Organizace a selekce v chovu psů – Plemenitba 2. část

Seriál z pera Ing. Luďka Nováka pokračuje! Těšíte se? Tentokrát plynule navazujeme tam, kde jsme posledně skončili. Červencový díl se bude podrobně věnovat plemenitbě a rozhodně to není problematika tak jednoduchá a jasná, jak to na první pohled vypadá. Nakonec posuďte sami a nestyďte se si některé pasáže přečíst i vícekrát.

Plemenitba je cílevědomou činností, kdy na základě znalostí genetiky včetně populační genetiky a výsledků selekce navrhujeme taková partnerská spojení, která mají největší předpoklady k realizaci chovatelského cíle. Plemenitba zná několik zásadních metod, které lze rozdělit do dvou hlavních skupin a těmi jsou křížení a čistokrevná plemenitba.

Křížení

Křížení znamená páření jedinců s podstatně se lišícím genetickým základem. Lze rozlišovat křížení mezidruhové (pes a vlk), které je v kynologii minimálně využíváno a křížení meziplemenné, které je využíváno při tvorbě nového plemene, nebo při regeneraci plemene.

Křížením se v kynologii v podstatě většinou napravují až kritické situace vzniklé nedodržováním zásad populační genetiky, kdy se plemeno dostane do obrovské deprese. Křížení nepatří do běžné činnosti chovatelského klubu.

Čistokrevná plemenitba

Ta je v chovu psů nejvíce používána. Čistokrevnou plemenitbou se rozumí páření uvnitř plemene, tedy jedinců s určitou podobností genetického základu. Cílem je vytvořit větší vyrovnanost exteriérových i povahových vlastností v populaci, ovšem zejména při udržení žádoucího zdravotního stavu plemene. Základem je záměrně a soustavně prováděná selekce.

Záměrně proto, že selekce může ovlivnit vyrovnanost populace anebo naopak může přispět k její variabilitě (např. pro pozdější vytvoření variant). Proto je třeba při použití metody čistokrevné plemenitby mít vždy jasně formulovaný chovatelský cíl – představu, jak by plemeno mělo vypadat, co je třeba pozměnit apod. Nejsou-li jasné cíle, které musí být na paměti při každém sestavování partnerské dvojice, může se lehce dojít ke značným škodám - místo ustálení znaků v populaci vznikne až přílišná roztříštěnost. A náprava takových chyb stojí hodně úsilí i času – jde v podstatě o návrat zpět.

Soustavnost je jedním ze základních principů plemenářské práce.

Metody selekce musí být koncipovány s dostatečným výhledem a musí působit kontinuálně bez náhlých změn. Naprostou negací vynaloženého úsilí v plemenářské práci je náhlé opuštění nebo změna principů vytýčených pro selekci, popř. třeba jen snížení selekčního tlaku. Tím se v dané oblasti naprosto zničí dosavadní výsledky, neboť se stav populace během jedné až dvou generací vrátí do výchozího stavu.

Vyrovnanost populace

Obrazem dobré chovatelské práce klubu je vyrovnanost populace na určité kvalitativní úrovni, kdy jedince téhož plemene lze mezi sebou jen těžko rozeznat. Opakem úspěšnosti je skutečnost, kdy v populaci sice existují špičkoví jedinci, ale na druhé straně existuje i výrazná skupina jedinců odlišných kvalitativních znaků.

Právě v těchto souvislostech hrozí chovu psů v ČR jedno z největších nebezpečí. Docela často se totiž v chovatelských klubech při členských schůzích různí „rádobychovatelé“ (mnohdy velmi zatížení komerčními či jinými zájmy) pokouší prosazovat všelijaké náhlé změny a úlevy v chovatelských podmínkách. A tam, kde začíná komerce, končí pochopení pro seriózní chovatelskou činnost.

Liniový a rodinový chov

K vyšším a speciálním formám čistokrevné plemenitby je řazen liniový a rodinový chov. Tyto formy jsou vysoce náročné na objektivní (genotypovou) vyrovnanost populace resp. jedinců a současně i na řídící subjekty. Tyto metody jsou svým způsobem nebezpečné, neboť se jimi dá celkem rychle mnohé získat, ale také, i při malé chybě, hodně pokazit. Součástí těchto metod je totiž příbuzenská plemenitba se všemi přínosy, ale hlavně úskalími, jak je popsáno následně.

Při používání všech metod čistokrevné plemenitby je nutné velmi citlivě a zejména včas reagovat na projevy heterózního efektu a především na eventuální inbreedingovou depresi.

Inbreedingová deprese, heterózní efekt

Tyto v podstatě antagonistické jevy je velmi důležité přesně znát a mít je při chovatelské činnosti stále na zřeteli.

Inbreedingová deprese úzce souvisí s příbuzenskou plemenitbou a je jejím důsledkem. Při příbuzenské plemenitbě jsou pářeni jedinci s vysoce podobným genetickým základem, dochází k silnému potlačení heterozygotnosti a zhuštění, mimo jiné i recesivně založených vloh defektů a vad, které jsou za normálních okolností „rozptýleny“ v genotypech a jsou především omezovány celou škálou dominantních genů či jejich seskupení.

Příbuzenskou plemenitbou se účinek recesivních znaků prudce zesiluje (recesivní homozygotnost), což se projevuje:

1. Prudkým zvýšením výskytu dědičných chorob a defektů
2. Zvýšeným výskytem letálních faktorů – snížená životaschopnost potomstva
3. Náchylnost potomstva k chorobám – snížená odolnost a konstituce

Výše uvedenému oslabení populace říkáme inbreedingová deprese.

Opakem inbreedingové deprese je tzv. heterózní efekt vznikající při páření jedinců s co nejrozdílnějším genetickým založením. Jde o protiklad k důsledkům příbuzenské plemenitby, který se projevuje:

1. Zvýšením životaschopnosti potomstva
2. Snížením výskytu geneticky založených chorob a defektů v populaci
3. Zvýšením úrovně obecných pracovních vloh (viz. mnohdy výcvikově velmi úspěšní kříženci na cvičácích).

Příbuzenská plemenitba 

Příbuzenskou plemenitbou nazýváme páření více či méně příbuzných partnerů, obvykle i opakovaně. Jak již bylo uvedeno, jde o nejrizikovější metodu plemenitby.

Snaha o získání vynikajících exteriérových či povahových vlastností v co možná nejvyrovnanější úrovni (homozygotnosti) otupuje pozornost k projevům upadajícího zdravotního stavu populace.

Kdy tedy lze použít příbuzenskou plemenitbu a v čem je její přínos?

Jde v podstatě o dva případy:

1. Test na přítomnost recesivních alel chorob a defektů. U jedince, který je postižen „recesivní chorobou“, se tato neprojeví a u potomků se může projevit až náhodným spojením po řadě generací. Podezření se však může velmi rychle ukázat, použijeme-li takového jedince v příbuzenské plemenitbě. Projeví-li se defekt, musíme vyřadit dané jedince (i jejich potomky a sourozence) z chovu.
2.  Založení liniového chovu. Jde o namnožení vysoce kvalitních jedinců od jednoho kvalitního a „čistého“ jedince (zakladatele) linie, zvyšováním homozygotnosti populace. Bude ještě zmíněno později. Již zde je však nutno upozornit, že použitelná je jen za určitých okolností (rozsah a kvalita populace) a že přesto existují rizika (zdravotní stav).

V každodenní chovatelské praxi je tedy nutně potřeba znát stupeň příbuznosti. Podle stupně příbuznosti rozlišujeme čtyři druhy příbuzenské plemenitby: úzkou, blízkou, vzdálenou a velmi vzdálenou, kterou v podstatě již za příbuzenskou plemenitbu nepovažujeme.

Stupeň příbuznosti se vyjadřuje koeficientem intenzity příbuzenské plemenitby. Je dostatek odborné literatury, kde je popsáno od stanovení koeficientu počínaje vše, co dále s touto problematikou souvisí.

Obecně lze asi doporučit se v chovu psů úzkou a blízkou příbuzenskou plemenitbou vůbec nezabývat.

Liniová plemenitba

Hned v úvodu je třeba uvést, že tato stať je zde popisována jen proto, aby bylo vyvráceno mylné používání výrazu „liniová plemenitba“ ve stále docela četné skupině chovatelů psů.

Liniová plemenitba je založena na vytváření skupin uvnitř populace, vyznačujícími se charakteristickými znaky (typ, pracovní vlohy apod.), které jsou upevňovány příbuzenskou plemenitbou a poté slouží k obohacení celé populace.

Genealogická (krevní) linie – samčí potomci zakladatele linie. Nevyznačuje se ještě jen vlastnostmi zakladatele.

Chovná linie – linie vyznačující se určitou příbuzností (inbrední linie) a tedy i ustáleností některých znaků, pro které byl vybrán zakladatel linie. Chovné linie musí být naprosto samostatné – musí existovat možnost samostatné reprodukce jen uvnitř linie.

Rodina – samičí potomkové po jednom otci od jedné zakladatelky (obdoba genealogické linie).

Chovné linie musí při vzniku zahrnovat minimálně 3 – 5 rodin (po 3 – 5 matkách navzájem v určitém příbuzenském poměru).

Předpokladem liniového chovu je dostatečně velká populace (tak, aby byla možnost vybudovat minimálně 5 – 7 naprosto nepříbuzných linií), v níž lze vysledovat určité výraznější vlivy plemeníků – zakladatelů.

Základem musí být vysoce kvalitní jedinci!

Za uvedeného předpokladu přeorganizujeme chov s cílem vytvoření na sobě nezávislých genealogických linií. Uvnitř linií, uplatňováním vzdálené příbuzenské plemenitby se snažíme o vyrovnanost za současného provádění přísné selekce (příbuzenskou plemenitbou se zároveň projeví rychleji i nedostatky u členů genealogické linie). Tak dostaneme užší soubor jako základ chovné linie, kde mezi sebou reprodukujeme, za použití úzké příbuzenské plemenitby, vysoce kvalitní jedince. Používá se připařování sourozenců mezi sebou a připařování otce na dcery (lepší výsledky). Chovná linie nesmí trvat více jak 4 – 5 generací, aby se výrazně neprojevila inbreedingová deprese. Pokud se za tuto dobu objevují v populaci linie hodně podobní jedinci svému zakladateli, je to úspěch, ale pokud ne, nebyl zvolen geneticky vhodný zakladatel anebo bylo špatné řízení chovu – v tom případě linie zaniká.

I úspěšná linie však po uvedeném počtu generací musí zaniknout, což lze dvěma způsoby. Připařováním nepříbuzných jedinců z vnějšku linie (změna opět na genealogickou linii) anebo meziliniovým křížením. Pokud se podařilo nejprve vytvořit naprosto nepříbuzné linie s výrazným ustálením vysokých kvalit svých zakladatelů, projeví se při meziliniovém křížení heterozní efekt se všemi kladnými projevy (zvýšení životaschopnosti apod.). V obou popsaných způsobech zániku chovné linie dosáhneme zvýšení kvalit celé populace.

Bez odborných znalostí to nejde

Z uvedeného jasně vyplývá všeobecná náročnost a to jak na předpoklady v populaci, tak i na lidský faktor – disciplinovanost chovatelů a vysokou odbornost těch, kteří chov řídí. Navíc musíme u zakladatelů linií mít velmi spolehlivě zmapované jejich vlastnosti a jejich založení, což předpokládá vyhodnocení potomků od co nejvíce matek. A právě toto je v chovu psů (na rozdíl od velkochovů např. prasat s využitím inseminace mnoha matek) problémem, který brání liniovému chovu v pravém slova smyslu.

Foto:archiv redakce