Pes, kterého vyšlechtil král sám! Předkrm

Baví vás také nesmírně všechno to, co není jen „černobílé“, přesně nalajnované a má patřičnou „šťávu“ a svůj osobitý styl? Tak to vám jistě přijde k chuti i profil plemene kavalír King Charles španěl, který pro nás „uvařila“ vám všem dobře známá Míša Čermáková, a který budeme postupně a po částech „okoštovávat“ celý měsíc. Tak si nechte chutnat!

„Jé, maminko koukej, to jsou krásný pejskové, takový ušatý!“ „To jsou kavalírci, Simonko, až budeš chodit do školy, tak třeba také jednoho takového budeme mít doma… Dobrý den, může si je dcera pohladit?“„Jasně, že může, moji kavalíři jsou z lidského obdivu naprosto nadšení a nakonec já taky…“

Kde jsou ty doby, kdy jsem se v parku dozvídala, že mám jezevčíka kříženého s pekinézem nebo kokra s mopsem... Ačkoliv ten mops sedí, protože je v genech mých milovaných kavalírků zcela jasně detekován.

Kterak já jsem ke kavalírovi přišla…

Patnáctiletý Almsbury Zlatý kavalír v úžasné kondici

V roce 1987 jsem si pořídila svého úplně prvního kavalír King Charles španěla. Ne pro ten jeho dlouhý název a šlechtický titul, kterým se dodnes pyšní, ale proto, že splňoval moji představu o téměř dokonalém rodinném pejskovi, který se tak moc podobal mým milovaným kokrům, ale neměl ten jejich uminutý lovecký pud a schopnost zmizet na tři hodiny v lese. Lindička (černá kokřice) mojí kámošky Zuzky mě z bezbřehého obdivu ke kokršpanělům jednou pro vždy vyléčila. Ono také hledat v říjnu v lese psa celé odpoledne není právě hitparáda; a to jí tenkrát bylo už čtrnáct. Předpokládám, že být Linda o deset let mladší, naháníme ji dodnes.

O kavalírerch, jako rase, jsem se dozvěděla v roce 1986 z televize. V nějaké besedě o psech vyprávěli o plemeni tehdy u nás ne moc známém a ukazovali tam velmi zdařilé obrázky. Živé pejsky neee, na to byla tehdejší televize moc svázaná tradicemi. Pes do studia? Ani omylem... Dnes, stejně jako v 16. století mohou kavouši téměř všude a neznám lepší malé canisterapeutické plemeno, než jsou oni.

Moje představa byla naplněna bezezbytku! 

Okamžitě jsem se „vizuálně“ zamilovala a začala shánět informace o těch zajímavých pejscích, kteří mají uši skoro tak dlouhé, jako je jejich jméno, ale překvapivě je skoro nikdo neznal. Wikipedie ani Facebook tenkrát nebyly, tak jsem se rozjela na výstavu konanou v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (rozumějte, na výstaviště do Holešovic) a tam jsem si našla kruh, kde se kavalíři vystavovali. Moje představa byla naplněna bezezbytku a já jsem naprosto propadla „pejskům, které vyšlechtil sám král“, ale především jsem se zamilovala do rezavého šampiona, který se jmenoval Bern z Hradu Pravda. Můj původní plán mít doma štěně v barvě blenheim (hnědo-bílá) byl okamžitě změněn na jakékoliv štěně kavalíra, ale hlavně HNED!

Nebylo to hned, ale až asi za tři měsíce a nebyl to zrzek, ale syn toho „pana Božského“ z výstavy v kožichu barvy black and tan. A tak začal můj život s kavalíry po boku... A dodnes ani na okamžik nelituji. Jsou fakt skvělí!

Božínku, to je peklíčko…

„No a pak přijde ze školy dcera a ta vystřídá venku syna, pak mám službu já a nakonec manžel, ten je s ním v parku tak do půl desáté večer...“ Paní „Baxová“ zamilovaně přihlížela, jak se její malamut válí v minikupičce špinavého sněhu nahrnutého k okraji pěšinky. Právě nám popsala, jak v zimě tráví její rodina den. Od půl druhé do půl desáté je Bax venku, protože zatímco v létě leží za gaučem a sotva funí, s příchodem chladných dnů ho doma neudrží ani párem volů.

Božínku, to je peklíčko. Pročpak si rodina žijící v paneláku uprostřed Prahy pořizuje saňového psa? To mi prostě hlava nebere. Je zajímavé, kolik velkých a samozřejmě i patřičně nešťastných psů bydlí v naprosto šílených podmínkách. Novofundláci v garsonce ve třetím patře bez výtahu, lovečtí psi, kteří mají hlasitý projev přímo ve standardu, obtěžují okolí řevem v satelitním městečku nebo kavkazský ovčák trpící na zahrádce 6 x 5 metrů přímo uprostřed vesnice... Ti všichni pejskové mají společného jmenovatele: „Nám se to plemeno strašně líbí, víte?“

Je zajímavé, že nikoho nenapadne vzít si na jogging maltézáka nebo pekinéze, ale naopak, tedy obrovské plemeno ubytovat v mini prostorách, to je na můj vkus situace až nechutně častá.

Kavalír je tak trochu univerzální

Tímhle proslovem jsem si jednak ulevila, a jednak si připravila „oslí můstek“, abych vám vylíčila variabilnost mých milovaných kavalírů. Oni jsou totiž tak trochu univerzální. Už jejich velikost (okolo 32 cm v kohoutku) a váha (6 – 8... no, dobře, tak až 11 kg) je řadí mezi plemena takříkajíc všestranná. Krásně zvládají pohyb v členitém terénu, jsou nadšenými plavci (vždyť to původně byli lovečtí pejskové), milují sporty typu agility, coursing nebo dogdancing, ale stejně tak jsou spokojení na gauči u televize, tedy po odbahnění a usušení po nějaké obzvlášť vydařené procházce. Jak říkala chovatelka mého prvního kavalíra, paní Jiřina Severová: „Kavalír je doma povaleč a venku sportovec!“

S vámi půjde do všeho!              

Někde jsem četla, že neexistuje pes vhodný pro každého člověka a s tím bezezbytku souhlasím. Kavalíři nejsou ostří hlídači (ačkoliv zloděje by nejspíš umazlili k smrti), nehodí se pro bullsporty ani pro flyball nebo frisbee, na to mají krátký nos a nevhodnou tělesnou stavbu, ale jinak s vámi půjdou do čehokoliv... Všimli jste si? S VÁMI!!! Kavalír nesnáší samotu, nenávidí chvíle, kdy nemůže být se svými lidmi. V klidu sice přespí dobu, kdy jste v práci, ale s příchodem prvního člena domácnosti už chce být ve středu dění. Je to skvělý společník, klidný spolupracovník a jedinečný průvodce kamkoliv – neudělá vám ostudu v dopravním prostředku, v hotelu, na pláži nebo na promenádě; bohudík už dnes mohou vychovaní pejsci všude, jen musíte počítat s tím, že ho na všechny tyto aktivity budete muset napřed trochu připravit.

Má lásku v genech vtištěnou!

Na obrazech starých mistrů jsou k vidění rozdílné typy kavalírů. Ti malí „na klín“ i ti větší „na koberec“. Myslím, že můžeme dávným anglickým chovatelům poděkovat, protože kavalírek si z loveckých předků zachoval pohyblivost a chuť se svým pánem spolupracovat, a k tomu má v genech vtištěnu lásku k lidem a touhu s nimi sdílet chvíle radostné i ty druhé. Dobrá, nemá vysokou pracovní inteligenci, to tedy opravdu ne, ale emoční IQ je u něj velmi vysoké.

A nyní se můžete těšit na hlavní chod. Už se pro vás vaří…

Loreen Prokopská hvězda

Foto: Michaela Čermáková, Zuzana Nováková, Luděk Novotný, Libor Král, Mgr. L. Blachová

www.zlaty-kavalir.cz