Novofundlanďan by měl mít radost ze života a světa kolem!

Užíváte si také postupné představování plemene novofundlandský pes a těšíte se na každý nový článek nebo rozhovor? Tak tentokrát jsme si pro vás připravili opravdovou lahůdku v podání autora portrétu a zároveň dlouholetého chovatele pana Jiřího Jandy. A mimo jiné se společně podíváme nejen na současný chov, ale otevřeme i tajuplná vrátka do dávné historie…

Neustále dobře naladěný Jiří Janda se se svou manželkou Jiřinou věnují novofundlandským psům již více než půl století, pamatují počátky chovu v tehdejším Československu i založení prvního specializovaného klubu u nás, oba jsou mezinárodními rozhodčími pro posuzování exteriéru psů a samozřejmě mají řadu cenných zkušeností, o které se neváhají se podělit. Ve své chovatelské stanici od Trojské skály odchovali více než sedmdesát vrhů a u řady dalších chovatelů asistovali radou či pomocí například při porodech. Pan Jiří je navíc dlouholetým předsedou a hlavním poradcem chovu v Novofundland Klubu ČR. To by tedy ani snad nešlo, abychom mu nepoložili pár zvídavých otázek, na které nám ochotně a s noblesou odpověděl.  

Promítnu to do reálného života. Za těch více než padesát let proběhlo až patnáct generací psů. To je doba, kterou srovnáme-li ji např. s člověkem, by odpovídala cca 350 – 400 letům vývoje. Pokud si představíme, jaký kus cesty lidstvo za tu dobu ušlo, v čem se změnilo a jak, je zřejmé, že obdobný vývoj bychom mohli očekávat i u psů. Nicméně je tu jeden podstatný rozdíl a tím je možnost řízení chovu psů. Zatím co u lidí je eugenika (sociálně-filosofický směr usilující o dosažení co nejlepšího genofondu člověka) velice diskutabilní, zejména pro její negativní uplatnění, především v nedávné historii, u psů máme možnost do genofondu radikálně zasáhnout a jako ideál máme standardy plemen, ke kterým se snažíme nebo bychom se alespoň měli snažit maximálně přiblížit. (Ale to by si zasloužilo samostatnou úvahu).

Vývoj v českých zemích byl negativně ovlivněný nejen válkou, ale i poválečnou potravinovou nouzí a tak kromě jednoho potomka z českého předválečného chovu bylo nutno chov v 50. – 60. letech znovu obnovit. Je proto logické, že na zprvu se chovalo na všem, co mělo „rodokmen“ novofundlandského psa. Ovšem od počátku byla patrná snaha, kromě standardu, přihlížet i ke skutečnosti, že novofundlanďan je pracovní pes. Proto jedním z požadavků byl perfektní a pokud možno kompletní chrup. Druhým hlediskem byla a je bezvadná kostra a z ní vycházející zdravý pohyb. Proto v roce 1972 k tomu přibyla i kontrola dysplasie kyčelních kloubů. 

Dívám se na to nejen jako chovatel, ale i jako rozhodčí. Krátce shrnuto: Na počátku byl každý druhý pes s vadným postavením zejména pánevních končetin, (strmé zaúhlení, kravský postoj). Byl i větší rozptyl povah, tzn. více jedinců s povahou vlevo i vpravo, tedy nervozních a nebo naopak flegmatických. Dost psů mělo zvlněnou, až otevřenější srst v partii beder a zádě. To vše se podařilo rapidně zlepšit.

Naproti tomu se objevují vady, které byly u nás tehdy neznámé, jako např. vady očních víček, jmenovitě vchlípení víčka nebo depigmentace třetího víčka. Vyskytuje se i horší fertilita. Kvůli převážně zahraničním vlivům došlo i ve vícero případech ke zhoršení kvality chrupu, (postavení řezáků, kvalita-velikost zubů). Svůj díl na tom má i horší strava a slábnutí spodní čelisti, což se týká i mnoha dalších plemen. Stručně řečeno: psům chybí kousání, a jak říkal již v 18. století zoolog J. B.Lamarck „Funkce dělá orgán!“

Bylo nás málo a měli jsme malou genetickou základnu. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo importovat několik velmi dobrých psů a následně se podařila i zahraniční krytí se špičkovými psy, což v dobách uzavření hranic bylo velmi obtížné. Měli jsme také asi víc štěstí, než rozumu.  Bylo krásné, že v lidech bylo víc vzájemné pospolitosti a méně řevnivosti. Ale hlavně měli majitelé na psy i na sebe navzájem víc času!

Začínali jsme na dvou fenách, které byly polosestry, (stejný otec a matky byly sestry). Přesto byly naprosto rozdílné. Jedna byla výstavní model, DKK negativní (i dnes by byla na předních místech), ale chovně nic moc. Druhá, Besie z Kornhausu, byla veliká, kostnatá, ne zcela harmonická fena s vadným postojem vzadu. Avšak s velmi výraznou hlavou a fantastickou povahou. Její vliv je v našem chovu patrný i o čtrnáct generací později, což je stěží uvěřitelné. Byla velmi plodná. Když si představím, že na první krytí jsem s ní jel vlakem jedenáctý den hárání až 60 km za Varšavu, přičemž až do Krakova jsme se tísnili stojíc v chodbičce jednoho ze dvou vagonů jedoucích do Polska, byl jsem asi naivní blázen. Nicméně bylo z toho následně šest krásných štěňat.  O týden později jsem tam jel znovu, a psa, se kterým byla fena krytá, jsem neprodleně koupil (stál mých tehdejších osm platů), a propašoval ho do Čech, protože během pěti dnů se nedalo vyřídit dovozní povolení. Tak se dostal do Čech Henner vom Brungerst. V hlavě to nebyl žádný zázrak, ale měl perfektní stavbu těla s prostorným paralelním pohybem, perfektně nesený ocas, nádherné uzavřené osrstění a milou povahu. Tento pes nám nejen pomohl odstartovat úspěšný chov, ale díky němu jsme později seznámili i s jeho chovatelem panem Heinrichem Ippenem ze Severního Porýní, který se stal naším celoživotním přítelem a výrazně ovlivnil nejen náš chov, ale i život. Považoval jsem ho jako za svého „adoptivního“ otce.

Novofundland Klub ČR se původně jmenoval Klub chovatelů Novofundlandských psů, ke změně názvu došlo v 90. letech, protože klub sdružoval a sdružuje nejen chovatele, ale majitele a milovníky novofundlanďanů a z tohoto pohledu byl název Klub chovatelů poněkud zavádějící, nebo řekněme nefér vůči nechovatelům. Založen byl 12. února 1967 a zakládající členové, kterých tehdy bylo třicet devět, se v podstatě odštěpili od Klubu chovatelů velkých plemen, kde byli do té doby soustředěni chovatelé vícero plemen. O dva roky později jsme s manželkou vstoupili do klubu a spolu s chovatelkou Bělou Sochorovou jsme se tenkrát pokusili, z našeho pohledu spící klub, trochu rozhýbat. 

Klub za ta léta zažil různá období rozmachu i stagnace tak, jak život chodí ve vlnách. Lidé přicházejí a odcházejí. Mnozí jsou aktivní na výstavách, v chovu nebo výcviku po dobu života jejich psa, a pokud se jim nepodaří nebo nechtějí na něj navázat, zase odejdou. Jiní zůstávají. Určitý hendikep vidím v menším zastoupení mladé generace. Základ tvoří střední a starší generace. Možná, že i to je důvodem, proč je náš klub považován za trochu konzervativní. Za největší klad považuji, že se v klubu dlouhodobě udržuje pohoda, kdy se nejen psi, ale i jejich páníčkové spolu rádi vidí, mají si co říct, z čeho se radovat, zkrátka dobře se bavit. Ať již se jedná o akce s výcvikem na vodní záchranařinu, výstavy, anebo jen pouhé srazy a procházky.

Krásně to vyjádřil president Amerického Novofundland Klubu Roger Frey, který u nás opakovaně posuzoval: „Výstava Novofundland Klubu v Praze není jen výstavou, ale slavností novofundlandského psa, kde se lidé všichni dohromady baví, pečou prase, smějí se, a je jim spolu dobře. Není taková odcizená komerce jako u nás ve státech. Měli by se u nás to od vás naučit.“  

Nejbližší klubovou akcí je tradiční každoroční předvánoční procházka Prahou z Petřína, přes Pražský hrad, Malou Stranou a Kampou zpátky na Petřín. No, a na jaře to pak bude Klubová výstava v Chržíně, pak sraz se zaměřením na vodní výcvik na Slapech, v létě opět sraz a voda v Hostouni a samozřejmě dvoudenní klubovka v Praze na Džbánu 7. a 8. září.2024. Info o akcích jsou vždy na http://www.nfk.cz.

Ač máme v obou klubech společné chovatelské podmínky, není praktické provedení bonitace bohužel zcela totožné (i když by mělo být). V našem NKF ČR při posuzování povahy nestačí jenom pohled na psa, posouzení a měření, ale hodnotí se i chování daného jedince bez psovoda při svírání kruhem cizích osob a reakce na nárazový zvuk, nejčastěji je to výstřel, ale může to být třeba i prásknutí dvou prken. A následně i průchod s psovodem skupinou cizích osob tvořících uličku, přičemž poslední z nich psa pohladí. Tento test má výhodu v tom, že se nedá naučit a skutečně odhalí pravou povahu psa či její případné nedostatky. Problémem může být i to, že takový test je někdy náročný na zkušenost posuzujícího rozhodčího. Konkrétně v těch případech, kdy je nutno rozlišit, zda se jedná o bojácného psa, či psa, který je jenom tzv. „závislák“, anebo psa nezkušeného a s nedostatkem cizích podnětů.  Tento test je u nás beze změny od roku 1975, kdy jej tehdy zavedl SVAZARM pro služební a pracovní plemena a vedl dlouhodobě k výraznému vylepšení povah. Vzpomínám si na situaci, kdy se bonitace, která následovala odpoledne po klubovce, jako host účastnila německá rozhodčí. Zkouška povahy se jí velmi líbila a jenom litovala, že podobný test nemají také v německém klubu.

Plemeníků máme bohužel víc než aktivních chovných fen, plemeno zapisuje ročně sto až sto dvacet štěňat. Genetická variabilita je momentálně sice dostačující, ale s výhledem do budoucna budeme stále závislí a importech nebo zahraničních krytích. V tom se ale skrývá riziko. Zatímco u vlastního chovu sledujete nějakou linii a cíl, a znáte vlastnosti domácích předků x generací nazpět, při krytí v zahraničí je mnohdy problém se dopracovat k relevantním informacím i někdy jen dvě generace nazpátek. To znamená, že vůbec nevíte, jak dalece znaky daného jedince mohou být upevněny, jaké čertovo kopýtko je někde u rodičů, prarodičů nebo i dál skryto.

Dobré znaky jsou prezentovány, o špatných se mlčí, anebo se skrývají. Dalším problém je, že spočítáte na prstech počet chovatelů v zahraničí, kteří jdou cílevědomě za upevněním, anebo potlačením nějakého znaku po vícero generací. A klesá bohužel počet zahraničních chovatelů vůbec, protože „dobrodějové“ ve společnosti si vymýšlejí další a další omezení maskovaná pseudohumanismem. Abych byl konkrétní, tak třeba Německo zapisuje cca čtvrtinu NF oproti dřívějším letům.

Novofundlandští psi kryjí celkem bez problémů, fertilita fen je horší, resp. je daleko větší časové rozpětí, kdy bývají feny připraveny ke krytí, některé mezi devátým až třináctým dnem, jako bylo dříve obvyklé, jiné až podstatně později. A málokdo dnes kryje bez předchozího testu hladiny progesteronu. Mnohdy je nutno test vícekrát opakovat. Ne vždy jsou feny svolné ke krytí.

Císařské řezy jsou u plemene výjimkou a laktace fen také není problémem. Je náročnější odčervení štěňat, kdy je vhodné střídat účinné látky, aby nedošlo k rezistenci a hlavně s odčervením začít včas, neboť štěňata se často rodí již s částečně vyvinutými parazity, kteří se usídlí v plodu již během prenatálního vývoje. Je nutno vzít v potaz, že se u nás objevují parazité, kteří se dříve nevyskytovali. Ale to by bylo již samo o sobě na samostatné téma.

To mě přivádí k problému rizika možné infekce při krytí. Mělo by být samozřejmé nechat fenu vyšetřit před krytím, tzn. udělat cervikální stěr s následnou kultivací, zda se v pochvě nevyskytují nějaké patogeny. Toto vyšetření by mělo být co nejdříve po začátku hárání, aby byl čas na případné přeléčení. V pozitivním případě krýt fenu inseminačně, aby se vyloučilo riziko přenosu infekce na psa. Ač jsem zastáncem přirozeného krytí, dnes chápu, že existují majitelé krycích psů, kteří připouštějí krytí pouze inseminačně, neboť nákazová situace v posledních třiceti letech je horší a rozumím jejich obavám. Zažil jsem už bohužel i případ, kdy jedno krytí nakažené feny učinilo psa trvale neplodným.

Je to individuální. Jsou feny, které dospívají rychle a jiné pomaleji. Ale obecně platí, že je lépe rozchovat mladou fenu. Odkládání mateřství z důvodu výstav se nám už také nevyplatilo.

Průměrná váha narozených štěňat se pohybuje mezi 50 – 60 dkg, pod 40 dkg se obtížně udržuje a nad 70 dkg, se zase obtížněji rodí. I když v posledním vrhu nám vyšlo bez potíží zdravé štěně i s placentou a mělo 86 dkg. Je to ryze individuální, ale obecně se má za to, že jsou linie, kde je fertilita lepší a jiné, kde je naopak horší.

Průměrný počet štěňat ve vrhu je pět až osm, ale stane se, že se jich narodí i deset, extrémem bylo patnáct štěňat a naopak i jenom jedno nebo dvě. Oba extrémy jsou problém. Za prvé u malého počtu je riziko nadměrných štěňat, která se těžko rodí a feny je často přenáší. U velkého počtu bývají menší, cokoliv nad osm štěňat má velké nároky na fenu a na chovatele a nad deset přímo extrémní. Kromě toho je v takových početných vrzích i riziko protahování porodu, neboť v závěru se extrémně roztažená děloha pomaleji stahuje a pro fenu je obtížnější štěňata v přijatelném čase vypudit.

Za svou praxi jsem asistoval u více než stovky porodů fen jak našich, tak i u druhých chovatelů a mohu říci, že každý porod je jiný a neplatí žádný univerzální mustr.

Počet vrhů za život feny není sice limitován, ale je dán minimální a maximální věk, kdy je možno fenu krýt. A přípustné jsou maximálně tři vrhy za dva roky. 

Co se mne týče, osvědčilo se nám po vrhu dvě hárání vynechat. V takovém případě nám připadá odchov štěňat snazší, s lepším vývinem. Jsou ovšem situace, kdy je ze zdravotního hlediska vhodné nakrýt fenu při nejbližší říji, ale to je spíš výjimka. Když se podíváte do databáze, zjistíte, že naprostá většina novofundlandských fen odchová za život kolem maximálně dvaceti štěňat, jen výjimečně víc. A je hodně fen, které mají pouze jeden až dva vrhy za život.

Ráda bych upozornil na tři různé databáze a základní informace k nim:

www.nfk.cz  Volně přístupná, zaměřená zejména na chovně využité, anebo aktuální psy v klubu, s parametry jejich bonitací, zdravotními vyšetřeními a fotografiemi. Umožňuje sestavení virtuálních párů, např. při výběru krytí.

www.novofundland.eu  Volně přístupná s širším zaměřením

www.newfoundlanddog-database.net Základ je volně přístupný, podrobnější informace zobrazí pouze verze Premium, která je placená, a umožňuje také sestavení virtuálních párů, k čemuž navíc počítá i koeficient příbuznosti.

Osvěta? Stačí, když umí člověk počítat. Lidé říkávají, že o peníze jde až v první řadě. V tom případě musím vzít v potaz, že čím větší plemeno člověk chová, tím více se zvětšuje nepoměr mezi pořizovací cenou a jeho výživou, údržbou atd.  Jakže to říká stará zkušenost? „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat ty nejlevnější věci.“

V klubových chovatelských podmínkách pro novofundlandské psy je kladený značný důraz na zdraví. To znamená, že odpovídá-li pes nebo fena v typu, je otázka zdravotních předpokladů daná na roveň typu. Pokud tato dvě hlediska pes splňuje, není důvodem, aby nebyl v chovu s PP. V „chovu“ psů bez PP nikdo nic takového nekontroluje. To značí, že tam otázka odpovědnosti a záruka nějakých předpokladů atp. jaksi chybí…

V rodině jsme zatím dva rozhodčí a tak máme dva úhly pohledu. Moje žena víc ocení typ, morfologii hlavy, já zase dávám víc důrazu na celkovou anatomii a z ní vycházející pohyb. Oba asi upřednostníme harmoničtějšího psa, který bude mít i odpovídající pohlavní výraz. V takovém případě člověk přivře oko tu a tam nad nějakým nedostatkem. Ostatně už jste viděli nějakého dokonalého psa majícího všech 5 P?  Pokud ano, dejte mi, prosím, vědět, čekám na něho už přes padesát let!

Rád vidím v kruhu vyrovnaného sebevědomého psa s živým pohledem, ze kterého čiší radost ze života a světa kolem!

Moudra jsou sice hezká věc, ale Renčínův Dlabáček říká Rambouskovi: „Nějak už nedoslýchám, mladý muži. Kam že říkáte, že si mám strčit své bohaté životní zkušenosti?“

Přesto vám jedno řeknu, které je i jedním ze základních kréd naší CHS. Chovatelé arabských koní nevěděli nic o genetice, ale drželi se tří zásad: Dobré s dobrým dá lepší. Musí se to dělat po mnoho generací STEJNĚ, má-li se dospět k upevněnému typu, a matka podstatně víc ovlivňuje potomstvo. Proto chceš-li chovat arabské koně a máš-li dost peněz, špičkového hřebce můžeš koupit. Ale špičkovou klisnu ti nikdo dobrovolně neprodá. Tu můžeš dostat darem, anebo ji musíš ukrást.

Co se vlastních plánů týče, rád bych postavil ještě jednu nepříbuznou rodinu, tedy s cizí matkou, což, jak vidíte, s ohledem na citovanou arabskou zkušenost je obtížné. A co se týče plánů pro plemeno? Nejsme početným plemenem, a přesto máme bohužel ten luxus, že máme dva kluby. A i když máme společné chovatelské podmínky, byl bych rád, kdybychom měli i společný cíl a byli bychom ochotni pro to víc udělat, to znamená tu a tam trochu potlačit naše ego a víc spolupracovat. 

Moc děkuji za překrásné a velmi poučné povídání a přeji vám, ať se vám i nadále daří a splníte si i ta nejtajnější přání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jiřího Jandy

http://www.newfoundland.cz/