Mějte svého psa vždy pod kontrolou!

Souhlasíte, že pes, les a zvěř je „smrtelnou“ kombinací pro ty, kteří svého psa nemají v tomto ohledu dostatečně zvládnutého? Je to věčné téma, které má zaručeně rub i líc. Co vše je schopen napáchat náš pes v lese? A co mu při tom hrozí? Víte to?

Toto téma je zajisté velmi zajímavé a někdy i tak trochu kontroverzní, a tak věříme, že v tomto případě o komentáře nouze jistě nebude. Povídat si totiž budeme s myslivcem a milovníkem zvířat v jedné osobě panem Markem Krausem, poradcem v oblasti myslivosti a kynologie, který nás jistě přesvědčí, že ne vždy je vše jen jednostranné.

Pane Krausi, vy jste nejen myslivcem, ale také vůdcem loveckého psa, konkrétně barváře. Prozraďte nám, čím je pro vás váš pes a proč jste zvolil zrovna myslivost?

Jsem kluk z vesnice, a proto vím, že myslivost byla v minulosti součástí jejího kulturního života. Myslivci vždy společně s dalšími organizacemi pořádali akce pro obyvatele vesnic a zároveň akce pro děti. Několikrát jsem jako školák byl při odchytu zajíců za naší obcí, kterého se účastnila celá škola, nebo jsme při honech tajně chodili s kamarády za myslivci a sbírali jsme vyhozené patrony. Hra na myslivce byla několikrát součástí našeho dětského života. Postupem času jsem na myslivost zapomněl a věnoval se jiným věcem, ale zhruba před patnácti lety jsem se k ní zase vrátil. Stal jsem se členem mysliveckého sdružení v Krušných horách a začal přemýšlet o loveckém psu. Při výběru jsem zohlednil svůj přístup k myslivosti a k pracovnímu využití pro svého psa. Vybral jsem si hannoverského barváře, plemeno určené k dosledům neúmyslně postřelené zvěře. Tito psi jsou schopní sledovat stopu zvěře i několik desítek hodin starou a to i přesto, kdy na stopní dráze není jediná známka poranění. Vůdce v tomto případě musí svému psovi věřit, a proto mezi nimi vzniká nerozlučné pouto. Můj pes je především můj kamarád a mohu říci, že si bez něj už myslivost nedokážu ani představit. Na stopě si musíme navzájem důvěřovat.

Přejděme teď tedy k té choulostivější části rozhovoru. Zákony jasně mluví o zákazu volného pobíhání psů v honitbě z důvodu ochrany zvěře, a proto je nejlepší chránit své zvíře a předejít tomu jeho řádným zabezpečením. Řekněte nám, opravdu to znamená, že nesmíme psa pustit na volno, aby se proběhnul?

Zákon č. 449/2001 Sb. „O myslivosti“ v § 14 Oprávnění myslivecké stráže v Odstavci 1. písmeno e) opravňuje mysliveckou stráž k usmrcování v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř, pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební.

Usmrtit lze pouze psa, který mimo vliv svého vedoucího pronásleduje zvěř. Vliv a ani vzdálenost v tomto případě není popsána, proto může být spekulativní, jak daleko se dostane pes, aniž by byl pod vlivem svého vedoucího. Oprávnění se nevztahuje na vyjmenovaná plemena psů a rovněž nejde usmrtit psa speciálně vycvičeného k plnění uvedených úkolů. Problém je takové psy rozpoznat. Myslivecká stráž musí být v takovýchto případech velice opatrná, protože může z její strany dojít k překročení jejího oprávnění.

Podle výše uvedeného je zřejmé, že na procházce se psem by nemělo dojít k situaci, kdy dojde ke štvaní zvěře psem, nebo dokonce k jejímu usmrcení. Majitelé musí znát své svěřence a musí reagovat na změny jejich chování v přírodě. Pokud má pes dostatečný výcvik, dostane se z vlivu vůdce jen stěží. Problematickou skupinou jsou psi s nedostatečným pohybem v panelovém bytě, bez základního výcviku Ti když se pak dostanou do přírody, tak se z nich stávají lovci, kteří zvěř honí, strhnou nebo potrhají. Majitelé takovýchto jedinců jsou pak nemile překvapení z toho co, jim leží doma v pelechu a pak jsou nejvíce proti myslivcům a proti zákonům, jelikož si nedokážou přiznat, že ve výcviku psů selhali a schovávají se za volný pohyb v přírodě pro sebe i své svěřence.

Tato otázka se bude zdát možná zbytečná, nicméně vysvětlete nám, co přesně znamená pojem honitba a co přesně je myslivecká stráž a jaké má pravomoci či povinnosti?

Pravomoci myslivecké stráže jsou uvedeny výše, nicméně bych rád zdůraznil, že záleží pouze na lidech a jedincích, zda psa usmrtí nebo nikoli. Při rozhovorech se členy jednotlivých mysliveckých spolků se někdy zeptám, jak je to s usmrcováním psů. Pouze jednou jsem se setkal s tím, že mi bylo řečeno, že někdo usmrtil psa. Každý se na tuto problematiku dívá z jiného úhlu, a proto si myslím, že ne každý je schopen usmrtit psa. V rámci honitby, což je souvislá plocha honebních pozemků, může usmrcovat psy myslivecká stráž a myslivecký hospodář.  Dle zákona o myslivosti je uživatel honitby povinen navrhnout orgánu státní správy myslivosti jednu mysliveckou stráž na každých započatých pět set hektarů honitby, to znamená, že v případě honitby o rozměru tisíc hektarů budou moci smět usmrcovat toulavé psy dva členové myslivecké stráže a jeden myslivecký hospodář, nikoli každý člen mysliveckého spolku, jak si někteří pejskaři špatně vysvětlují.

Bohužel se velmi často setkáváme s případy, kdy dojde k zastřelení psa, který je pouze venčený. Kdy vůbec může takový krok myslivec podniknout?

Věřím tomu, že se podobný případ v minulosti tak, jak uvádíte, stal, ale nemám informace z poslední doby, ani nevím o žádné kauze ve sdělovacích prostředcích, která by se popsanou situací zabývala. K usmrcení psa nemůže dojít při venčení. Pes musí být dvě stě metrů od plotu pozemku, musí štvát zvěř a nemá být pod vlivem svého vůdce, nesmí se jednat o služební nebo pracovní plemeno. Usmrcení nemůže provést nikdo jiný než člen myslivecké stráže nebo hospodář.

V případě, že k takové situaci dojde, jak se má majitel psa zachovat?

Zákon č. 449/2001 Sb. „O myslivosti“ v § 14 Oprávnění myslivecké stráže v odstavci 2. ukládá myslivecké stráži povinnost neprodleně o usmrcení informovat jeho vlastníka, pokud je známý. V tomto případě je vhodné, aby si majitel psa nechal popsat situaci, při které k usmrcení došlo. Dále je vhodné, aby si majitel nechal předložit odznak myslivecké stráže nebo průkaz mysliveckého hospodáře pro případ, že by došlo k porušení zákona „obyčejným“ myslivcem. V případě, že došlo k usmrcení nebo ztrátě, je možnost informovat Policii ČR.

Jak jsem uvedla v úvodu k rozhovoru, vše má svůj rub a líc. Přiznejme si, že je mezi námi i hodně nezodpovědných pejskařů, kteří neřeší problém, kdy je jejich pes lovcem. On možná neloví, protože nedohoní, nicméně i s tím štvaním zvěře může napáchat spoustu škody. Co vše se může zvěři stát, je-li štvaná psem?

Organismus při stresu vypouští hormon adrenalin, který zvěř vypouští do stopní dráhy. Ta se pak stává pro psa ještě atraktivnější. Pes pak může sledovat stopu i několik kilometrů, přičemž může dojít k uštvání zvěře. Pokud se pes dostane do lesní oplocenky, kde je zvěř, může se stát, že se zvěř poraní o oplocení a může si zlomit i vaz. U drobné zvěře (bažant, zajíc) však může dojít k usmrcení přímo psem při vyvádění mladých. 

Představme si, že nastane situace, kdy majiteli uteče pes někde v lese. Ten ho nemůže najít. Je nějaká šance, kam se obrátit nebo zavolat, aby nedošlo k tragédii a pes nebyl zastřelen?

Jediné, co mohu v tomto případě doporučit, je zavolat uživateli honitby a o situaci ho informovat. Záleží pak pouze na lidské domluvě, jak se daná situace vyřeší.

Existují nějaká data – období, kdy bychom měli být v lese obzvláště opatrní, aby nedošlo k honění například březí srnky?

Po celý rok se v přírodě něco děje, a proto je nutné mít svého psa pod trvalým dohledem.

Jaká jiná nebezpečí nám se psem v lese hrozí?

V poslední době je stále diskutovanou otázkou přemnožení černé zvěře, která má prakticky po celý rok mláďata. V případě, že pes na procházce vyruší bachyni s mláďaty, může se stát, že ta ho při ochraně mladých potrhá, nebo usmrtí. S černou zvěří je dále spojena Aujeszkyho choroba, která je přenositelná slinami a krví. Při styku psa s nemocným divočákem nebo jeho výměšky se může stát, že po třech až šesti dnech inkubace v těle psa dojde k apatii a otokům, kdy jakákoliv nasazená léčba bude neúčinná.

Podle mě je nutné aby, majitelé psů své svěřence měli pod kontrolou a aby se dostatečně věnovali jejich výcviku. Jedině tak se dá předcházet veškerým problémům týkajících se volného pohybu psů v přírodě.

Foto: archiv Marka Krause