Možná vypadá jako neohrabaný medvídek, opak je však pravdou!

Ačkoliv nás čeká již čtvrté povídání o huňatých flanderských bouvierech, slibujeme, že se rozhodně nudit nebudete. Již jsme zde řešili chov, dlouhověkost, vystavování, sportovní kynologii, pasení, ale tentokrát vám flanderského bouviera představíme jako záchranného psa. Těšíte se? Věřte, že je na co!

Flanderský bouvier a záchranářský výcvik! To tu ještě nebylo! A zároveň, je to i důkaz, že toto plemeno je opravdu všestranné. A nejenom o této populární kynologické disciplíně si budeme povídat se sympatickou Barborou Andělovou. Dozvíme se například i to, že tento pes uznává jen jednoho pána, má sloní paměť a do všeho jde s nadšením. Ale to už bychom prozradili úplně všechno…

Báro, flanderský bouvier je pes pro opravdové milovníky tohoto plemene. Mezi lidmi není příliš rozšířený a ani oblíbený. Čím tento huňatý elegán učaroval právě vám?

Bouvier je u nás v rodině od roku 2006 a podle mě je to úžasný pes. Svoji rodinu miluje, je jí oddaný a ochraňuje ji. Vždycky však uznává jako svého pána jen jednoho. Cizí lidi bere na vědomí a tiše je toleruje, ale není to pes, který by se s radostí vrhal ke každému kolemjdoucímu. O bouvierech se píše, že je to pes inteligentní, živý, ale zároveň tichý a citlivý, neobyčejně oddaný a statečný. Hned naše první bouvierka nám toto všechno potvrdila.  A že to je málo známé plemeno, je poznat každou chvíli. Když nás s našimi psy někdo potká, většinou se ptá, co je to za psa. Jen málokrát se stalo, že lidi řekli: „To je flanderský bouvier, že?“ Možná i díky tomu, že nejsou tak rozšíření, se těší dobrému zdraví. Přála bych jim, aby se z nich nikdy nestalo tzv. módní plemeno.

Už jsme zde měli pasení s bouviery, sportovní a služební kynologii, řešili jsme také vystavování. Vy se však s bouviery věnujete jinému kynologickému odvětví – konkrétně záchranářskému výcviku, proč?  

Záchranářský výcvik je velmi různorodý a prvotní myšlenka každého, kdo se záchranářskému výcviku se psy věnuje, je někoho zachránit, někomu pomoci, někoho opravdu najít. Je to úžasný koníček s ušlechtilým cílem. Záchranářského psa nemůže nikdy vycvičit člověk sám bez spolupráce s ostatními psovody. Je to spousta hodin strávených nejen na poslušnosti, ale hlavně hledáním v terénu. Při sutinovém vyhledávání se psi učí hledat lidi v budovách, ať již stojících, nebo zbořených, zahrabané pod sutí, v několikametrové hloubce nebo naopak uvízlé v několikametrové výšce. V plochách se hledá v lesích, loukách a v co nejnepřístupnějších porostech. Při lavinovém výcviku se jedná o hledání pod sněhem a vodní výcvik je o záchraně tonoucího. Psi jsou cvičeni, aby dokázali přinést tonoucímu různé záchranné pomůcky nebo jej přímo přitáhli ke břehu. Kategorie stop je od krátkých jednodušších stop až po tříhodinové, dva tisíce kroků dlouhé (IPO-R). Kdo se chce věnovat všem oborům, má tedy co dělat v každém ročním období. Nikdy se nenudíte.

Jak bouvieři toto poslání zvládají? Přeci jen jejich tělesná konstituce je poněkud větší a pohybování v sutinách bude asi složitější, ne?

Bouvier sice vypadá jako trochu neohrabaný medvídek, ale navzdory vzhledu je velmi obratný a živý. Původně skákal kravám na záda, takže překonávání překážek mu nedělá problém. Moje fenka mi s radostí skákala do náruče. Když bouvier něco dělá, dělá to vždy celým srdcem a s rozvahou. Energie má dostatek a neplýtvá s ní. Co se týká našich bouvierů, baví je všechny směry záchranářského výcviku, hlavně když se něco děje a děje se to s páníčkem. Ani jeden náš bouvier není pes, který by vletěl do terénu jako splašený a běhal ze strany na stranu. Po sutině se pohybují s rozvahou a důsledně prověřují prostor. Žádný nepříjemný povrch ani případné překážky je nezastaví. Dobře si pamatují, ve kterých místech už hledali a přitom žádný lidský pach necítili a nenechají se nutit, aby tam šli znovu. Pracují sice podle pokynů psovoda, ale samozřejmě si do toho přidají i svoji hlavu. Při hledání v lese se nám nikdy nestalo, že by místo hledání člověka začali honit zvěř. Ostružiní, husté smrčky ani houští jim nevadí, akorát pak je víc práce s vyčesáváním bodláků a svízele z chlupů. Asi jediný nedostatek vidím v tom, že při lavinovém výcviku se bouvierům dělají na tlapách a na břiše obrovské sněhové koule. Nicméně snaha najít figuranta je stejně vždycky obrovská. Takže nakonec to vypadá tak, že nad figurantem schovaným pod sněhem místo černého medvěda štěká velká bílá koule.

Když bouvier něco dělá, dělá to vždy celým srdcem a s rozvahou!

Pojďme si ale představit vaše psy. První bouvierka, kterou jste si přivezla, měla být spíše domácím mazlíčkem, vše však nakonec dopadlo jinak… 

Ano, je to tak. Naši první bouvierku Annie (Agnes od Větrné elektrárny) jsme si domů přivezli v roce 2006 a měl z ní být domácí mazlíček. Měla jsem v plánu naučit ji pár povelů kvůli ovladatelnosti. Ale díky chovatelce Andree Korunkové a dalším bouvieřím nadšencům (s některými už jste si povídali), jsme se spolu pustily do výcviku. Nejprve jsme dělaly všestranný výcvik. Annie to moc bavilo a podle slov ostatních, jí to i šlo. Dokonce jsme se zúčastnily Mistrovství republiky FBO. Nakonec nás ale nejvíc oslovil výcvik záchranných psů. Hned při prvním záchranářském tréninku Annie pochopila, že nejdeme figuranta zadržet, ale nalézt a zachránit. S Annie jsme postupně a pomalu splňovaly zkoušky od nejlehčích, přes těžší, až jsme se probojovaly k trojnásobné účasti na MČR záchranných psů. V pracovní knížce má sedmnáct záchranářských zkoušek. Ve stopách jsme to s Annie dokázaly dotáhnout až na nejvyšší zkoušku podle Národního zkušebního řádu. Je složena ze tří různě dlouhých a různě starých stop (2 stopy se zvedají za dne, 1 v noci – ta je nejdelší a tříhodinová). Před každou stopou pes dostane k „nasumování“ pach stopované osoby a musí rozpoznat mezi dalšími nášlapy, po které stopě se vydat (při druhé stopě je to kromě správného také jeden nesprávný a u třetí stopy jsou to kromě správného ještě dva nesprávné nášlapy). Rozlišení pachů různých lidí Annie nedělalo problém. Záchranářské stopy vedou různými terény, které se střídají. Annie byla mým prvním psem, se kterým jsem cvičila, takže jsem se učila hlavně já a ona ochotně snášela všechny moje výmysly. Bohužel s námi už není.

Loučení se psem je vždy smutné, vy jste si však naštěstí nechali potomka…

Po Annie jsme si nechali dvě štěňata. Manžel cvičí s jejím synem Artušem (Artů z Andělského dvorku). Z malého šedého medvídka, kterého jsme odchovali v naší chovatelské stanici, se postupně stal velmi šikovný velký pes. Samozřejmě cvičí záchranařinu. Dosud spolu s manželem splnili čtrnáct zkoušek. Minulý rok se poprvé zúčastnili MČR záchranných psů. Společným cílem je zúčastnit se a uspět na atestech MV, aby mohli být k dispozici při hledání v praxi. Artů je klidný, vyrovnaný pes, jistý si svým místem ve smečce. Nepotřebuje nikomu nic dokazovat, chová se jako psí gentleman. Samozřejmě má občas svou hlavu a musí se na něj jít s důmyslem. Nejde ho do věcí nutit, to se zapře. Velmi oblíbeným relaxem je pro něj, když ho zapřáhneme ke koloběžce. Manžel také plánuje nechat si po Artušovi štěně a pokračovat tak s další generací.

Arda z Andělského dvorku je naším třetím bouvierem. Záchranařinu jsem s ní začala cvičit až kolem jejího jednoho roku, protože jsem více času pořád věnovala Annie. Bylo to pozdě a Arda už nikdy nebyla do práce tak „žhavá“. Díky úrazu, který se stal před necelými dvěma roky, je z ní teď opravdový domácí mazel a náramně si to užívá. Neznamená to ale, že by to byla lenoška. Vynecháváme pouze výcvik, jinak se s námi zúčastňuje všech rodinných aktivit.

Na některých snímcích jsem viděla, že se věnujete i vodní záchranařině.Můžete nám to trochu přiblížit? A jak se s tím popasují bouvieři? 

Vodní záchranařině se věnujeme pouze okrajově. Vodní výcvik je hlavně o donáškách záchranných pomůcek do vody tonoucím a záchrana tonoucího samotného. Psi jsou schopni přitáhnout ke břehu i neovladatelnou loď. Nejvyšším stupněm je hledání utonulých na vodní hladině. Artušovi nedělá problém „zachránit“ člověka z vody nebo ležet na přídi člunu a vyhledávat pach utonulého. Dosud ale nepřistoupil na to, že i nosit aporty komukoli je zábava. Naši bouvieři mají vodu velmi rádi, rádi plavou, do vody jdou i v chladnějším počasí. Vzhledem k jejich huňaté srsti se pak ale delší dobu suší.

Vy však máte celkem čtyři psy – dva flanderksé bouviery a dvě border kolie. To je asi velký rozdíl v chování a životu, nemám pravdu?

Kromě dvou bouvierů máme ještě dvě border kolie – jedenáctiletou Stázku a osmiměsíční Viki. Dohromady tvoří pohodovou smečku a v běžném životě nevidím moc rozdílů v chování. Všichni dokážou být dost rozverní, živí a neunavitelní, ale na druhou stranu i v klidu odpočívat po procházce. Při výcviku je to jiné. Necítím se jako odborník, ale postupně získávám zkušenosti, jak se kterým psem cvičit. Se Stázkou jsem nejdříve cvičila já a pak si ji převzala dcera Eliška. Nebyl v tom žádný problém. Je úžasné, jak jsou borderky přizpůsobivé, chtivé, akční a snaživé. Snaží se vyhovět v čemkoli. Učí se velmi rychle. Ale právě proto s ní musí mít člověk víc trpělivosti a musí mít klidnější přístup. Bouvieři jsou rozvážnější, nejdou do všeho po hlavě. Při práci přemýšlejí. Někdy jim to trvá déle, ale co se jednou naučí, to si už pamatují. Uznávají pouze jednoho psovoda. Co se týká běžného života, tvoří spolu všichni čtyři psi spokojenou smečku. Každý má své místo a vzájemně si vyhovují.

Jaký je bouvier při výcviku? Na co je třeba dát si pozor? 

Co se týká záchranářského výcviku, je prý vhodné jakékoliv plemeno i kříženci. Bouvier není ani zběsile rychlý, ani zběsile nadšený workoholik, občas přemýšlí víc, než bych potřebovala a někdy nevím, co zase vymyslí. Některé figuranty zaráží, že když je najde, nepotřebuje se s nimi mazlit. Nejde s ním drilovat cviky každý den. Když se něco naučí, umí to napořád. A to platí i v negativním případě, když mu jednou projde špatně provedený cvik, je těžké ho to přeučit. Je to závislák na páníčkovi a při hledání potřebuje čas od času aspoň vizuální kontakt se psovodem. Výhoda pro nás je v tom, že mu zjevně v genech zůstalo hodně od předků, kteří za první světové války hledali raněné v zákopech. Annie i Artuš ukázali, že spojení záchranářský výcvik a bouvier není vůbec špatná volba. 

Docela by mne zajímalo, jaké krmení pro své bouviery upřednostňujete, kolik toho takové velké plemeno spořádá?

Naši psi jsou zvyklí na granule, teď konkrétně krmíme Brit care. Občas přidáme syrové maso. Bouvier má vypadat jako mohutný pes, ale má být dostatečně mrštný a obratný a to by s velkou váhou nešlo. Naše feny mají cca třicet kilogramů a pes má maximálně třicet sedm kilo. Takže to není zase tak velká spotřeba.

Jak náročný je život s bouviery a co vám naopak přináší?

My bereme naše psy jako členy rodiny. Už od štěňat jsou všude s námi. Vyrůstali dohromady s našimi třemi dětmi a společně jsme trávili prázdniny pod stanem, na lodi nebo na horách s ostatními přáteli. Naši psi jsou zvyklí na neustálé cestování, nedělá jim problém změna prostředí. Když děti odrostly, z rodinných dovolených se postupně staly výcvikové akce. Bouvieři jsou spokojení, když můžou být s námi v kontaktu. Jsou nadšení, když se něco děje, ale dokážou v klidu prolenošit dobu, kdy jsou všichni v práci a ve škole. Jsou velmi empatičtí a úžasní rodinní psi. Žít s nimi není nijak náročné. Bouvier je příjemný tichý společník.

Bouvier má bohatou srst, jak snáší letní vedra?

Naši psi horké počasí nevyhledávají, ale když mají možnost se ochladit, zvládají ho. Zvykáme je pracovat i ve vyšších teplotách. Během léta jsme s nimi byli několikrát v Chorvatsku a Itálii a nikdy nebyl problém ani během cesty.  

Jsme pořád ještě na začátku roku. Víte už, co letos se svými psy podniknete?  

Budeme se věnovat hlavně výcviku. S Jihočeskou záchrannou brigádou kynologů jezdíme každý měsíc na víkendové soustředění na Šumavu. Manžel má v plánu s Artušem splnění dalších zkoušek a účast na výběrových závodech. Během jara a léta s brigádou také zajišťujeme ukázky záchranářského výcviku pro dětské tábory a školy. V dubnu se jako každým rokem zúčastníme klubové výstavy v Netolicích. A jestli to vyjde, přibude nám koncem jara do rodiny další bouvier.

Tak to vám moc přeji a držím palce.

Foto: archiv Barbory Andělové