Německý pinč není zakrslý dobrman, ani ridgeback bez ridge!

Zaujal vás profil plemene německý pinč a chtěli byste se o něm dozvědět něco více? Tak právě nyní máte tu možnost! Bc. Klára Hašková, DiS. je nejenom poradkyní chovu, ale tito elegantní akční psi jí dělají milou společnost již přes deset let. A co nám o nich všechno prozradila, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru…

Už samotný titulek napovídá, že německý pinč je opravdu zcela jedinečnou osobností a není třeba ho srovnávat s jinými, byť i vzhledem možná podobnými plemeny. U nás však stále patří mezi rasy méně rozšířené, nicméně naši pozornost si jistě zaslouží. Je poměrně dlouhověký, zdravý a hodí se na celou řadu různých aktivit. A jak je na tom z chovatelského hlediska, to už nám i mimo jiné přiblíží poradkyně chovu Bc. Klára Hašková, DiS. Tak pojďme na to…

Kláro, co vás přivedlo k plemeni německý pinč a jak dlouho se jeho chovu sama věnujete?

Jako správná vesničanka jsem vyrůstala vždy v přítomnosti nějakého psa, ze začátku to byli voříšci, později jezevčík, kníračka či dobrmanka. Manžel to měl vlastně úplně stejně, jen po voříšcích přišel flanderský bouvier. Dobrmanka i bouvier se s námi stěhovali do nového domova poté, co jsme začali žít společně. Když přišel jejich čas a odešli za duhový most, oba jsme věděli, že bez psa není naše domácnost úplná. A tak začalo usilovné přemýšlení a vybírání toho nejvhodnějšího plemene pro nás. Chtěli jsme psa aktivního, středně velkého, ne moc chlupatého, který by s námi radostně vyrážel na výlety či kempovat pod stan, ale stejně blaženě by se válel doma na gauči. Volba padla na německého pinče. A tak jsme si v září v roce 2008 přivezli našeho prvního pinče Jetíka, majitelkou pinče jsem tedy deset let, ale chovatelskou stanici jsme založili až v prosinci 2011.

Dobrmanka Aneta – první pes Kláry Haškové (rok 1997)

Momentálně vlastníte dva psy a tři feny tohoto plemene, seznámila byste nás s nimi blíže?

Musím vás trochu opravit, doma mám tři fenky a jednoho psa německého pinče. Ten pátý, kterého máte zřejmě na mysli, je trpasličí pinč Fallík (Fallafell July Rozárka) a ten ale nežije přímo s námi doma, ale s mým tatínkem. Koupila jsem ho před šesti lety rodičům, protože si chtěli pořídit nějakého psa bez PP a to jsem nechtěla dopustit. Fallík je tedy psán na mou osobu, ale žije u nich.

Přímo doma máme tedy Jetíka (Jet Set Black Bohemia), kterému je nyní deset a půl roku, je jednoznačným vůdcem naší psí smečky. V dnešní době je to už velmi rozvážný „PAN PES“. Ovšem když byl ještě mladíček, bývalo to s ním někdy dost složité. On je pinč vůbec celkově na výchovu dost složité plemeno.

Potom jsme si v roce 2011 přivezli ze Srbska fenku Air (Air Set von Masterhof), která vlastně byla důvodem založení naší chovatelské stanice. Teď už je to sedmiletá matka rodu, má třicet tři žijících potomků a čtyřicet osm vnoučat.  Ona je tou, která má pod kontrolou všechny naše holky a žádná si na ni netroufne.  

Dalším členem naší smečky je nyní čtyřletá Jenny (Jen set la Fantastique Des Fringants Complices), pochází z Francie a chtěla jsem ji hlavně pro fantastickou povahu jejího otce, kterého jsem potkala na jedné ze zahraničních výstav. Ona je z naší smečky tou nejklidnější a nejmazlivější, je to takové sluníčko, každému se vždy snaží ustoupit a snad nikdy nevyvolala ve smečce žádný konflikt.

A poslední členkou naší domácnosti je dvouletá Cesma (Cesmine AiOr Set Bohemicus), narodila se u nás a je dcerou naší Air. Cesma je ještě rozjívené dítě, svou pozici ve smečce vlastně ještě hledá, ale my už teď víme, že až nás jednou opustí náš Jetík, bude to zcela určitě ona, kdo převezme žezlo vůdce smečky. Je totiž krásně vidět, jak si ji k tomu Jetík osobně vychovává.

Bouwie (nestandard) a Cesmine

Mimo psy, které mám přímo já s manželem ve vlastnictví a doma, máme ještě několik našich odchovů ve spolumajitelství.  Z prvního vrhu je to Aramis AiCo Set Bohemicus (Praha); z vrhu „B“ je to Burgwildenstein AiJo Set Bohemics, vrácená chovatelem z Rakouska, nyní žije v chovatelské stanici Rozárka; z vrhu „C“ jsou to hned tři jedinci – Cyras AiOr Set Bohemicus který žije nedaleko nás, v podstatě se na něj dívám z okna bytu,  Celleste AiOr Set Bohemicus, která žije v chovatelské stanici v Star Of Elune v Polsku a Cerussite AiOr Set Bohemicus, která žije v chovatelské stanici Elba Padija na Slovensku. Tam žije také náš odchovánek Dakar JeJo Set Bohemicus, který se nám v devíti měsících vrátil zpět od majitelů z důvodu nezvládnutí jeho výchovy (separační úzkost, strach). A zatím posledním prckem, který nám zůstal ve spolumajitelství je Everest AiJa Set Bohemicus.

Jak funguje jejich soužití ve smečce? Mohou spolu bez problémů být nebo mezi nimi musíte řešit nějaké konflikty?

Já musím říct, že občas vyplave nějaká drobnost, ale jsou to spíš takové ty žabomyší války, jako hádka o pamlsek či drobné zavrčení kvůli hračce, ale jinak u nás vládne klid a mír. Své psy neodděluji, ani když nejsem doma, jedinou výjimkou je, když některá s holek hárá, to pak Jetík bydlí sám v ložnici, ale protože je to zkušený pes, tak to netrvá déle než pár dní, kdy je aktuální doba na krytí. Když si člověk nastaví mantinely, jako jsou přednost při krmení, nelezení vzájemně do misek, pořadí nandávání obojků, když se jde ven atd., tak si zvyknou, kam ve smečce patří a je klid. Musíte vládnout pevnou a spravedlivou rukou.

A co třeba na procházkách? Více psů se samozřejmě chová jinak než jednotlivec, když třeba narazíte na zvěř nebo potkáte jiného psa…

No, to je někdy trochu oříšek, moji psi mají bohužel špatnou zkušenost, že byli několikrát napadeni větším psem a i když se vždy naštěstí jednalo jen o drobná poranění, zůstalo to v nich. Malí a střední psi jim vůbec nevadí, ale když se k nám přiblíží na procházce velký pes bez vodítka, je zle, postaví se všichni vedle sebe jako zeď a spustí štěkot, že to každý radši vzdá, než se hádat se čtyřhlavou saní. Bohužel někteří majitelé to nechápou a považují je za nevychované.

Se zvěří venku je u pinčů zpravidla dost problém, jsou to totiž od přírody lovci. Z mých loví všichni kromě Jenny, a odvolat od zvěře se nechá jen Jetík; Air a Cesma ne, proto je v místech, kde to neznám, vůbec nepouštím.  Ovšem jiná je, když na poli narazíme na nutrii, to je pak opravdu zle a vracíme se většinou potrhaní ale šťastní, že jsme si ulovili tu velkou myš (německý pinč je největším krysařem). Odmala je důležité dbát na perfektní přivolání, bohužel se dost často stává, že pinč přijde o život právě pro svou loveckou vášeň (sražení autem či vlakem).

Čemu všemu se se svými pinči věnujete?

Já se se svými psy věnuji více aktivitám, protože každého baví něco jiného a nezaměstnaný pinč je unuděný pinč a nechtějte vědět, co všechno pak dokáže doma vymyslet.

Jetík dnes ve svém věku chodí už jen občas na poslušnost, ale dříve dělal  bikejöring, Air miluje agility a coursing, Jenny obedience a nosework a Cesma coursing a scooterjording, s ní si na kolo netroufnu, je totiž pekelně rychlá a splašená a z koloběžky je to přeci jenom na zem níž než z kola.

Zkoušela jsem také hoopers a dogfrisbee, ale to se u holek moc neujalo, talíř je moc nezajímá a hoopers je prý nuda, když se neskáče.

∼Nezaměstnaný pinč je unuděný pinč a nechtějte vědět, co všechno pak dokáže doma vymyslet!∼

Určitě se najdou i aktivity, ke kterým se vaše plemeno vůbec nehodí. Které by to byly a proč vlastně?

Na to je velmi složitá odpověď, takže vaši otázku trošku obrátím. Pinč je taková osobnost, že si prostě vybere to, co chce dělat a co ne, já například Jenny nedonutím běhat agility, protože jí to prostě nebaví.  A Air mi zase nebude dělat obedience, protože prostě není cvičenou opicí. Co vím, najdete pinče v podstatě v každém sportu, ale spíše ojediněle. V podstatě mě nenapadá nic, k čemu by se nehodil.  Musí se ale hledat, která aktivita zrovna tomu danému jedinci sedne.  Vím o pinčích, kteří dělají obrany, záchranařinu, flyball, agility, obedience, klasickou poslušnost, caniscross, kolo a koloběžku, tanec se psem, prostě na co si jen vzpomenete.

 Jste ale také poradkyní chovu, prozradíte mi přibližně jak široká je v současné době populace tohoto plemene v České republice?

Tohle budu opravdu jen odhadovat, vzhledem k tomu, že můj pes má zápisové číslo 1676 a poslední štěně, které zatím prošlo zápisem vrhu má číslo 2256, tak vím, že mezi nimi je 580 jedinců. Nevím, kolik je ještě naživu psů narozených před Jetíkem, může jich být poměrně dost, protože pinč je poměrně dlouhověké plemeno, dožívá se i šestnácti let a majitelé nemají povinnost hlásit úhyn svých jedinců. Troufnu si tedy tvrdit, že maximálně osm set, víc to jistě nebude. Dalo by se tedy říci, že je to velmi málopočetné plemeno.

Co jsem se já osobně dopátrala, první německé pinče přivezla paní Dvořáková někdy kolem roku 1980, tehdy to byli čtyři jedinci – tři feny a jeden pes.

Vzhledem k tomu, že máme dva kluby zastřešující plemeno, netuším, kolik je registrováno chovatelských stanic v tom druhém, ale u nás je jich dvanáct, z nichž ale některé již nejsou aktivní. Máme třicet až čtyřicet plemeníků, chovných fen je méně, něco mezi dvaceti a třiceti, na některých se nikdy nechovalo, jen prošly bonitací, ale opět nemůžu říci přesně, protože někteří majitelé nehlásí úhyn, kastraci atp.

Moc by mne zajímalo, jak probíhají porody u německých pinčů, kolik bývá průměrně štěňat ve vrhu a zda jsou feny dobré matky…

Německý pinč je zatím ještě takovým hodně přírodním plemenem, s porody obvykle nebývá problém, ale sem tam se může někde něco zvrtnout, je to však spíše ojedinělé.  Pinčice jsou skvělé matky – pečlivé, starostlivé a obranářské. Svoje dětičky si hlídají a pečují o ně s obrovskou láskou a obětavostí, já třeba mám prvních čtrnáct dní problém své holky od štěňat vytáhnout i na venčení, a že by k nim pustily zbytek smečky, připadá v úvahu, až když začnou běhat. Teď zrovna mám doma ještě šest štěňat z posledního vrhu, je jim skoro dvanáct týdnů a Air okolo nich pořád běhá jako kvočna a Jenny, která už také měla jeden svůj vrh, jí s nimi pomáhá.  Takže jsou vlastně i vynikající tety a vychovatelky.

Co se týče počtu štěňat, ve vrhu průměrně bývá mezi šesti až devíti štěňaty, ale naopak není ani výjimkou dvanáct kousků nebo třeba dva.

Komu byste štěňátko doporučila a kdo by na něj měl raději zapomenout?

Pinče bych doporučila rozhodně aktivním lidem s trochu odrostlejšími dětmi, rozhodně to není pes pro důchodce na „hlídání baráčku“, nehodí se totiž k celoročnímu pobytu venku. A určitě to ani není pes pro naprostého začátečníka. Často se setkávám s lidmi, kteří chtějí pinče, protože před tím měli dobrmana a už tak velkého psa nechtějí, a tak by si vzali radši pinče, že si s ním lépe poradí. To je ovšem velký omyl, pinč a dobrman jsou naprosto jiné povahy a vyžadují úplně jiný přístup.  K pinčovi se nikdy nedá přistupovat s drilem, musí se na něj takzvaně od lesa, musíte ho přesvědčit, že ta daná aktivita je prostě zábavou, ale pokud on řekne, že ne, tak to prostě dělat nebude.  Je to takový malý generál.  My rádi říkáme, že je třeba „pevná ruka, ale v sametových rukavičkách“.

∼K pinčovi se nikdy nedá přistupovat s drilem, musí se na něj takzvaně od lesa, musíte ho přesvědčit, že ta daná aktivita je prostě zábavou, ale pokud on řekne, že ne, tak to prostě dělat nebude.  Je to takový malý generál!∼

Každé plemeno má nějakou svoji Achillovu patu. Kde ji hledat u německého pinče?

U pinče je to jeho tvrdohlavost a sloní paměť. Nemá rád nespravedlivou kritiku, pokud se náhodou spletete a omylem ho za něco potrestáte, nebo naopak za něco včas nepochválíte, máte to u něj schované a nikdy to nezapomene a jednou vám to vrátí, klidně za několik let. Je to velký závislák, který vás bude následovat až na konec světa, ale nesmíte ho nikdy zradit, ztratíte jeho důvěru a už nikdy nebude váš vztah takový jako dřív.  Pokud s ním budete jednat jako s osobností a parťákem, ne jako se psem, bude věrným společníkem po celý život.

Jak si stojí současný český chov v porovnání se zemí původu a i obecně se zahraničím?

Já si myslím, že v současné době se začíná chov pinčů v ČR posouvat hodně kupředu, je tu několik opravdu dobrých chovatelských stanic, které věnují nemalé úsilí zlepšení povah a exteriéru.  Co se týče země původu, tedy Německa, tak tam je chov kvalitní, ale musíme si také uvědomit, jakou oni mají oproti nám chovatelskou základnu. Je několikanásobně větší a mohou tedy více vybírat chovné páry. Za mě osobně top v chovu jsou skandinávské státy. Ráda bych ale řekla, že to je pouze můj osobní názor, ne každý chovatel se se mnou bude ztotožňovat.

A poslední otázka. Co byste popřála německému pinčovi do budoucna?

Přála bych mu, aby si udržel stále tak pevné zdraví jako doposud. Aby se dostal více do povědomí široké veřejnosti a nebyl stále „tím zakrslým dobrmanem nebo ridgebackem bez ridge“.  Aby si našel nějaké uplatnění, když jeho původní poslání vynikajícího krysaře už není tak aktuální. A především všem pinčům přeji skvělé páníčky, kteří dokážou pochopit jejich duši a budou je milovat právě pro to, jací jsou.

Foto: archiv Bc. Kláry Haškové, DiS., Dana Kopac, Petra Kuncar, Petr Žák
www.nemeckypinc.eu