Mladé kynologické naděje

Vzpomínali jste někdy, v kolika letech jste začínali s kynologií a jaké byly vaše začátky? Každý to měl určitě trochu jinak. My jsme tentokrát vyzpovídali tři nadějné mladé kynoložky rozdílného věku, abychom zjistili, jaké jsou jejich aktuální úspěchy i představy o dalším výcviku.

Víme, že v kynologickém světě se pohybuje mnoho nadaných mladých kynologů, kteří se svými psími parťáky podnikají nejrůznější aktivity a sklízí úspěchy často i mimo naše hranice. Určitě tedy tento článek není posledním na toto téma. Tentokrát jsme vybrali kynoložky Terezu Kromkovou, jejíž hlavní disciplínou je dogfrisbee, teprve čtyřletou Katrin Shejbalovou, která už teď skládá zkoušky z noseworku a Aničku Marouškovou, která jde ve stopách své úspěšné maminky (agility závodnice a rozhodčí) a zároveň se věnuje i dalším psím sportům.

Tereza Kromková (14 let)

(Plemeno: chodský pes)

Kynologii se věnuji od devíti let. Přivedl mě k tomu můj starší bratr, který objevil sport s názvem dogfrisbee a začal ho hrát, tak jsem to také chtěla vyzkoušet. Začínala jsem s fenkou australského ovčáka, které bylo také devět let a jely jsme spolu na náš první tábor dogfrisbee. Také jsme spolu byly na pár závodech a tento sport mě začal moc bavit a zůstala jsem u něj doteď.

Jednoho chodského psa jsme už měli, a to Besta, a natolik jsme si oblíbili toto plemeno, že jsme si pořídili dalšího chodského psa. Když jsme si jeli Ember vybírat, věděli jsme, že chceme hlavně pejska do sportu, no a když jsme viděli malé štěňátko, které šlo do všeho po hlavě a už od malička vypadalo dost aktivně, věděli jsme, že tohle musí být naše. No, a teď už doma máme čtyři bláznivé chodské psy.

Hlavním sportem je pro nás dogfrisbee, ale zkusily jsme i agility, pasení – tam máme udělané dvě zkoušky, a to NHAT a HWT, a pro zabavení a zlepšení kondičky spolu občas vyjedeme na koloběžku. Ovšem prioritou je pro nás dogfrisbee.

Na sportování se psem mě nejvíc baví, že to neděláte sami, ale s živým tvorem, se kterým si musíte nejprve vybudovat vztah, než vůbec začnete s nějakým sportem, a také, že máte velký výběr možností a sami zjišťujete, co vás se psem baví nebo nebaví.

Snažíme se přes sezónu trénovat alespoň dvakrát nebo třikrát týdně. Mimo sezónu se většinou věnuji jiným aktivitám než dogfrisbee, třeba s nimi cvičím doma triky, které potom ale mohu použít do sestavy.

Určitě si myslím, že základem je si vybudovat pěkný vztah a pouto mezi člověkem a psem. A pak také samozřejmě věřit si v tom, co děláte a nebát se neúspěchu, protože ne vždy se daří. To ale neznamená, že příště třeba nemůžete být první a porazit všechny, kteří minule porazili vás.

Tak já jsem se bohužel nekvalifikovala, protože jsem do vyšší kategorie přestoupila teprve letos, ale byla možnost se přihlásit do nižší kategorie a jelikož se Mistrovství světa konalo v Polsku (protože jindy se koná v USA) a bylo tam spousta lidí, kterým jsem chtěla fandit, tak jsem neváhala a tuto možnost přijala.

Musím říct, že to byla opravdu neuvěřitelná akce a opravdu obdivuji pořadatele, že to krásně všechno zvládali zařídit. Náš start nepatřil mezi ty nejlepší, protože se nám bohužel nepodařil jako normálně, ale i tak jsme skončily asi zhruba v polovině a celkově jsem si tuto akci moc užila. Jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí a vidět všechny tak neuvěřitelné sestavy naživo.

Určitě bych se jednou chtěla kvalifikovat na Mistrovství světa a někdy se umístit alespoň v top deseti ve freestylu, protože je opravdu spousta týmů, které je těžké překonat a samozřejmě se furt zlepšovat a zkoušet nové věci.

Ať se určitě nebojí, protože ve všech sportech je spousta milých lidí, kteří rádi poradí a pomůžou a také, že každý někde začínal a nikdo se vám nebude smát, když se vám něco nepovede.

Děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho štěstí na všech závodech nejen v tomto roce!

Foto: Alena Kromková, Eliška Šimůnková, Zdeňka Koubíková

Katrin Shejbalová (4 roky)

(Plemeno: border kolie, dobrman)
Rozhovor byl dělaný i s maminkou Šimonou Drábkovou.

V první řadě zdravím všechny čtenáře eCanisu a děkuji za pozvání k rozhovoru. Začnu trochu ze široka. Protože bych byla nerada, aby si kdokoliv myslel, že je třeba dítě jakkoliv tlačit do toho, aby se psem něco dělalo. Anebo aby měl třeba někdo špatný pocit, že jeho dítě je divné, že nemá v mladším věku žádné touhy se psem něco dělat. A obával se, že z něj asi nevyroste kynolog.

Katrinka byla velmi kontaktním miminkem. Minimálně do roka svého věku, nechtěla být s nikým jiným, než se mnou. A díky tomu odmala sledovala, jak trénuji psy, respektive jak pracuji s týmy psovod a pes. Vlastně to zažívala, už když byla u mne v bříšku. Měla jsem velmi pohodové těhotenství a naplno jsem trénovala se svými klienty do posledního dne před porodem. Následně jsem si dala dva měsíce pauzu, a poté jsem opět začala trénovat. S miminkem Katrinkou v šátku. Ta zpočátku většinu času tréninků prospala. Postupně ale začala i sledovat, co se na tréninku děje a moc jí to bavilo. Postupně pak vylezla z šátku a z nosítka. Čekala jsem, že si bude hrát v herním koutku, který v hale mám, nebo skákat na trampolíně. Ale ten využívají více děti mých klientů, kteří přicházejí na lekce. Některé děti říkají té psí hale hračková hala a sotva přijdou, rodiče o nich neví a mohou se tak soustředit na trénink se psem. No, ale Katrinka dávala přednost tomu sledovat trénink. Nechápala jsem, že roční dítě dokáže hodiny sedět vedle mne a sledovat, co dělám. Vždy jsem měla po ruce svého partnera, tatínka Katrinky. Mohla s ním jít na hřiště, do parku, domů…cokoliv. Ale Katrinka chtěla raději být se mnou a sledovat, jak trénuji. Díky tomu nejenže načerpala spoustu informací, ale udělala si takové své vlastní pojetí o světě. Myslím, že nabyla dojmu, že mít psa a cvičit s ním je natolik běžná a každodenní činnost jako třeba zametání, vaření nebo čištění zubů. Vím, že měla období, kdy vždy, když jsme o někom doma mluvili, zeptala se „a jakého má pejska?“ a bylo pro ni těžké pochopit, že jsou i lidé, co psa nemají.

Takže po pravdě ani nevím, v jakém věku přesně začala se psy cvičit. Odhaduji, že kolem roka. Ale vím, s kým to bylo. S takovým koženým pejskem, kterého tahala za sebou. Říkala mu Black, a občas ho přejmenovala, podle nějakého svého oblíbeného pejska, co ke mně chodí cvičit. Na lekcích noseworku vždy čekala až bude volná některá řada na prohledávání a řeknu jí, že tam smí jít s Blackem. A napodobovala psovody velmi autenticky. Byla moc roztomilá. Na lekcích štěňat s koženým Blackem také aktivně „cvičila“ a dělala tak mým klientům ideální rušivku. Štěňata si zvykala na malého človíčka, co za sebou tahá koženého pejska. Od mala se dokázala chovat ke psům s citem, třeba když bylo třeba štěně podpořit, hodit mu pamlsek. Ví, že nemá kolem psů běhat, ani chodit na těsno, aby je nerušila při práci. Kolikrát potřebuji jít do bližšího kontaktu, abych psovodovi vysvětlila, jak co má přesně dělat. A Katrinka už mne upozorňuje, že jsem moc blízko.

No, a co se živých psů týče, tak také kolem roku začala psům házet pamlsky do hlavolamů. Musím říci, že to byl pro mne skvělý čas, kdy po mně dítě ani psi nic nechtěli a zabavili se navzájem.

Mám dva psy, dobrmanku Karin, které byly při narození Katrinky necelé tři roky a borderku Ašu, které bylo v té době téměř sedm let. Dobrmanka Karinka (kdo se v tom ztrácí, tak pro upřesnění, pes je Karin a dítě má ve jméně t navíc a jmenuje se Katrin) byla od první chvíle dokonalá psí chůva a ty dvě si spolu užily spoustu zábavy. Všechny sportovní úspěchy s Karinkou jsou nic v porovnání s tím, jak dokázala být něžná k malému miminku a později k batoleti. Zprvu jsem ty jejich hry moc nedávala a byla jsem jak ostříž připravená zasáhnout. Postupně jsem ale nechala víc pracovat svou intuici než rozum a nechala ty dvě, ať si hrají a nestála pořád nad nimi. Tedy, když jsem měla čas je pozorovat, nenechala jsem si to ujít a zdálky sledovala, jak jsou sehrané a roztomilé. Druhý můj pes, border kolie Aša, si Katrinku po narození prohlédla a zjistila, že to není nic zajímavého. A nešla s ní do cíleného kontaktu až do chvíle, kdy se s ní stal regulérní človíček. Očekávala jsem, že to tak bude. Ale myslela jsem si, že Ašu začne Katrinka zajímat tak ve čtyřech či pěti letech. Vůbec by mne nenapadlo, že už zhruba v Katrinky dvou letech budou ty dvě parťačkami. Ani nevím, kdy přesně to začalo, ale postupně se z házení pamlsků Aše do hlavolamu stalo cvičení. A tím se dostávám k odpovědi, jaké cviky byly Katrinky první.

To bylo totiž také kouzelné. Katrinka dávala Aše nejrůznější povely. Aša ale splnila tak maximálně sedni a lehni. Zbylé cviky: otočky, couvání, zvedání pacek apod. prováděla Katrinka. Vypadalo to následovně: směrem k Aše Katrin řekla třeba povel „toč“, následně se Katrinka otočila a s velkým chválením dala Aše pamlsek. Takto vydržely cvičit třeba půl hodiny a Aša udržela celou dobu pozornost na Katrinku. Za mne to bylo ze strany obou dvou obdivuhodné. Nezávisle na tomto cvičení, začala Katrinka v lese psům schovávat vzorky skořice a pomeranče. Nosework, jak se sport, kde psi tyto vzorky hledají, nazývá, byl totiž jediným sportem, který jsem se psy nikdy nepřestala pravidelně cvičit. V rámci procházek jsem se svými psími holkami často něco schovávala a následně je to nechávala vyhledat. Přirozeně tedy začala chtít Katrinka schovávat také. A musím říci, že to bylo pro mé psy fajn období. Úkryty byly snadné, malé dítě nedosáhne vysoko a nedělá žádné záludnosti, a tak po chvilce hledání přišla odměna a díky tomu moji psi tenhle sport milují snad ještě víc, než tomu bylo před narozením Katrinky. A já si ověřila, že i zkušený pes se udrží ve formě díky jednoduchému hledání, ba možná naopak, jednou za čas na zkoušce či závodu si ten těžší úkryt užije a vyhledá s chutí. Po čase ale Katrince nestačilo vzorky jen schovávat. Když pominu, že je vyhledávala i ona, prý má čuch jako pejsci. Chtěla je i se psy vyhledávat. Vzhledem k tomu, že Karin - dobrman patřila ke špičce v tomto sportu, úplně se mi nechtělo ji předat dvouletému dítěti, aby ještě byla použitelná na vrcholové soutěže. A tak to Katrinka zkusila s Ašou, a ono to šlo.

Cvičí s border kolií Ašou. Protože s Ašou jsem s výjimkou výkonu (VPG, kde získala titul Mistra ČR BOC) nikdy žádný sport vrcholově nedělala. Takže jsem jí s klidem svěřila do rukou malého dítěte a nebála se, že se naučí nějaké zlozvyky.

Rozdíl mezi tím, když Aša cvičí se mnou, a když cvičí s Katrinkou, je obrovský. Mám se od Katrinky co učit. Aše už je 11 let a je to v jádru strašně hodný pes, pro běžný život je zlatá. Pro jakýkoliv sport je však moc „šílená“. Mimo pachové práce má v každém sportu veliký sklon k přetáčení. Už jen představa, že jde cvičit, ji dokáže dostat do excitovaného stavu. S Katrinkou ale cvičí v klidu. A to nejen při pachových pracích. Ale i při tréninku triků. Málokdy je vyloženě sleduji. Většinou využívám ten čas k tréninku s mou dobrmankou a jsem koncentrovaná právě na Karin. Ale občas se dívám, jak spolu ty dvě cvičí a přemýšlím, na kolik mám v tom Aši sklonu přetáčet se a štěkat při cvičení prsty já. Katrinka s Ašou běhá i po parkuru agility. Úplně agility se tomu říkat nedá, prostě se spolu pohybují po parkuru a Katrinka Aše ukazuje jakou překážku má překonat.

Aša povětšinou kluše. Je to celé klidné, i když na konci tréninku jsou obě vyběhané do sytosti. S Ašou jsem agility neběhala jen já. Běhalo s ní více psovodů, někteří se na ní učili, jak řídit rychlého psa. Když jsem zhruba před rokem zkusila posadit Ašu na start a přenechat velení Katrince, absolutně to nešlo. Aša s vytřeštěným výrazem koukala na mne a čekala na povel, kdy bude moci vystartovat. Katrinku absolutně ignorovala. Tak jsem usoudila, že na parkuru bude s Katrinkou lépe spolupracovat Karin - dobrmanka a občas jsem jí ji na běhání po parkuru půjčila. Jednou jsem ale něco dělala v travnatém prostoru vedle agility haly a slyším dětský hlásek, jak obrovsky chválí. Nakouknu do haly a tam spolu Aša a Katrinka běhají po parkuru a je radost na ně pohledět. Jakmile jsem u toho nebyla přítomna já, najednou i běhat po parkuru rychlostí tříletého dítěte Aša zvládla.

Málokdo si dovede představit, jak moc přetáčivý pes Aša je. Dokud jsem neměla ji, zastávala jsem názor, že temperament psa je vždy snazší krotit než jej ze psa vykřesávat. S příchodem Aši už ten názor nemám tak jednoznačný. Po pravdě mi při trénování s Ašou chyběla možnost pochválit ji, pokud jsem to udělala, Aša explodovala. Musela jsem na ni mluvit klidným odměřeným hlasem, bez špetky povzbuzení. Pokud jsem s ní nastupovala na nějakou zkoušku, nebo závod a bylo extrémní počasí – ať už slejvák nebo výheň – říkala jsem si super, třeba to Ašu trochu zklidní. Nikdy ji to nezklidnilo. Byla vždy připravená naskočit okamžitě z nuly na dvě stě procent, ve dne v noci a s kýmkoliv. Cvičila by s jakýmkoliv psovodem, hlavně, že by ji někdo vydával jakékoliv povely a ona je mohla ve své šílenosti plnit. Po velmi, velmi dlouhých úvahách, jsem se dokonce rozhodla na Aše nechovat, ač nese geny jejího otce, mého úžasného Beaerneyho (Melodor Bohemia Alké). Její chtivost do práce a přetáčivost už je pro mne za hranou únosnosti. Občas byla nebezpečná i sama sobě. A tenhle „šílený“ pes, zcela klidně cvičí s tříletým (teď už čtyřletým) dítětem, a dokonce s ním složí zkoušky z noseworku úrovně Z. Aša si s obrovskou vervou i hraje. Je to až nepříjemné, s jakou razancí se přetahuje. Dřív bych si vůbec nedovedla představit, že bych ji cíleně nechala se přetahovat s Katrinkou. Bála bych se, že jí vykloubí ruku anebo nechtíc cvakne prsty. No, a i tohle Aša s Katrinkou zvládá a já se na to dívám s klidem, bez obav, že se stane úraz a s úžasem.

Ale já cvičím jenom s jedním. Cválat, otočky, pac, zajíce, couvání, a když já couvám, Aša jakoby běží za mnou. Skákání přes nohu, ale to jsem zkoušela jen s Alenou, ale to do toho taky budu počítat. (Katrinka byla s Ašou jednou na tréninku u Aleny Smolíkové.) Na parkuru já běžím a ukazuju Aše, co má skočit, čím má proběhnout a co má přeběhnout a čím proskočit. Házím jí míček, nebo talíř, prostě cokoliv. Čuchám s Ašou, musím se zastavit, když ona značí.

A daly by se tam dát i štěňátkovské věci, ptá se Katrinka maminky. Odpovídá, že ano, a tak dodává: Aša umí hlavolamy a přelézat různé věci a prolézt tunelem (poznámka na lekcích pro štěňata mám vždy vyndáno spoustu jednoduchých hlavolamů, a řady věcí, po kterých štěňátka chodí, a čím prolézají, různé balanční pomůcky apod. Katrinka to dělá i s Ašou).

A co mám jako říct? Jak jako úspěchů? Když se maminka pokusila osvětlit, co je tím myšleno, Katrinka dodala: Jo, mám s Ašou kokardy. A taky pohár. Dojdu se podívat, kolik jich mám. Jo mám jich víc než jeden. Pokud k tomu mohu něco dodat, tak to, že jsem si jistá, že skládat zkoušky a umísťovat se na závodech rozhodně není hnacím motorem toho, proč Katrinka s Ašou cvičí. A jsem za to ráda, doplňuje maminka.

Cválat s Ašou. A když běžím dozadu a Aša běží za mnou. A když Aše hodím hračku a ona s ní začne cloumat.

Chtěla bych Ašu naučit to, že bych si lehla a ona by mě přeskočila.

Děkuji vám oběma za rozhovor a věřím, že o Katrince v budoucnu ještě hodně uslyšíme!

Foto: Šimona Drábková, Martina Irglová, Pes Jíra

Anička Maroušková (14 let)

(Plemeno: belgický ovčák, papillon, šeltie)

Nějak asi od pěti let. Před tím jsem po parkuru vodila psíky plastové, což, hádám, že se nepočítá. Ale kolem tak toho pátého až šestého roku jsem si začala půjčovat fenku belgického ovčáka mamky a až později jsem dostala mého prvního pejska - papillonku Keytičku (Cattie Alsior *2013).

Ano, s fenkou Czech Novterpod (*2007). Čekynka byla o rok starší než já a mně se líbilo, že jsem ta mladší z týmu. Čeký byla vždy až moc radostná, běhy s ní byly hop nebo trop. Mnohokrát se stalo, že mě smetla na parkuru k zemi a jednou mě i vyhodila houpačkou do vzduchu. I přesto běhy s ní byly plné štěstí, které občas bolelo. Mimo parkur byla moje velká kamarádka, a ráda jsem s ní trávila čas. Správný parťák do života.

Rozhodně je to mnohem jednodušší mít za rodiče trenéra, ale možná je to i docela těžké. Největší výhodou je, že mám možnosti, kde trénovat. Aktuálně je mamka jedna z mých dvou trenérek spolu s Katkou Burdovou. Občas na mamce vidím, že když si trénuji sama, tak by mi do toho ráda zasáhla, poradila, ale už mi nechává volnou ruku a dceru Key – Dorry pap Novterpod (*2020), jsem si vycvičila už úplně sama.

Tak nejaktivněji se věnuji agility. Nejvíce mě baví to spojení mezi psem a člověkem v pohybu. To, že můžu udělat sebemenší pohyb navíc, nebo naopak ten pohyb neudělat a pes už je jinde. Ta preciznost ve spojení slovních povelů s ukazováním. Nebaví mě stát uprostřed a jen povelovat, ráda běhám a je krásné cítit, když jste se psem „na jedné vlně“. Dále cvičím dogdancing, na kterém mám ráda závodní kreativitu, i to, že je spousta způsobů jak naučit nějaký trik. Baví mě učení cviků a moje mladší papillonka Dorry je podle mě na učení triků přímo stvořená. Líbí se mi, že mohu vložit hudbu do něčeho, co mě baví, tancovat a mít trošku volnou ruku. A jako poslední sport, který jsem dříve se psíky dělala, je dog puller. Byla to tehdy spíš taková shoda náhod. Nejvíc mě bavila radost mého psíka z těch pullerů samotných, to že za nimi mohl běhat a chytat je.

Nerada se chlubím, tak asi jen ty největší. Mým nejúspěšnějším rokem byl zatím asi rok 2018 s Key, mně bylo deset let. Byl to rok, kdy jsem se poprvé zúčastnila (v té době ještě) Mistrovství Evropy mládeže v agility, odkud jsem si odvezla z prvního běhu druhé místo. O druhém běhu raději pomlčím, ale byl to zážitek, na který se nezapomíná.

Dále jsem se téhož roku zúčastnila 1. Mistrovství světa v dog pulleru, kde jsem zazářila jako nejmladší účastník s nejmenším psíkem a umístila se na krásném 7. místě.

Ve stejném roce jsem se ještě účastnila i Mistrovství ČR mládeže v dogdancingu, odkud jsem si trochu nečekaně přivezla titul 2. vicemistr kategorie Freestyle do 21 let.

Rok poté jsem získala i první titul Mistr ČR dětí v agility.

A nyní v roce 2022 jsem se opět zúčastnila Mistrovství České republiky mládeže v dogdancingu, ale tentokrát jak v kategorii Freestyle s papillonkou Dorry, tak i v kategorii Heelwork to Music s belgičankou Fajn Novterpod (*2018). Pro Dorrku to byla dogdancingová premiéra před obecenstvem a hned se umístila na hezkém třetím místě. Fajenka se se svou sestavou v HtM dostala na místo druhé.

Letos jsem si ještě splnila svůj dětský sen, a to účastnit se Mistrovství světa v agility ve Finsku (sice zatím jenom mládeže, ale snad to do příštích let vylepšíme). Startovala jsem se dvěma fenkami. S vypůjčenou šeltičkou Kešu (Ciabatta Costcowana von Schnappi Schnap *2012) a belgičankou Elinkou (Ejhle Novterpod *2012, dcera Čekynky). Se svým družstvem se Elinka v soutěži družstev umístila na úžasném druhém místě, takže je 1. vicemistr světa juniorů kategorie LA. V jednotlivcích pak skončila v TOP desítce. Kešunka si vybojovala jak v jednotlivcích, tak i v družstvech, smolné a nepopulární čtvrté místo. A jako poslední bych vyšvihla letošní Mistrovství ČR mládeže v agility, kde jsem běhala svůj rekord (asi nejen můj) a na start se postavila hned se sedmi psíky. Párkrát to cinklo, i nějaký titul jsem si odvezla, ale největším úspěchem bych nazvala, že jsem to vše uběhala. Jinak v agility mám s Key titul A3Ch a nyní běhám s dalšími 3 fenkami v kategorii A3, kde se o A3Ch ještě pokusíme.

Je to pro mě asi stejně těžké jako mezi dětmi. Nijak nad tím nepřemýšlím, jsem ráda že Klub agility podporuje mládež speciálními soutěžemi jen pro nás. Ale na všech soutěžích jsem stejně jen já a můj chlupatý parťák, se kterým tvoříme tým. I když, také mám radost, když porazím dospělého soupeře.

Kromě sbírání zkoušek jak v agility, tak i v dogdancingu, bych se ráda dostala na Mistrovství světa juniorů v agility 2023. Neříkám, že se to povede, ale moc bych si to přála. Tentokrát připravujeme samé mladé fenky, na rozdíl od letošního „domova důchodců“.

Věřit si a vydržet. Netruchlit z neúspěchu, a hlavně si tu cestu za úspěchem užít. Pracujeme s živým zvířetem, což je na tom právě to krásné.

Děkuji za rozhovor a držím palce, aby se tvůj sen stal skutečností!

Foto: archiv Aničky Marouškové

Text: Marie Trauškeová