Myslím si, že cvičit se dá s každým psem!

Dovedete si představit, že by se majestátní načesaný bobtail mohl postavit figurantovi na cvičáku nebo že by zvládl vypracovat stopu? A poslušnost? Tu by přece měl mít v malíčku každý pes, souhlasíte? Pokud by vás tedy zajímalo, jak se pracuje s tímto plemenem, pak je tento rozhovor určený právě vám!

Paní Magda Pospíšilová se do velkých chlupatých psů zamilovala už jako dítě a později si také svůj velký sen splnila a postupně se po jejím boku vystřídaly hned čtyři „bobinky“. Se svými fenkami se původně chtěla věnovat hlavně chovu, ale osud nakonec rozhodl úplně jinak a „děvčata“ objevila krásu výcviku a společné práce na zdravém vzduchu. Takže na otázku „Bobtail a sportovní kynologie?“ bychom nejspíš dostali odpověď: „A proč ne!“ Koneckonců přesvědčit se můžete sami…

Bobíci jsou mojí srdeční záležitostí. Už jako dítě jsem tíhla k chlupatým psům a hltala o nich články v časopisech. Bobtail byl jasným favoritem. A kdy jsem je viděla naživo? Tak to si už fakt nevzpomenu. Předpokládám, že jsem je potkávala v parku, když jsem bydlela v Praze. Dnes je to vesměs náhoda, když bobtaila potkáte na ulici. Ale zpět k otázce. Na vysoké jsem se přes spolužačku seznámila s chovatelem bobtailů a bylo jasno. Pak už jsem jen čekala na svou první vysněnou fenku… Pak následovaly výstavy, chovatelská stanice, odchovy a tak.

Moje současná fenka se podle PP jmenuje Red and Hot aus dem Elbe-Urstromtal, říkáme jí Růženka. V červenci jí bude už šest let. To to letí…

Její předchůdkyně Dona (vlastím jménem Greystokes´Don´t Stop Dancing) se narodila v Maďarsku. Původním záměrem bylo samozřejmě fenky uchovnit. Výstavy jsme měly absolvované, dokonce i šampionáty (junior i dospěláckého). Jenže člověk míní a život mění.

Ačkoliv jsem vybírala z renomovaných chovatelských stanic i podle rodokmenů předků, obě mají podle RTG dysplazii kyčlí, což se s chovem neslučuje. Bohužel je to i limitující pro zatížení nohou například na překážkách u vyšších zkoušek.

 Takže jsem další odchovy odsunula na neurčito.

Základní poslušnost a ovladatelnost je podstatou pohodového soužití se psem. Tu by měl podle mého mínění absolvovat každý majitel. Je to vlastně i z důvodu bezpečnosti nejen páníčků a jejich okolí, ale především psa samotného. Když je dobré vedení, tak cvičení pejsky baví. A to bylo právě důvodem, proč jsem s Donou do toho šla. Prostě jí to bavilo a já jsem v té době měla i více času se tomu věnovat.

Myslím si, že cvičit se dá s každým psem. U nás na cvičáku se setkáte s nepřebernou škálou plemen i voříšků. A základní zkoušku (ZOP) u nás úspěšně absolvoval i jorkšírek.

Zpět k bobíkům, nemyslím si, že je to o povaze. Každá z mých holek byla nebo je jiná. Společné mají pouze to, že tedy výstavy braly jako nutné zlo, to je fakt nebavilo. Ani jednu. Dona byla spíše takový dříč, chtěla se zavděčit. Růža je živější a má svoji hlavu. Zase na ni přesně poznáte, co si myslí. Jak říká moje kamarádka: „Mluví očima“.

Jak již jsem říkala, původním záměrem výběru mých fen bylo zařadit je do chovu. Bohužel ani u jedné to neklaplo.

Na obě holky fungují pamlsky. A to na cokoliv – piškotky, sušené masíčko (to je hitovka), frolíky apod. Prostě za kus žvance cokoliv. Míček jsem používala jen zpočátku u Dony, když se učila aport. Pěkně potahat, aby ho ráda přinesla. Prostě škola hrou.

Každá disciplína je jiná. Stopa je o soustředění obou – psa i psovoda. Pro mě je to o tom si pamatovat u jaké kytičky je lom, kde jsou předměty a kde je konečný předmět. Pro psa prostě jít po té stopě. Pro ně je to lehčí o ty pamlsky, které cestou najde. Takže bych řekla, že na stopu se vždycky těší. Obrany jsou kapitolou samou pro sebe.

Základem je dobrý figurant. Takový, co si dá práci už se štěnětem. Náš figurant je velmi oblíbený. Obě holky berou obrany jako hru, moc je to těší. Štěkot při příchodu na plac je úplně normální a k tomu mohutné vrtění ocasu. Řekla bych, a to bylo a je u obou holek, že jakmile pochopí, co po nich chcete, tak už to pak dělají. Jen Růža má takové své rituálky. Prostě z principu tu maketu napoprvé neoběhne, takže si nekousne a ví, že musí na revír znovu. Aháá a už to najednou jde. Ale prostě to zkusí. No, to musíme ještě dopilovat…

Psi jsou vlastně šelmy, takže něco vrozeného tam jistě bude. Neznám psa, který by se nerad přetahoval. Takže to spíš bylo přirozené, přetahovaly jsme se o hadr, pešek i laníčko. A to trvá, má to ráda a chtěla by se přetahovat i o plyšáky. Ti to však většinou neustojí…

Každý pes má nos a holt někdo čuchá líp a někdo hůř. Bobík není primárně stopařem, takže pomýšlet na nějaké vrcholové mety je asi zbytečné. Co jsem ale vypozorovala, že se nemá nic přehánět, a to platí hlavně u tréningu stop. Prostě na stopu se těší, ale nesmí být moc často. To se pak začne flákat, motat se na lomu, zvedat hlavu a tak. Je to príma, když si jde po stopě, slyšíte, jak čichá, a ještě si u toho vrtí ocáskem. To hned vidíte, že „dneska“ ji to baví.

Abych řekla pravdu, snažím se vyhledávat právě přívětivé terény. Později, když byla Dona ostříhaná, tak mi horší terén tolik nevadil. Růžu se snažím mít zatím tzv. „v srsti“. Jednou týdně ji pročešu a jde to. Problémem jsou lopuchy, ale to platí pro všechny psy (kromě hladkosrstých). Takže hřebínek nebo kartáč do kapsy a vyčísnout hned na místě. Pro mě je spíš horší déšť. To bych řekla, že jim vadí víc. Ne snad, že by se promočily, to trvá dost dlouho, ale prostě v dešti je cvičení nebaví. A horko taky nic moc. Tam vidím v dlouhé srsti spíš výhodu, že to psa aspoň trochu od slunce izoluje. Samozřejmě na zkoušce si vybírat člověk nemůže, ale při tréningu ano. Tak proč to nevyužít.

Asi zkoušky ZM u Dony. Ta má všechny tři disciplíny a jsem ráda, že se nám ji podařilo složit. Skládala jsem ji na psím táboře, počasí „pod psa“ – pršelo, stopa ve vysoké trávě, obrany stejný terén a navíc figurant nic moc. Ale povedlo se. A oslava taky…

Abych řekla pravdu, nemám už na Růžu tolik času, jako jsem měla s Donou. Ale určitě bych chtěla alespoň nějakou zkoušku složit. Už jen proto, aby lidi věděli, že nemusí skládat zkoušky jen „vlčáci“, belgičáci nebo knírači. Že to dokáže každý pes. Vím, že někdo dělá s bobíkem agility a určitě by šlo i obedience. S Donou jsem zkoušela pasení oveček, ale patrně k tomu vlohy neměla. Ale ne, že by se jí ovečky nelíbily, jen prostě nepásla. Spíš se s nimi chtěla honit.

Neváhejte. Stačí najít vhodný cvičák, protože poslušnost je základem všeho a zbytek přijde sám. Důležité je, aby to bavilo psa a pak to bude bavit i vás. Bobtail je povahově přívětivým plemenem, je neagresivní a nekonfliktní. Tak proč mu nedopřát i nějakou zábavu?

Moc vám děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Magdy Pospíšilové