Organizace a řízení chovu psů 1. díl

Organizace chovu psů není žádná legrace, zvláště v našich podmínkách, kdy lidé často staví vlastní zájmy nad kvalitu chovu. Pojďme tedy společně nahlédnout do této problematiky a dotknout se i okrajově genetiky. V tom nám pomůže zbrusu nový seriál Ing. Luďka Nováka právě na toto téma. Možná je na čase dozvědět se něco více...

Organizace a řízení chovu by měly být cílevědomou, disciplinovanou a vědomostmi podloženou činností s dobře propracovanými prvky, tvořícími logicky uspořádaný systém. Hned v úvodu musím konstatovat, že podle mých zkušeností je v ČR tato činnost v chovu psů podceňována, nejsou dodržovány mnohdy a mnohde ani ty nejzákladnější principy a navíc bývá deformovaná různými nežádoucími zájmy (osobními, skupinovými, komerčními, „pseudodemokracií“ apod.). Rozhodně nelze mluvit o systémovém přístupu.

V následujícím pojednání budou uváděna ideální schémata, ke kterým by se však práce všech, zabývajících se, či pověřených (zvolených) řízením chovu psů, měla alespoň přibližovat. Jen tak se může chov psů u nás dále zkvalitňovat za současného omezování stávajících problémů (exteriérové a povahové defekty, geneticky vázané choroby a vady).

Zásady organizace a řízení chovu

Jako každá lidská činnost, má-li být úspěšná, musí se řídit určitými zásadami ověřenými praxí či vědeckým poznáním. Ne jinak je tomu i při řízení chovu psů. Je složité určovat u takových zásad jejich významovou posloupnost, protože by měly platit v podstatě jako komplet

Jestliže mluvíme o organizaci a řízení chovu, musí existovat článek, který bude řídit (vedení) a soubor řízených (chovatelé). U nás máme velmi dobře nastaven systém chovatelských klubů – v ideální podobě jedno plemeno, jeden klub. Klub (resp. jeho vedení) by měl být základním článkem zodpovídajícím za kvalitu a další plemenitbu.

A právě zde se setkáváme s prvním zásadním problémem. V řadě klubů panuje názor (někdy bohužel až zapracovaný do základních klubových norem), vyplývající zřejmě z falešných představ o demokracii či neschopnosti řídit, že za chov zodpovídá výhradně chovatel (resp. majitel chovného jedince) – což stvrzují i druhem chovu -  „VOLNÝ“. Nejenže takové myšlenky odporují logice věci, ale přispívají k chaosu a ztrátě přehledu nad populací. Jde v podstatě o lehce doložitelnou absurditu. U nás není chov založen tak, jako třeba v Anglii, a to na rodinných chovatelských stanicích, kde se dědí chov psů se všemi zkušenostmi z generace na generaci. U nás naprostá většina chovatelských stanic (snad 80%) odchová jeden až tři vrhy, pak nic a vznikají další a další – prostě většinou je chovatelská stanice aktivní jen po dobu života jedné feny. Co to znamená? Že tito chovatelé spíše sami potřebují od vedení klubu, aby jim někdo poradil a vedl je, než aby byli oni základním a určujícím prvkem řízení chovu se zodpovědností za jeho vývoj a kvalitu. Tedy „volný chov“ NE, „řízený chov“ ANO s dominantní a nezastupitelnou úlohou chovatelského klubu.

Z výše uvedeného vyplývá další zásada – požadavek na kvalitu vedení. Vedení klubu by mělo být složeno ze členů erudovaných, s co nejrozsáhlejšími zkušenostmi, komunikativních, zodpovědných a hlavně morálně na takové výši, aby byli schopni odolávat tlakům jednotlivých chovatelů, či jejich skupin a zachovávali si objektivní názor, který dovedou i prosadit. Vůbec nejhorší situace nastává v okamžiku, kdy jsou „demokraticky“ zvoleni do vedení klubu ambiciózní jedinci, kteří si funkcí „léčí“ své ego, nerozumí ani základům problematiky, ale přesto se snaží prosazovat své diletantské názory. Takový nesourodý slepenec vedení klubu nemůže fungovat a dříve nebo později se to projeví, bohužel, na úrovni celé populace plemene. 

Organizovat a řídit chov psů je třeba zásadně na základě a s využitím vědních disciplín, jakými jsou zoologie, fyziologie, zootechnika, genetika atd., atd. Bezohledná akceptace diletantských názorů, které mají původ většinou ve zviditelnění předkladatele nebo v lobbistických tendenčních snahách určitých skupin chovatelů, vede jen ke zkáze.

Zákonitosti přírody nelze obejít ani přehlasovat, jen poznat a snažit se jich využít.

Komplexnost a systémový přístup znamená, že chovatelská, ale i jiná opatření v klubu nelze činit izolovaně bez domýšlení dopadů na celek. Vše se vším souvisí. Schvalovat by se měla jen ta opatření, která zdůvodněně povedou co nejkratší cestou ke stanovenému cíli. Za absolutně nepřípustnou nehoráznost v chovu psů, je třeba považovat štěpení populace plemene a nesystémový přístup např. k tzv. pracovní části a exteriérové části (o tom bude pojednáno dále i z jiných pohledů)

Disciplína a vytrvalost jsou základními předpoklady pro úspěšnou chovatelskou práci. Stanovené chovatelské normy musí dodržovat všichni a bez výjimek. Chovatelská činnost je během na dlouhou trať a tedy je krajně neefektivní, ba škodlivé, měnit často chovatelské předpisy, nebo z nich udělovat výjimky. Obvykle až po několika generacích se projeví používaný systém řízení v chovu. Za včas je však třeba ukončit či změnit opatření, která prokazatelně zhoršují stav.

Základy organizace a řízení chovu

Jak již bylo výše uvedeno, základem musí být teoretické a praktické znalosti. Byly uvedeny např. disciplíny, jako jsou zoologie, fyziologie, zootechnika a další, které jsou ve zkušenější chovatelské veřejnosti obecně dosti dobře známy. Již poněkud horší je to se znalostmi ve velmi důležité oblasti, jakou je genetika. 

Genetika sleduje dvě základní stránky – dědičnost a proměnlivost. Dědičnost a proměnlivost jsou dva vývojoví (evoluční) činitelé, kteří spolu s výběrem (selekcí) uskutečňují vývoj. Proto jsou základní vědní disciplínou pro chovatelskou práci. Proměnlivost (variabilita) je schopností organismu přizpůsobovat se prostředí (nebo uměle chovatelskému cíli) a tedy vzniká buď vlivem prostředí, nebo v závislosti na dědičnosti (kombinace vloh, mutace apod.).

Základní znalosti genetiky lze získat z mnoha pramenů a mělo by být podmínkou, aby je znal každý člen vedení klubu. Samozřejmostí by měla být znalost pojmů a jejich významu pro praxi, jako jsou např. gen, genotyp, fenotyp, generace, dominance, recesivita, homozygot, heterozygot atd., Na uvedené znalosti pak můžeme navazovat dál v základech řízení chovu.

Geny a jejich vliv na realizaci vlohy

Majorgeny (geny velkého účinku) – mají zásadní vliv na fenotyp (projev genotypu v působení vnějšího prostředí), prostředím jsou téměř neovlivnitelné, kódují především kvalitativní vlohy (barva srsti, barva očí apod.). Minorgeny (polygeny) mají malý účinek na fenotyp jedince, který je tak více ovlivnitelný prostředím a vlohy jsou kontrolovány větším počtem genů (např. povaha apod.). Navíc ještě existují někdy i vazby majorgenů a polygenů, kterými je modifikován efekt majorgenu.

S tím souvisí koeficient dědivosti (heritability – h2), který udává, v jakém poměru se na fenotypu podílí geny a prostředí.

Pro aplikaci do praxe musíme vždy zkoumat genetické založení vlohy, kterou chceme změnit a podle toho přizpůsobit chovatelská opatření (míru selekce apod.). U psů nebyl ještě zpracován přesně h2 pro žádnou vlastnost, ale empiricky již dovedeme o některých základních vlohách usoudit na míru její dědivosti.

Při znalosti základů genetiky se můžeme zabývat již ryze praktickou částí genetiky, která se nazývá „Populační genetika“.

Foto: archiv redakce, Nikola Kolářová