Neumím žít bez psů!

Znáte mezinárodní rozhodčí z exteriéru Zuzanu Brotánkovou? Víte, které plemeno je její srdeční záležitostí a proč vedle něj chová a vystavuje ještě morčata? A tušíte vůbec, jak se cítí rozhodčí, když se najednou sám ocitne v roli vystavovatele? Odpověďmi na tyto a další otázky se ve svém rozhovoru zabývala naše milá spolupracovnice Míša Čermáková.

Také vás někdy napadlo, kdo jsou rozhodčí exteriéru, kteří posuzují naše psy? Co jsou zač ti vážení lidé, kteří určují, jestli se ten který jedinec přibližuje standardu nebo má do ideálu daleko? Ráda bych vám ve volné sérii představila některé naše i slovenské posuzovatele a doufám, že vás rozhovory s nimi pobaví i poučí.

Jako první jsem si pro interview vybrala rozhodčí, kterou znám již hodně let, která mnohokrát posuzovala mnou předváděné kavalíry, které si vážím nejen pro její profesionalitu, ale především pro úroveň jejího vystupování, korektní chování a dobrou náladu, jenž se pak přenáší i na vystavovatele a návštěvníky výstavy. Snad se mi podařilo položit jí takové otázky, které byste jí dali i vy, a že vám ji její odpovědi trochu přiblíží. Seznamte se, prosím, paní ZUZANA BROTÁNKOVÁ.

Jak dlouho už posuzuješ pejsky?

Jsem posuzovatelkou exteriéru psů již od roku 1996. Mám aprobaci k posuzování všech společenských plemen skupiny IX. FCI, dále pro část skupiny I. pasteveckých plemen a celou skupinu tzv. NON FCI plemen, tedy těch, která dosud nebyla oficiálně uznána Mezinárodní kynologickou organizací FCI. Tato skupina mne zvláště těší pro svoji původnost a nesmírnou rozmanitost plemen. Velmi si vážím snahy chovatelů těchto psů o jejich prošlechtění a sjednocení v rámci standardu tak, aby dosáhli podmínek oficiálního přijetí.

Ve které nejvzdálenější zemi jsi posuzovala a jaké to bylo?

Dostalo se mi té možnosti posuzovat ve většině států Evropy. Určitě velmi zajímavé je posuzování ve skandinávských zemích, zejména ve Švédsku a  Norsku, kde jsou výstavy i velmi inspirativní z hlediska jejich organizace.  Před pěti lety jsem posuzovala speciální výstavu plemene pekinéz v ruském Novosibirsku. Kvalita psů, nadšení chovatelů, to vše spojené s ruskou srdečností a pohostinností, učinilo z této akce nezapomenutelný zážitek.

Vím, že tvým základním a asi nejmilejším plemenem je pekinéz, proč? 

Výběr vůbec mého prvního psa, tak asi jako u všech dětí, ovlivnili moji rodiče, kteří mi pořídili úžasného boxera, a tím zpečetili moji lásku ke krátkolebým plemenům jednou provždy. Bylo mi třináct let, když jsem s tímto psem měla absolvovanou zkoušku z výkonu, výstavy a bonitaci. Další volba plemene pak byla ovlivněna jednak roky studií, kdy jsem byla i mimo Prahu a dále bydlením v centru města, které nedává ideální podmínky pro chov velkých psů. Zvolila jsem proto plemeno, které svojí velikostí i nároky na pohyb těmto podmínkám lépe vyhovuje. Tato volba byla nakonec natolik zásadní, že pekinéz tvoří součást mého života již plných čtyřicet dva let.

Jak moc se toto plemeno za dobu, co jej chováš, změnilo?

Naštěstí už je z našeho podvědomí dávno pryč mýtus tajemného orientálního psa, který tisíciletí své historie důsledně skrývá. Dnes před námi stojí krásný, hrdý pes, impozantního, pro někoho až neobvyklého vzezření, který svým chováním dává najevo nejen svůj vážený původ, ale i vnitřní sílu, odvahu a oddanost. Dnešní pekinéz je v každém případě jedním z nejatraktivnějších, ale také nejnáročnějších plemen, a to nejen z důvodu potřeby důkladné péče o jeho exteriér, ale také z důvodu specifických zdravotních rizik i dost obtížného odchovu štěňat. Zkrátka chov pekinéze je ve všech směrech náročný, a proto si toto plemeno může dovolit jen ten, kdo má dostatek času a trpělivosti se mu po všech stránkách věnovat. Snad s vědomím, že co je výjimečné, je i drahé, byl pekinéz po dlouhá léta éry evropského chovu zpravidla hýčkán v náručích noblesních dam, jimž tvořil extravagantní společenský doplněk. Dnes, vzhledem ke změně stylu života, a po úpravě plemenného standardu v roce 2009, která se zaměřila na korekci vyšlechtěných exteriérových znaků, limitujících plnohodnotnou aktivitu, vitalitu a zdraví, se pekinéz stává spolehlivým domácím společníkem, kterému je po letech vývoje ve znamení výjimečnosti tohoto plemene, navrácena přírodnost a sportovní psí duch.

Dlouho jsem tě neviděla v pozici vystavovatele, prosím tě, když nastupuješ do kruhu, máš třeba také trému?

Tréma asi není to správné slovo. Vždy nastupuji s určitým respektem, protože kdykoliv může selhat i sebelépe připravený pes a nakonec i jeho majitel. Tréma je zrádná hlavně v tom, že se na psa okamžitě přenáší, pes znejistí a odrazí se to na jeho výkonu. Pes musí být na výstavu připraven tak, aby věděl, co se od něho v kruhu žádá a jeho majitel mu musí dát jistotu, klid a správný impuls pro tu nejlepší prezentaci.

A který nejvyšší titul tebou předváděný pejsek získal?   

Nikdy jsem neměla vhodné podmínky pro to, abych chovala velké množství psů. Zato jsem měla štěstí na mimořádně kvalitní psy, kteří dosáhli výjimečných úspěchů, a v podstatě jsme to spolu  dotáhli k těm nejvyšším titulům. Určitě zcela zásadním úspěchem bylo vítězství mé feny Chanel z Arety na světové výstavě v Bruselu v roce 1995, kdy jako vůbec první pekinéz z ČR získala titul Světový vítěz a BOB. K úspěchům této fenky se pak přiblížil jen multišampion Valentino of Tsin-ling-schan, impozantní pes z německého chovu, VDH Evropský vítěz 2002 a čtvrtý ze světové výstavy v Miláně. Tito dva byli zcela výjimeční a dosud nepřekonaní. Ale nesmím být nespravedlivá, všichni mnou držení psi byli úspěšní, všichni dosáhli titulu Mezinárodní šampion i dalších výrazných ocenění.

Kromě psů máš doma i ušlechtilá morčata, to je poněkud zvláštní koníček, tedy tím myslím vystavování morčat. Jak moc se taková výstava liší od té psí?          

Morčata jsou mojí velkou láskou. Malá kouzelná stvoření, která kvikotem a neskonalým apetitem dotvářejí kolorit naší domácnosti. Nemyslím, že jejich výstavy jsou neobvyklým koníčkem. Klub chovatelů morčat, registrovaný pod Českým svazem chovatelů, čítá více než tři sta padesát členů a výstavy se konají po celé republice několikrát do měsíce. Morčátka mají svůj standard, podle kterého se posuzují; jsou rozdělena podle plemen, pohlaví a věku do tříd, získávají čekatelství šampionátů stejně jako psi, či kočky. Na většině výstav jsou pořadatelem připraveny klece pro jednotlivá zvířata, které jsou plně vybaveny od podestýlky po mňaminky  a zde si naši svěřenci lebedí do doby, než jsou odneseni rozhodčímu k posouzení. Pro mne osobně je zásadní rozdíl v tom, že místo těžkého stolu, klecí a dalších propriet pro psy zabírajících půl auta, dám morčátko do přenosky a kultivovaně přijedu na výstavu. Zde nás přivítají příjemní lidé, kteří si navzájem vycházejí vstříc, pohlídají zvířata a pomohou je i upravit a vystavit.  Všichni zúčastnění odcházejí z výstavy s dárkem, vítězná morčata s nádhernými cenami a věcnými dary od sponzorů. Nemohu také opomenout, že u morčat je velké zázemí mladých perspektivních chovatelů a co je s podivem, přibývá zde stále více pejskařů.

Co děláš, když odpočíváš? Jaká je dovolená tvých snů?

Tak to je dosud nejtěžší otázka, která mi byla položena. Mám velmi exponované zaměstnání a další pracovní aktivity, k tomu zvířata, která vyžadují péči a starostlivost. Na odpočinek moc času nezbývá, a vím, že to není vůbec dobře. Dovolená snů, to pro mne znamená v prvé řadě dohnat spánkový deficit, přečíst řadu knih, udělat si čas pro sebe a svoje blízké. A pokud by se přitom dalo hledět do mořských vln, pak by to byl ideál.

A co bys vzkázala vystavovatelům?                                                                                   

Výstavy psů jsou jednou z řady aktivit, kterým se můžeme se svým psem věnovat. Tím, že jsou to soutěže krásy, je dáno, že jsou pro psa určitým způsobem limitovány, a to nejen kvalitou  exteriéru, jeho věkem a fyzickou kondicí. Úspěšný výstavní pes by měl mít také výborné povahové vlastnosti, měl by být vyrovnaný, spolehlivý a nekonfliktní. Předpoklad udržení psa v kvalitní výstavní formě, a to minimálně po období jeho aktivní výstavní prezentace, což je náročné zejména u dlouhosrstých plemen, je samozřejmostí. Cíle, které si v rámci výstav klademe, musejí být reálné, a to s ohledem na kvalitu předváděného psa i naše možnosti. 

Samozřejmě, že nedílnou součást úspěšné prezentace psa tvoří osoba vystavovatele, pro kterého by znalost, zkušenost, soudnost a sebekázeň měly být naprosto samozřejmými vlastnostmi. U řady vystavovatelů bohužel můžeme pozorovat až nezdravé ambice, kdy pro vítězství psa jsou ochotni udělat skutečně cokoliv. Zejména u společenských plemen, která zpravidla nemají mnoho jiných možností využití, tak nezřídka dochází k  povyšování důležitosti výstav nejen na úkor vlastního vztahu  se psem, ale i na úkor vztahů mezilidských. Pokud někdo dokáže pár výstavních pohárů povýšit nad tyto hodnoty, je mi líto, ale pak má sám v sobě vážný problém.

Měli bychom si uvědomit, že psa jsme si pořídili především pro úplně jiné vlastnosti, než je kvalitní exteriér, který můžeme s jistotou prezentovat dva až čtyři roky z celé délky jeho života a je to nakonec do určité míry bonus. Pořídili jsme si v prvé řadě spolehlivého a vždy upřímného přítele, který nás zahrne nezměrnou vděčností a láskou. O které jiné bytosti toto můžeme s jistotou říci?

Děkuji, Míšo, bylo mi ctí!

I já děkuji za srdečný rozhovor a přeji hodně pohody a skvělých výstavních zážitků.

Foto: archiv Z. Brotánkové