Papillon je takový malý kašpárek!

Zajímalo by vás, jak báječný a hlavně veselý by mohl být váš život po boku malého společenského papillona? Jeho majitelé by mohli dozajista vyprávět, a těch jen těžko zapomenutelných historek má jistě každý z nich v zásobě také spoustu. Pojďme se tedy společně s jednou takovou tříčlennou smečkou blíže seznámit!

Pavlína Podlešáková, majitelka chovatelské stanice Cler-De-Lyss si už svůj život bez skvělých malých motýlků ani nedovede představit. Dělají jí milou společnost nejen na dlouhých procházkách přírodou tady u nás, ale i na romantických zahraničních dovolených, které často spojuje i s výstavami. Povídaly jsme si spolu však o všem možném, takže pokud se chcete dozvědět něco více o životě s papillonem, nezapomeňte si náš povedený rozhovor také přečíst. Bude se vám líbit!

Pavlíno, vzpomněla byste si ještě na své první setkání s papillonem, a proč se pro něj nakonec po kokrovi a irském setrovi vlastně rozhodla?

Pes tak nějak do mého života patřil téměř nepřetržitě od mých osmnácti let. Takže když jsem přišla o irského setra, věděla jsem, že jakmile to jen trochu půjde, opět si pejska pořídím. Ovšem žila jsem s přítelem, který sice pejsky miloval, ale domů je rozhodně nechtěl, tak jsem si alespoň užívala zvířecího mazlení s mou kočkou a tak nějak vyčkávala na ten správný impuls. Ten přišel, když jsme jednou po cestě na hory zastavili u obchodu v Českých Budějovicích. Čekali jsme na parkovišti na kamarády a v tom mezi zaparkovanými auty proběhl malý chlupatý pejsek a začal se na mě sápat, mazlit se a olizovat a choval se, jako by mě konečně po letech našel. Když se na druhém konci vodítka k nám dostal i poměrně vyděšený majitel, moc se omlouval, že to jejich pejsek obvykle nedělá, že je k cizím lidem rezervovaný a vůbec. No, ale to už já byla naprosto ztracená, do jeho hebké srsti se mi bořily prsty, a kdybych mohla, hned bych si ho odvezla s sebou. Pán mi prozradil, že se jedná o papillona, a že není divu, že ho neznám, protože jich moc není a naše cesty se rozešly. No, ovšem já měla jasno, začala jsem pátrat, hledat a číst... Po nějaké době mi kamarádka poslala odkaz na video, kde se batolili malí papillonci s tím, že chovatelská stanice je jen přes kopec. No, a tak když měli další vrh, s paní chovatelkou jsem se spojila a jela se jen tak podívat. No, a bylo vymalováno. Narodili se tři pejsci a jedna fenečka, která mně naprosto učarovala a začalo doma vysvětlování a přemlouvání a nakonec jsem si ji po dvou měsících přešťastná přivezla domů. Je pravdou, že si velice brzy omotala kolem svého neposedného ocásku naprosto všechny v naší domácnosti.

V současné době máte tři fenky, povězte nám tedy, čemu všemu se společně věnujete?

S manželem docela hodně cestujeme, takže především jsou to procházky, túry, psí holky s námi jezdí jachtařit, což obzvlášť ta nejstarší úplně miluje, s prostřední jsme letos objevily kouzlo paddleboardingu, jezdíme po horách ať už v létě nebo i v zimě a v neposlední době se věnuji výstavám, které někdy spojujeme právě s tím cestováním. I kvůli psům jsme si pořídili obytné auto, které nám v tomto ohledu poskytuje velkou volnost a svobodu a zároveň na výstavách i komfortní zázemí. Doma se věnujeme hlavolamům, trikům a různým hrám, účastním se pravidelně psích komunikačních lekcí i jiných zajímavých „psích seminářů“ ať už chovatelských nebo výchovných. Stále se mám co učit a každá moje psí holčička mě někam nasměrovala a posunula.

Výstavy, dlouhé procházky přírodou… To je pěkné, papillon má však krásnou dlouhou srst. Jde tedy nějak rozumně skloubit běhání v terénu s údržbou srsti výstavního jedince a kolik to přibližně zabere času?

Papillon má jemnou srst, která se rádoby označuje za bezúdržbovou, což tak docela není pravdou. Správná výživa je samozřejmě základem, běžná péče zahrnuje pravidelné rozčesávání a kvalitní kosmetiku a potom už je to relativně snadné. Samozřejmě pokud se pohybujeme více v lese a křoví, snažím se holky česat častěji a velmi šetrně, abych jim případné větvičky a bodláky odstranila co možná nejdříve, než se jim zcela zacuchají a budou nutné nůžky. Jinak při pravidelné péči si klidně dáme v sobotu velký výšlap lesem, večer je vykoupu, vyfénuji a ráno vyrážíme vstříc výstavním dobrodružstvím. Péče těsně před výstavou mi zabere cca jednu až tři hodiny na jednoho jedince, záleží na stavu, kvalitě a množství srsti té dané feny.

V souvislosti s procházkami by mne zajímalo, jak to tito psi obecně mají s loveckým pudem, ale i třeba se vztahem k ostatním cizím psům, které jistě potkáváte? A jsou bez problémů přivolatelní, když se venku pohybují na volno?

Obecně je papillon velmi přátelský a milý pes a zrovna tak i moje holky. No, máme za sebou bohužel několik velmi špatných zážitků a zkušeností s cizími psy, a tak jsou moje holky už mnohem opatrnější a obezřetnější. U nás ve městě pořádáme čas od času společné vycházky, které si já i moje holky užíváme v klidu a bezpečí, protože prostě chodí lidé, kteří mají své psy zvládnuté a pod dozorem a riziko napadení je tam minimální. Papillonek je v tomto ohledu velice zranitelným pejskem a jeho majitel prostě musí počítat s tím, že bude proti většině psů ve velikostní nevýhodě, ač on sám si to mnohdy nepřipouští. Co se týká loveckých pudů, tak se domnívám, že je to tak půl na půl. Znám poměrně dost papillonů, které zvěř vůbec nezajímá, ale naopak i velmi mnoho takových, kteří jsou opravdu lovci, jak se patří. Ze tří fenek mi loví opravdu poctivě jen jedna, a pokud se stane, že si všimne srny nebo zajíce dřív než já a promeškám tu jednu jedinou setinu vteřiny, tak ji už neodvolám. Samozřejmě nikdy nic neulovila, ani nedohnala a vždy se velmi brzy vrátila, no vždy to byly ty nejdelší minuty, co jsem zažila, takže se snažíme těmto excesům maximálně předcházet. Ostatní dvě feny jsou víceméně odvolatelné dobře. S papillonem se docela často lidé věnují i coursingu, kde je lovecký pud v podstatě podmínkou a pejsky to velmi, velmi baví.

Jak je vůbec motivujete, pokud po nich požadujete nějakou činnost?

Motivace je poměrně individuální, každá fenka má jako top odměnu něco jiného. Pro nejstarší je to pamlsek, nejčastěji sušené maso. Prostřední by udělala stojku na ocásku pro balonek, ale pokud cvičíme doma, tak také na pamlsky, protože balonek už je prostě příliš a ta nejmladší je tak napůl pamlskovo-hračková, takže to střídáme. Motivací je pro ně samotná práce a hra, běžná procházka je pro nás poměrně nuda, takže pokud zrovna nespěcháme, prokládáme i procházky nějakými zajímavými „hrami“, ať už je to hledání pamlsků v trávě, v kůře stromů, šplhání pozadu do kopce, vyskakování na pařezy, patníky, klády, prostě co nám zrovna terén nabízí. Snažím se tak holky zaměstnat a nabídnout jim zajímavé činnosti, než aby si je hledaly venku samy.

Jistě se shodneme na tom, že základem zdraví je i správná a vyvážená strava. Co se v tomto ohledu nejlépe osvědčilo vám?

Základem jsou pro mě granule. Už několik let jsem věrná značce N&D, která má poměrně slušný záběr jak co do velikosti granulí, tak i co do složení. Na této značce odchovávám i štěňata. Občas přidáváme oleje na srst a naší nejstarší nyní i vitamíny na podporu imunity po operaci nádorku na mléčné liště. Všechny naše fenky milují ovoce a zeleninu, takže jakékoli jablko, meloun, mrkev nebo papriku automaticky dělíme i pro ně. Občas na přilepšenou mají jogurt, sýr a tvaroh.

Myslíte si, že papillon může v rodině dobře fungovat „jen“ jako domácí mazlíček nebo ke své spokojenosti potřebuje také nějak zaměstnat hlavu?

Papillon je plemenem hodně závislým na člověku, velmi dobře se dokáže přizpůsobit jeho rytmu a bude šťastný tam, kde bude jeho páníček. Takže jako domácí mazlíček bude jistě fungovat úplně skvěle, tedy samozřejmě při zachování základních potřeb venčení a hraní. V podstatě jakého si papillonka vychováte a naučíte, takový s vámi bude. Pokud bude zvyklý většinu dne proležet na gauči, pak ho nějakou dlouhou túrou nebo náročným hlavolamem příliš nezaujmete. Naopak papillon zvyklý na denní cvičení, pohyb nebo tréninky bude dlouhodobější nečinnost snášet mnohem hůř.

Doporučila byste ho jako parťáka třeba na agility, dogdancing či jiný sport pro odrostlejší dítě nebo úplného začátečníka?

Papillonek je velice hravý a kontaktní pes, je to takový malý kašpárek, který je pro každou legraci i špatnost a s odrostlejším dítětem pod dobrým vedením z něj bude super parťák. Sama jsem dávala několik odchovů právě k takovým dětem a nikdy jsem nelitovala, ba naopak. I pro začátečníky je to prima volba, není úplně složitý na výchovu, nesnese tvrdou ruku, ale je to samozřejmě pes jako každý jiný, takže základní výchova, poslušnost a socializace by proběhnout měly.

Jak dlouho se zabýváte chovem tohoto plemene a na čem si hlavně zakládáte?

Chovem papillonů se zabývám cca osm let, základem pro mě je zdraví, stavba těla a ta správná povaha chovných jedinců. Každý odchov si opravdu užívám, miminka si vymazluji a vychovávám, jako bych si je měla všechny nechat. Hrozně mě baví pozorovat jejich první postavení se na všechny packy, první ochutnání masíčka, první poznávání světa kolem... Je to prostě pocit k nezaplacení a každičké z nich je i „mým“ miminkem.

V chovatelství je určitě tím nejtěžším vybrat pro každé štěňátko toho správného a spolehlivého páníčka. Jak by podle vás měl vypadat a kterému typu člověka byste ho naopak nikdy nesvěřila?

Majitele vybírám podle jednoduchých kritérií. Štěňátko se u nich musí mít lépe, nebo maximálně stejně dobře jako u nás. Asi nedokážu popsat vyloženě typ člověka, který by u mě neprošel, spíš ke každému zájemci přistupuji opravdu individuálně a právě proto, že mám většinou jen jeden vrh do roka, si tento komfort mohu bez problémů dovolit. Mám ráda lidi, kteří se hodně ptají, zajímají se a nechají si poradit. Nedám štěně někomu jako nepromyšlený dárek nebo překvapení a už vůbec ne jako hračku pro děti!!! Prioritou je, aby pejsek prožil báječný psí život. Pokud se později noví majitelé rozhodnou vystavovat a chovat, je to pro mě jedině třešničkou na dortu a snažím se být jim maximálně nápomocná a každý jejich úspěch mě těší rozhodně víc než můj vlastní. S velkou většinou svých odchovanců jsem nadále v kontaktu a z mnohých jejich majitelů se stali naši velmi dobří přátelé.

Stalo se vám někdy, že vás vaši psi pořádně vypekli nebo vám nachystali povyražení, na které opravdu nikdy nezapomenete?

Těch historek bylo víc než dost a je dost těžké vybrat jen jednu z nich. Řekla bych, že nejvíc takových zážitků máme s naší nejstarší fenkou, která nás dokáže ještě dnes lecčím překvapit. Jednou na výšlapu k vodopádům v oblasti norského národního parku  Hardangervidda, cca po 6 km stoupání se z ničeho nic vrhla do lesního podrostu a zmizela pod obrovským kamenem. Jak jsme zjistili, byly ty kameny navršené na sobě a pod nimi opravdu hluboká propast ústící právě do oné divoké vody. Z místa, kde Clea zmizela, se ozvalo pískání čehosi a pak nastalo hrobové ticho. Nebyla jsem daleka infarktu, ale jediné, co mi zbývalo, bylo volat do díry a doufat, že je naše fenka živá a zvládne se dostat zpět. Netuším, jak se jí to nakonec povedlo, ale povedlo, vykoukl na mě čenich a já ji pak za obojek vytáhla ven. Já těsně před infarktem, manžel možná už po něm a Clea se tvářila jako že dobrý a jdeme dál, ne? Za dva dny jsme zjistili, že to byla nora norského křečka a při novém setkání byla Cleuška opět ochotná skočit za ním kamkoli. Bohužel pro ni už byla vždy jen a jen na vodítku.

Další velmi povedený příběh se opět váže k cestování a Cleuščině zálibě v lovení malých zvířátek. Čekali jsme na trajekt na vrcholku Doverských útesů a já ráno vyslala manžela a psí holky vyvenčit se, zatímco jsem chtěla trošku zamést a uklidit v našem obytňáku. Ve chvíli, kdy jsem měla hotovo, se rozrazily dveře a manžel mi šupnul dovnitř naprosto zablácenou a plnou listí a trávy jednu z fenek a vykřikl cosi nehezkého o té druhé, kterou si mám jít chytit sama. Když jsem mu dostatečně vynadala, že tam mám uklizeno a co to má safra znamenat, vylezla jsem ven a zjistila, že jsme spali na parkovišti sousedícím s místem snad s největším počtem divokých anglických králíčků. Měli tam stovky maličkých nor a Clea musela prozkoumat každičkou jednu z nich naprosto nedbaje na manželovo volání. Prodíral se za ní houštím a křovím skoro po břiše, aby mu pak uskočila těsně před polapením. Byl zablácený, špinavý, triko roztrhané a Clea měla nejspíš pocit, že jde o prima hru. Když jsem vyšla ven já, poslechla na první zavolání, což jsem se tedy upřímně divila, ale tvářila jsem se, jako že je to snad samozřejmé. No, nemluvil s námi oběma skoro dva dny, ale dnes na to jeho plazení se pod křovím s přáteli s úsměvem vzpomínáme.

A co byste na závěr popřála papillonům do budoucna?

Nechci, aby to vyznělo špatně, nevím ale, jak jinak to říct, ale úplně nejvíc bych plemeni přála, aby se mu vyhnula přehnaná popularita a módnost. Nerada bych, aby dopadlo jako čivavky či jorkové, kteří jsou množírenským hitem a skutečnou čivavu nebo opravdového jorka potkáte už jen velmi výjimečně. Dále bych moc ráda, aby si plemeno i nadále udrželo co nejvyšší zdraví a povahovou stálost. Aby to i dál byli hlavně ti veselí a milí kašpárci, kteří jsou především skvělými společníky a ne nástroji ambiciózních sportovců nebo chovatelů.

Moc vám děkuji za velmi hezký rozhovor.

Foto: archiv Pavlíny Podlešákové, Renata Viktorová Šimandlíková