Perinbaba a dva světy aneb V hlavní roli pes

K adventu, Vánocům a Štědrému dni patří samozřejmě pohádky. A začátkem prosince 2023 měla v kinech v Čechách i na Slovensku svou premiéru dlouho očekávaná Perinbaba a dva světy. A všimli jste si, že jednu z hlavních rolí ztvárnil moc šikovný pes, tedy vlastně fenka? A zajímalo by vás, jak takové natáčení probíhá a na co všechno je při tom potřeba myslet? Pohodlně se tedy usaďte a pojďte si s námi společně užít hledání té pravé lásky a putování do bájné země hojnosti…

Každý, kdo třeba jen trochu cvičí se psem, by si možná přál, aby si právě jeho miláček mohl někdy zahrát ve filmu a každému ukázat, co všechno umí. A sympatické Martině Irglové se to splnilo, i když do castingu posledního filmu legendárního Juraje Jakubiska ji s jejími třemi fenkami přihlásila kamarádka ze cvičáku. A pan režisér si z nich vybral střapatou  parson russell teriérku Kačenku, která se bohužel stejně jako on sám, Miroslav Žbirka i Daniel Nekonečný premiéry nedožila. Nebudeme ale smutnit. Krásné vzpomínky přece zůstávají a otisk její tlapky bude už navždy součástí této kouzelné pohádky.

Už od malička jsme vždy měli doma nějakého psa a shodou okolností to vždycky bylo cosi s příměsí teriéra, takže na toto plemeno mám prostě slabost. Z naší rodiny cvičil zvířata pouze můj dědeček, který měl neskutečnou trpělivost. Už jako malá holka jsem viděla, jak náš pes dokáže tancovat na zadních, nosit misku a jiné pěkné kousky. Vždy na to šel po dobrém a zvířata ho milovala. Dokázal vycvičit dokonce i vrabce, který se k nám zatoulal. Chodil za ním pak jako pejsek a sedával mu na rameni.

Volba plemene byla tedy jasná. Když děti povyrostly, pořídili jsme jim dvě štěňata JRT s tím, že já s nimi budu dělat dogdancing a děti budou běhat agility. Dopadlo to tak, že obě holky kromě agility začaly se psy i tancovat, takže jsem potřebovala dalšího psa. Volba padla na PRT, protože je trochu vyšší a připadalo mi, že se s ním bude lépe pracovat (nebudu se muset moc ohýbat). Našla jsem si chovatelskou stanici, kde zbylo jedno štěně, do kterého jsem se zamilovala. Zatímco jackové to měli v hlavě celkem v pořádku, byli ovladatelní, mezi dalšími psy v pohodě, Kačenka mi to všechno vrátila… (v té době jsem netušila, že PRT je o dost vyšší level než JRT ). Byla velmi temperamentní, majetnická a měla obrovský lovecký pud. Kdejaký myslivec by po ní skočil všemi deseti, ale pro mé účely, navíc do města se toto fakt nehodilo. Navíc měla ráda svůj prostor, a jakmile ho nějaký pes narušil, okamžitě útočila (ve městě zcela běžná věc, že ostatní majitelé mají své psy na volno a nechají je chodit, jak se jim zlíbí). Na cvičáku jsme tedy začali nacvičovat ignoraci ostatních psů, vytvářeli různé situace a zhruba po dvou letech dokázala Kačenka v klidu projít kolem velkého černého psa, aniž by se pokusila ho zakousnout. A postupem času to bylo stále lepší a lepší, už dokázala psa ignorovat i v případě, že přišel přímo k ní. Těžký to bylo, ale stálo to za to, stal se z ní pes, na kterého jsem se mohla spolehnout.

Byl to nápad mojí kamarádky ze cvičáku, která moc chtěla vidět, jak takový casting probíhá a vidět pana režiséra v akci. Vzhledem k tomu, že má velké psy, přišla s nápadem, že přihlásí ty moje. Pobavila mě její jistota, že zrovna mě na casting pozvou a nechala jsem tomu volný průběh. Za týden volali z produkce, že chtějí vidět toho bílého chlupatého (nejvíc problémového jedince z naší smečky). Ale byla jsem ráda, že kamarádce splním její sen a jedno sobotní dopoledne jsme vyrazili do centra Prahy. Každého psa si pozvali na určitou hodinu, takže odpadl stres s Kačenčiným případným vrčením a šklebením se na ostatní účastníky. V tělocvičně se rozhlédla, zjistila, že je tam spousta lidí, kteří jí určitě přišli obdivovat (to mají teriéři rádi) a předvedla se v plné své kráse. Zacvičila si s každým, kdo měl zájem, zřejmě měla nějaké slovenské kořeny, protože i na povely ve slovenštině super reagovala. Za pár dní volali, že jsme ve finále a rozhodují se mezi čtyřmi adepty a máme ještě přijet.

Na video, které bylo zasláno do castingu, se můžete podívat zde:

Možná proto, že byla hodně bílá a tak nějak se k té Perinbabě, která zařizuje, aby sněžilo, hodila. Navíc byla ovladatelná, což je asi to nejdůležitější. Přiznám se, že jsem tuto volbu panu režisérovi rozmlouvala – ono točit se zvířetem není nikdy jednoduché, ale angažovat teriéra je velká výzva (navíc do hlavní role). Ale výzvy měl pan Jakubisko rád. Řekl, že když pes nebude chtít spolupracovat, on jako režisér to musí vymyslet a udělat tak, aby to klaplo. Touto větou mě přesvědčil a na spolupráci jsem kývla.

Úplně původně se měla jmenovat Fľak, ale v průběhu natáčení se jméno změnilo na Ucho. Bylo to tím, že měla jedno ucho černé, tak se tohle jméno vyloženě nabízelo.

Pan režisér naopak celé natáčení postavil na tom, co už uměla, takže jediné, co jsem jí učila, bylo tahání buřtů a balení se do spacáku. Buřty měly být původně umělé, jenže se ukázalo, že umělé buřty se na dlažbě chovají prostě uměle a nepleskají tak jako buřty „živé“. S rekvizitáři jsme se tedy domluvili, že bude jednodušší psa naučit tahat buřty pravé. Buřty byla naší úplně první scénou, měla jsem velkou obavu, jak se s tím pes popasuje. Odehrávalo se to na trhu, kolem spousta lidí, kůň, králíci, slepice a mezi tím vším měl proběhnout pes táhnoucí buřty. Zvládla to na první dobrou, navíc je to skvěle natočené – nejdřív je obraz na buřty mizející z košíku a pak teprve na psa, který je táhne. Poté skočí Lukášovi do náruče a je vidět, jak si slastně kousíček uždíbla...

To se dá těžko říct, většinou to bylo tak, že scéna, které jsem se obávala, klapla na první dobrou a scéna, nad kterou mě ani nepadlo přemýšlet, trvala dlouho… Velmi jsem se obávala scény z pohřebního průvodu. Točilo se dronem a dalšími dvěma kamerami, takže jsem mohla být přítomna pouze zamaskovaná jako smuteční host a psa jsem nemohla povelovat. Napadlo mě, že na jedné straně průvodu psa někdo podrží, já budu z druhé strany pískat míčkem, pes mě bude hledat a bude to vypadat, jakože rozhání průvod. To jsem ovšem netušila, že v průvodu bude živá hudba, takže jak pes slyšel pískání míčku, je pro mě záhadou…

No, a ta jednoduchá scéna? Například na salaši vysoko v horách si pes měl lehnout a položit si hlavu. Jak jednoduché. Kačenka si lehnout odmítla, protože jí sláma píchala do břicha. Naštěstí rekvizitáři byli připraveni snad na všechno, během deseti vteřin vytáhli odněkud pytel, který hodili pod psa, pes si spokojeně lehnul a záběr se natočil.

Nejsnadněji šly ty scény, kde Kačenka někomu trhá oblečení, to jí bavilo opravdu moc. Aby někoho omylem nekousla, kostymérky zašívaly do oblečení pískací míček a pes tím pádem věděl, kde se může bezpečně chytnout.

Ve většině filmů se v roli střídá víc psů, proto jsem moc pyšná na to, že to Kačenka zvládla naprosto sama, měla jen plyšového dubléra na náročné a nebezpečné scény.

Jediný moment na hraně bude pro diváka asi záběr, jak se chycený pes snaží dostat ze sítě. To bylo opravdu vtipné, posadili jsme jí do sítě a ona seděla a čekala, co bude. Pan režisér čekal, že se pes bude snažit dostat se ze sítě ven, ale ona prostě seděla. Takže nakonec jsem musela zapískat míčkem, aby se začala trochu hýbat a vypadalo to přirozeně.

Někomu by možná připadalo nebezpečné nahánění krkavčích bojovníků, ale zrovna tohle si pes velmi užíval a chlapci dávali velký pozor, kam šlapou.

Ostatní náročné scény byly dodělávány trikem. Trikem je například uděláno mrknutí oka i úsměv, když Lukáš odlétá pro „divoženky“ na skálu, na tom vidíte, že trikaři jsou mistři, kteří dokážou i nemožné.

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla výstavní ambice, upravovala jsem psa tak nějak nahodile. Kvůli filmu jsem jí musela udržovat stále stejně zarostlou, jen na léto jsem jí trochu „protrhala“. Navíc já prostě miluju vořechoidní psy.

V maskérně jí každé ráno dobarvovali ucho tzv. „špínou“, snášela to naprosto v pohodě.

Každý den byl jiný, ale většinou to probíhalo tak, že večer jsem dostala scénář, abych věděla, co se druhý den bude točit a promyslela jak zapojit psa. Ráno u snídaně mi pan režisér vysvětlil, jak by si to asi představoval. Psa jsme většinou před kameru dávali až na ostrý záběr, aby se neunavoval čekáním. Jediné, co jí dělalo problémy, bylo opakování scén, protože nerozuměla tomu, proč to musí opakovat, když to udělala dobře. Takže čím víc se opakovalo, tím byl pes horší. Mimo natáčení měla svůj karavan, kde odpočívala. Mojí hlavní úlohou bylo dbát na blaho a pohodu psa. Pokud jsme někdy měly volný den, šly jsme na procházku do přírody. Slovenská příroda je nádherná.

Jednoduché to určitě není, základním předpokladem spolupráce je to, že herec musí mít ke psům vztah a pes mu musí věřit. Pokud mu nevěří, spolupracovat s ním nebude.

Lukáš byl fantastický, myslím, že ta jiskra přeskočila hned ten den, co se poprvé viděli. Postupem doby mi připadalo, že ani snad nemusí mluvit a pes mu rozumí a dělá všechno, co má. Neuvěřitelný vztah mezi sebou měli, až jsem Lukášovi trochu záviděla… A možná si tak rozuměli i proto, že se narodili ve stejný den. Chápete, jaká je to náhoda, že pan režisér ze stovek adeptů vybere dva, kteří se narodili ve stejný den? U Lukáše během natáčení byla vždy na prvním místě bezpečnost a pohodlí psa, až pak teprve myslel na sebe. Tohle všechno pes cítil, a proto jim ta spolupráce šla tak pěkně.

Ano, pořídil si psa z útulku, ale v době natáčení měli doma kavalírka, takže Lukáš, co se týká psů, úplně nezkušený nebyl.

Kačenka se stala samozřejmě miláčkem všech, vnášela do těch náročných dní radost a pohodu. Každý se s ní chtěl pomazlit, vyfotit… A ona milovala všechny, vždycky když jsme se vrátily z Prahy na další natáčení, už ve vlaku přesně věděla, kam jede a na místě se se všemi náležitě přivítala. Pan Jakubisko jí samozřejmě miloval, byla podobně kreativní jako on sám, takže někdy z běžné scény vzniklo ještě něco lepšího (např. ve filmu Lukáš s Kačenkou jdou po cestě, za zády jim přeběhne smrtka a pes se na chvilku otočí – naprosto spontánní a logická reakce, která se nacvičit nedá, nebo Lukáš hodí do vody kamínek, tím měl záběr končit, ale pes tam za kamínkem skočil… A jistě by se ve filmu našlo víc takových věcí.

Vzpomínám na partu skvělých lidí, které bych bez Kačenky nikdy nepotkala, na krásnou přírodu Slovenska, kterou bych bez Kačenky nikdy nepoznala a na pohostinné a příjemné lidi.

A potom mi v hlavě uvízla ještě jedna vzpomínka. Film končí tím, jak Lukáš s Lucií přicházejí zpět ke mlýnu, kde se Lukáš narodil. Perinbaba kouzlem opraví rozbořené stavení a v tom okamžiku se k Lukášovi a Lucii řítí sněhem Kačenka. Tenhle moment jsem v kině obrečela, přesně tenhle výjev se mi totiž zdával velmi často, když moje milovaná Kačenka umřela.

Rozhodně mi tato zkušenost dala nový pohled na to, jak vlastně takový film vzniká. Dobrý film není jen o námětu, hercích atd., ale velkou roli zde hrají i lidé, jako jsou kostymérky, maskérky, rekvizitáři, stavba a další. Tihle všichni odvádějí neuvěřitelné množství práce a bez nich by film vůbec vzniknout nemohl.

Práci režiséra jsem si představovala tak, že on sedí na svojí židli, má před sebou monitor a říká lidem kolem, co a jak mají dělat. Pan Jakubisko to ale rozhodně takto neměl. Celý den byl na nohou, a když se mu scéna nezdála, šel a upravil ji, hercům sám předvedl, jak si představuje, že budou hrát, prostě byl stále v pohybu. Kdyby mu jeho žena nenosila jídlo a pití, snad by si ani nevzpomněl. Svojí vitalitou nás všechny strčil do kapsy…

Znovu bych do takového velkého filmu asi nešla, jednak žádný z mých psů by toto nezvládl, navíc jsem svému šéfovi v práci slíbila, že Perinbabou natáčení končí. Během té doby mi maximálně vycházel vstříct a ne vždy to měl jednoduché (jsem jeho jediným zaměstnancem, takže když nejsem v práci, je to dost znát…)

Ewička točila jen takový „štěk“ v seriálu „Vytoč mého agenta“, který uvidíte na Prima+ nebo na Joj zřejmě příští rok. Její hereckou partnerkou byla Zuzana Kronerová. Opět jsme měly štěstí, paní Kronerová to s Ewičkou skvěle uměla, povelovala si ji sama, protože při natáčení seriálu se zároveň točí i zvuk, takže jsem maximálně dělala posunky. Většinou jsem nemohla být ani na place (kamera snímala širokoúhle a mohla bych se odrážet ve skle), takže si holky musely poradit samy. A zvládly to na výbornou.

Trochu mě mrzí, že film nemá v Čechách příliš dobré recenze. Občas mám i pocit, že kritik viděl jiný film než já. Já viděla film s nádhernou slovenskou přírodou s poselstvím, že láska hory přenáší, a i když člověk udělá někde chybu, může ji napravit a žít se svou láskou šťastně až do smrti. A to je přece krásné, ne?

Moc děkuji za krásné vánoční povídání, přeji ti, ať se s pejsky jen a jen daří a celá naše redakce už se děsně těší do kina.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Martiny Irglové, Jakubiskofilm, Iveta Dupalová

https://www.facebook.com/Perinbaba