O peruánských naháčích s paní Danielou Podařilovou

Líbí se vám peruánský naháč a tak trochu o něm přemýšlíte? Pak právě on je plemenem, o kterém si nyní budeme povídat. Dotkneme se mnoha nejrůznějších témat a dozvíme se také hodně zajímavých informací, o kterých jste možná doposud neměli ani tušení. Tak pojďme na to!

Před časem jsem měla tu čest se osobně setkat a nad kávou pohovořit s poradkyní chovu peruánských naháčů, zkušenou chovatelkou nejen psů, ale také s velice zajímavou dámou. Nyní vám tedy přinášíme rozhovor s paní Danielou Podařilovou, která chovu tohoto unikátního plemene věnovala velkou část svého života.

Jsem milovnicí zvířat, a jak se říká „pejskařkou“ od narození. Moje rodina ale paradoxně nikdy žádné zvíře nevlastnila a oba rodiče asi byli nejspíš trochu zaskočeni mojí tužbou po čemkoli živém. V pěti letech jsem dostala fenku dlouhosrstého trpasličího jezevčíka, která s námi žila mnoho let. Zároveň jsem byla pilnou čtenářkou všech možných knih a encyklopedií ze života zvířat a v neposlední řadě odběratelkou jediného psího časopisu, který tehdy vycházel. V něm jsem se na počátku devadesátých let dočetla o počínajícím chovu peruánských naháčů u nás a rozhodla se jednoho si pořídit. Tak to vlastně začalo. Na počátku jsem to opravdu neměla lehké, tehdejší chov se u nás potýkal s velkými problémy. Nebyli tu nepříbuzní jedinci a moje první dvě peruánky, které jsem si koupila od tehdejší renomované české chovatelky, se bohužel kvůli velkým zdravotním problémům nedožily ani jednoho roku. Pak se mi povedlo zkontaktovat chovatelku v Německu a od té jsem si pořídila fenku a psa, kteří utvořili spolu s importovanou fenkou z Finska základ mého chovu. Ještě je zajímavé, že nikdo z naší rodiny nebyl a není alergik. Pro mě jsou peruáni láskou na celý život.

Já na historii peruánských naháčů už nevidím nic úplně tajemného. Ta historická fakta jsou naší veřejnosti poměrně známá, tak je shrnu jenom okrajově. Byl chován již v incké kultuře, tzn. asi 300 let před naším letopočtem, což dokládají sošky psů nalezené při vykopávkách. Při těch byly nalezeny v inckých hrobech i kostry psů pohřbené spolu s lidskými. Z toho se usuzuje, že psi byli pohřbíváni rituálně spolu se svými majiteli, aby je doprovázeli do jiných životů. Zmiňuje se také jejich léčebná síla, která nejspíš vyplývala z vyšší povrchové teploty naháčů. Šamani je prý přikládali k tělům nemocných. V té době prý byli nejvíce ceněni psi se světlou kůží, kteří chodili ven pouze v noci. Říkalo se jim Orchidejový pes Inků, měsíční květina. Každopádně na území Incké říše zůstali i po jejím rozpadu a myslím, že si po mnoho set let žili vlastním životem v rodinách na území nynějšího Peru a Bolívie. Poměrně nedávno, v roce 1985 tehdejší předseda peruánského kynologického klubu vypracoval první standard a doložil veškeré potřebné podklady FCI v Bruselu pro zapsání nového plemene. Tak tedy oficiálně vzniklo plemeno peruánský naháč s pevně danými pravidly, jak má vypadat a jakou má mít povahu.

Čistokrevný chov plemene u nás začal již počátkem osmdesátých let, kdy k nám z Německa jedna chovatelka dovezla bezsrsté sourozence Balduina a Bisutunu. Oba dva byli zapsáni do české plemenné knihy jako mexičtí naháči. Po jedné výstavě v zahraničí prý jakýsi rozhodčí majitelce psů řekl, že exteriérem ale neodpovídají standartu mexického naháče. Tak je prostě tehdejší plemenná kniha přepsala na naháče peruánské. K nim byl poté z Německa dovezen nepříbuzný pes a tak začal chov v Československu. Bohužel byli stále dokola k chovu využívání potomci těchto zvířat, takže si dokážete představit, jaká kvalita se tak odchovávala. Dělala se přímá příbuzenská plemenitba a ta se na zdraví záhy projevila. To se nakonec změnilo až s mými dovozy z počátku devadesátých let. Pak k nám byla importována i další zvířata, případně někteří chovatelé kryli v zahraničí.

Na území Čech se naháči vyskytovali již v době vlády Rudolfa II., tj. na přelomu 16. – 17. století. To bych řekla, že je vůbec první zmínka. Od té doby se v naší historii psalo o afrických naháčích, nahých chrtících egyptských, či tureckých naháčích. Existují dobové kresby těchto psů spolu s popisem, kde se daný jedinec nacházel.

Ideál je popsaný celkem podrobně ve standardu plemene. Rozdíl mezi peruánským a mexickým naháčem by měl být markantní na první pohled. Ten peruánský by měl být vždy lehčí, elegantnější pes kvadratického rámce. To jednoduše znamená, že jak je vysoký, tak je dlouhý. Rozdíl je patrný i ve tvaru a posazení očí, v proporcích lebeční části.  Pro laika bych řekla, že je to viditelné právě v absenci té robustnosti. Častěji také mívá na těle bílé znaky, to u mexických naháčů zase tak obvyklé není.

Během té dlouhé doby, je to vlastně už přes třicet let, co se o peruány zajímám, se obliba velikostních rázů několikrát změnila. Nyní bych řekla, že jsou u nás nejběžnější paradoxně ti velcí, tzn. ve velikosti od 50 – 65 cm v kohoutku. Co však vím od zájemců o plemeno, se kterými jako poradkyně chovu a chovatelka komunikuji, nejsem si jistá, že jsou mezi laickou veřejností nejžádanější. Spíš je chovatelé – vystavovatelé upřednostňují, protože jsou ve výsledku ve výstavním kruhu viditelnější, až někdy nepřehlédnutelní. V  rámci Evropy jim na paty šlapou ti malí, tedy ti do velikosti 40 cm v kohoutku. Střeďáků, tedy psů střední velikosti, v současné době oproti minulosti zase tolik není. Ale ta situace je velmi proměnná, protože se velikostní rázy mezi sebou mohou křížit, tedy s rozumem! Rodiče by měli mít mezi sebou kolem 5 cm výškového rozdílu.

Já vždycky říkám, že to jsou psi jedné rodiny. Tu milují, chtějí být za každé situace v její blízkosti, prostě jí celkově životem provázejí. Jsou nedůvěřiví k cizím, to obecně původní plemena bývají. Mají to napsané i ve standardu, takže na to mají nárok, je to prostě znakem plemene.  Není to ale nic, co by v soužití s nimi mělo mít nějaký omezující aspekt. Já je pro tu povahu mám strašně ráda, nechtějí odejít s návštěvou, vybírají si lidi, ke kterým se sami posadí na klín. To je nějaká jejich intuice nebo senzitivita, se kterou ve svém psím nitru pracují. Tu lásku a přítulnost nedají každému cizímu člověku. Pak jsou samozřejmě i tací, kteří mají rádi každého, každého vítají, s každým se mazlí, proč ne?  Já mám ale nejradši ty, kteří si vybírají, asi to máme stejné.

Nový majitel by se měl připravit na důslednou výchovu a neměl by na ně mít prvoplánově velké nároky. Není to služební pes. Někdy bývají svéhlaví, ale správnou motivací se s nimi dá lehce vyjít. Když chtějí, jsou opravdu chytří. Jsou nekonfliktní, dokážou vyjít a přátelit se s jakýmkoli zvířetem v domácnosti. Je potřeba je udržovat v čistotě, občas koupat, kůže potřebuje samozřejmě také určitou péči. V zimě se používá venku obleček, kombinéza, svetr, ta škála, která se dá zvolit je rozmanitá. Vždy doporučuju volit jako první vrstvu na tělo jen přírodní materiál. Pokud mám štěňata, tak novým majitelům předávám opravdu veškeré informace, které mám a využívám.

Nemyslím si, že je náročná. Není to nijak agresivní plemeno, patří spíš k těm lehce zvládnutelným. Chce to ale rozhodně vlídné, ale důsledné zacházení. Samozřejmě záleží i na povaze rodičovského páru, na prostředí z jakého štěně pochází. Pokud je už od chovatele dostatečně socializované a seznámené s každodenním fungováním v rodině, zná třeba soužití i s jiným pejskem, kočkou, malými dětmi, je to velké plus a vlastně bonus pro začátek života. Prostě záleží na tom, z jakého prostředí a po jakých rodičích pochází a pak musí přijít důsledná výchova.  Je stejné jako u jakéhokoli jiného plemene. 

Každý pes, nejenom peruánský naháč by měl mít vztah k rodině, svému člověku, okruhu známých, příbuzným jenom kladný. Tam vlastně správně nemá vyvstávat žádný problém. V  přítomnosti majitele, pokud je na vodítku, musí vždycky strpět, aby na něj mohl sáhnout i cizí člověk. Nejenom ve výstavní kariéře, ale třeba na veterině to je důležité. O tom je právě důsledná socializace. Je jedno, jestli je plemeno nedůvěřivé k cizím nebo není. Stojí-li vedle pejska majitel, vůdce smečky – autorita, pak tak není co řešit. Na našich klubových výstavách nebo bonitacích se bohužel setkávám i s majiteli, kteří mají vystavovatelské či chovatelské ambice a nejsou schopní svého pejska předvést a ukázat ho v tom nejlepším světle. Argumentují často tím, vždyť je to nedůvěřivé plemeno. Ano je, v určité situaci na to má nárok. Pokud budeme na procházce, pes půjde na volno, nenechá na sebe sahat náhodného kolemjdoucího, to není nic proti ničemu. Ale mám-li ho na vodítku, musí fungovat tak, jak má. Pokud to přesto nezvládá, nemá být do chovu použit.

Žádná konkrétní disciplína, kde by vynikal na celé čáře, mě nenapadá. Možná, že díky absenci srsti ho může mít skoro každý alergik? Ale alergie není disciplína. Teď vážně, každý je osobnost a vyniká v něčem jiném. Co mají společné je, že milují pohyb, rádi se mezi sebou honí, hrají si. Rádi si v létě lehají do teplého písku i do prachu třeba na polních cestách, ale nevyžadují ten pohyb každodenně. Když se vy, jako majitel budete chtít dívat na televizi nebo si číst, lehnou si vedle vás a budou spokojení. Podle mé zkušenosti se opravdu přizpůsobí rodině. Jinak hodně majitelů se s nimi věnuje coursingu, někdo agility. Jsou i tací, kteří z nich vychovali asistenční psy. To, co zmiňuju, ale při pořízení štěněte nelze předjímat. Tady platí, co kus to originál. Já jsem například za těch mnoho let nikdy neměla peruána, který by aportoval a až fenka z posledního vrhu, kterou má dcera, to zvládá na jedničku. Zbytek mojí peruánské rodiny na ní při aportování hledí dost s opovržením, prostě její matka, babička a ani teta by nikdy nic přinést nechtěly.

Že jsou náchylní, vypadají křehce, trpí onemocněními kůže. To bych řekla, že jsou nesmysly. Jsou to opravdu houževnatí psi, jen si musíme uvědomit, že nemají srst. U nás žijí v jiné zeměpisné šířce, než se původně vyskytovali, tudíž péče o jejich tepelný komfort je jiná. Nesmíme je nechat nikde v chladných podmínkách bez pohybu. Já je třeba v zimě opravdu výjimečně oblékám na venčení na zahradě. Oni jsou naučení, že vyjdou ven, udělají potřebu a vrátí se domů. Je to velice rychlá akce a všichni jsme spokojení. Samozřejmě když jdeme na procházku, tak v zimě oblečení jsou. Stejně tak péče o kůži. Mám letitý postup, který u štěňat a mladých psů dodržuji a kůže je vždycky v pořádku.  Platí u nich bez debat rčení: „čistota půl zdraví“. Občas je mažu krémem, pleťovým mlékem, krémem s ochranným faktorem.

Obecně bych řekla, že je to zdravé plemeno. My se jako Klub chovatelů naháčů snažíme a máme tomu přizpůsobená i kritéria vstupu do chovu a monitoringu po celou dobu chovnosti, abychom co nejvíc přispívali právě ke zdraví. Všechna zvířata musí podstoupit před uchovněním vyšetření na oční vady spolu s hodnotami slz u očních specialistů. Hodně chovatelů pak navíc nechává u svých chovných jedinců vyšetřit i vady, které jako klub zatím nevyžadujeme. Nejen podle toho se pozná zodpovědná chovatelská stanice. Neduhy bych řekla, že jsou trochu i v rukou chovatelů. Bohužel se chov dostává v posledních letech do rukou i lidem, kteří o genetice naháčů, standardu, vadách, které třeba nejsou z chovu vyřazující, ale neměly by se při výběru chovného páru duplikovat, moc neví. To plemeni rozhodně nijak nepřispívá. Fenoménem posledních let je to, že skoro každý, kdo si pořídí fenku, chce, aby produkovala štěňata, což je situace poměrně tristní.

V současné době máme v Česku už poměrně slušnou chovatelskou základnu, tak by se do chovu mělo využívat jen to osrstěné zvíře, které od standardu nemá žádné odchylky. Osrstění naháči by měli mít vždy velice krátkou přiléhavou srst a absenci maximálně jednoho zubu (PM1). V úpravě standardu z roku 2021 jsou specifikované možnosti využití, což do té doby vlastně nebylo. Podle mého názoru je dobře, že se osrstěná varianta může využívat. Její role je jasná genetickým přínosem, kterým jsou zuby. Žádný dlouhodobý monitoring nebo řízené ozdravování chovu použitím osrstěných jedinců se, pokud vím, nikde ve světě nedělá. Mám podložené zkušenosti pouze z  mého chovu. Za těch třicet let jsem využila k chovu jednu fenu po chlupaté matce a následně za několik generací jednu fenu osrstěnou. Cíl, který jsem očekávala, se mi naplnil. Určitě mě to chovatelsky posunulo a jsem ráda, že mohu konstatovat, že správným směrem. Tak to má být, chovatel má vědět, co od svého chovu čeká a pak si vyhodnotit, jestli to dopadlo tak, jak předpokládal.

Co je bezpochyby zajímavé a na co by se v žádném případě nemělo zapomínat, je to, že se jedná o původní plemeno psa. To znamená, že jejich anomálie chybějící srsti nebyla nijak vyšlechtěna lidmi. Proto je bezpředmětné a zavádějící hovořit o nich jako o zvířatech, která svým vzhledem nějak trpí. V německy mluvících zemích je proti nim v posledních letech celkem tvrdě vystupováno, v některých německých spolkových zemích byl jejich chov zakázán. Jsou zakázáni na výstavách psů. To je věc, která opravdu až hraničí se psí  genocidou. Jaké zvíře bude na seznamu dál? Žirafa, která se musí při každé potřebě pití dostatečně rozkročit? Do stejného zákazu byla zahrnuta i plemena psů, která vyšlechtil člověk a která evidentně trpí tím, kam jejich exteriér posunul. Třeba zúženým a krátkým nosem, stavbou těla apod.

Peruánský naháč by měl vypadat na celém světě stejně. V Čechách je možný chov pouze na zvířatech, která do něj vstupují s posouzením bonitační komise. To platí pro zvířata u nás narozená i importovaná, musí dokládat zdravotní vyšetření, musí mít absolvované výstavy, přijít na bonitaci. To je důležité třeba kvůli povaze. V některých zemích to však nikdo nevyžaduje. Pokud si tedy koupíte štěně v cizině, může se stát, že importujete za veliké peníze zvíře, které se do chovu nebude moci zapojit. To platí i o zemi původu, tam také do chovu může být použito víceméně jakékoli zvíře. Platí samozřejmě nějaká pravidla daná FCI, ale jak moc jsou v Peru dodržovaná, se my nedozvíme. Velké a světově známé jméno chovatele nemusí vždy znamenat to nejlepší. Už jsem zažila nejednoho „chovatele“ u nás i ve světě, který si nakoupil mnoho peruánských naháčů, ale i obecně naháčů a na jejich chovu chtěl zjevně profitovat. Pak je v průběhu jejich života různě posouval do spoluvlastnictví, prodával i daroval. To se bohužel děje i u jiných plemen, ale peruáni do takovýchto rukou nepatří. Jsou to citliví psi, kteří to velice špatně snášejí. Pro mě, a nijak se tím netajím, jsou chovatelé, kteří produkují na jedné feně nebo fenách každý rok jeden vrh až do povoleného věku chovnosti zhoubou plemene. Sice na to mají podle chovatelského zákona právo, ale plemeni to nijak nepřispívá.

Je to pes určený do bytu, v žádném případě nemůže být chovaný venku a to ani v létě. Musí být součástí rodiny.  Je potřeba od malička nastavit jasné mantinely, co může a co ne a být ve výchově důsledný. Dokáže se naučit mnoho povelů, vždy rozumí tomu, co po něm chcete, ale někdy to nechce udělat hned. Musíte najít trochu společnou řeč, peruán je velice chytrý, lehce ale pozná vaší slabou stránku a podle toho se pak i chová. Určitě se nehodí pro lidi, kteří mají vysoké nároky na poslušnost nebo třeba primárně hledají pejska na konkrétní psí sport. U štěněte nemůžete předem říct, že bude vhodné na agility nebo na coursing. To je omylem mnoha chovatelů stejně, jako když slibují, že štěně bude vhodné do chovu, či požaduje plnění výstav. To jsou informace velice zavádějící a nepravdivé. A také se rozhodně nehodí pro toho, kdo chce z chovu psů profitovat.

Já jsem nikdy jiné plemeno neodchovala. Kromě jezevčíka v dětství a rotvajlera, který odešel do psího nebe před dvěma lety. Vloni jsme adoptovali z útulku křížence nejspíš staforda, byl mu v té době rok a nerozuměl chudák vůbec ničemu. Jemu se, stejně jako předtím rotvajlerovi, věnuje výcvikem a vedením manžel. Moje zkušenosti s ohledem na chování psů, socializaci a rodinnou výchovu, prostě to normálně uplatnitelné, bylo u něj malinko těžší. Určitě si neprošel chudák ničím dobrým, ale nakonec jsme se domluvili. Máme ho všichni rádi.

Co se týká peruánských naháčů, tam si po tolika letech dovolím říct, že jsem si jistá ve všech ohledech. Jsem stále otevřená se sebevzdělávat, mě prostě peruáni baví, mám je moc ráda a nedovedu si představit, že bych je vedle sebe neměla. Já už to s nimi mám tak, že jenom třeba myslím a oni za mnou přijdou. Máme nějakou společnou telepatii.

Myslím, že jsme na tom stejně celá rodina. Naše děti se narodily do rodiny s peruánskými naháči a vlastně aniž by se nějak přičinily, mají o nich veliký přehled. Teď jsou už dospělí, syn se kynologii nevěnuje, ale rozhodně ví, jak se se psem domluvit. Dcera je velikou milovnicí naháčů, psů a vlastně všech zvířat. Protože studuje Fakultu veterinárního lékařství, je její profesní profilace peruánskými naháči určitě ovlivněná.

Za těch mnoho let jsme měli osm fen a jednoho psa. Do chovu jsem některé z nich nepoužila a vždy u nás prožili celý svůj život. Od roku 1994 jsem odchovala třináct vrhů. Tři z nich se narodily v rodinách, teď už můžu říct, přátel, kteří neměli zkušenosti s chovem a administrativou s tím spojenou. Z toho vyplývá, že se řadím do skupiny chovatelů, kteří netrpí nadprodukcí. Dost řeším kdy, a kým budu fenku krýt a většinou mívá štěňata jenom jednou. Já vítám zájemce o ně hlavně z řad nechovatelů, každému z nich se snažím poradit, jak nejlépe umím. Nechci, aby se mé odchovy staly součástí kartelu „novodobých množitelů s PP“ a fanaticky exhibujících vystavovatelů. Peruán má být kamarád, společník a žít v rodině.

Nyní máme veteránky, dvanáct a devět let. Dcera má tříletou fenku z posledního vrhu. Ony jsou takové cestovatelky mezi domovem a školou v Brně. Pokud všechno dobře dopadne, právě její fenka bude mít v příštím roce štěňata a stane se pokračovatelkou v mém nebo vlastně našem chovu. Na štěňátka se moc těšíme. Tím, že se u nás nerodí tak často, je to vždy veliká událost."

Za těch třicet dva let jsem viděla nepřeberné množství peruánských naháčů a setkala se i se všemi kategoriemi majitelů, které si člověk dovede představit. Plemenu jako takovému bych přála, ať se na něj pohlíží po celém světě stejně jako v Peru, tedy jako na kulturní dědictví.  Ať se dostává do rukou jen zodpovědným lidem, kteří si jejich přítomnost zaslouží.

Renata Horová

Foto: archiv Daniely Podařilové