Mou prioritou je zdraví a vyrovnaná povaha!

Napadlo vás někdy, že se v rámci jednoho plemene mohou konkrétní psi tak trochu odlišovat povahou v závislosti na barvě svého kožíšku? A uvítali byste bližší informace o chovu a podmínkách chovnosti v rámci zastřešujícího chovatelského klubu v České republice? Tak právě pro vás tady máme další zajímavý rozhovor!

„Život se nepíše, život se žije“, říká dlouholetá chovatelka amerických kokršpanělů Eva Kořínková (CHS ze Slovanské tvrze), která ten svůj žije už čtvrt století právě po boku tohoto na pohled velmi okouzlujícího, na dotek velmi příjemného a na soužití velmi pohodového psího plemene. Zároveň ona sama v rámci chovatelského klubu už osm let působí ve funkci poradkyně chovu, a tak nás velmi těší, že se rozhodla podělit se s námi o své názory a bohaté zkušenosti.

Počátky mé chovatelské činnosti sahají do časů mého mládí. Prvního psa německou dogu jsem dostala od rodičů před třiceti třemi lety. S tímto maxi psem ušlechtilého vzhledu, vzrůstem koně (96 cm v kohoutku) jsem si prošla výcvikem a tak trošku začala poznávat výstavní svět. První kokršpaněl byl spíše nápadem mého nastávajícího manžela.

Po delším vybírání mezi plemeny nás oslovil menší roztomilý kukuč a příjemný společník kokršpaněl.  Navštívili jsme chovatelskou stanici a po setkání s malými trikolorními kuličkami bylo vše jasné. Bude to americký kokršpaněl.  Psal se rok 1996, když k nám přišla první kokří slečna, která se také stala o dva roky později zakladatelku mého chovu. Na první krytí jsem po poradě s hlavní poradkyní vyrazila do nedalekého Německa k hnědobílému psu s pálením, import z USA a tím započal můj chov amíků.  

První odchovanou fenkou, pokračovatelkou a nositelkou hnědobílého genu a zbarvení byla Annie ze Slovanské tvrze narozená 20. srpna 1998 a ještě další tři generace hnědobílé barvy se dařilo v naší chovatelské stanici odchovávat. Mou druhou generací hnědobílých byl vrh D a z něj u nás zůstala fenka Dominique. S touto fenou mne čekalo mnoho překvapení a poznání. V době dospívání fenku potkala stresová situace a od té chvíle doslova nesnášela děti, nikdy jsem se s tímto nesetkala a už proto to bylo pro mne překvapujícím momentem. Snažila jsem se s jejím handikepem pracovat, ale vše bylo marné. Po čase se mi podařilo otěhotnět a milá, milující Dominika se mnou trávila velmi mnoho času a jakoby chápala a vnímala celé mé těhotenství. Když se potom narodila naše dcera, Dominika byla mýma očima, malou stále dozorovala a nespustila z ní oči. Neustále vytvářela mezi jí a okolím tzv. obranou barieru. Když začala malá lézt, bylo úžasné pozorovat, jak jsou spolu propojené. Stále však na ostatní děti doslova nevraživě útočila. Po roce a půl společného žití s mou dcerou a zároveň synovcem, který k nám denně docházel a kterého jsem musela stále hlídat, aby ho fenka nekousla, se něco stalo a naše kokří máma najednou začala brát ostatní děti za své stejně jako moji dceru a její problém byl ten tam. Ano, byla to dost vyčerpávající práce při jakémkoli kontaktu s dětmi fenku hlídat, neustále být ve střehu, ale vyplatilo se a do konce jejích dní byly děti tím nejdůležitějším, co jí dělalo dobře. Ona je milovala a chtěla pro ně doslova dýchat.

Když měla tato psí dáma svůj první vrh, oslovila mne televize k natočení dokumentu o amerických kokršpanělech. Termín byl v době, kdy štěňátka měla šest týdnů, tedy hromada již aktivních rošťáků. Maminku sedmi kokříků se mi podařilo udržet v srsti a když k nám přijel natáčecí team včele s panem redaktorem Přemkem Podlahou, podlomila se mi kolena. No, natáčení proběhlo fajn. Po odvysílání mne dokonce oslovil jeden významný chovatel s obdivem a pochvalou, že nečekal, že by tak pěkně osrstěná fenka, měla srst až na zem, mohla ještě kojit. V průběhu natáčení se miminka nahrnula k mámě a šla od ní pít. Po natáčení jsem byla oslovena ještě redaktorkou časopisu, že k vysílání bude ještě článek (recepty prima nápadů) a po celodenní návštěvě, kdy se mluvilo, fotilo atd., paní redaktorka prohlásila: „Americký kokr je opravdu překrásným psím plemenem, vypadá jako namalovaná Disney postavička.“

Významnou a zároveň první jednobarevnou fenkou byla černá kokřička Nicoleta, importována ze Slovenska, byla zakladatelku mého chovu jednobarevných. Její odchovy: dcera Frencis ze Slovanské tvrze a vnuk Trystan – Lewis Tryst ze Slovanské tvrze se stali výstavně úspěšnými jedinci a zároveň obohatili můj chov o krásné, povahově vyrovnané představitele plemene. Trystan  byl tím velkým „panem úžasným“ nejen svým vzhledem, ale i povahou a láskou, kterou rozdával všem kolem sebe. Elegantní blond pejsek s krásnou hlavou, ušlechtilým výrazem, honosným předvedením v pohybu i ve statice, nejednou dokázal upoutat davy kolem kruhu. Miloval výstavy a pozornost lidí, čím více mu fandili tím intenzivněji se předváděl.  A jak kdysi pravila jedna paní fotografka psů, byly to teprve začátky jeho výstavní kariery… „Je to model.“ Ano, byl.    

Ve svém chovu jsem si vyzkoušela odchovat skoro všechny barvy: od hnědobílé, přes černobílou, tricolorní, zlatobílou, černou, černou s pálením, blond až po hnědou. Každá barva nese určitá povahová specifika. Barevní – hnědobílí a trikolorní jsou chytří, akční, rádi se učí něco nového a rádi pracují. Mé čtyři generace hnědobílých milovaly aportování, a jak jsem se dověděla až po několika letech, vloha k aportování je vrozená a ne každý lovecký pes se s ní rodí. Blonďáci jsou pohodáři, velmi chytří až vyčůraní. Jsou ochotní člověka poslouchat, ale nebudou dělat povel do zblbnutí. Černí jsou trošku tvrdohlaví, ale při vhodném zacházení i s tímto zbarvením dokážete velké věci. U hnědých jsem objevila větší tvrdohlavost a neochotu spolupracovat, když je člověk trpělivý a najde si tu správnou cestu, jak s daným jedincem pracovat, úspěch se dozajista dostaví.

Mou oblíbenou barvou je blond a trikolorní. Tato dvě zbarvení se doplňují, spolupracují navzájem a nejednou překvapí… Mou prioritou je zdraví a vyrovnaná povaha. Americký kokršpaněl miluje člověka, má rád pozornost a má sklon k závislosti na majiteli. Pro svého milovaného pána je ochoten dělat takřka cokoliv. Miluje děti, pohyb v přírodě, rád si však i zalenoší.

Ano, poradcem chovu jsem osm roků. Podmínky chovu se za mého působení několikrát měnily. „Díky“ období covidu jsme byli nuceni podmínky rozvolnit – před covidem byly povinné výstavy vyššího typu (mezinárodní, národní a klubové) pro psa platilo absolvovat třikrát výstavu se známkou VÝBORNÁ, pro fenu byla povinná dvakrát výstava se známkou minimálně VELMI DOBRÁ. V době pandemie se tato podmínka zrušila, zavedl se však povinně DNA profil a později ještě testování každého jedince na DNA PRA prcd. Dnes je aktuálně povinná jedna klubem pořádaná výstava, tedy klubová nebo speciální, u psa se známkou VÝBORNÁ, u feny se známkou minimálně VELMI DOBRÁ + DNA test na PRA prcd a DNA profil. Další podmínky, které zůstaly v platnosti, je oftalmologické vyšetření na oční onemocnění, kontrola chrupu, změření výšky a kontrola čipu.   

Vzhledem k tomu, že americký kokršpaněl je významně psem společenským a kvůli k dlouhé hedvábné srsti, která je velmi náročná na údržbu, zkoušky z výkonu k uchovnění nepostrádáme a asi jsme i raději. Na druhou stranu je američan díky své akční povaze a touze po pohybu využitelný pro různé psí sporty, jako jsou agility, coursing, dogdancing atd. Dnes už neznám žádného chovatele/majitele, který by využíval američany k práci v lese, zato máme několik aktivních chovatelů zabývajících se agility s úspěchy na závodech a mistrovstvích.

Chov američanů je volný, tedy sestavování párů v chovu je dnes na jednotlivých chovatelích. Myslím, že jako i další starší plemena je americký kokršpaněl trošku opomíjený. Možná kvůli větším nárokům na údržbu a péči, možná kvůli novým méně náročným plemenům, která se dostávají do obliby, má naše chovná základna mírně klesající tendenci. Chovatelů také ubývá. Na počátku mého chovatelského a výstavního úsilí byla na výstavách jen zřídka kdy neobsazená třída, natož aby ve třídě mladých či otevřené byl zastoupen jen jeden jedinec.  Chovnou základnu se chovatelé snaží doplňovat importy a je otázkou času, zda se nám podaří případné nedostatky eliminovat. V rámci zahraniční konkurence si dovolím hodnotit náš chov na vyšší úrovni a v konkurenci jistě nezaostáváme ani za zemí původu.

Chovná základna se nám postupem času zmenšuje. Bohužel tento trend postihuje i další plemena, a ač mohu říci, že americký kokršpaněl se může pochlubit dlouhověkostí, i přes to má chovatelská činnost klesající tendenci. Díky právě importovaným jedincům se nám ji daří udržovat nepříbuznou. Dost často jsou k chovu využívání i jedinci v zahraničí.

Myslím, že reprodukce u američanů probíhá bez větších problémů. Ke krytí dochází přirozenou cestou, využívaní chovní psi kryjí spolehlivě. Porody probíhají rovněž bez potíží a spontánně. V průměru se rodí čtyři až pět štěňat, není ovšem výjimkou ani šest až osm štěňat na vrh. Co se týká péče o štěňátka, feny jsou výborné matky, o své potomky se starají samy a vzorně.

V průměru se v našem klubu ročně zapisuje okolo sto dvaceti štěňat a narodí se přibližně dvacet pět až třicet vrhů.

Produkce štěňat bez PP se samozřejmě nevyhýbá ani našemu plemeni. V poslední době je tato produkce velmi nízká a právě díky osvětě z řad chovatelů a nejen jich se tento problém daří eliminovat. Nový majitelé se snaží si opravdu důkladně vybírat, od koho si štěňátko koupí.

S chovateli na Slovensku spolupracujeme a svého času byl chov český a slovenský velmi úzce spjatý. Dnes je na Slovensku v poměru s českým chovem o dost méně chovatelů a daleko menší chovná základna. Zájemci o štěňátko ze slovenského chovu mohu odkázat na poradce chovu na Slovensku, je jím paní J. V., kontakt lze najít na slovenských klubových stránkách   www.amcock.sk . Nebo mohou kontaktovat přímo mě.

Chovu amerických kokršpanělů přeji hodně úspěšných a mnoho zdravých odchovů, ať se zvyšují počty zájemců o toto krásné plemeno a zároveň všem chovatelům, ať se jim v jejich úsilí daří.

Ráda bych ještě zájemce o naše plemeno pozvala na klubem pořádané výstavy. Jsou srdcem našeho chovu, na výstavách je vidět nejen výstavní předvedení, ale snažíme se ukázat majitelům a chovatelům další aktivity týkající se chovu, zdraví, péče o srst, volnočasové aktivity, sporty. Veškeré informace o aktivitách najdou na www.amkokr.cz .

Děkuji za možnost vypovědět své zkušenosti s naším plemenem. Věřím, že článek o amerických kokrech mnoho čtenářů potěší a možná osloví i nové zájemce, nebo alespoň najdou pár inspirací do svého života s pejsky. Váš portál ráda sleduji. Články a rozhovory jsou velmi zajímavé a čtivé. A do další práce vám přeji jen a jen to nejlepší.

I já děkuji za velmi příjemný a poučný rozhovor a za naši redakci vám též přeji, ať se vám jen a jen daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Evy Kořínkové

http://www.americkykokr.cz