jsme je seznámily, vše proběhlo úplně v pohodě, všichni si padli do oka. Když náhodou v pokoji nastal nějaký šrumec nebo holky byly už příliš rozdováděné společnou hrou, tak můj Čiki mezi ně vlítl a udělal okamžitě pořádek. Bylo mu jedno, že pudlice jsou několikanásobně větší.

Byl velmi vhodným adeptem pro výstavy psů. Jakmile se dostal na výstavní plac, vytáhnul se, narovnal a mistrně se prošel a předvedl se v nejlepším světle. Bylo vidět, že výstavy ho bavily. Rád se předváděl. Do svých osmi let byl ale těžkým samotářem, tak na mazlení moc vhodný nebyl. Dnes jakoby chtěl dohnat to, co zameškal. Mazlí se opravdu rád. Je mu už jedenáct let.

Protože mě stále neopouštěla myšlenka chovu, dojeli jsme si pro druhou fenku. Přivezli jsme si již půlroční dámu. Záhy jsem ale pochopila, že na chov nebude asi úplně nejlepší. Ginuška bohužel dostatečně nevyrostla a nezesílila natolik, aby porod pro ni nebyl ohrožujícím na zdraví či životě. Začala jsem pomalu dozrávat k tomu, že já a chov moc dohromady asi nepůjde. Tak jsem přemýšlela, co dál? Její zabydlení se a adaptace na nový domov neprobíhaly tak, jak bych si přála, a tak jsem zvolila jinou strategii a začala s ní pracovat. Hodně jsem se jí věnovala, trénovala socializaci, poté jsem zjistila, že je ideálním adeptem na trénink signálního psa. Chytla se, s radostí cvičila a snažila se mi dělat radost a povedly se jí složit i zkoušky, a tak se stala mým signálním psem. To byl jakýsi start a poté jsme se spolu daly krom jiného i do tréninku jiných klidnějších sportů a nejvíce nám sedl právě dogdancing. Musím říct, že dnes jsem právě na tuto fenečku strašně moc pyšná. Rozeběhla se dráha tance. Ginuška při něm vždy pookřeje a září štěstím. Jedná se o velmi klidnou a jemnou fenku, ale jen do té doby, než venku vidí ptáčky. V tu chvíli se z ní stává lovec. Letos květnová holčička oslavila už své desáté narozeniny.

Posledním členem mé smečky je Seylla. Ona je velmi nadanou a chytrou holčičkou. V mnohém je povahou podobná Ašince. Je mazaná, dokáže si omotat během vteřiny člověka kolem své packy. Lidově řečeno, je vyčůraná a také mistryní na lumpárny. Seyllince letos budou čtyři roky a stále je hravá. Někdy mám pocit, že puberta ji nějak zapomněla opustit. Ale to je dobře, je s ní sranda. Je velmi mazlivá, ráda se chová, ale na druhé straně, i když je značně tvrdohlavá, se s ní velmi dobře pracuje a na cvičáku ji to vždy hrozně baví.

Vaši toyové nejsou jen psíci na okrasu, ale také výborní pracovní psi. Nemýlím se?

Koukám, že vám nic neunikne. Ano, snažím se s nimi pracovat. Vše ale děláme na pohodu. Klidně si občas dáme i několikaměsíční pauzu. Zkoušela jsem s nimi různé sporty například, agility, coursing, přivolávací hry…, ale skončili jsme u dvou pro nás hlavních sportů, a to je dogdancing a nosework. Řekla bych, že právě poslední dva jmenované sporty jsou pro ně ideální a jsou schopní obstát v obrovské konkurenci ostatních psů.

Co vás a vaše psy z těchto sportů baví více? Máte již na svém kontě také nějaké úspěchy?

Nikdy nemůžu koukat jen na sebe, co mne více baví. Musím brát na zřetel povahu psa, a co baví především jeho, na co má vlohy. I když jsem se několik let zaměřila pouze na výstavní kariéru. Opomenu-li nějaké ty CACe, BOBy, šampionáty, tak jednoznačně nejlepší výsledek výstavní kariéry mí psi dosáhli na světové výstavě psů v Salzburku v roce 2012. Čikimu se podařilo obstát ve světové konkurenci psů a obsadil tam první místo – V1, CACA. Zúčastnila se také Ginuška a vybojovala si 4. místo ve světové třídě fen – V4.

I přes dosažené úspěchy jsem se rozhodla výstavní kariéru opustit a najeli jsme právě na dogdancingovou a noseworkovou dráhu. Po usilovné práci se nám časem podařilo získat i nějaká ocenění. Plníme jednotlivé zkoušky z obou výše zmiňovaných sportů. Čiki má na svém kontě jen dvě zkoušky F1 a DwD1. Pak už ho tanec přestal bavit, a tak si zaslouženě užívá hlavně procházky, které miluje. Ginušce se podařilo se vypracovat až na mistra tance prvního stupně. Seyllinka má na svém kontě také splněné zkoušky, a to jak z tance, tak i z noseworku. Obě holky se zúčastnily párkrát i nějakých závodů a umístily se dokonce i na bedně. Seyllinka dokonce dobyla i první místo v noseworkových závodech. Všichni psi, ať už cokoliv trénují, či si jen tak užívají života procházkami, mi dělají radost. Jestli nakonec získají nějaké to ocenění, beru spíše jako třešničku na dortu. A samozřejmě mne ona třešnička potěší. To je jasné. Jaksi to člověka nakopne k další práci.

Zajímá mě, zda byste si vzpomněla na nějaký „kousek“, na který jste opravdu pyšná, že se vám podařil nacvičit?

Hi, hi, tak pyšná jsem na cokoliv, co se povede dotáhnout do konce. Ale nejvíc si vážím toho, že se nám podařil natrénovat tzv. pivot. Pro malá plemena psů je to opravdu náročný cvik, protože se většinou bojí nohou nebo alespoň z nich mají respekt. Jelikož se jedná o cvik, který se dělá v těsné blízkosti nohy, tak zejména pro toy plemena je velkým úspěchem, že ho zvládnou podle předpisů.

Jak své psy motivujete k práci a pokud jsou to pamlsky, jak řešíte to, aby se pes nepřecpal?

Mé psy není třeba nijak zvlášť motivovat. Práce je neskutečně baví. Stačí, když si vezmu výcvikovou sukni nebo začnu krájet pochoutky a už vědí, že se bude pracovat. Bohužel mám psy, kteří nejsou moc hraví (až na Seyllu), Odměny tedy musím řešit pamlsky. Toy plemena vyžadují toy pamlsky, tzn. ostrý nůž a krájet opravdu mini pamlsky. Je to práce, která je pro mne fakt nezáživná, ale psi z toho mají pokaždé Vánoce.

Ráda bych se také zeptala, v čem vidíte bonus a naopak nevýhodu u tohoto plemene?

Bonusem je jednoznačně individualita každého z nich. Člověk se s nimi nikdy nenudí, protože jsou opravdu chytří, vynalézaví a velmi přizpůsobiví v rodině, ve které žijí. Jsou výbornými parťáky téměř pro každého člověka. Jsou skladní, skočí si do menší tašky a mohou jet na výlet. Oni ale tašku moc nepotřebují. Spíš ji vyžadují předpisy přepravy a bezpečnost. Ač jsou maličcí, vydrží poměrně hodně. Ale to je všechno o tréninku. Pokud po „gaučákovi“ najednou budete chtít, aby vám běhal vedle kola, tak to fakt nedá. Nevýhody? Snad jen to, že by podle mého vkusu mohli být tak o pět kilo těžší a tím i přiměřeně větší. A byli by to úplně dokonalí parťáci právě na sporty.

Vím, že máte chovatelskou stanici, která má moc pěkný název – od Soviček. Proč zrovna od soviček, co to znamená?

Tenkrát jsem vymýšlela název pro svou chovatelskou stanici. Šla jsem zrovna kolem školy a v její blízkosti je i roztomilá soška sovičky jako znak inteligence. A protože rusáčci jsou chytří jako sovičky, tak mne napadlo, že by to mohl být docela dobrý název.

Pověděla byste nám, jak to nakonec u vás dopadlo s tím chovem?

O chov jsem se snažila několik let, ale nemůžu říct, že by se mi příliš dařilo. Není to zrovna činnost, která by mě naplňovala. Já jsem spíš tvor, který se snaží být hodně v přírodě a pomáhat druhým, a tak to mám i ve vztahu k pejskům. Snažím se jim spíš dělat radosti ze života a provozovat to, co mne i je dělá šťastnými. Umožnit jim, aby si život užili naplno.

Prozradila byste nám ještě na závěr, zda máte nějaká nesplněná přání spojená se psy?

Nesplněná přání? Mým přáním je, aby zmizely množírny a lidé konečně pochopili, že pes je rovnocenným partnerem pro člověka, jeho pomocníkem. Bylo by také fajn naučit se ho více vnímat, naslouchat mu a respektovat ho. Proto, aby pes mohl člověku dobře sloužit, je třeba ho pochopit a také správně vychovat.

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Dana Gínová, Ilona Machová, 4feet foto