Pes, jehož mottem je: „Já jsem PÁN – ty jsi PÁN!“

Také vidíte krásného černobílého psa, který jako by říkal: „Pohlaď mě a pojď si hrát!“? Zdání však klame. Nejedná se o žádného domácího mazlíčka, ale o plnohodnotného loveckého psa, který je opravdu jen pro zkušené. Pojďme se tedy blíže seznámit s impozantním karelským medvědím psem, s jeho přednostmi a specifiky. Na jednu stranu pořádný „lotr“, avšak na stranu druhou pes, jehož pracovní kvality jsou možná nedoceněné. Třeba se zamilujete, anebo také ne!

Copak se asi skrývá pod tímto názvem? Hlavním hrdinou následujícího povídání nebude nikdo jiný než karelský medvědí pes, zatím u nás ne příliš rozšířený, přestože toto plemeno již brzy oslaví padesáté výročí od importu prvního jedince do bývalého Československa. A seznamovat nás s ním bude jeho dlouholetá chovatelka a dáma, která mu opravdu zasvěcuje svůj život, a to sympatická Alena Kučerová. Dozvíme se mnoho podstatných věcí z oblasti chovu i výcviku. Dostaneme třeba rady, jak na jeho výchovu nebo pro koho se tento krasavec vůbec hodí. A možná budete velmi překvapeni...

Cargo Czech Anela

Paní Kučerová, vy jste chovatelkou pro mne naprosto fascinujícího plemene, seznamte nás tedy blíže s karelským medvědím psem?

Je to hyperaktivní a uštěkané plemeno s nekonečnou vášní lovit. Pes absolutně nevhodný do bytu, jednak z důvodu svého temperamentu a také proto, že nemá rád teplo. Musí mít stále dostatek pohybu a zaměstnání! Není to plemeno pro člověka, který s ním nevyrazí často do přírody a to za každého počasí. I když má karelský pes velkou zahradu, ale nemá dostatek pozornosti a zaměstnání, vymýšlí pořád nějaké lotroviny. Velmi rychle přeleze plot, nebo se hbitě podhrabe a jde se vyvenčit sám. Rád přehrabuje celou zahradu z jednoho konce na druhý, kdo má tedy zahradu okrasnou, tak s ním asi nebude sdílet jeho nadšení. V mnoha případech netoleruje chov domácích zvířat.

Na druhé straně je neuvěřitelným parťákem, musí být pořád ve vaší společnosti. Cokoliv se dělá, rád při tom asistuje, je zvědavý a každá činnost ho moc zajímá. Nevynucuje si pozornost a zbytečně neobtěžuje. Potvrzuji to, že kareláka by měl vychovávat ten, kdo už má nějaké zkušenosti s výchovou psů. V některých případech, pokud mu třeba chceme vzít nějaký aport, sahat na ulovenou zvěř nebo mu něco vyndat s tlamy, se stává, že vrčí, to samé předvádí u potravy. Je to jeho projev nelibosti a je třeba se s ním naučit žít, některého jedince to neopustí ani ve stáří, ba naopak. Proto ho nedoporučuji jako psíka na hraní k malým dětem. Není to smečkový pes a je s ním problém, pokud jich budeme mít víc. Nesnesou se ani mezi sebou pro svoji dominantní povahu a musí být různě rozděleni, platí to hlavně u fen.

Proč nebo čím vás uchvátilo toto sice velmi krásné, ale možná trochu „komplikovanější“ a netradiční plemeno?

Plemeno uchvátilo hlavně manžela. Měli jsme chovatelskou stanici německých ovčáků. Když jsme se odstěhovali na hájovnu, tak se manžel jako myslivec rozhodl, že si pořídí loveckého psa. Ale žádné plemeno mu nevyhovovalo. Vždycky říkal, že by chtěl takového psa, který by byl všestranný se snadnou údržbou srsti, s žádnými nemocemi dlouhých uší, aby netrpěl na zimu, měl ostrost a byl vynikajících loveckých schopností. Karelák jeho požadavky splňoval, akorát se mu nelíbil ten pořád zatočený ocas na zádech, je to pro myslivost přeci jenom takové nezvyklé. Při výběru bylo hlavním kritériem, aby bylo plemeno vynikajícím stopařem, aby se nebálo, bylo vyššího vzrůstu a na první dojem budilo trochu respekt. Uchvátil ho jeho temperament a vášeň lovit. A bylo rozhodnuto.

 Afrodite a Beryl Czech Anela

Od kdy působí v České republice vaše chovatelská stanice, a jak vybíráte nové páníčky pro svá štěňata?

Prvního kareláka jsme si pořídili v roce 2004, tehdy chovatelé z Náchoda dovezli po dlouhé době do ČR z Finska velmi kvalitní fenu. Od nich jsme si pak pořídili ještě jednoho psa v roce 2005. K těmto psům jsme též z Finska sami dovezli fenu rovněž z velmi kvalitního chovu, a to od lovců ze severu. Velmi si toho považujeme, protože získat zvíře z takové linie není vůbec jednoduché. Pak už jsme si vybírali z našich potomků. Nové majitele důkladně prověřujeme. Prvním požadavkem je prostor, další dost důležitou skutečností je, aby v rodině nebyly malé děti. Kdo napíše, že je to pes ideální k dětem, tak je to jenom ten, kdo nemůže prodat štěňata a novému majiteli napovídá to, co on chce slyšet. I když výjimka samozřejmě existovat může. Hodně konzultujeme všechna pro a proti, prostě vše, co by kareláčka v jeho nové rodině čekalo. Někteří se na mě zlobí, že jim nechci prodat štěně, jiní mi naopak děkují a řeknou, že jsou rádi, že jsem je informovala, jaký také karelák může být a pak se rozhodnou pro plemeno klidnější a lépe ovladatelné. Pokud ho dáme do rodiny, kde jsou malé děti, je ta rodina smířená s tím, že pes bude vždy pod dozorem a nebudou ho mít na hraní. Upozorňuji nové majitele i na to, že nemůže být celé dny zavřený v kotci, nebo přivázaný na řetězu, neskutečně pak trpí. Nový majitel musí být člověk, který vlastně obětuje a přizpůsobí svůj život tomu karelskému, pak to funguje.

Elie Czech Anela

Majitel karelského medvědího psa musí být člověk, který vlastně obětuje a přizpůsobí svůj život tomu karelskému, pak to funguje!

Pojďme se trochu podívat do historie chovu těchto psů – kde se tady u nás vlastně vzali?

Historie je velmi složitá a špatně dostupná, a tak si dovolím vypíchnout spíše důležitá data.

• Finsko – První šlechtění karelského medvědího psa sahá do let 1917, 1920, 1934.
• 1936 – Založen první Finský klub chovatelů
• 1936 – První chovatelskou stanici NALLE založili pan Olof a Z. Berg.
• 1945 – Potvrzen název plemene a standard (12. 12. 1945).
• 1946 – Zaregistrovaní první jedinci a proběhlo konečné rozhodnutí o registraci plemene (12. 5. 1946)
• 1951 – Počet registrovaných psů přesáhl 100 jedinců.
• 1963 – Bylo zaregistrováno 1021 psů, následně se počet registrací snížil na méně než polovinu a nejnižší byl na počátku sedmdesátých let minulého století.

Jak se psala československá a později česká „karelská“ historie?

Možná nyní budete očekávat nějaké celkem nedávné datum, ale první fena karelského medvědího psa pod číslem 001 byla u nás zapsána už v roce 1969. Jmenovala se Nalle a dovezl ji pan MUDr. Bechyně, který byl mimo jiné u nás i rozhodčím na výstavách psů. Pod číslem 002 byla v roce 1969 zapsaná další fena jménem Jenny, též importovaná z Finska, dovezl ji pan Dr. Urban. Pod číslem 003 je zapsaný pes Halli Metsamichen. První vrh karelského medvědího psa u nás odchoval pan Dr. Urban v roce 1972 v chovatelské stanici Kulossari na feně Jenny a po psu Hallim. Číslo 004 – 009 měla štěňata Bars, Best, Bjorn, Bessy, Brita, Brona. Na feně Bessy a Brona Kulossari pokračoval odchov dalších potomků. Desátým psem se stal roku 1972 pes dovezený z Finska – Jerry. Pod čísly 011 – 014 byl zapsaný vrh, pravděpodobně štěňata odchovaná na feně Nalle. Matka štěňat uhynula a žádný z jejích potomků se dále nepodílel na budoucím chovu.

První chovatelské stanice karelských medvědích psů jsou – Kulossari, Černá princezna, z Břevnova, z Finských jezer, Kalevala a Vltavská perla.

Postupně byli importovaní další psi a fena. Tehdy by bývalo prospělo, kdyby někdo důsledně dohlížel na chov a povedlo se oddělit od sebe nějakou linii, aby byli aspoň částečně nepříbuzní. I na Slovensko byli dovezeni psi z Finska, ale rodokmeny kareláků ukazují, že se opakovali pořád stejné generace.

Co byste nám prozradila o současném chovu u nás?

Zastřešujícím klubem je Klub honičů (KCHH), který má podmínky do chovu pro psa i fenu stejné: známka výborná nebo velmi dobrá ve věku min. dvanácti měsíců. Od roku 2018 by měla být povinná klubová výstava kvůli zapisování plnochruposti, popřípadě kolik chybí zubů. Zpřísnily se podmínky do chovu – můžou chybět pouze dva zuby a to buď jedna P1 v kombinaci s M3, nebo jedna P2 v kombinaci s M3. V klubu je nyní šest aktivních plemeníků a osm chovných fen.

Druhým klubem je Klub karelských medvědích psů a lajky, který má do chovu následující podmínky:

1. Pes: dvě výstavy, klubová nebo SKV, jakákoliv výstava, známka výborná a bonitace – prospěl. Nebo klubová výstava známka výborný nebo velmi dobrý, libovolná zkouška, bonitace – prospěl.
2. Fena: klubová výstava nebo SKV, známka výborná nebo velmi dobrá, jakákoliv výstava, bonitace – prospěl. Druhá výstava může být nahrazena zkouškou. V tomto klubu je aktivních šest chovných psů a sedm fen.

Omezování chovnosti se zavede prakticky od roku 2018 na moje upozornění, a to právě hlavně kvůli chybějícím zubům v klubu KMP a lajky. Jinak nesmí do chovu psi, kteří mají modré oko a jinou barvu než černou a bílou. Při správném zbarvení by měl mít karelák alespoň dvě třetiny barvy černé a ostatní bílou. A samozřejmě vylučující jsou všechny další vady, které uvádí standard.

Žádný z klubů se prakticky nikdy nezaobíral chovem. Nejsou žádné záznamy o tom, kam by se měl ubírat, vady se tolerovaly a prakticky každý jedinec, který aspoň trochu připomínal kareláka, se do chovu dostal.

Chov podle mého názoru není na dobré úrovni a největším problémem jsou naši rozhodčí na výstavách. Jestliže má karelák napsáno, že má mít čtvercový formát, to znamená jak vysoký, tak dlouhý. Rozhodčí však posuzují plemeno podle krychle, bohužel, jak vysoký, tak dlouhý, a tak i široký! A to není dobře. Mockrát jsem slyšela, že je karelák správně medvědí, ale to je úplně špatně. Medvědí je název toho, na co byl vyšlechtěný, tedy na lov medvěda, ale ne, že má jako medvěd vypadat. Mnoho jedinců má přestavěnou záď, extrémně prohnutý hřbet, je zkrmený a chodí mimochodem a rozhodčí z neznalosti dávají takovým psům titul. Je to zaviněno i tím, že se na výstavě objeví jen jedno nebo dvě zvířata a rozhodčí z neznalosti, aby náhodou něco nepokazil, dává automaticky titul a já se chytám za hlavu. Překvapuje mě, že si rozhodčí v mnoha případech nepředstaví, jak by takoví kareláci, kteří sotva odchodí kruh, měli obíhat losa nebo se vyhnout v rychlosti divokému praseti. Mělo by se pořád pamatovat na to, že je to pracovní plemeno. Potřebovali bychom v každé třídě aspoň po pěti jedincích, aby rozhodčí měl možnost posoudit eleganci a pohyblivost pěkného psa s rovným hřbetem a potom bychom se snad někam s chovem posunuli. Já se budu stále držet typu, který má země původu a snad se něco změní k lepšímu.

Karelský medvědí pes patří mezi špice pocházející z Evropy. To jsou převážně psi, řekla bych domácí, tím myslím psy, kteří si skvěle hlídají domov a volání dálek a vůně divočiny jim nic neříká. KMP je ale jiný – jeho povaha je naprosto opačná? Nepletu se?

Řekla bych, že karelský pes má se špicem společnou akorát uštěkanost. Je to vynikající hlídač, hlídá ve dne v noci, nic mu neujde. Nejraději má nějaká vyvýšená místa, kde si jen tak leží a pozoruje okolí a vymýšlí, jak se dostat do těch dálek divočiny. Často houká a vyje, myslím si, že je to jeho projev touhy, jak se někde toulat přírodou. Ale dokáže být moc spokojený i v domácnosti, i on hned přijde na to potěšení poválet se doma v peřinách. Rád s vámi něco pomlsá, pohoví si u televize, přijde si i pro pohlazení, ale nijak si to nevynucuje, ani neobtěžuje. Je neskutečně čistotný, bude pro vás chodit a hlasitě se projevovat, že chce ven.

Amír od Starých dubů

Ve Skandinávii se tito psi používali k lovu především losů, jelenů, rysů a medvědů. K čemu se využívají dnes a zajímá mě také, zda jej u nás používají nějací myslivci k práci. Přeci jen je to výborný lovec, ale jeho styl je poněkud odlišný od běžně využívaných psů u nás.

KMP si našel oblibu i u myslivců v ČR, stejně tak jako na Slovensku, ve Francii, v Polsku a v posledních letech i v Rumunsku a Bulharsku. Jsem hrdá na to, že v Rumunsku byla zapsaná první chovatelská stanice karelských medvědích psů, byl tam zapsaný i první vrh štěňat, a to po naší feně Dwendě Czech Anela, nakryté psem ze Španělska. Lovecké využití oproti zemi původu je v ČR odlišné. Používá se především k lovu divočáků na naháňkách, dá se využít k lovu kachen a ostatní pernaté zvěře, dále k lovu kun a především pro svůj vynikající nos k dosledům postřelené zvěře. Jeho lovecký styl je však poněkud odlišný od ostatních u nás běžně vžitých loveckých plemen.

Zvěř vyhledává v tichosti oproti ostatním plemenům a hlásí ji štěkotem až po jejím nalezení. Mrtvou zvěř nehlásí! Je velice samostatný, nezávislý a dobře spolupracuje. Vždycky chce dodělat svoji práci, která může trvat delší čas a na delší vzdálenost a na tento styl není řada myslivců zvyklá. Pro loveckou upotřebitelnost se v ČR skládají různé typy loveckých zkoušek, bohužel ani jedna zkouška nevystihuje pravou povahu tohoto plemene, nezávislost a samostatnost. Pro toto plemeno, ačkoliv je u nás chováno skoro padesát let, nevytvořil ani jeden ze zastřešujících klubů samostatnou zkoušku. Jako nešťastné vidím současný zákon o myslivosti, který zakazuje nahánět spárkatou zvěř psům vyšším 55 cm v kohoutku. Tím je pes hendikepován oproti fenám a je pro svou výšku prakticky vyloučen z některých typů zkoušek. Plemeno, které bylo vyšlechtěno v zemi původu k nahánění velké zvěře, je u nás k tomuto lovu kvůli své výšce omezeno. Ze zákona pes, který má výšku 57 cm a je ideálním dle standardu FCI, smí v ČR pouze stopovat postřelenou zvěř, nikoliv ji nahánět. V ČR jsou zkoušky vesměs zaměřené na poslušnost psa a v zemi původu se dává důraz na samostatnost a vytrvalost.

Elie Czech Anela

 Už jsme to zde trochu nakously, jak se tedy karelský medvědí pes projevuje na lovu?

Karelský medvědí pes není smečkovým psem, který by měl s ostatními malými plemeny nahánět zvěř někam do dáli na střelce. Je to plemeno, které by mělo se svým majitelem lovit individuálně, to znamená volně se pohybovat po lese, vystopovat zvěř, tu na místě blokovat štěkotem, anebo ji nahánět na svého pána, který ji následně uloví. Na společné lovy se používá, ale velice často se řeší skutečnost, že se nesnese s ostatními plemeny u střelené zvěře. Mnohdy se totiž stává to, že malá plemena napadnou kareláka a ten se už potom v budoucnu po takové zkušenosti pouští do ostatních psů a hlídá si svou kořist. Není výjimkou, že ke střelené zvěři nepustí ani cizí lovce, pouze svého pána. Pracovně nejsou rozdíly mezi fenou a psem. Na jedné straně se toto plemeno dokáže postavit dospělému divočákovi, zakousnout lišku a na druhé straně aportovat z vody bez poškození kachní vejce. Trochu nešťastný je jeho název medvědí, kdy si řada myslivců myslí, že už podle názvu se bude v útlém věku zakusovat do divočáka. Jeho pracovní charakter je přesně opačný, je velice opatrný, obezřetný a s velkou zvěří nejde do kontaktu. Na velkou zvěř s důrazem zaútočí, dotírá na ni, ale uskočí a drží si distanc a zvěř zaměstnává a blokuje na místě svým pohybem a štěkotem. Je to víceúčelové plemeno, ale nový majitel by se měl včas rozhodnout, k čemu ho bude více používat. Plemeno má vynikající čichové vlastnosti a může být používáno jako barvář při dosledech poraněné zvěře, kdy ji dokáže s odstupem mnoha hodin vystopovat. Psi, kteří jsou převážně používaní pouze k nahánění, pak mívají s touto disciplínou někdy problémy, hledají s vysokým nosem a nesoustředí se s nosem po zemi na práci. Stejně tak je to i s vodou, plemeno dobře plave, ale majitel ho musí již v útlém věku s tímto živlem seznámit.

Když se zamyslím nad původním posláním KMP, tak z něj asi domácího mazlíčka neuděláme nebo ano? Pro koho je tedy tento pes vhodný a jak vypadá jeho výchova, či výcvik?

I když máme letitou zkušenost s výcvikem psů, stejně s nimi jezdím od malého štěněte asi tak do roka do psí školky. Nejde o nekonečné cepování v řadě, ale o socializaci, takže hlavně si zvykat na lidi a tolerování ostatních psů. Do roka a půl až dvou let je jako neřízená střela. Lítá jako Janek, hraje si se psy, vyžaduje pozornost cizích lidí. Klame tak svou povahou, a proto mnoho začátečníků říká, můj karelák je vzorný, nepere se, miluje lidi, proto se s ním také v tomto období hodně skládají zkoušky, protože je ještě tvárný. Okolo druhého roku věku by se dalo říci, že se změní ze dne na den. Přestane vyhledávat společnost cizích lidí, naopak se od lidí i odtahuje, některý by při násilném hlazení i kousl, což je problém hlavně u fen na výstavách. Přilne více ke svému majiteli, kterého prakticky respektuje jako jediného z rodiny. To může též někoho překvapit. Začne útočit na psy a přestane s těmi cizími laškovat. V poslušnosti dáváme důraz hlavně na přivolání a na ovladatelnost. Je lehko cvičitelný, až to někoho může překvapit, ale každý musí počítat s tím, že i sebedokonalejší poslušnost na cvičišti může majitele zaskočit tím, že ve volné přírodě okamžitě prožene zajíce, na přivolání nereaguje a vrátí se, až usoudí sám. Při procházkách musí být majitel srozuměn s tím, že chvíli nepostojí, neposedí, pořád prolézá nějaká křoví, jakmile něco vyběhne, hned to prožene. Pokud chodíme pouze na procházky, málokdy může být puštěný na volno, doporučuji vždy dlouhou šňůru. V našich podmínkách hrozí, že pokud prožene nějakou zvěř, skončí pod koly aut, nebo ho zastřelí myslivci z neznalosti plemene. 

 Je to pes pro toho, kdo je ochoten respektovat něco jako „Já pán – ty pán“ a spolupráci jako u nejlepších kamarádů. Kdo nemá na takového psa nervy, tak ho nedoporučuji. Je to dominantní, žárlivý a chamtivý psík, když mu něco rázně vytknu, dokáže se urazit a odejít ode mě o kousek dál, aby mi dal najevo, že to nebude poslouchat. Líbí se mi, že je takový svůj a jeho přízeň si musí člověk zasloužit. Mám ráda osobnost tohoto psa. Není jako ostatní psi, když je někdo ztrestá, ještě více podlézají svému majiteli, ale karelák ne. Pokud ho trestáte neadekvátně, je schopen na vás vycenit i zuby s varováním, že už to stačilo. Pokud je trestán neprávem, je schopen i kousnout a nemluví s vámi třeba půl dne. Proto stále zdůrazňuji, že to není vhodný pes na hraní k dětem, nenechá se tahat za nohy a píchat do očiček, jak to malé děti dělají. Je to na přístupu majitele a karelák musí být v přítomnosti dětí vždy pod přísným dohledem. Jsou myslivci, kteří chtěli dokázat, že karelského psa zlomí k obrazu svému, používají násilí nebo elektriku. Okamžitě zlomí jeho veselou, rozjívenou a kamarádskou povahu, stane se z něj velmi smutný psík bez zájmu o lov, neprojevuje ke svému majiteli žádnou radost a jenom uzavřeně přežívá ve svém světě. Je to plemeno divoké a temperamentní, ale na druhé straně, řekla bych, až přehnaně citlivé. Proto doporučuji odebírat štěňata, co nejdříve to jde, aby si nevypěstovala různé návyky, mají neuvěřitelnou paměť od mládí a pamatují si to napořád. Proto by měl každý při výběru štěněte hledět na to, jak se mají ke svému chovateli, jak radostně se projevují a hned poznáte, kdo se k nim nepěkně chová nebo je bije.

Chováme-li se k němu jako ke kámošovi, je to ten nejskvělejší parťák, holt mu musíme někdy odpustit nějakou tu rozjívenost.

Pojďme si teď trochu rozebrat, jak ten karelský medvědí pes vlastně vypadá a jak o něj pečovat?

Je to pes střední velikosti, psi můžou mít kohoutkovou výšku až 60 cm. Když ho něco zaujme, vyvine dost velkou sílu, že je někdy problém ho udržet na vodítku. Vždy kladu novým majitelům na srdce, že je třeba od mládí potírat tendence k rvačkám se psy.

Líná vždy částečně v měsíci lednu, pak před létem a většinou totálně vylíná před podzimem. Pustí všechnu srst úplně na holo a mnoho majitelů mi pak zděšeně volalo, jestli nemá nějakou nemoc, že úplně pustil srst a zůstaly mu sem tam nějaké tvrdé štětky. Obrůstá do nové srsti skoro dva měsíce. Že má srst bezúdržbovou, zase není až tak pravda, chceme-li jezdit na výstavy, tak je to docela problém trefit se tak, aby měl srst dokonalou. Měl by mít krásný huňatý límec a takovou dlouhou srst na ocase a na zadních nožkách. Jinak by měla být polodlouhá se spíše krátkou a hustou podsadou a vždy musí vykazovat černé a bílé zbarvení.

   Ax spod Sokola -                                                        Tuikku Havurinteen -

  otec Cargo Czech Anela                                           import Finsko - C.I.B.

    foto Simon Lisý

Je třeba ji celoročně pročesávat řídkým hřebenem a udržovat ji v čistotě a před výstavou doplňovat stravu o vhodné vitamíny. Karelák je takové malé čuňátko a vášnivě se pachuje, takže v přírodě si vždy protáhne límec samozřejmě v tom, co nám vůbec nevoní. Jeho srst je hustá a hladká, je to vynikající, když pracuje v lese, protáhne se i tím nejhustějším porostem a malinami, neudělá si žádný úraz a na těle nemá nic nachytaného. Netrápí ho žádné nemoci uší. Jediné, co je občas zlobí, jsou anální žlázky, pozná se to hned na srsti, má pak roztřepené, zrzavé konečky a pořád se drbe. Ošetřování proti blechám a klíšťatům beru jako samozřejmost a pokud chodí do lesa, musí být často odčervován. Na to kladu důraz. Chytá myši, potkany, hady a všechno okamžitě spolkne, olizuje zvěřinu. Za poslední dobu je strašákem pro myslivce Aujeszkyho choroba u divokých prasat. Každý musí být opatrný a pokud možno nenechávat psům divočáky olizovat, ani po nich nic sbírat, chytí-li tuto nemoc, úmrtí je stoprocentní a léky neexistují.

Také doporučuji nadmíru pohybu, zapnout na procházkách na postroj, aby byli vždy chvilku v tahu, je to dobré pro zpevnění hřbetu a nohou. Jinak si myslím, že se o něj může pečovat jako o každého jiného psíka, kterého má svůj majitel rád a rád mu dopřeje. Je však třeba dávat pozor na překrmování.

 Elie a Beryl Czech Anela

Logicky se tedy nabízí další otázka týkající se stravy. Který druh krmení preferujete vy?

Karelákům každý den vařím, aby měli krásnou srst, byli výkonní a dožili se co nejdelšího věku. Mají denně dostatek masa a přílohy včetně různých vitamínů a vápna. Neuznávám krmení granulemi, hned se to podepíše v pokročilém věku na srsti a na jejich zdraví. Máme třinácti a čtrnáctiletého psa a starou jedenáctiletou matku našich fen. Doporučuji vždy, aby aspoň do půl roku majitelé svým kareláčkům vařili, aby se jim dobře vyvíjely klouby, aby rychle nenarostli a neměli pak problém s pevným hřbetem a nohama.

Feny primitivních plemen jsou většinou velmi dobré matky, jak je tomu u vás?

Feny hárají dvakrát do roka na jaře a na podzim v rozmezí pěti až sedmi měsíců. Před háráním se v nich probouzí jejich označení, že patří mezi primitivní plemena. Není s nimi řeč, někomu se může stát, že fena na svého majitele bude i vrčet a kouká, kam by zmizela a našla si ženicha sama. Krytí u fen probíhá od 15. až do 17. dne, někdy je fena k připuštění až poslední dni hárání. Karelačky jsou vynikající matky, daly by za své potomky život. U našich fen absolutně neexistuje pustit k nim další fenu, nebo otce štěňat. V prvním týdnu musím být i já opatrná, jakmile si na ně položí hlavu, vím, že se na štěňata nesmí sáhnout. Na moji péči si postupně zvykají, ale ostatní členy jsou ochotné tolerovat až později. Říkáme jim, že jsou to vlčice, pro mě vynikající matky. Trochu hůře snáší prodej štěňat, když ubývají, začnou je bedlivě hlídat, po posledním štěněti je hledají a jsou moc smutné. Je to někdy až dojemné. Je zajímavé, že všechny feny mají po hárání po dvou měsících falešnou březost, byly by schopné okamžitě zastoupit druhou matku pečující o štěňata, přesně tak, jak je tomu u vlků. Všechny při péči o svá štěňata jim zvrací natrávenou potravu.

  Eiko Czech Anela

foto Jan Kašpárek

Musím se zeptat i na to, jak je na tom plemeno se zdravím?

Každý, kdo se rozhodne pro karelského psa, by měl počítat s tím, že se při dobré péči normálně dožívá patnácti let, ale mockrát ukazují majitelé v cizině, že se jejich kareláci dožívají i sedmnácti let. Zdravotní vyšetření jsou v klubech doporučena jako dobrovolná. Jedná se zejména o vyšetření očí, které by se ale mělo opakovat každé tři roky, pokud by chtěl mít majitel jistotu a vyšetření dysplazie, které bych já v některých případech nařídila jako podmínku k uchovnění. Protože u kareláka, na kterého jsem kdysi poukazovala s ohledem na problémy se zadníma nohama, se potvrdila dysplazie třetího stupně. A takových jedinců je více, ale kluby se brání vyšetření, mělo by být podmínkou do chovu alespoň u jedinců, kteří vykazují nějaké problémy v pohybu zadních končetin. Každý nový majitel by si měl vždy vyžádat posudky z výstav a bonitací rodičů a dbát na to, aby měli popsanou mechaniku pohybu, nejlépe však, pokud mají možnost vzít si odborníka a sledovat rodiče jak na výstavě, tak i při výběru štěněte. Vždy bych chtěla vidět matku, a pokud by to bylo jenom trochu možné, zajela bych se podívat i na otce, pokud není přímo v chovatelské stanici. To je asi největším problémem u tohoto plemene. Jinak bych řekla, že zase až tak netrpí na nějakou určitou nemoc. Často mají problém se žlázkami. Bylo by tedy dobré v rámci běžné péče, jako je česání nebo koupání, občas zkontrolovat i anální žlázky. U kareláka však hrozí úrazy všeho druhu. Je divoký a do všeho se hrne s takovým elánem, že je schopný si rozbít hlavu, vyrazit oko nebo si poranit nohy (různá rozříznutí, zlomeniny), když do něčeho vletí. Proto je třeba ho občas usměrňovat, i když ne vždy se to daří.

Dokážete porovnat plemeno například se zemí původu?

V zemi původu určitě hledí na zdraví, mají povinnost vyšetření očí a dysplazie. Vzhledem k tomu, že je používají hlavně na práci, tak věřím, že nebudou podporovat v chovu psy, kteří nemohou chodit. Samozřejmě jako všude, ne každý chov je elita, ale je vidět, že si na plemeni dávají záležet a snaží se pěstovat oproti jiným letům psy pohyblivé, štíhlejší jako je lajka a v mnoha případech hledí na zachování pracovních generací. Oproti chovu u nás, kde nejvíce škodí plemeni rozhodčí na výstavách, kteří upřednostňují psy zkrmené na krátkých nožkách s poznámkou, že karelský pes má být jak vysoký, tak i široký v zádech. Rozhodčí si totiž nepředstaví, jak by se takový cvalík pohyboval při práci v lese. Když jsme předváděli fenu dovezenou z Finska, poslouchala jsem poznámky, že tady na to nejsme zvyklí, ale v cizině byla opěvovaná a vždy dostala nejvyšší tituly.  Kdysi jsem četla na finských klubových stránkách, že karelák má mít dvě třetiny černé barvy a zbytek jsou bílé znaky. Nesmí mít velkou černou skvrnu samostatně ohraničenou po těle. Tam bych řekla, že se jim v některém chovu vymyká z ruky barva. To mě zaráží, protože když šlechtili plemeno, tak na tento znak dávali hodně důraz. Často však vidím štěňata vyloženě pruhovaná po zádech, hlavy mají celé bílé a jenom ouška černá. Stává se také, že mají na zádech velkou bílou skvrnu. Pozorovala jsem, že jakmile se dají takoví rodiče dohromady, prakticky vždycky se tam ty skvrny objevily, anebo se rozházela černá barva na pruhy, či mají do poloviny bílé zadní nohy. I mně se to jednou v chovu ukázalo. Nikdo u nás o pěstování barvy nic neví, zajímala jsem se tedy o udržení pravidelného zbarvení u border kolií. Dostala jsem cenné rady od chovatelů v Anglii. Dozvěděla jsem se, že hlava má svůj gen na zbarvení a tělo také svůj. Z toho vyplývá, že hlava má svá „pravidla“ na zbarvení a tělo také. Musela jsem kvůli tomu promyslet příbuzenskou plemenitbu, ale vyplatilo se, zbarvení se povedlo dokonalé a ještě pěkně pravidelné. Problém je v tom, že bych potřebovala pokračovat dál a v republice není pes, který by mi vyhovoval, abych mohla barvy udržovat.

Pracovní upotřebení je odlišné v tom, že na severu mají nekonečnou přírodu a tam, kde loví, nemají kareláci omezený prostor tak, jako je tomu v našich honitbách. Dává se důraz na samostatnost psa, který je vypuštěný do přírody, kde má vyhledat a hlásit zvěř. Pokud se vrací a samostatně nepracuje, není o takového psa mezi lovci zájem. U nás je tomu přesně naopak, u nás se nutí neodbíhat na velké vzdálenosti a nejlépe přiběhnout na písknutí, s čímž má karelák jaksi problém. V zemi původu řeší však vlky i roztrhání psů při lovu, takže všude jsou nějaká úskalí. Ve Finsku, Norsku a Švédsku je u karelského psa povinná zkouška. V žádné jiné zemi podle FCI povinnost zkoušky karelský pes nemá, proto k titulu C.I.B. musí vždy absolvovat  výstavy nejméně ve třech zemích a přivézt si odtud čtyřikrát titul CACIB.

Na internetu jsem viděla video, kde jezdí jakýsi vycpaný medvěd proti karelskému medvědímu psu. Napadlo mě, že se jedná asi o nějaké zkoušky povahy psa, protože videí jsem našla více. Přiblížíte mi, k čemu je to dobré?  

Vycpaný medvěd se používá jako trenažér pro mladé psy, nebo psy začátečníky. Je to zjednodušeně řečeno buď na zastrašení, aby se pes nepřibližoval blízko, nebyl drzý, nebo naopak na podporu odvahy, že se s ním odjíždí od psa. Je to trénování si odstupu od zvířete, ostražitosti a rychlého zareagování na danou situaci, když se objeví divoké zvíře při lovu. Neboť hlavní činností karelského medvědího psa je rychle zvěř obíhat a intenzivně štěkat, a tak ji prakticky znehybnit a hlavně se s ní nedostat do kontaktu. Naše kareláky učíme ostražitosti tak, že jim manžel v lese v oplocence schová do hustého porostu čerstvou kůži z divočáka a lankem tam s ní pohybuje. Když pouští kareláky, tak s tím zahýbe a oni si nedovolí vlézt dovnitř křoví a místo obíhají a štěkají. Nesmí se tento úkon dělat do nekonečna, protože karelák je chytrý a brzy by podvůdek odhalil. Je to dobré pro mladé psy, místo i pach kůže je však třeba měnit. Nikdy jim v mládí neukazuje mrtvou zvěř, ani je nebere do obůrky, kde psi štěkají na divočáka, který se vrtá v blátě a pes ho nezajímá. Je to velké riziko, při skutečném lovu se pak takoví psi hrnou rovnou na divočáka a ten je může poranit. Mají totiž návyk z obůrek, že divočáci nic nedělají. Takhle my kareláky nepřipravujeme, podporujeme v nich to, co už mají vrozené, tedy být ve střehu, proto jsme nikdy neřešili žádné poranění.

A na konec…

Své poznatky jsem vám popsala ze zkušenostní z dlouhodobého chovu a se soužití s karelskými medvědími psy, které ne vždy musí být totožné s ostatními chovateli. Vše, co dnes víme, jsme s manželem načerpali na psech, kteří mají poctivou finskou krev, tedy na syrových a soběstačných jedincích, kteří byli vyšlechtěni do drsných podmínek severských lovců. Samozřejmě lidská ruka zasahuje do chovu plemen a přizpůsobuje si je do podmínek svých zemí, kde je lov nežádoucí a prakticky z něj dělají plemeno společenské. V tom se můžou lišit názory na plemeno. Vzorným příkladem je stát Kanada, kde se tito psi hodně používají na vyhánění medvědů z měst.