Moje první fena měla být vlastně psem!

Říká se, že kam jednou chodský pes strčí tlapky, tam už nikdy jiného psa nechtěli. A v následujícím rozhovoru to ale platí šestinásobně. A proto nezůstalo jen u toho mít doma choďáka, ale toto plemeno doslova ovlivnilo život v jedné rodině...

Dnešní povídání bude velice příjemné a v člověku vzbudí jen kladné emoce. Hovořit budeme s místopředsedou, jednatelem, referentem pro výstavy a poradcem chovu pro Plzeňský a Karlovarský kraj a také rozhodčím pro exteriér – sympatickým Karlem Peroutkou. A jak to vypadá, když propadnete plemeni natolik, že vám nestačí mít ho jen doma, ale chcete víc...?

Chantal z Letinské kovárny já se synem Ondřejem

Nepovažuji se za dlouholetého chovatele chodských psů. Avšak chov zvířat mne provází celým mým životem. Prakticky jsem mezi chovateli vyrůstal. Jeden z mých dědů byl chovatelem, také můj táta byl dlouholetým chovatelem, sic holubů českých staváků (možná i proto to mne to přitáhlo k národnímu plemeni chodský pes). Chovalo se u nás opravdu všechno, od holubů přes králíky a papoušky a nemohl chybět ani pes. Takže to chovatelství je u mě logickým vyústěním mého dětství. S tím souvisí právě i chodský pes. Vzpomínám si, jak jsem v časopise Chovatel našel článek o chodském psu. Krásné dlouhosrsté ovčácké plemeno, dodnes si pamatuji, jak jsem měl tento článek vystřižen, takže poté, co jsem se osamostatnil, mi byla volba chodského psa přímo předurčena.

Jasně, že splňovala. Vlastně byla a je naprosto fantastická, ale abych nepředbíhal. Moje první fena měla být původně psem, pro kterého jsem si jel (neměl jsem chovatelské ambice). Ale jelikož to chovatelství v krvi prostě je, tak asi i proto si mě Vita vybrala sama a bylo rozhodnuto. Za pár týdnů jsem si tedy vezl domů svoji první fenu. A nemůžu říct, jaká byla… ona pořád je a běhá po našem dvoře a to ve svých skoro patnácti letech je pořád řádnou členkou naší smečky. Naprosto splnila moje představy o chodském psu. Miluje děti, je šikovná, lehce ovladatelná a trošku i vyčůraná jako my Češi. Asi i proto patří chodský pes k naší zemi.

Celé to vlastně souvisí s historií mojí rodiny. Můj druhý děda byl kovář a já si tohoto řemesla nesmírně vážím. Je to poctivé řemeslo podepřené tvrdou prací. V názvu naší chovatelské stanice je spojena naše rodinná historie a historie našeho národního plemene. Snažím se v tom pokračovat aspoň tím názvem a držet se té tvrdé práce a poctivosti, už ne v kovařině, ale v chovu chodských psů. K naší rodině kovárna patří již přes tři sta let, a právě proto „z Letinské kovárny“.

Tesi z Letinské kovárny

V současné době žije v naší chovatelské stanici šest fen. Vita je její zakladatelkou a opravdu s ní to celé začalo. Pak je zde Bela, která byla nechtěnou fenou a v roce a půl přišla do naší chovatelské stanice. Oběma fenám táhne na patnáctý rok. Dále mám Beu, která přišla jako „náhrada“ za Beatricce, o kterou jsem přišel při autonehodě. Bea dosáhla mnoha výstavních titulů, je to takový ten pes, který se vystavuje sám a i proto se jí na výstavách daří. Potom máme její dceru Lucreccii, která nemá DKK do chovu, takže plní roli psa, který nás doprovází na trecích. Další členkou smečky je Vity vnučka Chantal, která je teď takových hlavním „tahounem“ našeho chovu. No, a naším benjamínkem, který jako nejmladší vše doplňuje, je Rebecca, je to velice nadějná fena a bude pokračovatelkou v chovu v naší chovatelské stanici.

U nás feny rodí samy, mají naprosto bezproblémové porody v počtech šest až osm štěňat. Průměrný počet štěňat ve vrzích chodského psa bývá kolem šesti.

Ginno z Letinské kovárny

Myslím, že plemeno netrpí více nebo méně než jiná plemena. Máme v klubu program zdraví, který funguje, i když osobně bych byl rád, kdyby byl ještě více využíván. Ke všemu by se mělo přistupovat trošku selským rozumem a ono někdy méně je více. Řekl bych, že chov chodských psů je správně nastartován a mělo by se pokračovat v nastaveném trendu. Podle mne je v něm nejdůležitější, aby se využíval co největší počet chovných jedinců, aby moc nenarůstal celkový inbreeding populace. Jelikož se vše začalo na pár jedincích, tak musíme opravdu využívat vše, co máme, aby to, co je nastartováno, se za deset let dotáhlo do vítězného konce.

Bea z Chrámeckých vinic

Nevím, zda jsem ten správný výstavní šílenec, ale výstavy mám celkově rád. Měl jsem i štěstí na dvě feny, které byly výstavně velice úspěšné a opravdu je to bavilo. Takže to bylo pro mne jednoduché něco „urvat“. A tady hned odpovím na vaši otázku, jak by měl být připraven. Vše je o dobré vazbě majitele a psa, pak je vše jednodušší a na tom by se mělo co nejvíc pracovat. Ještě když se vám do rukou dostane pes či fena, která má ten exhibicionismus v krvi, tak je to pak sranda.

Bea z Chrámeckých vinic 2

Jelikož jsem se vyučil u těch rozhodčích, kterých si nesmírně vážím a dostal jsem od nich mnoho rad, tak asi i proto si posuzování opravdu užívám a snažím se svým posouzením být prospěšný jak plemeni, tak i radou majitelům psů, které hodnotím. Mám aprobaci pro chodské psy a JH, v budoucnu bych si ji rád rozšířil na nějaká plemena ze skupiny FCI č. 1, ale pro mne je to spíš během na delší trať, protože práce v klubu je mi nejen koníčkem, ale i žroutem času. Při posuzování je pro mne důležitý celkový typ psa a jelikož choďáci mají mít tu krásnou typickou hlavu s krátkým dobře nasazeným a osrstěným uchem, tak to velice často u chodských psů hledám a upřednostňuji. Nesmím opomenout povahu, která patří do standardu každého plemene a měla by být součástí posouzení psů.

Tesi z Letinské kovárny já s rodinou

Trémou opravdu netrpím, jelikož mám výstavy najeté ze všech stran – jako rozhodčí, pořadatel, vystavující a i jako vedoucí kruhu, kdy jsem tuhle práci dělal na více jak sto výstavách. Takže tréma u mě není, ale pokaždé jdu do kruhu s respektem k rozhodčím a ke kolegům vystavujícím. Už pro mne není tím „nej“ moment, kdy něco vyhraju, ale když spolu se svým psem odvedeme dobrou práci a jsme tam dohromady jako fungující dvojice. Ale na nervozitu si vzpomínám. Když jsem pořádal první evropskou výstavu chodských psů, tak ráno, než se celá ta akce rozjela, byla ta nervozita opravdu veliká. Zas ale musím poděkovat všem, kteří odvedli super práci na celé její organizaci (a že jich nebylo málo), protože bez nich by výstavu ani nebylo možné uspořádat a mě by asi ráno těsně před ní „kleplo“ (smích).

Prožíval jsem celý ten proces uznání opravdu intenzivně, asi i proto, že jsem v něm byl dost zapojen. Bylo a je pro mne obrovskou ctí být v tomto procesu a to nejvíc, co mě zahřálo u srdce, je fakt, že se splnil sen pana Ing. Jana Findejse, který plemeno zregeneroval. Sice už není mezi námi, ale určitě by byl na nás pyšný a my jsme pyšní na to, co pro nás udělal on. Udělal chodského psa a za to mu patří velké DÍKY!!!

Beatricce z Letinské kovárny u sochy chodského psa

Na přehlídce jsem byl přítomen s celou svojí rodinou a byl jsem pověřen její přípravou a organizací. Týdny, které jí předcházely, byly opravdu velice náročné. S Janou Kudrnáčovou jsme si rozdělili práci a každý měl za úkol si připravit tu svoji, což jsme zvládli na jedničku. Neměli jsme ani tušení, jak by měla celá přehlídka vypadat, takže byl zvolen vlastní scénář, kde jsme chtěli ukázat různé věkové kategorie a hlavně to, jak chodský pes pracuje. Vše nám „okořenila“ skvělá chodská muzika, tradiční chodské koláče, které se servírovali na chodské keramice. Šlo se opravdu do detailů a nepodcenil jsem jedinou věc a myslím, že se to vyplatilo a celá komise byla opravdu nadšená. Při závěrečném nástupu na nádvoří zámku Ohrada, kde se prezentovalo 65 psů po 52 otcích a 55 matkách, jsem byl opravdu hrdý na všechny lidičky od chodských psů, kteří táhli za jeden provaz. Úplně z nás čišela ta jednotnost a řekl bych, že i členové komise tohle vycítili a místo toho, než aby využili čas na „osahání“ psů, tak už proběhlo jen poděkování a ocenění celé práce kolem přehlídky a chovu chodských psů.

Nezapomínejte na to, že náš klub se jmenuje Klub přátel chodského psa a proto zůstaňme přáteli.

Děkuji vám za rozhovor

Foto: archiv Karla Peroutky

www.zletinskekovarny.cz