O srst psa by se mělo pravidelně pečovat!

Také vám na eCanis už dlouho chyběly fundované informace o péči a úpravě psí srsti? Nezoufejte, máme pro vás připravený celý seriál na toto tolik potřebné a mnohými majiteli opomíjené téma. A na úvod bychom vám rádi představili i jeho autorku!

Eva Durasová je dlouholetou chovatelkou šarpejů a naši čtenáři ji již velmi dobře znají jako autorku portrétu tohoto plemene. Kromě toho už čtrnáct let provozuje Psí salon Eva (dříve salon Monty) v Plzni, pořádá kurzy pro budoucí profesionální střihače, vlastní malý obchůdek s kynologickými potřebami, zabývá se zdravím a zdravou výživou psů a také vyrábí překrásné originální hrnečky, trička, ručníky, polštářky a spoustu dalších věcí s potisky nejen našich psích miláčků. A nás všechny postupně seznámí s péčí o srst a její správnou úpravou. A hlavně o tom jsme si společně také povídaly…

Tak to je opravdu dlouhá a dávná historie. Ke psům mě přivedl můj bývalý manžel, když jsem od něj dostala svoje první štěňátko německého ovčáka s PP z jeho chovatelské stanice. Začala jsem chodit na cvičák, věnovala se výcviku a pomalu se seznamovala i s děním na výstavách. Takže kolem psů jsem se začala pohybovat asi v osmnácti letech a v roce 1989 jsem si požádala o svoji chovatelskou stanici. Ovšem to už nebylo na německé ovčáky, ale pořídila jsem si šarpeje z prvního vrhu v Československu. Byl to pejsek a jmenoval se Age Bullit.

Šarpej je a bude u mne vždy mojí srdcovkou. Na obrázku jsem viděla v zahraničí v nějakém časopise fotky šarpejích štěňátek. Hned jsem se zamilovala a začala pátrat, jak by se takové štěně dalo sehnat. Nebyl internet, všechno jen tištěné, telefony jen ve formě pevné linky a za hranice se člověk nedostal. Já tehdy jela s folklorním souborem s požehnáním tehdejšího Ministerstva kultury okruh Německo, Švýcarsko, Rakousko a Lucembursko. A tak se to stalo. Všichni jsme byli jak v Jiříkově vidění, prohlíželi si vše, co bylo nové, krásné, pro nás neznámé, a já narazila na nějaký časopis s různými obrázky a náhodou tam byla i jedna fotečka se šarpeji s názvem „Doppelhund“. To si pamatuji do dneška. Dvě faldaté štěněcí hlavičky namačkané v jedné misce, jak baští něco dobrého. Hned jsem nenápadně list z časopisu vytrhla a pečlivě schovala. Mám ho uložený mezi svými psími doklady dodnes. Ještě těsně před revolucí se mi podařilo z Německa přes železnou oponu dovézt moji první zlatou fenku jménem Bea von Löwenhaus.

Práci v salonu se věnuji již čtrnáctým rokem. Někdy je salon spíše místem záchrany psí srsti. Před rokem jsme se přestěhovali v Plzni do jiné lokality, takže přicházejí stále noví zákazníci a vysvětlování ohledně fungování zdravého psího kožichu je na denním pořádku.  

U nás pejsky (občas i kočičky) stříháme, trimujeme, vyčesáváme, rozčesáváme, to vše ručně za pomoci nůžek, strojku, různých kartáčů, hřebenů nebo prořezávacích a trimovacích nástrojů. Samozřejmostí je koupání, šamponování a zábaly s příslušným kondicionérem, který srsti dodá hebkost, pružnost a usnadňuje denní údržbu zvířete.

Jako doplňkové služby nabízíme perličkové masážní koupele, které za pomoci komponentů italské veterinární kosmetiky Iv San Bernard dokonale vyčistí kůži i srst. Dále mohou zákazníci třikrát v týdnu konzultovat problémy svého pejska s mým kolegou, který se věnuje energoterapii a poradenství kolem fungování psího organismu a já nabízím v návaznosti pomoc a poradenství s přírodními bylinnými přípravky české výroby Energyvet a bio krmiva německé rodinné firmy Reico s dokonalou minerální rovnováhou, která je pro optimální fungování psího organismu nejdůležitější.

No, to je mi otázka... Stejně jako se denně češe, myje a pečuje o své tělo člověk, tak velmi podobnou péči by měl mít i pes! Základem je strava, která dává tělu vše, co je potřebné pro zdravé fungování kůže a srsti. A pak tedy je třeba vědět, jaký typ srsti náš pejsek má. Typů je velké množství, lze je obecně rozdělit na plemena krátkosrstá, středněsrstá a dlouhosrstá. Jenže někteří se vyčesávají, jiní se trimují, další stříhají... To by měl každý majitel psího salonu vědět a umět poradit s údržbou. Proč je tedy nutné se o srst a kůži starat? Krátkosrstá plemena línají, je třeba je koupat a vyčesat, drsnosrstí (např. teriéři či jezevčíci) se trimují, takže se jim ručně vytahuje a odstraňuje již mrtvá srst, která v chlupové cibulce zabírá místo nové srsti. Středněsrstá plemena také línají, jedná se třeba o kokry, kavalíry, ale i různá velká plemena např. retrívry, berňáky apod. Dlouhosrstá plemena je nutné česat opravdu denně, tedy pokud jim srst nestříháme nakrátko. Svoji denní údržbu vyžadují také třeba bišonci, jorkšíři, boloňáci, maltézáci, šitzu a mohla bych jmenovat dlouhou řadu dalších, kteří se bez denního prokartáčování a pročesání kožichu neobejdou. Pokud majitel toto zanedbá nebo podlehne nářkům svého miláčka, který svým bravurním hereckým výkonem přesvědčí, že se to nedá vydržet, pak tedy je na nás, abychom problém se zadredovaným či dokonce zafilcovaným kožichem vyřešili. Ovšem paradoxem je, že zákazník s takto neprodyšně zafilcovaným psem má představu, že když se pes půl roku nečesal nebo jen tak občas po povrchu, chce po mně, abych za hodinu měla pejska vykoupaného, rozčesaného a asi tak na dva centimetry ostříhaného. A to ještě bez toho, aby to psa tahalo a bolelo. V mnoha případech samozřejmě po dohodě s majitelem je třeba srst úplně odstranit a začít pěstovat znovu. Je to na dlouhé povídání...

Základem je čistota. Jsou typy srsti, kterým říkáme „samočistící“. Neznamená to však, že pejska nebude majitel celý život koupat a česat, ale je to o tom, že třeba například některý labrador miluje „bahenní koupele“ a pak je obalený hmotou, na kterou se nikomu nechce ani sáhnout. Majitelé ho nechají po procházce venku na dvorku a za dvě hodiny má svoji původní barvu. U větší části psí populace to tak ale není. Často třeba bílí pejsci milují práci na zahradě, jiní řádění venku na louce plné bodláků. To je pak mnohem větší starost. Proto by se měla srsti věnovat denní péče nebo alespoň kontrolovat podle toho, co celý den pes dělal a kde se pohyboval. Zjistíme tak, co dělat dál, jestli pročesat, vytáhnout případně klíště či bodlák z podpaží atd.

Samozřejmě se setkávám s různými anomáliemi, které si s sebou pejsek nese od narození, nebo jsou to problémy získané časem, často i věkem. Právě střihač by měl majitele upozornit na bouličku na mléčné žláze fenky, na místo, kde právě vytáhl klíště, na ojedinělou blešku, na různé bradavičky nebo zbytnělé mazové žlázky v kůži, které se dají jednoduše i doma vyčistit... Někdo si toho právě doma ani nevšimne a my v salonu při úpravě srsti vlastně sáhneme na všechna místa na těle psa.

Upravuji všechna plemena psů, některá ale i na výstavy, jsou to zejména drsnosrstí jezevčíci a teriéři, grifonci, dělala jsem i anglického kokra, hovavarta, boloňáčka, bernského salašnického psa nebo australského silky teriéra...

No, spíše ne. Nejčastějšími zákazníky jsou jorkšíři, šitzu, bišonci a boloňáčci... Ti všichni mají naprosto jiné parametry na úpravu pro doma než na výstavy. Střih pro doma musí být praktický, snadno udržovatelný – já tomu říkám omyvatelný a bezúdržbový pes, ještě z legrace někteří majitelé říkají: „Chci letní zahradní krátký střih na plech.“ Zejména v létě se mazlíčci více pohybují venku, takže nebezpečí zacuchání, útok bodláků a různých lepivých kuliček v trávě je na denním pořádku. Proto v létě spíše kratší střih, v zimě zase delší srst proti chladu a nastydnutí. Oproti tomu výstavní střihy nebo spíše výstavní úprava srsti je odlišná v tom, že třeba jorci nebo šitzu mají dlouhé chlupy až na zem a to vyžaduje opravdu denní péči majitele s různými ošetřujícími olejíčky, kondicionéry, balíčkováním apod.

Ano, stává se to docela často. Zejména menší psi bývají velmi rozmazlení a disciplína je pro ně neznámým slovem. Doma se nechtějí nechat česat, ani nijak ošetřovat a dávají to někdy i docela drsným způsobem najevo, takže majitel podlehne, protože je přesvědčený, že mu vlastně ubližuje. Pes „souboj“ doma vyhrává svými hereckými výkony a majitel mu to baští. Pak přivedou takového lumpa k nám, abychom s tím něco udělali. Na řadu přijde někdy i náhubek, jindy stačí zvýšit hlas a hrát větší divadlo než sám pes. Vždy je lépe, aby u toho majitel nebyl, protože by se vše opakovalo a mazlíček měl pro své herecké umění obecenstvo, které „ho chápe“.

To nemohu přesně říci, chce to vyzkoušet, hlavně by si měl majitel s kadeřníkem promluvit, vysvětlit mu při prvním stříhání vše, upozornit na nedostatky (např. zacuchanou srst, bradavičky, nevhodné chování, zakousnuté klíště...) a sledovat, jak se k tomu kadeřník postaví. Ten by také měl umět dobře poradit s výběrem kosmetiky, správnými nástroji na údržbu konkrétní srsti ap.

V žádném případě toto nedoporučuji. Srst má pro psa jedinečnou funkci chránit jeho tělo nejen před chladem, ale i před horkem a dalšími nepříznivými vlivy. Jakmile srst oholíte, jemu se neuleví, spíše začne mít problémy s termoregulací těla, a s tím spojené další zdravotní problémy či dokonce onemocnění. Když se nechce majiteli o srst pečovat, tak jsme tu od toho my v salonu, abychom pomohli vyčesat, vykoupat, upravit a vysvětlit. Neumím si představit muka třeba u berňáčka, který se okamžitě celý oholený na sluníčku přehřeje.

Samozřejmě příhod je za celá ta léta hodně, ale vyberu jednu netradiční. Mám v Plzni přátele – lékařskou zubařskou a naprosto skvělou rodinu. Mají fenku plemene lhasa-apso jménem Bobina. Vždy si po domluvě pro ni zajedu, v salonu vykoupu, vyčešu a ostříhám, je to vlastně šťastný pes v domku s obrovským pozemkem, který Bobina celodenně a ráda využívá a hlídá, není to postelový popvaleč. Ovšem její přemíra energie a elánu jí i dokonce škodí v tom smyslu, že se nesnese téměř s nikým krom své blízké rodiny.  Tuto Bobinu mi prvně posadili do auta na místo spolujezdce jakoby k nohám a její plátěnou přenosnou boudičku na sedadlo. Dojeli jsme k salonu, já v dobrém rozmaru otevřela dveře auta a sladce pravila: „Tak Bobinko, pojď!“ A natáhla jsem ruce k ní, že ji vezmu do náručí a odnesu pár kroků do salonu. Ovšem nestalo se tak, Bobina se vymrštila a natvrdo se mi zakousla do pravé ruky. Jen jsem stihla zabouchnout dveře auta a v šoku se odplížit za dveře provozovny. Krev ze mě kapala a já nevěděla, jestli omdlím nebo co bude dál. Naštěstí jsem měla uvnitř kolegyni, která na mě mluvila, a já sebou tedy nepraštila, jen jsem pár minut vydýchávala šok. Po ošetření jsem opět šla do auta s bojovnou náladou. Bobina už ale věděla, že je obrovský průšvih a sama vlezla do své kukaně a seděla tam připravená k přepravě. Vzala jsem boudičku a řešila, co s ní. Nakonec jsem ji vysypala do vany a pustila na ni sprchu. A bylo po vzteku. V průběhu celého procesu s Bobinou jsem zjistila, že ji nesmím zvedat ze země, jen jí nastavit boudičku a v ní přenést na stůl a je vše v pořádku. Vyndání z vany v ručníku je také bez problémů. Jakmile se ale někdo přiblíží k její přepravce, když v ní zrovna bydlí, ozve se ukrutné zavrčení a zuřivé výpady směrem k narušiteli jejího klidu. No, a perlička na závěr? Přišel pan doktor pro hotovou Bobinu a ptal se, jestli je všechno v pořádku. Tak jsem mu řekla, že mi prokousla ruku a z dálky mu ukázala oteklou červenou dlaň s několika dírkami. Reakce? „Nechcete na to napsat antibiotika?“ To mě uzemnilo tak, že jsem jen poděkovala s tím, že je to dobré, že nepotřebuji.

Bude to o ošetření srsti, česání, úpravě, různých anomáliích, ráda uvítám i dotazy a náměty, abych případně rozšířila témata. Přemýšlím také do budoucna o seriálu střihů, použití nástrojů apod.

Moc děkuji za prima rozhovor okořeněný i špetkou humoru a už se nemohu dočkat prvního dílu.

Foto:      Eva Durasová

https://www.salonmonty.com/