Nádherné šílenství jménem výstavy

Nádherné šílenství jménem výstavy. Nadpis mluví jednoznačně za vše. Dozvíme se něco o výstavách. Třeba proč na ně lidé vůbec jezdí? Stojí jim to vůbec za to „blbnout“ někde v kostýmku a lodičkách se psem v hale, ve které se mnohdy nedá ani dýchat? Své o tom jistě ví i Míša Čermáková a nabídne nám pohled i z té druhé strany.

Míšu Čermákovou již asi představovat není třeba. Víme, že kromě jiného je i mezinárodní rozhodčí pro exteriér psů, no a od prosince si pro nás připravila takovou mini sérii rozhovorů s kolegy posuzovateli. Jak se ale ona sama vůbec dívá na výstavy a veškerý ten šrumec okolo nám přiblížila s nadhledem a lehkostí sobě vlastní. To se to potom čte, když má někdo takový dar slova…

Je to poměrně zvláštní koníček…

…hnát se na druhý konec republiky (nebo i světa), abyste se dozvěděli, co si o vašem psu myslí úplně cizí člověk. Když si k tomu připočítáte i možnost, že se ten „cizí člověk“ zrovna probudil s chřipkou nebo průjmem, že se výstava koná venku a ono leje jako z konve, že se váš pes zakoukal do vedle stojící fenky a snaží se ji urputně nakrýt (i když prý nehárá), že se vaše fena rozhodne s tímhle tyjátrem nic nemít a odmítá vylézt z přepravky… Je toho tolik, co může výstavní úspěch vašeho psa zvrátit a přesto se mnoho z vás upsalo tomu nádhernému šílenství – vystavování psů. Je to droga a málokdo je imunní proti těm ani ne pěti minutám slávy, kdy je váš pes uznán nejlepším ze všech psů stejného plemene a nedej bóóóže, aby se ve finále propracoval na stupeň nejvyšší, no to už je absolutní adrenalin, že ano?

To pověstné „něco navíc“…  

Jenomže aby tohle všechno jeden zažil, musí přesvědčit ne jednoho, ale dokonce několik posuzovatelů, že je jeho pes ten nejlepší ze všech, že splňuje standard ve všech parametrech, že je na výstavu dokonale připraven, výborně předveden, že spolu s vystavovatelem tvoří harmonický pár a ještě má navíc něco, co se nedá zvážit nebo změřit, něco jako fluidum, které ho od těch ostatních psů, také výborných a krásných, na první pohled odlišuje.

A rozhodčí? Možná, že vás to překvapí, ale je také jen člověk.

Posuzuji psí exteriér už skoro čtvrt století (božínku, to to uteklo) a ani dnes nemohu s určitostí tvrdit, že každá známka, každý titul a každý posudek vždycky skálopevně sedí. Proč je člověk ochoten přehlédnout drobné nedokonalosti a nechat se unést skvělým pohybem, nádherným pohledem a právě tím „něčím navíc“? A proč u psa, kterému vlastně ani nejde nic vytknout, tak nadšený již není? Protože krása živého tvora se nedá spočítat, změřit nebo zvážit, protože kdyby to tak bylo, nemusely by se výstavy vůbec pořádat – vítězili by stále ti stejní jedinci a asi by pak stačilo poslat fotku a rodokmen na zapsání výsledků.

Zkusili jste někdy soustředěně pozorovat posuzovatele při práci?

Co všechno musíme za těch pár hodin, které máme vymezeny k posouzení třeba stovky psů, nachodit, namluvit, naprohlížet… A také posudky, aby měly hlavu a patu, a se štěňaty a dorostem musíme mít trpělivost, protože když se jim napoprvé něco nebude v kruhu líbit, těžko se příště radostně vystaví. A což takoví vystavovatelé – začátečníci, kteří chtějí vědět, co znamená termín „spáditá záď“ nebo “sbíhavá hlezna“; jenže my máme většinou jen tři minuty na každého psa, kde tedy vzít ten čas navíc? Také na záchod musíme občas jít (nejsme nadpřirozené bytosti) a také se napít nebo utřít nos a cenné minuty utíkají. Povím vám, moji milí, občas to bývá pěkná honička. Jsme pět hodin v centru pozornosti, naše slova, byť jen na okraj řečená, bývají rozebírána a hodnocena, stejně jako naše chování nebo oblečení. Každý náš výraz je zaznamenáván kamerami nebo foťáky a po výstavě je Facebook přeplněn někdy i velmi nelichotivými záběry s více či méně vtipnými komentáři; i tohle k tomu prostě patří. Navíc je i bonus, že z výstavy odcházíme o několik příznivců a mnoho „nesympatizujících“ vystavovatelů bohatší. Zkrátka vyhrát může jen jeden, ale měl to být ten váš, že?

Všechno má své pro a proti  

Na téma „ Rozhodčí exteriéru psů“ by se dal napsat román, ve kterém by nechyběly úsměvné, ale i méně zábavné okamžiky. Nikdy nezapomenu na rozzářené oči malé vystavovatelky, která si odnášela v náručí vítězného pejska, kokardu a pohár a najednou se zastavila, všechno položila na zem a rozběhla se zpátky mi dát pusu… a stejně tak nikdy nezapomenu na vysoce oceňovanou chovatelku, která neúspěšného psa do klece přímo nakopala. Jsou chvíle, kdy výstavy miluji celým svým srdcem a pak zase okamžiky, kdy si říkám: „Máš to zapotřebí? Proč raději nejdeš se svými hafany na pořádnou procházku do lesa, proč se tu vůbec snažíš někomu něco vysvětlit, když o to nestojí, protože ho zajímá jen ta zpropadená CACIBová kartička.“

Tak a teď je to na vás, milí přátelé, abyste se v kruhu i okolo něj chovali tak, že se budu, jako rozhodčí, k vám vždycky ráda vracet.

Foto: archiv M. Čermákové, M. Weidnerová, L. Novotný, H. Vondráček