Naším sportem číslo jedna je záchranářský výcvik!

Myslíte si, že border teriér musí nutně pracovat jen po boku myslivce? Není tomu vůbec tak! Tento činorodý malý pejsek může být třeba i šikovným záchranářem nebo něžným canisterapeutem. Nevěříte? Pak si určitě nezapomeňte přečíst následující rozhovor!

Marika Michajlová se svým border teriérem Zarrim opravdu nezahálí a věnuje se nejedné kynologické disciplíně. Ovšem na celé čáře to u ní vyhrála záchranářská kynologie. Nicméně její empatický pes se dokáže dost dobře uplatnit i v canisterapii, v lovecké kynologii nebo se skvěle prezentovat ve výstavním kruhu. To je prostě tak, když se skloubí krása i pracovitost v jeden dokonalý celek…

Mariko, pověz nám, prosím, čím konkrétně tebe okouzlil border teriér?

Border teriér jako plemeno nebyl nikdy v plánu. Jeho pořízení bylo souhrou náhod, řízením osudu nebo jak to nazvat. Na podzim roku 2016 odešla do psího nebe moje fenka amerického pitbullteriéra Ája. A já jsem přemýšlela co dál. Doma totiž nebyli nakloněni ke koupi dalšího pitbulla, takže tehdy pro mě byl jasnou volbou německý krátkosrstý ohař pro záchranářský výcvik. Ale protože jsem v té době pracovala v zahraničí, bylo nezodpovědné a nereálné pořídit si tak velkého psa. Začala jsem hlavně skrze Aimee (starší fenka kavalíra, která tesknila po odchodu Áji) uvažovat nad menším plemenem, které by bylo vhodné jako společník pro malou Aimee, tak i pro mě a můj život. Náhoda tomu chtěla, abych při návštěvě rodiny v ČR na výstavě potkala bordíky. Trochu jsem si s tou myšlenkou začala pohrávat a nakonec si řekla, proč ne? Je malý, umí pracovat, je přátelský...  Jak se blížil můj návrat do zahraničí, zjišťovala jsem si podrobněji vše potřebné. Ve standardu jsem se mimo jiné dočetla, že jde o psa, jenž má „stíhat rychlost koně“, od přátel z myslivosti mi bylo řečeno, že dvacet kilometrů pro něj není žádná vzdálenost... A bylo rozhodnuto. Řekla bych, že až zbrkle, koukala jsem na inzeráty, ale všechna štěňata byla zadaná, až mi kamarádka posla fotku pejska, který se uvolnil z rezervace na Slovensku. A tím byl můj Zarri.

A mohla bys nám tedy svého sympaťáka Zarriho blíže představit?

Zarri – celým jménem Avico De Marco´s Hunter oslavil v prosinci loňského roku své čtvrté narozeniny. Je to pes vyrovnané povahy, pevných nervů, velice přátelský k lidem. Je to velmi příjemný společník a opravdu velký mazel, neustále vyhledává lidský kontakt. Ke psům se snaží být sociální a komunikativní. Od loňského roku bývá využíván na komunikačních lekcích pro psy i jako lektor, když je třeba. Díky jeho řádné socializaci, výchově a výcviku, je možné s ním jít kamkoli. V devadesáti procentech případů chodí všude bez vodítka a je ovladatelný. Není pro něj problém doprovázet mě do restaurací, do města nebo na návštěvy. Neřeší žádný z dopravních prostředků včetně letadla. S ostatními zvířaty je socializovaný, nicméně u některých druhů je nutno počítat s velkou obezřetností, jelikož je to stále lovecky upotřebitelný pes.

Které všechny aktivity spolu provozujete a co vás baví asi nejvíc?

Se Zarrim se věnujeme výstavám, kde se s kamarádkou úspěšně účastnil i junior handlingu. Samozřejmostí je lovecký výcvik, má složeno několik loveckých zkoušek a certifikát lovecké upotřebitelnosti. Takže je občas využíván i v myslivecké praxi. Dalšími našimi aktivitami jsou canisterapie, obedience a sportovní kynologie. Zde se snažím věnovat se sportovnímu stopování. Rekreačně pak obranám, coursingu a trikům. Ale naším sportem číslo jedna je záchranářský výcvik.

Jasně záchranařina, tak to je fajn. Ta má ale řadu specializací, copak tedy zvítězilo u vás a proč?

Původní myšlenkou bylo věnovat se Zarrim sutinám. Protože mi to přišlo jednodušší stran možného výskytu zvěře v ploše. Nebyla jsem si jistá jeho motivací při hledání osob v případě kontaktu se stopami či zvěří samotnou. Nicméně z důvodu nedostatku pro mě dostupných sutinových trenažérů a častějších plošných tréninků se ukázalo, že mé obavy skrze motivaci a ovladatelnost v terénu byly zbytečné. Zvítězila tedy PLOCHA, kde je styl práce pro Zarriho přirozenější.

Věnujete se tomu všemu „jen“ na sportovní úrovni nebo jste i tým určený pro ostré zásahy?

První možnost je tou správnou. Záchranařině se věnujeme „pouze“ na sportovní úrovni. Od dětství mě bavilo psa připravovat na závody a na zkoušky. Mám ráda takové to „vyšperkování“ u poslušnosti, aby to „vypadalo hezky“. Aby se z nás stal tým pro ostré zásahy, bylo by nutné mít složené Atesty Ministerstva vnitra ČR, které by nás opravňovaly k hledání osob v rámci  IZS ČR. Takový psovod by měl mít výbornou orientaci v terénu, umět zacházet s GPS a mapou, být připraven vyrazit za každého počasí, v jakoukoli denní či noční dobu. Myslím si, že Zarri je na takové hledání připravený. Ale já jako psovod bych měla mít i určitou míru sebereflexe. Zda mám vhodné zaměstnání, ze kterého mě uvolní, a výše jmenované vlastnosti. A při výčtu těchto požadavků si myslím, že se svou povahou nejsem úplně vhodnou adeptkou na psovoda pro reálné zásahy. Ale nikdy neříkej nikdy.

Daly by se nějak „vypíchnout“ výhody nebo naopak nevýhody plemene v rámci této kynologické disciplíny?

V případně vyhledávání osob v ploše vidím výhodu border teriéra jako loveckého plemene z důvodu jeho výborného nosu, umění práce s pachem a dohledávání nejsilnějšího zdroje pachu. Je to pro něj přirozené a nemusí se to na rozdíl od např. ovčáckých plemen někdy zdlouhavě učit. Dále většina bordíků a obecně teriérů nemá problém se štěkáním, takže naučit značení nalezené osoby štěkotem bývá otázkou pár tréninků a dál už jde o nácvik techniky. Tedy pes jen místo hledání a hlášení zvěře, hledá a značí ukryté osoby.

V sutinách je určitě výhodou menší velikost a nižší váha, pes pak může lépe prolézt překážkami v terénu nebo je dokonce podlézt.

Jako nevýhoda v plošném vyhledávání je právě jeho nízká výška a poměrně krátké nohy. Více se při hledání naběhá a překonávání výrazných terénních nerovností je pro něj náročnější, např. ostružiní, popadané klády, nízká řada smrčků apod. Velký pes je může hravě přeskočit, ale malý je musí podlézt nebo oběhnout. Skalní převisy, které opět velký pes přeskočí, ale malý pes tam musí složitě vyšplhat nebo hledat jinou cestu... Další nevýhodou bordíka jako malého plemene oproti velkým plemenům je skutečnost, že pro něj může být problémem zachytit pach hledané osoby, který se šíří nad jeho hlavou. Například ve vysoké a husté trávě. V sutině vidím stejnou nevýhodu jako v ploše a tou jsou krátké nohy a nižší kohoutková výška např. ve srovnání např. s PRT.

Jistě se i v nácviku potkáváte s celou řadou dalších psů, mívá s nimi Zarri jako nebojácný teriér třeba problém nebo je naopak vůbec neřeší?

Snažila jsem se Zarriho odmala socializovat, a tedy potkávat se i s jinými psy bez ohledu na věk, rasu nebo velikost. Nejsem si jistá, jak velkou část jsem ovlivnila socializací a výchovou a nakolik je to kouzlo osobnosti samotného Zarriho. Jak jsem již uvedla, v běžné situaci je Zarri s ostatními psy velmi sociální a komunikativní. Nevyhledává a neeskaluje konflikty a nemá potřebu vyvolávat rvačku bez důvodu.

S cizím psem se snaží komunikovat již na dálku a druhému psu dává dostatečně najevo pomocí dobře čitelných signálů, že o konflikt nestojí. Je ale nutné zmínit, že se nejedná o nesebevědomého psa, naopak. Zarri je mladý sebevědomý teriér, který zná své místo na světě a při setkání s ostatními psími samci očekává vzájemný respekt a oboustrannou komunikaci. Zvládne odejít i z napjaté situace a stejně tak dokáže situaci velmi dobře odhadnout a respektovat silnějšího jedince. Učila jsem ho, že konflikty řeším já, ne on a v tomto případě mi důvěřuje.

Zarri ovšem není žádný otloukánek, ale teriér tělem i duší a pokud k němu přiběhne namachrovaný samec bez zájmu o komunikaci a místo pozdravu mu položí hlavu na kohoutek či rovnou přijde s úmyslem se rvát, pak se nedá dlouho přemlouvat a líbit si to nenechá. Nicméně i v těchto situacích stačí křiknout a Zarri se stáhne, a do konfliktu se již nevrací.

Záchranařina je asi i hodně časově náročná. Jak vypadá za normálních okolností takový váš měsíční tréninkový plán?

Za normálních okolností máme tréninky cca třikrát až čtyřikrát týdně. Dva dny v týdnu máme tréninky poslušnosti/obedience + občas potrénujeme i záchranářské překážky. Potom jedenkrát, občas i dvakrát týdně máme trénink „štěkání“, tedy vyhledávání v ploše. A od jara do podzimu jezdíme na víkendové či týdenní intenzivní soustředění. S ohledem na to, zda jedeme na víkendovku nebo soustředění, upravuji tréninky během týdne. Zařadím delší odpočinek apod.

Velmi mne také zaujalo, že se bordík může dobře uplatnit i v canisterapii. Jak tě to vůbec napadlo?

Canisterapii se věnuji od roku 2008. Jsem i rozhodčí CT, mé tři předchozí fenky (KKCHŠ Bessy – LDN,VZ, ZCP2 ; APBT Ája – ZCP1, ZCP2 a KKCHŠ Aimee ZCP1, ZCP2) měly složené zkoušky z CT a byly využívané v praxi. Bylo tedy pro mě přirozené připravovat ke zkouškám od malička i Zarriho. Je velmi empatický a vnímavý, takže to nebyl žádný problém. Má zatím složené zkoušky ZMP a ZCP1, a to pod organizací CANTES, z. p. s.

A myslíš si, že se k tomu tito psi hodí obecně nebo máš spíš výjimečného jedince?

To je spíše otázka na dlouholeté chovatele. Ale myslím si, že většina bordíků by při správném vedení byla na canisterapii více než vhodná. Jsou obecně veselí, kontaktní a milují lidi. Navíc jejich hrubá srst je skvělou invazivnější hmatovou stimulací např. pro postižené klienty. Samozřejmě je to velice individuální, neexistuje žádné plemeno, kde by bylo stoprocent jedinců k této činnosti vhodných.

Které skupiny klientů společně navštěvujete a jak dlouho zhruba Zarri vydrží efektivně pracovat?

Navštěvovali jsme stacionář pro dospělé. Kde byli klienti se schizofrenií, Downovým syndromem atd. Druhou částí tohoto stacionáře byla část na způsob LDN. Také se zapojujeme do výchovných programů pro MŠ. A jako poslední canisterapií před začátkem Covidu byla individuální práce s autistickým tříletým chlapečkem.

Pokud jde o efektivitu práce, snažím se dodržovat maximálně dvě hodiny canisterapie týdně a z toho maximálně třicet minut polohování.

Jakým způsobem celkově motivuješ svého psa k práci?  

Zarriho největší motivací jsou pamlsky a určitý typ míčků. Při tréninku záchranařiny má připravené krabičky s tužší konzervou, u poslušnosti psí salámy, sýr, občas párek. U obou zmíněných disciplín na závěr přijde odměna míčkem, který si potom odnáší do auta. Doma, nebo při cvičení triků využívám granulí nebo sušeného masa. Samozřejmostí je moje dobrá nálada a veliká sociální pochvala.

Našlo by se něco, co bys měla chuť si se svým čtyřnohým kamarádem ještě vyzkoušet?

Určitě bych se v budoucnu chtěla více věnovat stopování a po ukončení Zarriho záchranářské kariéry jej zapojit pořádně v lovecké praxi, na kterou z důvodu sportovních tréninků není tolik příležitostí.

Prozradíš nám na závěr své kynologické plány nebo přání do budoucna?

V loňském roce jsme byli připraveni nastoupit ke zkouškám sportovní stopy úrovně FPr2, obedience kategorie OB2  a zároveň jsme průběžně trénovali na třetí stupeň u obou zmíněných zkoušek. Dále jsme se rovněž chystali na mezinárodní záchranářské zkoušky v plošném vyhledávání: vrcholovou „tzv. trojkovou“ RH FL – B, která měla být zároveň i nominací na Mistrovství světa IRO. Ale bohužel přišla korona a všechny akce včetně zatím letošních byly bohužel zrušené.

Mým velkým přáním je úspěšně se nominovat na MS IRO a pokusit se tam uspět. Ale úplně největším štěstím pro mě je, když vidím, že je Zarri zdravý a šťastný po mém boku. A doufám, že to tak zůstane ještě spoustu let.

Moc děkuji za prima povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Mariky Michajlové, Jana Volková, Jana Štěpničková, Lucie Skopalová, Petra Pekárková, Jan Trnka, Ivana Tichá, Michaela Krajčovičová