Mým cílem je, aby se mnou moje zvířata měla dobrý život!

Rádi se vzděláváte a dozvídáte nové informace v oblasti kynologie? Sháníte trenéra a přemýšlíte, podle čeho vybírat? Nebo uvažujete o pořízení dalšího psa, případně kočky? O tom všem jsme si povídaly s trenérkou Alžbětou Klímovou. Podělila se s námi také o své zkušenosti se soužitím psů a koček v jedné domácnosti a dala nám tipy na další sebevzdělávání. Nechte se od ní inspirovat.

Ing. Alžběta Klímová se kynologii věnuje přes deset let. Vystudovala kynologii na České zemědělské univerzitě v Praze, dále také zootechniku – profesionální chovatelství hospodářských zvířat a pedagogické minimum. Miluje sebevzdělávání i předávání znalostí a zkušeností ostatním zvídavým lidem. V podstatě neustále se vzdělává na kynologických seminářích a workshopech tuzemských i zahraničních. Se svými psy si vyzkoušela různé kynologické disciplíny, až se nakonec vydala směrem etického tréninku zaměřeného na úskalí běžného života. Při tom jí nejvíce pomáhají principy pozitivního tréninku a hersenwerk. Vede skupinové kurzy a individuální lekce v tréninkovém centru Hodný pes, kde koordinuje také vzdělávání canisterapeutických týmů. Dále je lektorkou v organizaci ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci.  Žije a trénuje se svými psími holkami, fenkou chodského psa Ritou (Jocelyn Gaviro) a dlouhosrstou vipetkou Daisy (Amber Golden Jet Wings) a také kočičkami Bellinkou a Amálkou.

Vzdělání obecně je podle mě hodně důležité. Co se týká oboru kynologie na ČZU, některé předměty mi daly opravdu hodně, ať už informací, nebo také v náhledu na některé věci. Velmi přínosná pro mě byla například etologie, která mě moc bavila, a baví doposud. Ale podle mě není dobré spoléhat se na to, že mě někdo něco naučí, že školní osnovy pokryjí vše, co je potřeba pro vzdělání trenéra psů. Člověk sám se má chtít učit, dál se vzdělávat a neustrnout ve stavu, kdy si myslím, že vím vše. Nikdo z nás neví všechno, a čím více toho víme, tím víc přicházíme na to, kolik toho ještě nevíme. V dnešní době máme možností, jak se vzdělávat, spoustu. Existují kvalitní knihy, semináře, kurzy i workshopy. Ale člověk sám nemusí veškeré vzdělání absolvovat, přínosem je už to, když vyhledá trenéra, který prošel nějakým vzděláním, má třeba nějaký certifikát či titul. To by mělo být alespoň nějakou jistotou, že se trenér vzdělává z kvalitních zdrojů a získal potřebné informační know-how.

Určitě je to jedno z hledisek, které stojí za uvážení, protože už i to vám může napovědět, jestli vám bude tento trenér vyhovovat, nebo ne. Kynologie se, stejně jako všechny vědy, vyvíjí. Trenér se potřebuje vzdělávat, chodit na semináře a workshopy, mít aktuální informace a přehled a potřebuje zpětnou vazbu od ostatních kolegů. Měl by si neustále pokládat otázku, jestli nemůže svoji profesi dělat lépe. Také potřebuje mít alternativy, po kterých může sáhnout, když mu ta varianta, kterou používá nejčastěji, nefunguje. Každý klient a pes jsou totiž individuální. Já vyzobávám inspiraci i z různých drobků, které dávají pro mě důvěryhodní trenéři na sociální sítě. Nejde o komplexní pohled na nějakou problematiku, ale zapadá mi to pak do informací, které již o daném tématu mám, případně mě to inspiruje k nějakým fajn aktivitám, které bych třeba sama nevymyslela. Někteří trenéři se totiž specializují na své srdcové téma a věnují se mu opravdu do hloubky, takže je vždy co dalšího od nich načerpat. Tímhle způsobem můžu vykoukat hry a tipy, které buď použiji se svými psy, nebo si je uložím do svého trenérského kufříku nástrojů pro použití s klienty.

Vím, že o tom, jak si vybrat trenéra, se píše hodně a rad je dost. Za mě jsou velmi důležité reference od lidí, kteří s daným trenérem trénovali. Případně pokud trenér sám s někým vedl rozhovor, napsal článek nebo se nějakým takovým způsobem prezentoval, tak si zjistit, jestli by mi seděl jeho přístup. Pro mě je velmi důležitý bod také to, jak se chová trenér ke svým vlastním psům a jak se jeho psi chovají k němu. Mají k němu důvěru, mají spolu hezký vztah, nebo je mezi nimi patrný stres, nesoulad? Je tohle člověk, od kterého chci čerpat rady a chci, aby náš vztah vypadal tak jako ten trenérův s jeho psy? Pokud ano, je to většinou v pořádku, ale těžko mě trenér, jehož psi mu nevěří nebo se ho dokonce bojí, naučí, jak mít pohodový vztah se svým vlastním psem.

Jsem přesvědčená o tom, že nelze sáhnout vedle u jakékoli kynologické knížky, kterou vydá nakladatelství PLOT, a to jak od českých autorů, tak i překlady těch zahraničních. Samozřejmě existují klenoty, jako knížky Kena Ramireze nebo Františka Šusty, které by si měl přečíst každý. Ale je potřeba vědět, že se většinou nejedná o lehké čtení na večer před spaním, jsou to informačně hutné knihy. Ale kdo se do nich opravdu pustí, má možnost získat z nich velkou spoustu informací. Jsou i jiné knížky, které hodně utvářely myšlení o učení chování a etickém tréninku a čtou se snáz, například „Svého psa nestřílejte“ od Karen Pryor. Mám také moc ráda knížky Alexandry Horowitz, do češtiny byly přeloženy dvě. Alexandra Horowitz je vědkyně, věnuje se především výzkumu psího čichu a kognitivních schopností psů, a tak má všechny informace podložené a zároveň je umí krásně předat. Pokud někoho zajímají plemena, skvělé jsou knížky od Ley Smrčkové. Nevěnuje se pouze tomu, jak pes vypadá a jakou má historii, ale také povahovým rysům jednotlivých plemen, které ovlivní život asi mnohem víc než to, jestli je pes černý, skvrnitý nebo kudrnatý. V rozhovoru s ní jsem četla, že se jí zajídalo, jak je všude popsané, jak má pes vypadat, ale chybělo jí, jaký opravdu je uvnitř, proto to ve svých knížkách zdůrazňuje. Ale pro mě je těžké vybrat jen pár knih, moje psí a potažmo zvířecí knihovna čítá desítky českých a stovky anglických knih.

Neříkám, že každý trenér má znát všechna plemena, ale měl by znát alespoň charakteristiky jednotlivých skupin plemen, aby věděl, co od nich rámcově může očekávat a mohl s tím pracovat. Že když mu na lekci přijde třeba pastevec, může si hlídat své teritorium, i kdyby to měla být jen stolička, a že asi nebude s chutí třeba aportovat nebo opakovat jeden povel pořád dokola. Trenér by měl mít také empatii a cit pro lidi. Já už jsem v podstatě přestala říkat, že jsem trenérka psů, protože reálně trénuji lidi, aby uměli svého pejska dovést k tomu, na čem zrovna pracují. Snažím se je vést tak, aby majitel pracoval s pejskem sám, ale pokud je to potřeba, cvik mu s jeho psem předvedu. Hodně důležitá je také pedagogická stránka výcviku, trenér by měl umět poznat, jestli se cítí pes i jeho páníček na tréninku komfortně. Nechci vytvářet nepříjemné situace a nedělám problém například z toho, když se pejsek na tréninku počůrá nebo se mu přihodí jiná nehoda. Nebo pokud se pes rozštěká a páníček to neumí zastavit, nedělám z toho vědu a nechci, aby se kvůli tomu dostal majitel do zbytečného stresu. Kdyby to uměl zastavit, udělal by to, a moje vyčítání by stejně věci nepomohlo. To jsou prostě věci, které se mohou stát. Týmy k nám mají chodit pro radost a obohacení jejich společného života, ne z povinnosti.

Já se přiznám, že čtu spoustu věcí v angličtině, hodně se věnuji tomu, jak pracovat se štěňaty, ale taky jak to co nejlépe zařídit, aby klientům nepřerostl přes hlavu jejich puberťák. Puberťáci jsou podle mě dost nepochopená skupina, která doplácí na to, že už má tělo dospělce, ale mentální schopnosti jsou spíš na úrovni štěněte. Zkuste si představit třináctiletou slečnu nebo čtrnáctiletého mladíka, a bude vám trochu jasnější, jak vypadá takový roční puberťák. Výcvikově mě taky hodně zajímá ošetření se souhlasem a lovecké chování. To jsou myslím ještě oblasti, kde se výcvik v pozitivním světle teprve více dostává mezi veřejnost.

Další oblastí, která mě hodně zajímá a baví mě se v ní vzdělávat, je pohybové ústrojí psa, jak má správně vypadat, jaké jsou funkce jednotlivých struktur v psovi, a také co můžeme my jako majitelé a trenéři udělat pro to, aby se pejskům s námi žilo co nejlépe.

Podle mě je podstatné se svým pejskem trénovat, protože během společného tréninku budujeme vztah, respektive on spíše vzniká tak nějak organicky sám. Poznáváme se, zdokonalujeme naši komunikaci. Nelze se divit, že když vám psa vycvičí někdo jiný, nebude pak na některé signály od vás reagovat, protože to pro něj bude v podstatě jiná situace a bude mezi vámi chybět pouto. Během tréninku se také učíme hodně o sobě. Můžeme se naučit například sebereflexi a nadhledu. Když si myslíme, že pes už něco umí, ale například podceníme vliv prostředí, pes to nedokáže splnit. Pak nám občas nezbývá nic jiného než se jít v klidu vydýchat a naplánovat si, jak to uděláme příště. Nemám ráda, když si lidi svoji frustraci vybíjejí na psovi a vyčítají mu, že nezvládl to, co už má přeci umět. Když žák něco neumí, nikdy to není chyba žáka, ale učitele. Pravděpodobně nastala těžší situace, než na kterou byl pejsek připravený, a nelze mu tedy vyčítat, že ji nezvládl tak, jak bychom si my představovali. Navíc my ani psi nejsme dokonalí a dokonalost nemůžeme od sebe ani od nich očekávat.

Moje psí holky jsou pro mě velkými učitelkami, každá jiným způsobem. Jsou hodně odlišné a vím, že vipetku s choďandou nemůžu srovnávat. Každá umí něco jiného, dělají odlišné pokroky, mají různou výdrž. Pokud bych od Daisy, mojí vipetky, měla očekávání stejná jako od Rity, ovčáka, byla bych zklamaná a frustrovaná, a třeba s ní i přestala cvičit, protože podle měřítek ovčáka je pomalá, snadno přestane cvičit, když se jí něco nezdá, není ochotná opakovat cviky do zblbnutí a někdo by klidně mohl říct, že „na to nemá“. Daisinka je docela typický chrt a jsem vděčná za to, jak ráda se mnou cvičí a snaží se mi vyhovět. Její styl cvičení je ale odlišný třeba od borderek nebo australáků, ona všechno velmi promýšlí, málokdy udělá nějaký pohyb navíc, často cvičí, když ona chce, a ne když chci já – i když tím, že s ní pracuji odmala, tyto záseky moc nemá. Musím u ní velmi pozorně pracovat s tlakem, a to i v řeči těla nebo tónu hlasu, o tlaku ruky ani nemluvím. Jakmile bych na ni použila, byť jen mírný, tlak ruky, přestane spolupracovat. Jediná situace, kdy fyzický tlak zvládá, je ošetření se souhlasem. A nejenže přestane spolupracovat v tu chvíli, ale hodně si rozmyslí, jestli bude spolupracovat i příště, naruší se náš vztah a její důvěra ke mně. Vím, co od ní můžu čekat, jak rychle s ní postupovat, a právě díky tomu skutečně vidím, jak šikovná a ochotná ke spolupráci je. Každopádně cvičit se dá s každým plemenem, jeho tempem a podle jeho potřeb, společná práce se opravdu vždy vyplatí.

Rituška je také velmi snaživá, někdy až překotná, neumí si sama říct o pauzu a kdybych ji nechala, cvičila by opravdu dost. Umí přemýšlet nad cviky, ale velmi snadno se frustruje a přetočí. U ní zase musím hlídat, aby u akčnějších cviků měla dost pauz a moje požadavky byly sdělené jasně. U Rity můžu pracovat s tlakem o trochu víc, nicméně taky ne moc, jinak ji to rozhodí.

Nemám ve sportu se psy žádné ambice, sportuji s nimi pro zábavu a kvůli pohybu. Jsem toho názoru, že to lidi často dělají kvůli svým ambicím a potažmo pro sebe. I když aktivita psovi jde, nikdo se ho neptá, prostě je v tom dobrý, tak to dělá. Rozhodně doporučuji se psem sportovat, hýbat se, hrát si s ním, ale hranici vidím v okamžiku, kdy to mě i psa ještě baví, a kdy už to dělám proto, že jsem v tom dobrý a chci si trochu pohladit ego. Já se svými fenami dělám spoustu aktivit pro zábavu a vybírám každé z nich ty, které jí nejvíce sedí. Jsou to aktivity pohybové, čichací a balanční, zapojuji je i jako běžné součásti procházky. Mým cílem je, aby se mnou psi měli dobrý život a to, co dělají, je bavilo. Raději než mít sportovce, kterého ale rozloží běžný život, protože nejvíce času a energie věnujeme sportu, s nimi trénuji věci pro život, jako je třeba manipulace se souhlasem včetně nošení náhubku, ostříhání drápků, kontroly zubů nebo navlékání postroje, schopnost se uklidnit, sebekontrolu, chůzi na vodítku, přivolání a nějaké cviky pro zábavu. Stojím si za tím, že psi nepotřebují vrcholově sportovat, ale potřebují přiměřené využití a vyžití, a to by se jim každý majitel měl snažit poskytnout, jak nejlépe to zvládne.

Obecně chování, která bych mohla shrnout jako sebekontrolní. To jsou ta chování, která když pejsek nemá, dělá život svému dvounožci o mnoho horší. Sem bych zařadila skoro všechna chování počínaje taháním na vodítku, přes nechození na přivolání a lovení zvěře, až po sbírání odpadků nebo skákání po lidech. Tohle jsou věci, které můžou velmi znepříjemnit soužití se psem asi mnohem víc než to, že neumí dokonale přisednout k noze. Nechci, aby to vyznělo tak, že všechna výše zmíněná chování odnaučí sebekontrola u psa, tak jednoduché to není, ale pokud ji pejsek má a zná, je s ním spolupráce mnohem jednodušší. Já u svých pejsků zkrátka chci, aby zvládali běžný život a neměli zbytečně moc stresu, se kterým by se nedokázali vyrovnat. Je úkolem každého majitele vypozorovat, v jakém režimu je jeho pes nejspokojenější. Navíc i vysoké vzrušení, které někteří psi při kynologických aktivitách zažívají, si mohou přenášet do běžného života. Učí se vlastně pracovat se svým stresem v tom smyslu, že je žádoucí. Ale často si s ním sami neumí poradit, když je to člověk cíleně neučí. Shrnula bych to tak, že existuje spousta aktivit, kterým se můžu se psem věnovat, ale s každou se dá pracovat různě a záleží právě na tom způsobu a přístupu.

To víš že ano, a velmi často je to důvod, proč za námi klienti přijdou – nějaké chování jejich psa je stresuje a už si s ním sami neví rady. Pokud se psem žijeme v jedné domácnosti, silně ovlivňuje náš život a zasahuje do mnoha jeho oblastí. Psi ovlivňují, jaké nosíme oblečení, s kým se stýkáme, jak trávíme čas, náš pracovní režim a někdy i výběr práce, výběr auta a mnoho dalších aspektů. Klienti mi občas říkají, že jejich pes není takový, jak si ho představovali, ale bojí se to přiznat a mluvit o tom třeba v rodině nebo s partnerem. Cítí, že si to nemohou dovolit, když si přeci psa přáli. Ať už je to výběrem plemene, vlastnostmi konkrétního jedince nebo mylnými očekáváními, prožívají opravdu silné pocity, mezi které často patří stud, frustrace, stres nebo i pocity zoufalství a beznaděje. Sama jsem to také do určité míry zažila. Když jsem si Ritušku přivezla domů, kromě super okamžiků, které jsem si představovala, jsem zažívala také chvíle, kdy jsem byla frustrovaná, protože se chovala úplně jinak, než jsem čekala. Najednou se střetla moje očekávání dokonalého psa s jedincem, který měl k dokonalosti ještě kousek cesty, a to byla hořká pilulka na spolknutí. Moc jsem ji nezajímala, venku pořád někam zdrhala, všichni psi i lidi byli zajímavější než já. Chápala jsem to jako své selhání, vždyť jsem měla vystudovanou kynologii, měla bych to všechno umět a můj pes by měl být skoro dokonalost sama. Snad můžu říct, že od té doby jsem dozrála, získala další vědomosti a zkušenosti, které mi hodně pomáhají. Dneska je Rita ve svých šesti letech bezvadný, spolehlivý parťák, někteří moji klienti ji znají osobně, protože mi chodí pomáhat s problematičtějšími pejsky na lekce jako zkušený, stabilní pes – učitel.

Můžu s čistým srdcem říct, že jsem se poučila a s Daisy už to probíhalo mnohem lépe. Vykašlala jsem se na to, co říkají páníčci jiných psů, co bych podle nich měla se svým psem mít už dávno zmáknuté a soustředila se na to, co od ní očekávám já a jak chci, aby vypadal náš vztah. Proto třeba Daisy ve svých skoro třech letech neumí ještě povel „ke mně“ hezky s předsednutím – učím ji ho pomocí targetu a jí práce s ním jde pomalu. Ještě jsme k němu při výcviku nedošly. Ale přivolání má takové, že ji odvolám, i pokud náhodou narazí v trávě na kočku a rozhodne se ji zkusmo prohnat, a to na jedno zavolání „Daisy, pocem“. Tuhle její spolehlivost a snadnou ovladatelnost u ní jako u chrta, štváče, beru jako náš největší úspěch. O Ritě říkám, že je pes učitel, Daisy je pes za odměnu.

Chci podpořit každého, kdo se cítí podobně jako já na začátku s Ritou, aby si promluvil se svými blízkými, trenérem nebo kýmkoli, komu důvěřuje. V Hodném psovi z tohoto důvodu spolupracujeme i s psychoterapeutkami, protože víme, že soužití se psem se prolíná s nejdůležitějšími aspekty našeho života. Říct si o podporu je zásadním krokem a může člověku hodně pomoci.

Vždycky jsem věděla, že nechci mít psího jedináčka, že si chci užívat radost, kterou přináší soužití s více psy. Že Rituška potřebuje psího parťáka, jsem uznala ve chvíli, když začala kočkám všude nosit míčky a čekala, až si s ní budou hrát. Za přínos soužití dvou psů považuji, že mají častý kontakt s jedincem stejného druhu a fungují spolu skutečně jako smečka. Rita se například zastává Daisy před ostatními psy. Celkově se ale chovají venku ve dvou jinak než samotný pes, umí spolupracovat, což však znamená, že si můžou společně hrát s jinými psy, ale taky je můžou trochu šikanovat, pokud to neuhlídám a nenastavím pravidla hry. Z tohoto důvodu většinou nenechávám obě moje holky, aby si hrály s jedním pejskem zároveň. Jsou to tedy dvě strany jedné mince, s klady i zápory. Mezi Ritou a Daisy jsou necelé čtyři roky, počkala jsem, až byla Rita už rozumná, klidnější psí dáma, abych neměla na výchovu dvě mladá trdla, ale jedno psí mimino a jednu fajn psí holku, která štěně adoptovala a obrovsky mi s ní pomohla.

Pořízení druhého psa je potřeba dobře promyslet, včetně toho, jaký pes by tomu mému mohl sedět, nejen jaký bude vyhovovat mně. Je dobré zvážit velikost, aby se kvůli velikostnímu a váhovému rozdílu třeba i neúmyslně nezranili. Stejně tak rozdílný temperament nebo značný věkový rozdíl můžou způsobit potíže s režimem, a to jak doma, tak i venku. Je potřeba si spočítat, zda mám dostatek času a financí na oba. Pokud mám vychovaného staršího psa, nemůžu se spoléhat na to, že mi sám vychová mladšího, kterého mu přivedu, to je moje odpovědnost. S něčím mi sice pomůže, ale ukazovat mu pravidla lidského světa a vést výchovu musím já. Taky bych nechtěla, aby se stal závislým jen na druhém psovi a mě ignoroval. Výrazné je také společné lovení. Pokud člověk dva nebo více psů neuhlídá a společně utečou za zvěří, je mnohem těžší je v lovu zastavit než jednoho. Vzájemně se podporují a koktejl hormonů, které se při lovu vyplavují, z tohoto prožitku dělá něco úžasného a společné lovení smečku utužuje a podporují se v lovení i dál.

Od té doby, co mám svoje fenky, vidím, jak silný vztah může člověk se psem mít a je mi líto, pokud to psi, ale i ti lidé nezažijí. Pokud člověk nerozumí psovi a jeho komunikaci nebo s ním ani jednoduše netráví dostatek času, jsou ochuzeny obě strany. Vztah mají jen na určité, podle mě povrchové, úrovni. Můžou dokonce pejska brát jen jako obtěžující součást rodiny či domácnosti. Často je nedorozumění způsobeno i nevhodným výběrem plemene, chovatelské stanice, jedince nebo trenéra. Případně pejska netrénují, protože mu chtějí dát „svobodný život” bez hranic, což vlastně moc nefunguje, nebo očekávají, že bude vše umět sám od sebe. Nakonec vztah dospěje do stadia, ve kterém je pes na obtíž. Musím ale dodat, že zrovna k nevhodnému výběru plemene jsem docela kritická, protože existuje opravdu spousta zdrojů, ze kterých lze čerpat, a je odpovědností každého člověka udělat podrobný výběr. Často ale lidé přecení svoje síly, schopnosti nebo časové možnosti a trpí tím pes, někdy i páníček, ale také jejich vzájemný vztah.

Moje kočičí holky byly doma první ze všech mých zvířat, jsou to tedy takové moje malé srdcovky. Jsou to kočičky, které pochází někde z vesnice, letos na jaře jim bylo deset let. Jmenují se Bella a Amálka, jsou to sestry. Obě dvě jsou moc hodné, snad v životě na nikoho nezasyčely, nikoho nepoškrábaly ani nekously. Přijde mi, že kočky společně se psy docela hodně trpí předsudky vycházejícími z toho, jak žily oba druhy dřív. A kočky speciálně trpí ještě očekáváními spousty lidí, že se budou chovat jako malí psi. Ale kočka je kočka, ne malý roztomilý pejsek. O kočkách taky panuje spousta pověr a polopravd, jako že jsou falešné, nemají rády člověka, ale jen svůj dům, nebo že jsou nevycvičitelné. Ani jedno z toho samozřejmě není pravda, nebo ne úplná. Část pravdy vidím třeba v tom, že má ráda svůj dům, to ano, kočky jsou teritoriální zvířata, což se k tomu pojí. Ale i ony si umí vytvořit silný vztah se svým člověkem, jen ho budou prožívat po svém, po kočičím. Bylo by fajn, kdyby lidi víc respektovali jejich přirozenost a potřeby, a to nejen fyziologické, ale i ty sociální a mentální. Stejně jako u psů bychom měli naplnit potřeby koček co nejlépe tak, aby žily dobrý život. Kočka i pes samozřejmě dokáží spoustu věcí přežít, ale můžu si pak upřímně říct, že to zvíře se mnou mělo dobrý život? Nebo jsem mu umožnila jen přežívání, či dokonce život, u kterého je snad dobře, že už skončil?

Možností je hodně. Já nejsem odborník na kočky, jsem jen jejich velký příznivec a mám tu výsadu, že život se mnou už dekádu sdílejí dvě bezvadné kočičí slečny. Ale jednou z fajn možností je dopřát kočce nějaký pohyb. Pokud je bytová, umožnit jí pohybovat se ve výškách, třeba na parapetech nebo na skříních, a poskytovat jí i mentální stimulaci. Já s nimi třeba trénuji, s každou podle její povahy. Obě umí přijít na svoje jméno a povel „hačí“, Amálka má repertoár větší, lépe se s ní pracuje. Bellinka je taková kočičí víla, nebo jak jí říkám, kočičí autista. Často je trochu svá, má svoje rituály a zvyky a žije si spokojeně vedle mě. Amálka je snadněji motivovatelná, zná i hru Tvoje volba nebo povel „hají“. Baví ji také „hop“, kdy vyskočí a opře se mi předními tlapkami o ruku. Obě také dobře zvládají manipulaci, přestože jsme ji od začátku nějak výrazně netrénovaly. Jelikož jsem jim potřebovala například vykapávat zánět v očích, docela se adaptovaly na to, že se takové věci prostě dějí. Je pro ně také přínosem, že žijí od začátku ve dvou. Hraju s nimi hlavolámky, dávám jim čichací koberečky. Dříve jsem s nimi chodila i do kavárny, v postroji a na vodítku, to pro ně bylo také obohacující. Měla jsem s sebou kabelku, do které se mohly schovat. Okolo jednoho roku to pro ně přestalo být zajímavé, nechtěly se vzdalovat ze svého teritoria a takové výlety je začaly stresovat, takže jsem měnila plány, a přestože já bych je třeba s sebou chtěla vzít, vím, že ony o to nestojí, což pro mě má větší význam než moje přání. Já nepouštím svoje kočky ven, protože bydlím u čtyřproudové silnice a asi bych se zbláznila strachem, jestli se mi ještě vrátí, nebo je najdu přejeté před domem. Také znají jen naše psy, kteří je poslouchají a nikdy jim ani náznakem neublížili, takže se bojím, že střetnutí s cizím psem by pro ně mohlo mít fatální následky.

Je krásné pozorovat, jaké mají mezi sebou soužití. Své psy jsem učila, že kočka je kámoš, který jim doma „vládne” a že se nikdy za žádných okolností neloví. Hodně jsem dohlížela na to, aby žádný z mých psů kočky nešikanoval, což platí i naopak. Máme spravedlivě nastavená pravidla pro všechny a já mám roli garanta, který dohlíží na jejich dodržování. Například platí, že dokud je kterékoli zvíře u své misky s jídlem, je to jeho miska a pro ostatní zvířata je tabu. Jakmile ten dotyčný dojí, může se jiný zájemce do jeho misky podívat a případně si to dojíst. Vím, že by to nefungovalo u všech, ale nám to takto funguje, v životě u nás nedošlo k neshodám ohledně jídla. Nebo mám pravidlo, že pokud si někdo někam lehne, a neleží druhému v pelechu, je to jeho místo a nikdo ho z něj nesmí vyhazovat. Stalo se mi, že si Rituška jednou přišla pro řešení za mnou. Poslala jsem ji totiž na místo, ale za chvilku se vrátila a pokňourávala. Šla jsem se podívat a zjistila jsem, že jí Amálka leží v pelíšku, tak jsem ji odnesla na jiné místo a Rita spokojeně šla spát do pelechu. Ale pokud by tam nebyl prvotní povel ode mě, aby šla na místo, naprosto spokojeně by si lehla jinam, spacích míst máme doma dost na to, aby si každý mohl najít to své, a neprali se o jedno nebo dvě. I to podle mě přispívá k pohodě mezi zvířaty.

V pokojích, kam můžou všechna zvířata, mají kočky svá úniková místa, většinou ve výškách. Snad nikdy jsem neviděla svoje kočky před psy utíkat, ale mají tu možnost. Kočka jako druh zatím není plně domestikovaná, má jiné instinkty a jinak fungující smysly než pes, není to úplně smečkové zvíře, s tím vším je potřeba pracovat. Nejde od nich čekat ani stejnou poslušnost jako od psa. Na druhou stranu díky zkušenostem s kočkami se mi dobře cvičí s Daisinkou, která je podle mě vývojový článek mezi kočkou a psem a díky tomu nám jde trénink lépe. Je zkrátka potřeba vidět každé zvíře takové, jaké je.

Děkuji Ti za inspirativní rozhovor.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Alžběty Klímové

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/

https://www.plotknihy.cz/cs/kynologie-a-chovatelstvi/