Mezi německým špicem a pomeraniem je obrovský rozdíl!

Víte, že chov pomeranianů není vůbec jednoduchý a jeho chovatelé se potýkají s celou řadou překážek, omezení nebo i s nedorozuměním? A jak a čím se vlastně liší od německých špiců? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete na následujících řádcích.

Tento rozhovor bude možná pro mnohé chovatele poněkud kontroverzním... Na druhou stranu zde však bude vyřčeno to, co je veřejným tajemstvím, ale moc se o tom nemluví. A copak to je? Standard americký versus standard německý. Povídat si budeme s chovatelkou, která opravdu velmi dobře ví, o čem mluví, protože právě ona stála u počátku chovu pomeranianů u nás. Řeč je o paní Hance Brzobohaté a její chovatelské stanici z Malebného Povltaví.

Máme deset chovných fen pomeraniana různého věku, pět dorůstajících fen, šest chovných psů a ještě šest veteránů. Do roku 1990 jsem chovala na dostupných českých chovných jedincích – německých trpasličích špicech. Jelikož jsme žili v době „komunistického temna“ a neznali jsme nic jiného než to, co se dovezlo buď z tehdejší Německé demokratické republiky, nebo bylo odchováno na českých chovech

Tento český chov německých špiců byl založen na registrech. Zakladatelkami chovu německých špiců a Klubu chovatelů špiců byly paní Ludmila Pavlíková a její kamarádka paní Mellita Šťastná. V  prvopočátku se do chovu dostali špicové takřka řečeno „z vesnice od boudy“. Přeřazovalo se a tak se pomalu špicové začali řadit podle velikostí a podle německého standardu na trpasličí, malé a střední. Jinou kategorií jsou vlčí a velcí špicové.

Do té doby jsme znali jenom malé a střední špice černé, bílé a hnědé a pak importy z NDR. Paní Šťastné se v době uzavřených hranic s „kapitalistickým světem“ podařilo k nám z Rakouska dovézt oranžového psa jménem Cherry vom Pfafenkogel. Byl to potomek pomeranianů po rodičích z amerického importu, dovezených do Rakouska. Byl to první krásný pomeranian v Česku v barvě oranžové. Zkřížením s domácími německými špici se dostala oranžová barva mezi německé špice v Česku, ale typ se pomalu vytratil a zůstali nám tu oranžoví potomci, ovšem v typu německý špic. Později byli importováni další oranžoví němečtí špicové nebo kříženci pomeraniana s německým špicem, a tak se oranžová barva dál rozšiřovala. Po „Sametové revoluci“ v roce 1989 se nám pomalu otevíral svět a také oči. Dostala jsem svůj první počítač, přes který jsem pronikla do „velkého chovatelského světa“ mimo střední Evropu. Uviděla jsem tam něco, do čeho jsem se hned zamilovala. Byl to  p o m e r a n i a n  amerického standardu.

Bylo to něco úplně jiného, než se doposud v Česku a střední Evropě chovalo!!! Mělo to krásnou hlavu medvídka se širokou krátkou tlamičkou, vzhledem připomínající dětskou tvářičku. Pejsek byl úžasně chlupatý, měl jiné úhlení pánevních končetin, byl kratší ve hřbetě a nosil chlupatý ocásek přilepený na hřbetě, přímo nesený k temeni hlavy a měl i bohatě osrstěné nohy. Prostě jsem se zamilovala  do  plemene jménem p o m e r a n i a n. Začala jsem  studovat historii tohoto  plemene. A popravdě řečeno tím nastal i problém mezi mnou a vedením Klubu chovatelů špiců, kteří tvrdili, že je to jedno a to samé plemeno. Jsou o tom přesvědčení i někteří současní představitelé stávajícího klubu špiců. Ale i úplný laik vidí, že mezi německým špicem a pomeranianem je obrovský rozdíl.

Můj první import sice pocházel z tehdejší Německé spolkové republiky, ale byl již potomkem rodičů z USA. Jmenoval se Ivanhoe vom Ahnepark alias Gizmo a jako štěně to můj milovaný Gizmoušek „odnesl“ nejvíc. Nebyl to totiž typický německý špic, i když získal v Německu titul Evropský vítěz mladých.

V podstatě ano. Na jedné z výstav v Česku mně řekla jedna starší rozhodčí k typu psa a úpravě uší, že se německý špic neupravuje střihem. Já jí slušně odpověděla, že je to pomeranian, a že se takto upravují i jinde v Evropě a po celém světě. Paní rozhodčí řekla jen: „Tady nejsme v Evropě, ale v Česku!“ A na to nikdy nezapomenu!

Import z Německa mně zařídila paní Angelika Kamm. Měla sestru v USA, takže importy byly pro ni jednoduché. Zasvětila mě do chovu pomeranianů a je to také žena, které vděčím za všechno, co o plemeni vím. Jezdila k nám do Česka na výstavy a přespávala u nás doma. Moji rodiče mně pak pomáhali s německým jazykem.

Dále jsem si začala psát s paní Vinni Jacobsen z Dánska (Vinni Jacobsen, nynější prezidentka Dánského klubu), odkud jsem si přivezla krásného černého pomeraniana po USA rodičích jménem Soffies Snoop Dog alias Snoopy. A pak již přišly roky několika importů z USA od chovatelek z kennelů  Jan Shar´s a Char´s a dalších.

Největší úspěchy jsem měla s fenkou Jan Shars Come Fly With Me  alias Goldy. Stala se Interšampionkou a na Evropské výstavě v Maďarsku získala z deseti fen v otevřené třídě 4. místo. Byla šampionkou Rakouska, Polska, Slovenska. Je velmi smutné, že šampionem Česka se stal každý náš import jako poslední. Z prvopočátku mi byl u psa vytýkán jeho typ, že to není trpasličí špic, dále pak střihová úprava. Bylo velmi složité získat v Česku šampiona na typického pomeraniana.   A myslím, že je to tak i nyní.

Dalším úspěšným pejskem z chovatelské stanice Jan Shar´s byl pes v oranžové barvě Chicky, který obsadil v české soutěži Šampion šampionů v roce 2010 od norského rozhodčího 1. místo v 5. skupině FCI.

Náš milovaný Snoopy Dog z kennelu Soffies se stal také Interšampionem. A posledního šampiona získal opět v Česku jako poslední.  Měl celý život smůlu. Ale vydobyl si ho s úctou. Byl krásný. I jemu byl vytýkán typ a střih od starších posuzovatelek, které znaly jen německé typy špiců.

Členkou tohoto chovatelského klubu jsem byla přes třicet let. Od začátku importů pomeranianů z USA, Kanady a Dánska jsme s manželem bojovali o samostatný Klub pomeranianů, neboť jsem importovala plemeno pomeranian (Breed Pomeranian), a do rodokmenu nám psali německý špic a to ještě zprvopočátku bez výškového rozdělení. Jako chovatele mne to rozčilovalo a hlavně mrzelo, protože mi v české plemenné knize změnili plemeno! Časem se začalo psát plemeno německý špic rozděleně podle výškových variant na  německý trpasličí špic, malý špic a střední špic. To se zase nelíbilo chovatelům  německých špiců. Díky přeřazování se rodily ve vrzích všechny velikostní rázy špiců a tito chovatelé čekali, až co jim z toho vyroste a teprve na bonitaci se rozdělovaly velikostní rázy. Někteří zavilí chovatelé německých špiců pomlouvali  pomeraniany, že je to nemocné přešlechtěné plemeno, ale přesto si s nimi vylepšovali své odchovy – zjemňovali hlavy, získali větší bohatost srsti apod.  Jeden chovatel nám také řekl, že si s ním „narovnávají hřbet“ a to bylo opravdu úsměvné. Říkala jsem, že křížením dvou příbuzných, ale v typu již jiných plemen se pomeranian bude postupně vracet k původnímu neprošlechtěnému  pomeranianovi z počátku 20. století., a že tzv. „zplaní“ a budeme chovat evropského pomeraniana v typu pomeranian/německý špic.  Ano, je rozjetý vlak a to znamená, že pomeraniani jsou již téměř vkříženi mezi středoevropské německé špice, protože v roce 1998 se dostal pomeranian do německého standardu jako plemeno. Ale nikdy nebudeme souhlasit, že německý špic je pomeranian!!!

Ani v Německu se nesmí křížit pomeranian s malými špici a nepřeřazuje se. Vědí moc dobře, že by jejich typický německý špic zanikl. Ve standardu se píše: „Německý špic včetně pomeraniana a keeshonda“. I plemeno keeshond je téměř ve všech znacích jiné než německý vlčí špic a je i menší! Prostě je shůry povoleno křížení!!! A s tím já nikdy nebudu souhlasit, jako každý chovatel čistého plemene pomeraniana a keeshonda.  Psala jsem, aby mně napsali zahraniční předsedové Klubů UK Pomeranian (Anglie) a APC (americký pomeranian klub) názor na malé fontanely a chybějící řezák. Odpovědi ze zahraničí jsem otevřeně přečetla na členské schůzi v roce 2014. V odpovědi od prezidentky Klubu pomeranianů  v USA a představitele anglického klubu se psalo, že jsou daleko závažnější nemoci u jiných plemen, která trpí nemocemi srdce, kloubů, slepotou, hluchotou apod. A že malé fontanely, pokud při pohlazení hlavy nezapadne prst do jamky na hlavě, je zbytečná hysterie a že se v chovu toleruje i chybějící řezák. Nicméně náš boj byl předem prohraný, a tak jsme s klubem skončili.

Po vyloučení z českého klubu jsem si začala dopisovat s dřívější prezidentkou amerického klubu paní Fran Stoll a požádala jsem ji o členství v APC (American Pomeranian Club). Byla jsem několik měsíců bez odpovědi, protože si mě tzv. „kádrovali“. Napsala jsem i čtyřstránkový článek do amerického časopisu Pomeranian.  Prošla jsem! V roce 2016 jsem dostala ze sekretariátu od paní Victorie Oelerich APC dopis se souhlasem stát se čestným členem amerického pomeranian klubu. Jak často píšou Američani: „I'm happy.“ (Jsem šťastná.) nebo  „I´m enjoy.“ (Užívám si to.)!

Děkuji vám za rozhovor.

Foto: archiv Hana Brzobohatá