Naši kavalíři rozdávají lidem radost!

Víte, jak k Bobovi přibyl i Bobek a co to má vůbec společného právě s canisterapií? Velmi mnoho! A vy se přesvědčíte o tom, že kavalír King Charles španěl se může nejen velmi dobře, ale dokonce přímo perfektně uplatnit i v tomto odvětví kynologie.

Kavalíři jsou opravdu andělé se čtyřmi tlapkami a výborně se hodí na klín nejen doma svému páníčkovi, ale mohou svou milující a oddanou povahou potěšit i řadu dalších potřebných lidí, a to jak děti, tak třeba i opuštěné seniory. Své o tom jistě ví Lada Kománková, mimo jiné také zakladatelka projektu „Kavalír TOP terapeut“.

A tak vznikla láska na první pohled ...

Mým prvním psem je zlatý retrívr. S ním jsem začala pracovat a postupem času jsem zjistila, že nám chybí menší parťák, jak na rošťárny doma, tak i babičce na klín. Moje kamarádka a chovatelka Renata Hasilová, z jejíž chovatelské stanice mám zlatého retrívra, mě naťukla na kavalíra z důvodu velmi milé a podobné povahy, jakou má i zlaťák. Vůbec to nebylo tak, že bych si zjišťovala předem veškeré informace k plemeni. Byla to láska a pohlazení na první pohled, byl to osud. Stačilo se podívat do jeho velkých temných kulatých očí, vidět jeho věčně se vrtící ocásek, a prostě to bylo tam. A tak k Bobovi přibyl Bobek…

Zleva Salsa, Coco, Toffife

Tofinka (Toffife z Jezerního království, 3,5 roku) je moje něžná sladká víla. Na lidi se nevrhá, velmi jemně a opatrně k nim přistupuje. Splnila mé očekávání, a je ideální u všech, kde je zakotven strach ze psů. No, a protože je zároveň i chovnou fenkou, tak jsme loni měli to štěstí, že jsme se těšili ze štěňátek.  A ještě větší štěstí, že hned prvorozenou byla holčička jak malovaná z komiksu od Marvela. Ta prostě musela zůstat doma, už kvůli veškerému důrazu, který klademe na vyšetření krycích jedinců. Kokinka (Amazing Coco Love from Feldsberg, 8 měsíců) je divoška, je skvělá k dětem, a je jí všude plno. Pořád jí v hlavě něco šrotuje, pořád něco vymýšlí. Je to neřízená střela a šašek počmáranej. Ale pak vám položí hlavu na rameno nebo dá zvědavě hlavičku na stranu, a vše je odpuštěno. Teprve se formuje a učí.

Náš CT tým zatím bez Coco, ta je psem ve výcviku.

Nebráníme se žádným aktivitám a ve všem nacházíme výzvu, zábavu a hlavně společně strávený čas s parťáky. Věnujeme se canisterapii, zájmově agility, trošku koketujeme i s tancem se psy, milujeme čas strávený na dlouhých procházkách v přírodě a zejména s kavalířími přáteli z Jižní Moravy, i čas na pozitivních trénincích s Míšou Čermákovou a Frantou Šustou.  Ale hlavně svoje parťáky všude beru s sebou, na dovolenou, k moři, na oběd, do Olympie, kde trénujeme v davu lidí, občas i na taneční tréninky, kterým se věnuji. Jsou nedílnou součástí mého života.

První Tofinčina návštěva u seniorů

Jak jsem již v úvodu zmínila, mým prvním psem je zlatý retrívr Salsa (Una od Šeříku). Ke canisterapii mě přivedla chovatelka, od které zlaťáčka mám, dlouholetá a zkušená canisterapeutka Renata Hasilová. Obě jsme měly stejně stará štěňátka z jednoho jejího vrhu, a tak jsme vše trénovaly společně. Občas jsme se na canisterapii přidaly, většinou k babičkám a dědečkům.  Vždy jsme však měly velké psy, ten prcek na klín prostě chyběl. A tak přišla Tofinka. Více již jistě řekne přiložená fotografie.

Ukázka polohování velkým a malým pejskem

Nejspíš myslíte polohování na kavalírovi. Na kavalírovi nepolohuji. Jak píšete, nepřijde mi konstitučně vhodný na tento druh canisterapie. K tomu se výborně hodí právě větší parťák, malinký se přikládá z boku a maximálně se na něj položí ruka (viz foto). Canisterapie však není pouze o polohování a prohřívání ztuhlých svalů, je to podpůrná metoda léčení vzniklého postižení nebo onemocnění. Díky přítomnosti psa motivujeme klienty k pohybu, rozvíjíme jejich vědomosti, řeč, trénujeme paměť a navozujeme pozitivní atmosféru. A jak všichni ví, zdraví je většinou odrazem psychiky. I pouhý úsměv léčí.  Canisterapie má mnoho podob a záleží na fantazii CT týmu a i personálu, na co je třeba se u každého klienta zaměřit.

Ježíškova vnoučata 2019 na DS ve Vranovicích

V současné době se nejvíce věnujeme aktivitám s pejsky v mateřských školkách a výchovně-vzdělávacím programům na základních školách. I toto je bezpochybně důležitá práce v sociální sféře. Ukázat dětem, že pejsek je živý tvor, jak se k němu mají chovat, jak se o něj starat, jak nám pomáhá, jak pomáhá postiženým. Tady je třeba začít s výchovou dětí již odmalinka. Věřím, že díky rané výchově dětí ubude pejsků v útulcích, přibude více zodpovědných majitelů a změní se i náhled dětí na postižené kamarády. Programy na školách máme zhruba jednou až dvakrát týdně.  Dále navštěvujeme dětská zdravotnická zařízení, konkrétně dětské oddělení Nemocnice v Břeclavi a Logopedické centrum v Brně, a to jedenkrát za měsíc. Další skupinkou jsou babičky a dědečkové v domovech seniorů i se zvláštním režimem. Občas zavítáme do LDN ve Valticích, máme již i malé zkušenosti u postižených dětí.  Troufnu si ale říct, že po čtyřech letech práce v sociálních službách jsme stále začátečníci. Intenzivně se práci s pejsky v sociální sféře věnuji poslední dva roky.

Každá skupinka má něco do sebe a většinou to spíše záleží na momentální atmosféře, ale je to i o náladě pejsků, o ochotě klientů i personálu spolupracovat. Někdy je to symfonie, někdy to drhne. Nelze jednoznačně říct, kam chodíme nejraději. Vše je výzva.

Tofinka na dětském oddělení Nemocnice Břeclav, má i své omalovánky pro děti.

Ráno holky vstanou a jdou „udusit“ paničku. Pak mě ženou na zahradu, kde se vyvenčí, poskáčou a trošku proběhnou a už naznačí, že je čas na krmení. To většinou organizuje tichá mluvčí smečky Tofinka. Nasedáme do auta, nabereme po cestě mou nej kamarádku a pomocnici Peťku Judasovou, nejoblíbenější tetičku Tofinky a ochránkyni Kokinky. Je nedílnou součástí našeho CT týmu a náš anděl strážný. A už jsme ve školce na programu, kde se vystřídají dvě skupinky maximálně po dvaceti dětech a 45 minutách. Po těchto dvou hodinkách odchází holky unavené, potřebují vyventilovat hlavu v přírodě a být zase chvíli psy. Většinou procházkujeme jeden a půl až dvě hodiny u nás v lednicko-valtickém areálu, kde se věnují samy sobě. Podvečer už je klidnější, malinko si pohrajeme, potrénujeme, zahrajeme si logické hry, ale většinou už pak odpočívají a spí… Tedy kromě Kokina. Pracuji večer, vedu kurzy tance, takže je to ideální spojení těchto dvou prací. 

Vlohy získává jednak po rodičích, ale větší část je na socializaci štěňátka od narození již v chovatelské stanici. Dále pak na novém majiteli, jak se mu věnuje, jak jej socializuje, jak jej seznamuje s lidmi, s pejsky i s novým prostředím. Některý pejsek to má v sobě více, jiný méně.

Ježíškova vnoučata 2018 na DS v Hrušovanech u Brna

To je složitější otázka. Jednak i pejsci mají své dny, a tak někdy to může být více, někdy méně. Většinou také chodíme ve smečce dvou až tří pejsků. To je výhoda, protože se práce mezi ně rozdělí. Ve větším týmu zvládáme cca dvě hodinky, pro jednoho pejska je jedna hodina tak akorát. Množství klientů se takto nedá určit. Častěji máme skupinová sezení, na lůžku se jedná zhruba o šest až osm klientů. Pokud je pejsek moc unavený, canisterapii ukončíme, i kdyby to mělo být předčasně.

Určitě je motivuji pochvalou, náladou a pamlsky. Pejsky to baví, když to baví jejich páníčky. Když má páníček špatnou náladu, má ji i pejsek. Canisterapie je sice o pejskovi, ale záleží hlavně na psovodovi. Pes je v roli motivátora. Těžko ji bude dělat člověk, který nemá rád lidi, který není empatický, trpělivý a nemá co předat.  Sami pejsci si nesbalí baťůžky s pomůckami a nejdou jen tak sami za babičkami.

Nápad vznikl tak, že jsem s mnoha stejně smýšlejícími a empatickými lidmi z jihomoravské kavalíří skupinky mluvila o canisterapii, jak s pejsky pracuji.  Jim se to líbilo, a chtěli se zapojit. Přišlo mi škoda, že tak málo kavalírků v okolí se canisterapii věnuje, a tak jsem je nalákala na složení CT zkoušek, což je vlastně základem canisterapie a základem projektu. Pejsek se testuje v různých situacích. Zkušený inspektor poté stanoví, zda je nebo není konkrétní pejsek k této činnosti vhodný.
Letos jsme ve spolupráci s RTVJ a CT sdružením Jižní Moravy natáčeli reportáž z CT zkoušek ve Valticích, které organizovala Renata Hasilová. Dovolím si zde dát odkaz, kdo by měl zájem nakouknout: ZDE

Kokarda ve tvaru srdce s logem Kavalír Top Terapeut přesně vystihuje náš projekt.

Složení CT zkoušek je jedna věc a co ale dál? Z tohoto důvodu jsem vytvořila pro kavalírky projekt „Kavalír Top Terapeut“, který má za úkol motivovat lidi, aby neusnuli na vavřínech, a neskončili pouze u složení CT zkoušek. Vytvořila jsem skupinku fajn lidí Cavalier CT team z celé ČR, kde se snažíme navzájem si pomáhat, předávat si rady, tipy, domluvit se třeba i na první společné návštěvě klientů se zkušenějším canisterapeutem. Motivací je bodové hodnocení jednotlivých aktivit v sociální sféře během celého roku. Na konci roku se body sečtou a vyhlásíme kavalírka, který ten rok rozdal nejvíce radosti. Ocenění budou však všichni, kteří, jak se říká, „vyrazili do terénu“ , udělali něco pro společnost a podělili se o lásku svého kavalírka.

Ježíškova vnoučata 2018 na DS v Hrušovanech u Brna

Některé životní příběhy mě zasáhly moc, nemám však většinou možnost pracovat se stejnými lidmi častěji a opakovaně, seznámit se s nimi blíže a sledovat další vývoj jejich života. Jak jsem psala, jsme začátečníci, na tuto příležitost teprve čekám. Spíše bych zmínila mou velkou radost, kdy holčička, která se na jednom z našich programů ze začátku nechtěla pejska ani dotknout, měla panickou hrůzu ze psů a na konci hodinky Tofinku hladila, vodila a pamlskovala. To je tak krásná odměna. Nebo když  pán na Domovince, který už skoro nemluvil, zopakoval jména našich psích holek, to byl další silný okamžik. Občas mám slzy v očích.

Část Cavalier CT týmu z Jižní Moravy

Pokud mají štěňátko anebo i dospělého bezproblémového pejska, ať začnou co nejvíce socializovat, nebránit štěňátku ničemu, všude jej brát s sebou, nechat jej žít s člověkem i při uklízení, sekání trávy, socializovat s pejsky i lidmi, dát pejskovi základní výcvik. Nejdříve v jednom roce (u malého plemene) složit CT zkoušky v některém ze sdružení, které se canisterapií zabývá. Je to ale hlavně o lidech, ti musí chtít a mít sociální cítění.  Samozřejmě se mohou na mě kdykoliv obrátit. Pokud to bude v mých možnostech, ráda poradím, případně odkážu na zkušenější canisterapeuty.
Závěrem bych chtěla říct, že canisterapie je velmi náročná na psychiku, ale také nesmírně nabíjející. Je to krásný pocit, že ti naši „andělé se čtyřmi tlapkami“ dokážou vykouzlit úsměv tam, kde je to potřeba. U kavalíra opravdu stačí pohled a srdce jihnou…

Děkuji vám za báječný rozhovor.

Foto: archiv Lady Kománkové, archiv Renaty Hasilové

Autor loga: Daniela Barbora Jugasová

CHS Love from Feldsberg
www.facebook.com/SalsaPinkUna
www.lovefromfeldsberg.webnode.cz