Mexický naháč okem zkušených chovatelek

Tento materiál přináší dva poutavé rozhovory s odbornicemi na chov mexických naháčů, které čtenářům přiblíží nejen povahu a specifika tohoto unikátního plemene, ale také rozdíly mezi mexickými a peruánskými naháči. Těšíte se? Tak pojďme na to…

V prvním rozhovoru se zkušená chovatelka a bývalá poradkyně chovu, Kateřina Mjartanová, dělí o své znalosti ohledně původu, typického vzhledu a povahy mexických naháčů. Diskutuje také o výzvách spojených s jejich chovem, včetně dodržování standardů a vývoje plemene v Evropě. Druhý rozhovor přináší perspektivu Danuše Kubošové, která má za sebou dlouholetou zkušenost s chovem jak peruánských, tak i mexických naháčů. Sdílí své postřehy o rozdílech v povaze a temperamentu těchto plemen, stejně jako o svých zkušenostech s importem psů ze zahraničí.

O plemeni mexický naháč s paní Kateřinou Mjartanovou

Kateřina Mjartanová je vášnivou chovatelkou a donedávna byla také poradkyní chovu pro mexické naháče a americké bezsrsté teriéry. Byla by tedy veliká škoda jí nepoložit alespoň pár všetečných otázek. A my jsme moc rádi, že si na nás udělala čas…

 „Obě plemena mají svá specifika už proto, že mexický naháč je plemeno původní nešlechtěné a čistě přírodní, a to i v chování. Americký bezsrstý teriér je teriér nejen vzhledem, ale povahou jistě.“

V roce 1994 byl do České republiky přivezen první jedinec tohoto plemene, byla jím fena Armanditta Vellar a u ní byl také zaznamenán první český vrh štěňat.

Mexický naháč má být pes s pevnou mohutnou kostrou, rovným hřbetem a krásnou mohutnou hlavou, na rozdíl od peruánského naháče nemá vtažené břicho a je celkově robustnější, avšak elegantní.

Xolo je výborný pes, který svého pána miluje více než svůj život. Jsou to vynikající ochránci rodiny a velcí mazlové, kteří těžce nesou změnu majitele. Je to pes do postele a rozhodně ne do venkovní boudy. Důležitý je pro něj stálý kontakt se jeho majitelem. Je to akční pes, který potřebuje zaměstnat jak tělo, tak i hlavu.

Mexický naháč je plemenem, které nemůžete ovládat, musíte se s ním naučit žít. Pokud se vzájemně respektujete, je to váš nejlepší přítel. K cizím lidem bývá rezervovaný, ale jeho výchova, pokud se s ním dobře pracuje, není složitá. Jsou velmi inteligentní a citliví a při dobrém vedení je jejich výcvik bezproblémový.

S xolo se dají provozovat všechny druhy sportu, jsou učenliví a hraví. Klidně nachodí mnoho kilometrů, ale vůbec jim nevadí odpočívat doma na gauči spolu se svým majitelem. Jsou jedinci, kteří mají dokoncesložené  zkoušky výkonu!

Je to tři a půl tisíce let staré plemeno, které je původní, a proto není zatíženo nemocemi.

Ano, bohužel chov v Evropě zaznamenal v poslední době větší počty odchovaných jedinců, ne vždy je možné považovat tyto odchovy za úspěšné. Problém vidím především s dodržováním standardu, co se týká výšky a mohutnosti. Proto jsou často zaměňováni s peruánským naháčem.

Text: Renata Horová

Foto: archiv Kateřina Mjartanová

Nejen o mexických naháčích s paní Danuší Kubošovou

Cesta k naháčům paní Danuše vedla od německých ovčáků, přes pudly až po naháče, kterým se věnuje již patnáct let. Rok 2008 byl pro ni významným, protože do své domácnosti přijala fenu peruánského naháče. Jedním naháčkem to samozřejmě neskončilo a jednoho dne se smečka rozrostla i o fenu mexického naháče. Paní Danuše si později pořídila také fenku Sombru, která přicestovala přímo z Mexika. Jedná se o mexického naháče ve velikostním rázu malý. A právě naháčům v malých velikostních rázech se věnuje dodnes

Povahou jsou peruáni připodobňování spíše k chrtům, a mexičani (xolíci) pak k teriérům. I když samozřejmě existují individuální rozdíly. Xolo jsou v povaze temperamentnější bez ohledu na velikostní ráz. Přijde mi, že ve smečce (smečka jsou již dva jedinci) lépe spolupracují. Vzhledem k tomu, že mám generace těchto plemen (babička, matka, dcera), mám možnost jejich chování lépe pozorovat. 

První xolo holčičku Sombru mám importovanou přímo z Mexika. V povaze je rezervovaná a trvalo hodně dlouho, než se z ní stal kontaktní pes. Návštěva, pokud ji chtěla vidět, musela jít za ní, sama nepřišla. To na rozdíl od ostatních holek, pro které každá návštěva znamená důvod k radosti. Pokud je zpříjemněna podáváním pamlsků, člověk se jich nezbaví. Její dcera Guapa je povahou pravý opak. Veselá, kontaktní, každému hned hopsne na klín. Zažila jsem na výstavě překvápko. Byla jsem si odskočit, fenku s sebou v kabince. Najednou se z vedlejší kabinky ozval smích. Guapa využila mé nepozornosti, podlezla přepážku a přistála na klíně nic netušící paní, která vykonávala potřebu. Svou veselou povahou si každého získá a právem se tak stala světovou vítězkou. Její dcera Chica je v povaze kopie babičky Sombry. Ačkoli se u nás narodila i vyrostla, je rezervovaná. Je až dojemné vidět, jak o sebe holky navzájem  pečují. Babička o dceru, dcera o vnučku. Rovněž platí, že babička Sombra střeží vnučku Chicu. Pokud má dojem, že rozpustilá nejmladší peruánka Ria si s ní hraje příliš neurvale, zakročí. Nastoupí a vydá zvláštní zvuk. Je to takové hrdelní kolotání, říkám, že vrká. Ač jsou mexičani standardem menší o 5 cm výšky a přiměřeně i váhy, peruánky je respektují. Chápu, že kdo chová obě plemena ve velkém rázu, obzvlášť u fen dochází k šarvátkám. Kluci si vyjasní postavení jednou pro vždy, u holek je větší rivalita.

Mým prvním importovaným psem byl peruán Takyi z Finska. Do chovu nezasáhl, nevyšel v zubech. Chovatelka mi pak poskytla fenku Emmu. Je to její pracovní jméno, v překladu (Bay's Bushyfur) Moqomuki znamená Malá víla. Zakoupení jedince předcházela komunikace s chovatelkou. Musela probíhat v angličtině. Vzhledem k tomu, že jsem dřívější ročník narození, komunikace v němčině nebo francouzštině, ruštině, by mi nedělala problémy, obrátila jsem se tedy na kamarádku, která mi pomohla. Dohodla podmínky uhrazení zálohy, následně pak jako kurýr pro obě štěňata postupně doletěla. I dnes fungují kurýrní služby, díky nimž mají chovatelé možnost zprostředkovaně psa získat, pokud si pro něj nemohou dojet (doletět) sami. Stejnou cestou se ke mně dostala i z Mexika fena Sombra Langarica. Stín – jak v překladu zní její jméno Sombra, ji opravdu vystihovalo. Jméno chovatele (Sixto Lang) v Mexiku je vždy obsaženo v názvu chovatelské stanice.

Jedním z mladších importů je peruánský kluk Neroh de Korrantoh z Francie. Jako jediný je středního rázu, zabývám se chovem psů v těch nejmenších rázech. Využila jsem ho v chovu, mám jeho dvě dcery. Dnes však žije u kamarádky, jež se stala i spolumajitelkou. Doma mám ryze dámskou společnost. Dosud nejmladším importem z Německa je malá peruánka fenka A-Imperia, prostě Ria. O importy jsem se snažila z důvodu přínosu oživení krve do českého chovu. Ačkoli obě plemena – pena i xolo – patří mezi málopočetná, mexičanů je výrazně méně. Peruáni se dostali v počtu zapsaných jedinců k číslu dva tisíce, mexičani k číslu tři sta. Jsou zde zahrnutí všichni registrovaní jedinci od začátků chovu ve všech třech velikostních rázech, holí i osrstění, z nichž mnozí dnes už ani nežijí.

V poslední době zažívají největší rozkvět a zastoupení rázy mexických naháčů standard – velkých. V naší republice je nejméně chovatelských stanic, které se zabývají chovem malých mexičanů. Ve světě tomu tak ale není, tam je zastoupení malých daleko širší. Jsou to původní rázy, ráz střední, který je zastoupen i ve světě poměrně málo, byl zaveden později. U nás to jsou řádově asi dvě chovatelské stanice, které odchovávají štěňata. U peruánů je nejčastější velikostní ráz střední, nejméně početný je ráz malý. Malých peruánů je i v zemi původu jak šafránu. V poslední době pozoruji oblibu a zaměření se na ráz velký.
Obě plemena se zařazují do chovu podle dosažené kohoutkové výšky v dospělosti, na bonitaci. U mexičanů se pro udržení kohoutkové výšky mohou spojovat (krýt) pouze jedinci stejné kohoutkové výšky, u peruánů se může krýt i přes ráz (tedy dva nejbližší sousední rázy).

Naháči jsou rodinní psi, kteří chtějí sdílet s majiteli všechny okamžiky. Dovedou se přizpůsobit, jsou velmi inteligentní a také vynalézaví. Ne každému ale imponuje jejich svébytná povaha. Kdo se pro naháče rozhodne, měl by si jejich pořízení důkladně zvážit. Jsou poměrně dlouhověcí, nejsou výrazně zatíženi nemocemi. V chovu se sleduje genetické onemocnění očí, mnozí chovatelé ale přidávají i další vyšetření - na luxaci patelly u malých, srdce, kyčle u velkých. Není tak úplně pravdou, že to jsou psi vhodní pro alergiky. I oni mají sliny a šupinky kůže, na které může citlivý jedinec reagovat. Doporučuji je tedy lidem, kteří mají alergii na úklid a v minulosti se třeba potýkaly s plemeny, kde je likvidace chlupů zatěžovala.

Text: Renata Horová

Foto: archiv Danuše Kubošové