Organizace a selekce v chovu psů 1. část

Minule jsme se odborně věnovali tématu populační genetiky, dnes na toto téma navážeme organizací a selekcí v chovu. Pevně věříme, že tento článek bude přínosem zvláště pro začínající chovatele, neb jsou zde vysvětleny základní principy chovu a selekce k němu tak potřebné. Každý si díky tomu pak v hlavě a možná i na papíře lépe utřídí myšlenky a svůj chovatelský plán.

Autor našeho seriálu o chovu psů Ing. Luděk Novák tentokrát otevírá další interesantní problematiku, která nás přivede k velmi zajímavým úvahám. Ačkoliv si mnoho z nás myslí, že volný chov je výhrou, vysvětlíme si, že to tak opravdu ve většině případů není. Dotkneme se i velmi odvážného tématu, jakou myšlenka na vydávání PP v souvislosti s účastí na svodu mladých jedinců jistě je. A nejen toho…

O chovu psů se vedou stovky diskusí a debat. Bylo napsáno již mnoho článků, avšak málokdo to kdy dokázal podat v takovémto pojetí jako právě autor našeho seriálu.

Organizace chovu

Organizace chovu je jakousi strategií, kterou realizujeme taktikou, tedy řízením chovu.

Do systému organizace chovu lze zahrnout tato podtémata:

1. chovatelský cíl
2. selekce
3. druh chovu
4. plemenitba

Chovatelský cíl

Chovatelský cíl jako strategický plán dalšího rozvoje daného plemene by měl být zpracováván v intervalech tří až pěti let. Základovým kamenem chovatelského cíle je plemenný standard na straně jedné a současný stav populace na straně druhé.

Plemenný standard je jasně dán!

Standard je základní a všeobecně závaznou normou, ve které je uveden co nejpřesnější popis jednotlivých partií těla a charakteristika povahových vlastností plemene včetně jeho praktického využití. Z chovu vyřazující vady uvedené v závěru standardu musí být respektovány a jsou i na výstavách důvodem vyloučení z posuzování.

Standard má právo upravovat jen a pouze země původu a to s platností až po odsouhlasení FCI.

Standard musí být plně respektován všemi subjekty účastnícími se chovu a to vždy a zásadně v celém komplexu (exteriéru, povahy i využití). Tedy žádné oddělování exteriéru od povahy, vytvářením např. tzv. exteriérových a povahových „linií“ v chovu anebo přetváření např. pracovního plemene v ryze společenské. Zejména koketování s jakýmisi nesmyslnými exteriérovými a povahovými pseudoliniemi může dojít jen k dalšímu rozdělování populace s negativním dopadem na její genetickou variabilitu.

Standard je jednotícím prvkem pro všechny chovatele a chovatelské kluby určitého plemene na celém světě. Jen podle něho probíhají veškerá hodnocení ať na výstavách či bonitacích apod.  Tedy i chovatelský cíl musí vycházet z plemenného standardu a nesmí nikdy a v ničem opustit mantinely plemenného standardu.

Jak již bylo uvedeno, je na jedné straně základem plemenný standard a druhou stranou musí být objektivní, znalecká kvalitativní analýza populace (exteriéru i povahy) daného plemene k určitému datu. Komparací obou stran pak vychází úkoly, které zapracováváme do chovatelského cíle pro nadcházející období.

Druhotným, ale neméně důležitým produktem při stanovování chovatelského cíle je doporučení pro metodiku posuzování plemene. Jde vlastně o to, aby např. při výstavách byly akcentovány, samozřejmě v rámci standardu, ty vady či přednosti, které jsou prvořadé pro realizaci stanoveného chovatelského cíle v daném období. Tím se zároveň sjednocuje pohled posuzovatelů plemene navzájem, ale i pohled posuzovatelů se zájmy klubu resp. chovu plemene.

Chovatelský cíl by měl být zpracován v písemné formě, konkrétně, přehledně, jednoznačně a srozumitelně. Chovatelský cíl je i základní orientací pro chovatele. Je velmi efektivní na počátku období platnosti chovatelského cíle uspořádat k němu seminář za účasti posuzovatelů i chovatelů a velmi podrobně jeho obsah projednat.

Selekce

Selekce (výběr jedinců k dalšímu chovu) může být prováděna několika způsoby, které jsou odvislé od toho, zda se chceme přiblížit určenému cíli, zda jsme cíle již dosáhli a potřebujeme výsledky stabilizovat, popř. jedná-li se o tzv. útlumový program na některou z vad apod. Hraje zde roli nejen znalost a zkušenost těch, kteří tento výběr provádí, ale i na tom, s jakou pružností se reaguje na změny v populaci (úloha chovatelského kolegia – bude rozvedeno dále).

Základním předpokladem je možnost co nejčastěji, nejpodrobněji a hlavně systematicky pozorovat vývoj v populaci, tzn. v podstatě každého jedince (nutná účast všech poradců chovu na všech bonitacích).

V chovu psů by k tomu měl sloužit celý systém akcí – systém řízení chovu (viz. dále).

Selekční index

Selekční index je náročnou, dosud málo používanou metodou selekce v chovu psů.

Je to však metoda nejkomplexnějšího posouzení jedinců při jejich projevech v chovu, která výrazně omezuje omyly v další práci. Je velmi náročnou, ale z chovatelského hlediska nejvěrnější metodou. V praxi však může docházet i k výraznému zkreslování selekčního indexu tím, že ani na svodu mladých neuvidíme a nevyhodnotíme všechna štěňata z vrhu. Zde se vnucuje myšlenka k jednoduchému centrálnímu nařízení o vydávání PP až po absolvování svodu mladých. Tím by se účast na svodu mladých prudce zvýšila.

«V praxi však může docházet i k výraznému zkreslování selekčního indexu tím, že ani na svodu mladých neuvidíme a nevyhodnotíme všechna štěňata z vrhu. Zde se vnucuje myšlenka k jednoduchému centrálnímu nařízení o vydávání PP až po absolvování svodu mladých.»

Selekční index odráží plemennou hodnotu jedince.

Jde v podstatě o založení karty chovného jedince, na které bude zaznamenáván bodově výsledek hodnocení jeho potomstva (individuálně i v součtu). Vytvoření bodovacího systému pro odchylky od standardu v jednotlivých partiích potomka včetně povahy znamená ohodnocení těchto možných disproporcí s ohledem na závažnost jejich výskytu v populaci v daném – lépe širším časovém období – např. hodnotami 0, 100 až 900 bodů. Hodnocení vztažené na průměr z počtu posouzených jedinců pak v matematickém výsledku upozorní na kvalitu jedince v dosavadním chovu (čím nižší index a nižší od průměru, tím kvalitnější).

Podle výsledného selekčního indexu (nebo obecně podle působení plemeníka v chovu) lze toho, co pozitivně působí na populaci označit za zlepšovatele, toho, který se výrazněji neprojevuje nijak za indiferenta a ten, který znaky v populaci zhoršuje za zhoršovatele, kterého je třeba z chovu co nejrychleji vyřadit.

Čím přesněji bude podchycen selekční index, tím účinnější bude selekce a tím úspěšnější bude další chov!

Tato metoda ještě nabude na významu a stane se nepostradatelnou, pokud se i v chovu psů bude více využívat inseminace a uchovávání spermatu zmrazováním vždy až do doby přesnějšího vyhodnocení funkce psa v chovu na omezeném počtu fen.

Selekční tlak

Selekční tlak je mírou (tvrdostí) selekce na určitý znak nebo skupinu znaků. Při provádění selekce je třeba nejprve přesně analyzovat na co selekci zaměřit – jaké jsou problémy v současném chovu a jaký je chovatelský cíl. Poté je nutno vytvořit pořadí důležitosti odstraňování konkrétních vad podle jejich závažnosti, míry dědivosti a rozšíření. Je účinnější provádět raději postupnou selekci důsledně, ale na menší počet vad, než naopak. Selekce na mnoho znaků je selekcí na nic.

Při stanovení selekčního tlaku je třeba přihlížet k velikosti populace a ke stanovenému pořadí důležitosti. V malých populacích (počátky chovu plemene apod.) je nutné postupovat poněkud méně razantně, neboť by jinak tzv. nebylo na čem chovat. Pořadí závažnosti vady by se mělo promítat přímo úměrně do selekčního tlaku.

Druh chovu

Volný chov

Ve volném chovu musí chovatel dodržet jen ty nejzákladnější podmínky (příbuznost,  exteriérové kvality apod.), mnohdy ještě splnitelné ne zcela adekvátními hodnoceními (jen výstavní posudky a ocenění, bez bonitace). Úloha klubu a především poradců chovu je pasivní a degradovaná v podstatě jen na administrativu.

Jak může mít izolovaný majitel chovného jedince patřičný přehled o celé populaci plemene, znát její kvality, mít představu o realizaci chovatelského cíle, využívání plemeníků atd., atd.? Většinou, protože mu to podmínky volného chovu dovolí, nakryje svou fenku psem, který právě figuruje v popředí úspěšných jedinců na výstavách jako šampión šampiónů nebo chovným psem v sousedství a tím končí starost o další vývoj plemene. Obdobou jsou i plemeníci s ohromným počtem zkoušek z výkonu, o jejichž obsahu však třeba majitel fenky nemá ani potuchy. A tak se opět postupně zužuje genetická variabilita, což je nejlepší cestou do pekel.

Jak již bylo uvedeno, volným chovem se ztrácí komplexní a objektivní přehled o vývoji populace. Místo cílevědomého ovlivňování vývoje chovu rozhoduje náhoda. V tomto systému se jen velmi těžko realizuje většina principů racionálního řízení a organizace chovu.

Řízený chov

Řízený chov funguje na bázi intenzivní spolupráce chovatele s poradcem chovu, který zastupuje chovatelský klub jako garanta chovu daného plemene.  Není to tedy o nařizování, ale o spolupráci s využitím znalostí a přehledu vedení klubu. Jde o systémový přístup, kde lze plně využít všech prvků řízení chovu.

Je pravdou, že tento systém je náročný na dostatečný počet kvalitních poradců chovu a to může být vlastně i jednou z příčin, proč se třeba některé kluby uchylují k volnému chovu. Vše je však otázkou vývoje a postojů k věci.

Plemenitba

Plemenitba je cílevědomou činností, kdy na základě znalostí genetiky včetně populační genetiky a výsledků selekce navrhujeme taková partnerská spojení, která mají největší předpoklady k realizaci chovatelského cíle.

A touto rozsáhlejší kapitolou se budeme podrobněji zabývat v příštím díle našeho seriálu.

Foto: archiv autora