Něžný obr, jemuž tečou sliny proudem

Když se mluví o dobromyslném velikánu z psí říše, nemůže jím být nikdo jiný než svatobernardský pes, jehož si okamžitě představíme se soudkem na krku a jak zachraňuje nebohé lyžaře v horách. Jaký ale opravdu je?

O bernardýnech se říká, že jsou to dobromyslní psi, kteří milují lidi a jsou opravdu výbornými společníky. Také se ale říká, že nejsou vhodní pro sportovní výcvik. Jenže právě výjimka potvrzuje pravidlo a důkazem toho je i rozhovor se sympatickou chovatelkou Renatou Brunclíkovou. Ostatně obrázek si udělejte  sami...

Vždycky jsem měla německé ovčáky. Mým prvním byla vlkošedá fenka Brita, která se narodila v roce 1985. S ní jsem začala poprvé chodit na cvičák, složila první zkoušky a v podstatě propadla kouzlu kynologie. Bylo to trošku jiné, než je to na cvičácích teď. Před každým výcvikem byl nástup, kdo se opozdil, musel se omluvit, každý pes měl náhubek. Cvičilo se jak na cvičáku, tak i na louce a v nedalekém lesíku jsme trénovali obrany včetně revíru. Na stopy se jezdilo hromadně o víkendu. Za zmínku stojí můj poslední pes Cheif z Eharu, který se narodil v roce 2000. Dalo by se říct, že u něj jsem se naučila různé způsoby a metody výcviku. Složili jsme ZVV3, IPO3 a tehdy ještě byla i zkouška SchH3. S ním se mi podařilo uspět na vylučovacích závodech a nominovat se na mistrovství republiky. Bohužel tenkrát jsem se z rodinných důvodů nemohla mistrovství zúčastnit.

Jsem z generace seriálu „My z konce světa“. Bernardýni Bojar a Baryk mě úplně dostali, jejich fotky jsem měla i za obalem žákovské knížky. V té době ale rozhodovali o pořízení psa rodiče. My jsme měli kolii. Postupem času jsem chtěla psa, se kterým bych mohla chodit cvičit a náhoda přispěla k tomu, že jsem dostala Britu. Pak jsme měli ještě dva německé ovčáky, ale když mi umřel můj poslední, bezmála patnáctiletý německý ovčák Cheif, rozhodla jsem se, že si splním svůj dětský sen a pořídím si bernardýna. Manžel ze začátku tak velkého psa nechtěl, ale nakonec přišel s návrhem, že souhlasí, postaví mu kotec a boudu, ale chce, abych přestala kouřit. No, a já od té doby nekouřím.

Tak to vymyslel báječně! A gratuluji, že jste to zvládla. A nyní nám, prosím, představte trochu blíže vaše současné psy.

Můj první bernardýn se jmenuje Boss ze Statku od Dobré vody a narodil se v prosinci roku 2014. Boss získal výstavní tituly Interšampion, šampion ČR, Polska a Slovenska, je vicemistrem Evropy 2018 a Grand šampionem ČR, klubovým vítězem mladých 2016 ČR a juniorským šampionem ČR. Podařilo se mi s ním složit zkoušky ZZO, BH, ZOP, IBGH1 a IBGH2.

Moje první fenka se jmenovala Jessica vom Baronenschloss a narodila se v říjnu 2016. I ona získala výstavní tituly šampion ČR, Polska a Maďarska, je juniorskou šampionkou ČR a BIS juniorem speciální výstavy bernardýnů 2017, byla nominována na CRUFT´S 2020. Na mistrovství Evropy 2018 vyhrála svou třídu. Splnila podmínky k udělení titulu Interšampion, na diplom zatím čekáme. S ní jsem absolvovala zkoušky BH-VT, ZOP a FPr1. Na tu stopařskou zkoušku jsem náležitě pyšná, jak ji moje bernardýnka zvládla. Bohužel o Jessice můžu mluvit už jen v minulém čase. Umřela mi pár hodin po porodu štěňat. Stalo se něco, na co se nelze připravit. Moje milovaná fenka Jessica umřela, moje koza. Tak jsem jí vždycky říkala, když jsem zachraňovala ježka z její tlamy. Byla to skvělá fenka a já se doteď nemůžu smířit s tím, že už tu není. Po Jessice jsem si nechala fenku, jmenuje se Asmej Fortis Silesia a narodila se v březnu 2020.

Vzhledem k tomu, co se nám stalo s Jessicou, bylo nutné se o její štěňátka postarat. Krmili jsme co dvě hodiny, v podstatě prvních deset dní jsem nespala. Začátky byly hrozně náročné, jak po psychické stránce, tak i po té fyzické. Hodně mi pomohl manžel a rodina. Z osmi štěňat jsme zachránili šest a doslova je vypiplali v krásné velké zdravé bernardýny.

Štěňata byla tím jediným, co mi po Jessice zůstalo. Ten strach o ně a zároveň láska k nim, mě přiměly k tomu vybírat jim majitele, u kterých se budou mít skvěle. S každým, kdo má od nás štěně, jsem se osobně pobavila a ubezpečila se, že se u nich pes bude mít dobře. Dokonce jedni manželé, když si přišli pro štěně, měli natočené video, abychom viděli, kde bude vyrůstat. To bylo naprosto úžasné. Na některé dotazy v holých větách a typu „kolik stojí“ jsem nereagovala. Doma mám k prodeji ještě jednu fenku, ta měla jít za hranice, ale to je zatím problém. Dostala jsem na ni písemné nabídky, ale pokud se s budoucím majitelem nepobavím, nepoznám jeho hlas, fenku mu neprodám.

Když jsem si pořizovala oba své bernardýny, významnou roli hrály rentgeny. Přece jen je to velký pes a zdravé klouby jsou pro život důležité. Pokud bych štěně chtěla i do chovu, dívala bych se, jaké mají rodiče za sebou výstavy a jak byli úspěšní. Je to jako u pracovního psa, pokud bych s ním chtěla pracovat, zajímalo by mě, jaké zkoušky a pracovní úspěchy rodiče mají.

Ze začátku jsem si říkala, že budu chodit na cvičák jen na procházku a na pokec s kamarády. Jenže Boss mě přesvědčil, že u něj bude potřeba ukázat mu mantinely, co si smí a nesmí dovolit. Měl v sobě vybudovanou ostražitost a nedůvěru k cizím lidem. Vzhledem k tomu, že jsem ho chtěla uchovnit, to znamená absolvovat výstavy a bonitaci, bylo nutné ho připravit na to, že na něj budou cizí lidé sahat. Začala jsem ho učit chůzi u nohy, základní povely. Také jsme hodně chodili mezi lidi. Když už jsme tak cvičili, tak proč nejít na nějakou zkoušku. Jako první mě napadla ZZO. Dotrénovali jsme tedy aport a absolvovali svoji první zkoušku.  Na cvičák jsme chodili často, takže poslušnost si upevnil a my mohli jít na další zkoušky. Jessica to měla předurčené, Boss má zkoušky tak ona je musí mít také. Všimla jsem si, že při každé procházce má nos na zemi a pořád něco čenichá. Takže u ní jsem se zaměřila na stopy. Základní povely ale musela také absolvovat, už jen proto, že není nic horšího než dva velcí psi a za nimi plápolající páníček. Každý pes by měl mít zvládnuté alespoň základy, ke kterým patří poslušnost a respekt ke svému majiteli.

Když pominu nějaké mistráky a vrcholové závody, tak si spíše myslím, že máme výhodu. Je to velký pes, který je mezi kynology, ať už na závodech nebo na zkouškách takovou raritou i zpestřením. Zatím se mi nestalo, že by nás rozhodčí penalizoval za to, že povely nezvládá tak rychle, jako třeba maliňák.

Určitě je třeba začít s výcvikem hned od štěněte. Už jen proto, že se lépe ovládá, jelikož váží míň. Já své psy krmím masem a vždy byli spíše štíhlejší. Chodíme na několikakilometrové procházky, aby byli oba v kondici a sportovně vedeni. Jedině u překážek je problém, protože před rentgenem kyčlí je raději nedělám. No, a po rentgenu má už pes osmdesát kilo a nácvik je obtížnější. Boss překážky umí a to včetně áčka, ale už je netrénuji. Přece jenom je ten nápor při doskoku na přední nohy obrovský. Jessicu jsem to vůbec neučila. Dneska je spousta zkoušek, které si můžu vybrat vzhledem k plemeni psa. Je to jako u dětí. Ne každé zvládne fotbal nebo tenis. Hlavně začít co nejdříve, protože tak, jak ho odmala nasměrujeme, tam s námi půjde.

Tak jako asi u každého psa, je třeba najít tu správnou motivaci. Boss chtěl být se mnou, cvičil pro mě. Jessica zase za něco, a to za pamlsky, které jsem musela hodně střídat, aby byla stále nově motivována. Když jsem potřebovala, aby Boss cvičil opravdu s chutí a rychle, vytáhla jsem první na výcvik Jessicu. On pak byl celý nadšený, že se konečně na něj dostalo a krásně pracoval. Samozřejmě, že s bernardýnem to není jako s pracovním psem. Byly dny, kdy jsem na nich viděla, že bychom se při výcviku spíše trápili, tak jsem je nechala jen proběhnout, nebo jsme dělali jen to, co umí a to ještě formou hry. Bylo důležité, aby byli na cvičáku rádi, ne jim ho znechutit.

Je to pes spíše do zimy, takže vedra příliš nemusí. Já jsem to ale moc nevnímala, jezdili jsme v létě na výcvikové víkendy, tábory. Boss také v létě složil svou první zkoušku a s Jessicou jsem jezdila trénovat stopy. Zase si myslím, že je to o tom tréninku. Byli odmala zvyklí se mnou chodit, i když bylo teplo. Samozřejmě, že když byly extrémní vedra, byli doma a odpočívali. I když na jednom výcvikovém víkendu vyšla na Jessicu stopa v pravé poledne, za obrovského vedra odstopovala, že nám všem spadla brada.

Začaly jsme s Jessicou klasicky nášlapový koláč ve velikosti 2 x 2 m a postupně z něj vycházely ven, takový ocas z koláče. Co asi dva metry dostávala do šlápoty pamlsek. Rovné úseky zvládala velmi dobře, nejtěžší bylo naučit ji lomy. Tam Jessice scházela motivace. Prostě když se ztratila, tak si sedla s výrazem, ukaž mi, kudy to vede. Nakonec jsem vyzkoušela podávat jí potravu na konci stopy. Vždy před stopou měla vynechané žrádlo. Pochopila celkem rychle, že když se bude snažit, že se na konci nažere. Její touha po jídle byla obrovská. Jako štěně mi snědla knoflíky od trouby jen proto, že voněly po kačeně, která se pekla uvnitř. Když ale začala intenzivně čuchat, stávalo se, že přestala zalehávat předměty. Musela jsem jí dělat krátké rovné úseky, kde měla třeba pět předmětů, které musela zalehnout. Toto cvičení jsem s ní dělala, než šla na klasickou stopu. Jestli by to takto bylo úspěšné, se už bohužel nedozvím…

Bernardýna bych doporučila lidem, kteří mají rádi velké psy a nevadí jim slintání. Ani zahrada nemusí být velká, pokud se mu budou věnovat a chodit s ním, byť jen na kratší procházky. Lidem, kterým nevadí, že si přijde pro pohlazení za vámi do bytu.

Renato, moc vám děkuji za pěkný rozhovor. Na závěr mi ale ještě prozraďte, našlo by se něco, co byste si chtěla právě s bernardýny splnit? A co vás letos ještě čeká?

Letos mám v plánu dodělat s Bossem IBGH3, kde je a to musíme ještě naučit, aport přes snížené áčko. Mladou fenku Asmej bych chtěla naučit základy poslušnosti a připravit ji na první výstavy. Strašně bych si přála, aby Asmej byla alespoň z půlky taková, jako její máma Jessica. Byť byla Jessica neskonalá uličnice, jen těch vytrhaných rajčat, co si chudák manžel zasadil. Ale byl v ní život…

Foto: archiv Renaty Brunclíkové

www.fortissilesia.cz