Pes, který bude vždy po vašem boku!

Briardi nás provází již čtvrtým týdnem. Ať patříte, či nepatříte mezi „fanoušky“ tohoto plemene, určitě si nenechte následující rozhovor ujít. Nejenže se seznámíme se sympatickou a dlouholetou chovatelkou Naděždou Střalkovou a jejími psy, ale také se dozvíme mnoho zajímavých věcí jako například, jak je to s šedými briardy, paspárky nebo třeba se zrzavou srstí u černých briardů. A nejen to...

Naděžda Střalková své psy opravdu miluje a rozumí jim. Ostatně povídání s ní nejen o psech z její chovatelské stanice Nadina-sis bylo opravdovým zážitkem. Člověk si říká, že je skvělé vědět, že jsou mezi námi stále lidé, kteří se ke psům takto staví. Pojďte se tedy s námi ponořit do krásného vyprávění o briardech...

Naďo, vy jste se psy od svého útlého dětství, ale pokud vím, briard přišel až v pozdější době. Jak to bylo?

Briard byl má psí láska na první pohled. Nebyla to moje první zkušenost se psy. Asi jsem se narodila jako „psí dítě“. Milovala jsem každého psa, kterého jsem potkala, jezdili jsme hlavně ke známým, kteří měli psy. Hltala jsem literaturu o psech, byla jsem okouzlena „Bílým tesákem“, vzhlížela jsem ke psům, kteří vyhovovali mé představě vlka Akély.  Mým prvním „papírovým“ psem byl vlkošedý německý ovčák Amur, byl to pro mne dárek k narozeninám, a prožili jsme spolu spoustu dobrodružství. Na vysoké škole nastala s pejskařinou delší pauza, narodil se syn a času moc nezbývalo. Později, když jsem končila školu a blížily se státnice, padla otázka, co si za úspěšné studium přeji. Přece psa! Hledala jsem tedy velkého psa elegantního vzhledem, s dlouhou srstí, a také psa, se kterým by se dalo chodit na dlouhé vycházky a i cvičit. Na své první výstavě v Ostravě jsem zahlédla rezavého psa mohutného vzrůstu s dlouhou srstí a bylo to jasné. Začala jsem pátrat, briard má mimochodem i zajímavou historii, a s postupným seznamováním se s plemenem jsem čím dál tím jasněji věděla, že je to pes, kterého jsem si vysnila jako přítele a ochránce rodinného krbu – briard je pes inteligentní, vyrovnaný a přitom veselý a hravý. Pes, kterému svěříte svůj život a zároveň i skrytá přání, pes, který vás prostě nezklame v dobách zlých i těch světlých, vždy bude stát po vašem boku jako věrný a oddaný přítel.

Moji první briardi Arrow a Consuela Vigo

Krásně jste to „řekla“ a který byl tedy ten první vysněný briard?

Když jsem se rozhodla, zbyla jen otázka odkud. A další kolo zjišťování. Padla volba na vrh, který se plánoval na Slovensku, mimořádně slibné spojení. Chovatel MVDr. Vigaš mi z počátku nedával naději na štěňátko, byla jsem podezřelá svými „výkony s německým ovčákem“ a do chovatelského plánu a ideálu majitele briarda pana doktora jsem nezapadala. Přimluvila se ale za mne přítelkyně MVDr. Danica Stržinková, tehdy hlavní poradce chovu na Slovensku a bylo rozhodnuto. Aspoň jsem si to myslela. Jela jsem si pro černou fenku a přivezla jsem si plavého psa. „Sam“, oficiálně Arrow Vigo byl zhmotněním mého snu o briardovi se vším, co k tomuto plemeni patří – impozantní, hrdý, a dominantní pes se skvělou pracovní povahou, poslušný a skvělý kamarád mému malému synovi, osobnost s nádherným srdcem, krásný i svým nadčasovým exteriérem. Postupně od prvních vítězství na krajských výstavách a zkoušky ZM jsme se dopracovali přes Klubové vítěze na speciálních výstavách ke Světovému vítězi a zkoušce IPO3. Byly to nezapomenutelné časy denních vycházek a častých tréninků s malým dítětem v kočárku nebo v krosně na zádech. Sam byl první a pak následovala řada dalších skvělých briardích osobností s vlastním kouzlem a dalšími a dalšími zážitky nejenom mými, ale vlastně celé naší rodiny.

Věnovala jste se sportovnímu výcviku s německým ovčákem, pak přišla náročná pauza a po ní briard, se kterým jste také úspěšně pracovala a k tomu přidala i výstavní úspěchy. Jak se vám s ním pracovalo?

Sportovní výcvik na svazarmovských cvičácích byl dříve v osmdesátých letech jedinou alternativou vyžití se psem (kromě loveckých psů a dostihů chrtů). Briard byl zařazen mezi „svazarmovské“ psy, na cvičácích byl i často zastoupen, tudíž cvičit s briardem byla jakási logická volba kynologie. Briardi měli blízko k obranám – byli to psi temperamentní, rádi cvičili i poslušnost – jsou to psi hraví a práce chtiví. Problémem byly stopy a pachové práce vůbec – to ale není vinou psů. Po letech práce a výcviku s nimi jsem došla postupně k jinému přístupu – briard není „slepě“ poslouchající a podřízený pes. Briard je inteligentní, trochu svéhlavý psík, a hlavně je to partner ve hře. Pro briarda musí být práce motivující, zábavná a na úrovni rovnocenné komunikace s psovodem. Odměna je pak pro obě strany stejná – efektně vypadající cvik s maximálním temperamentním výkonem, provedený hravě a lehce (i když s určitými nepřesnostmi). To je prostě briard.

Léta zkušeností v práci se psy mne naučila trpělivosti a vedla k poznání, že speciálně v kynologii a chovatelství sám člověk nic nezmůže. Spolupráce se zkušenými a vstřícnými lidmi a konfrontace jejich zkušeností s mými, postupná aplikace těchto pravidel na specifickou povahu briarda, je jedinou cestou k nádhernému soužití se psem. Akceptování rozdílných osobností psů, pečlivě a citlivě volený přístup, individuální plán výchovy, jsou jedinými způsoby jak s briardem dosáhnout ve výcviku úspěchu. 

Každému psu u nás je věnována od narození maximální péče – k ní patří starostlivost a vlídná péče od nejmenšího štěněte – po narození nesmí zkušený chovatel opomenout fázi vtiskávání, od prvních krůčků přes složitou fázi socializace – hry, střídání psích a lidských kontaktů, střídání podnětů, prostředí…Měla jsem vždy to štěstí, že si jednotlivé psy „formuji“ od počátku – vlastně od jejich narození. Štěněčí období je období psího dětství a základní výchovy, s cíleným výcvikem začínám až kolem roku. Takže dnes mám postupně se psy složeny zkoušky poslušnosti, speciální zkoušky ve třech zemích Evropy – vytrvalostní, výkonnostní, canisterapeutické, speciální až do výše 3. stupně (IPO3, PT3, SPr3, FPr3 apod.) A jejich počet již dávno překročil číslo osmdesát.

A jak byste popsala svůj život s briardem?

Briardi jsou úzce spjati s mým životem již dvacet pět let. S určitou hrdostí dodávám, že máme doma již třetí až pátou generaci mých vlastních odchovů. S uspokojením vnímám, že nejen můj život je o spoustu zážitků bohatší, ale na psech samotných je vidět pokrok ve vnímání a myšlení. Psi žijí s námi celých dvacet čtyři hodin. Jsou s námi denně v bytě, na zahradě, i v noci v ložnici. Jezdíme se psy na výstavy, různé srazy a výlety. Psi s námi vyjíždějí na dovolené po celé Evropě. Bydlíme v hotelích, střediscích.

Smečka Nadina-sis 2011

Jsou to společníci na každém kroku a v každé minutě našeho společného života. Měla jsem za ta léta nesmírnou výsadu sdílet svůj čas s řadou psů a v posledních letech hlavně s briardy. Mým životem a těsnou blízkostí jich prošlo již třináct, z nichž osm stále žije.

Desítky štěňat mají to štěstí, že je „adoptovaly“ skvělé rodiny (aspoň doufám). Většina nových majitelů udržuje se mnou stálý kontakt, sdílíme spolu slasti i strasti psího života. Z některých kamarádství se vyvinulo nefalšované, desítky let trvající přátelství.

Arrow Vigo

A když byste nám měla vaše psy popsat jednotlivě, jací jsou?

Nezapomenutelný a jedinečný zůstane navždy náš Arrow – náš první Světový vítěz z roku 1991 a pes, který s hravostí složil po roce lenošení a týdenní přípravě IPO3. Neskutečně přátelská byla Consuela. Jako nejvýraznější a nejsilnější psí osobnost se do mé mysli zapsala Asquith. Její sestra Acetrix byla tolik povahově jiná, byla to malá a svéhlavá princezna, která naši rodinu a přátele dovedla k druhému Světovému vítězství, tentokrát v řadách juniorů – rok 1996 v Budapešti. Bead Lilac byla fena zvláště svobodné a nezávislé mysli, naučila mne vytrvat ve chvílích nerozhodných, protože jen cílevědomost a píle přináší úspěch a ocenění – získala mimo jiné vítězství na Evropské výstavě v Paříži. Jean d´Arc byla fena neuvěřitelně laskavá ke psům, zvláště štěňatům a hlavně k lidem – její hravá vítězství na klubových a speciálních výstavách již ani nepočítám, potrápila mne hlavně na trénincích stop (trvalo mi velmi dlouho, než jsem přišla na skvělou motivaci ke stopování a odměnu – stopovali jsme na smažené krevety). Dnes nejstarší je Kennedy – to je skvělá pokračovatelka mé linie ve třetí generaci. Zapsala se do mého srdce svou neustále dobrou náladou, zažily jsme spolu nejen „útrapy“ výcviku (figurant vzdálený více jak dva metry byl opomíjen a naprosto nezajímavý, figuranti nad ní zlomili již hůl, ale citlivý přístup našeho výcvikáře Jardy a poznání zátiší briardí duše pomohly složit hravě i ZVV1 a také další zkoušky), ale i cenná a nezapomenutelná vítězství – Vítězství na UEBB (speciální evropská výstava briardů) v roce 2008, Vítězství s velkým „S“ na CRUFTS i Světové výstavě v roce 2009. Je s námi již třináct let a její blízkost dodává každému mému dni smysl.

 
Acetrix Nadina-sis

Asquith Nadina-sis

Kennedy Nadina-sis

Neteř Kennedy Naomi je nejen juniorskou Světovou vítězkou, ale i vítězkou UEBB z roku 2010, dnes již veteránka s úžasným espritem a vůdčími schopnostmi.

Panthere

Můj druhý briardí pes Panthere oslňuje již sedmým rokem svou překrásnou a ryzí psí duší – je něžný k malým psíkům a štěňatům, je nekompromisní na obranách (loni jsme složili IPO3, má složeno celkem dvacet pět zkoušek a další máme v plánu). Miluje stopování. Je úžasný kamarád k dětem a skvělý vůdce naší smečky. Je to taková „renesanční briardí osobnost“.

Tiffany Nadina-sis

Naprostým unikem mezi mými černými briardy je Tiffany, výrazná svou povahou i plavou srstí. Nedá se přirovnat k žádnému psu – je svá každým okamžikem, překvapuje mne svou absolutní nezávislostí k okolí a upřímnou oddaností k mé osobě.

Vamp Segan Nadina-sis

Naše mladé feny přicházely postupně a každá z nich je jiná, i když Scout, Saari a Vamp jsou polosestry. Tam, kde vyniká svou milou a vždy dobře naladěnou povahou Scout, je bláznivá Vamp jejím opakem – je divoká, upřímná ve svých projevech a nebezpečná ve své rychlosti reakcí. Saari je rozvážná mladá dáma, která nechává prostor pro svou přirozeně temperamentní povahu a svou přízeň věnuje jen těm, kteří ji momentálně rozmazlují.

Whitney Nadina-sis

Nejmladší Whitney je kombinací všech kladů i neřestí briardí povahy – je to neotesaný briardí drahokam, který si každého získá svou veselostí a dětsky milým kukučem. Dovede se mile přitulit a v tom okamžiku jí problesknou očkama čertíci – a to už vidím, jak bezelstně odebírá ze stolku tužku, aby ji do poslední třísky obratem tří sekund rozkousala.

O´Remington Nadina-sis

Za své považuji i další psy, kteří od nás pocházejí. S velkým zadostiučiněním sleduji skvělé kariéry jak výstavních, tak chovných psů – za všechny O´Remington, Světový vítěz z roku 2011, druhý nejlepší pes na CRUFTS, letos dokonce i jeho syn CRUFTS 2018 vyhrál. Skláním se před výcvikovými úspěchy dalších úžasných briardích osobností, obdivuji vytrvalost a píli jejich majitelů – za všechny Navajo (mimo jiné zkoušky složil i IPO3), Paris (největší úspěch poslední doby – zkouška ZVV3), Rescator, Sherlock (skládá zkoušky jak na běžícím pásu – IPO3 i pastevecké), Unique Via, Umatilla, na své minuty slávy čekají i mladičké Vamp a Vanesse, stejně jako Vainquer.

Nejsou to „jen“ úspěchy ve výcviku, téměř všichni tito psi jsou nositeli titulu Interchampion – ať už C.E.I., tak C.I.B. (či obojí).

Prostě naši psi jsou téměř po celém světě a dělají mě i svým majitelům neskonalou radost.

Každý pes je pro svého majitele samozřejmě jedinečnou osobností a každý je naprostým originálem, ale… Kdybyste si však měla vybrat jen jednoho jediného, který prošel vaším životem a nesmazatelně se vám do něj zapsal, který by to byl?

Má odpověď je jednoznačná – všichni jsou briardi a všichni jsou jedineční! Nedá se zapomenout na jejich okamžik narození (když se např. narodila Jean d´Arc, věděla jsem, že je to ta fenka pro mne, stejně tak i Tiffany, byla zvláštní a jedinečná již při narození a byla prostě jen a jen moje). Stejně tak chvíle bolesti a těžkého rozhodnutí v okamžiku jejich odchodu.

     
V posledním vrhu, který jste u vás měli, jsou oba rodiče úspěšně vedeni jak po stránce výstavní, tak i po stránce pracovní. Například matka má tuším čtrnáct zkoušek. Je pro vás důležité, aby rodiče štěňat měli i nějaké výkonnostní zkoušky? A proč?

Nejde o zkoušky, které má pes složeny, jde o chuť k práci a o podporu vloh k všestrannému využití psa. Čím má pes zkoušek více, tím je spektrum vlastností více zviditelněno. Necvičím se psy jen pro radost ze zkoušky, ale pro radost z práce. Má to být v prvé řadě zábava pro psa, rozvoj jeho osobnosti. V poslední řadě je to pak výkon, který nám zhodnotí rozhodčí ve výkonnostní knížce.

Vybírám krycí psy hlavně podle povahy – v zahraničí se se psy zas tak necvičí. Ať je to Světový vítěz nebo neznámý mladý pes, všímám si hlavně povah, v povaze sleduji ochotu psa k činnosti, jeho vazbu na majitele a schopnost spolupracovat s člověkem. Vazba na člověka odráží mnohé. A že se vyplatí stavět povahu jako prioritu v chovu – vracejí se ke mně chovatelé, kteří mají z mé stanice psy již podruhé nebo potřetí. Čekají na štěňata z určitých spojení, preferují jisté typy povah. Neboť vědí, že mít šampiona je hezké, ale mít přítele pro radost o do nepohody je životní výhrou.

“Mít šampiona je hezké, ale mít přítele pro radost a do nepohody je životní výhrou!„

Základem chovu je matka – vyrovnaná a přátelská povaha je u mých fen důležitou devizou pro povahy štěňat. Matka předává vše v genech, ale formuje i povahu štěňat od prvních dnů. Pokud je fena-matka milá k lidem, k jiným psům, není nervózní, projeví se to hned na štěňatech.

Další mou zkušeností k nezaplacení pro odchov a povahy štěňat je chov psů od prvních dnů ve smečce. Samozřejmě první dny fena rodí a stará se o štěňata v klidném místě domu, od zbytku smečky je však neizoluji, ba naopak. Psi se u nás pohybují za mé přítomnosti v celém bytě, polehávají i kolem pelíšku s fenou se štěňaty. Kontakt je těsný, ale péče o štěňata a jejich výchovu v útlém věku spadá pod pracovní náplň celé smečky. Pohyb a hry na zahradě s odrůstajícími štěňaty je na denním programu.

Pořádám také s přáteli tábory a výcviková soustředění – tato setkání mají význam pro lidi (výměna zkušeností a konzultace jsou stejně jako sledování trendů v kynologii nutné), ale hlavně pro psy – jejich socializace od útlého věku na obdobných akcích je obrovskou posilou charakteru a pomocníkem výchovy. Jde mi o to, aby briard byl všestranně vyrovnaný, svou spoluprací s majitelem spokojený a přinášel své rodině jenom radost. To je trénink nejen pro psy, ale i pro jejich majitele.

Vaši psi si vedou velmi dobře na poli výstavním, ale i zkouškovém a to hned z více kynologických sportů. Dají se to vůbec výstavy a sport nějak rozumně skloubit?

U málokterých psů jde mluvit o výstavních a pracovních liniích. Není to možné kvůli zachování pestrosti genů v populacích jednotlivých plemen. Podmínku širokého a pestrého spektra genů splňuje dnes jen německý ovčák. Briard je pes velmi specifický tím, že ochota k práci je mu vrozená a je jen na majiteli, jak svého psa a jeho všestranný rozvoj podpoří. A pokud páníček věnuje srsti svého psa alespoň základní péči, není důvod ze svého programu vyloučit ani výstavy. Pro výstavního jedince by délka srsti neměla být prioritou (to si bohužel mylně někteří majitelé vykládají), pokud je rozhodčí specialista, rozhoduje celkový typ, harmonie jednotlivých znaků, projev psa a kvalita srsti (briard má mít tzv. kozí srst) apod. Tak to aspoň já, jako dlouholetý rozhodčí, chápu a prosazuji.

Co vás osobně s briardy nejvíce baví?

Tady bych navázala na vše, co jsem výše o briardech napsala. Především to, že naši psi jsou v naší rodině jako členové, program naší domácnosti je jim přizpůsoben a oni nám to oplácejí svou pozorností a neustálým projevem lásky a sympatií. Nemusíme dělit čas na čas věnovaný výcviku a čas výstavní. Cvičíme denně, v malých etapách a vše za dostupných okolností – využívám parkovišť nákupních center k procvičení cviků poslušnosti, trávníky parků v denních i nočních hodinách na stopování. Psi stopují a cvičí na farmě vedle výběhů ovcí, koní a kraviček. Psi si vodíme občas i do práce – odtud název „pracovní“ pes – chodí s manželem do kanceláře. Pracuji ve školství a je pro mne velmi zajímavé pozorovat ty největší třídní rošťáky, jak zpozorní a zjihnou, když se objeví ve třídě takový padesátikilový pes. A přínos společnosti psa u postižených dětí je kapitolou samou pro sebe. Briard dovede udržet pozornost při správně vedené výchově za všech okolností a ve všech prostředích. Jsou to prostě psi pro život.

Jaký pejskařský či chovatelský úspěch považujete za ten nejlepší?

Mohla bych jmenovat a znovu se vracet k jednotlivým výstavním úspěchům (máme pět Světových vítězů, 2x Vítěz UEBB, opakovaně Vítěze CRUFTS ve třech generacích), mohla bych vyčíslit počet složených zkoušek… Máme odchovány desítky štěňat v celém světě…

Mým obrovským „vítězstvím“ ale zůstává samotný život s briardy, jejich každodenní společnost a to, že celá má rodina tomuto kouzlu propadla. Briardi jsou velkou láskou celé řady mých přátel a také přátelé, kteří mají i jiná plemena, tak pro neopakovatelnou atmosféru našich setkání s námi na společné akce jezdí již řadu let a spolu si navzájem fandíme. Je to vzájemná náklonnost, která byla na svazarmovských cvičištích dříve samozřejmostí, dnes podporu a přátelství v kynologii hledáte s lupou.

Zajímal by mě váš názor. Myslíte, že by měl každý briard složit nějaké sportovní zkoušky? Protože původně se přece jedná o pracovní plemeno?

I když počet zkoušek není tak důležitý, briard po práci přímo volá. Briard vyžaduje činorodost. A proč tuto touhu a jeho poslání nezavršit nějakou zkouškou? Cvičit se dá vždy a všude. Ať odborník posoudí, na jaké úrovni „souhry“ člověk a briard žijí. Čím více zkoušek pes má, čím je spektrum zkoušek širší, tím to vše podává svědectví o bohatosti dovedností psa podpořené geny. Dnes je paleta zkoušek nesmírně pestrá a každý si svůj směr jistě najde.

Koukat na zkoušky se vyplácí. Např. při posledním krytí jsem si vyhledala temperamentního psa, který vyniká ve stopování a již ve věku dvou let měl složeny tři stupně (ze čtyř) stopařských testů mantrailing. Je také úžasným aportérem. Již při první návštěvě při krytí mi nosil hračky a aportíky, vydržel si takto hrát celé hodiny. Matka štěňat má také po své matce nadšení pro stopování, podává i přes dlouhé pauzy v tréninku stabilní výkon, v nové sezóně navazujeme tam, kde jsme před několika měsíci skončili. A štěňata?  Jsou to vrození stopaři, jsou nadšení z každého tréninku, těší se z každé hry a klacíky, plyšáky nebo činky nosí sami od sebe.

To jsou přirozené projevy briarda.

Dnes je „módou“ se psy cvičit od raného mládí. Na internetu vidíme stovky videí, kdy s malými štěňátky převážně maliňáky a ovčáky chodí za pamlsky u nohy, dělají polohy atd. Asi ne každé plemeno zvládne takto pracovat od dětství. Jak jsou na tom briardi se zátěží a dá se s nimi od malička cvičit, či potřebují začít spíš pozvolna?

Vysloužila jsem si mnoho konfrontací se zastánci konzervativního výcviku. Myslím si, a praxí to mám odzkoušené, briard potřebuje ke všemu dozrát, osobnost se v něm buduje pomalu, potřebuje jen usměrnit a podpořit. Osobně briardy do roku „jen“ vychovávám – budujeme hravost a radost ve cvicích vyžadujících temperament – např. aporty, základní poslušnost – přivolání. Bez drilování přesnosti plnění. Pokud např. přivolám psíky za ranní patnácti minutovou procházku desetkrát a štěně přiběhne, nejdříve se smečkou, pak samo na první zavolání s radostí a za každých okolností, vím, že i když nedosedne přede mne pod úhlem devadesát stupňů, nebudu si muset lámat hlavu pak při přípravě na zkoušku a pár týdnů před testováním vše „jen dopilujeme“. Briardovi se drilování příčí a nucení do přesnosti cviků u mladého psa vyvolá bariéru nezájmu a znechucení.

Protože briard je pes velmi aktivní a temperamentní, také jeho kostra se vyvíjí déle než např. u NO, neschvaluji ani nácviky obran. Obrana a její cviky vytváří na psychiku psa a i na jeho kostru nepřirozený tlak, který ne každý zvládne. Nesprávně vedený nácvik obrany může briardovi v raném věku spíše ublížit a vést k projevům nezdravého sebevědomí a agrese.

Zato stopování je disciplínou označovánou za královskou právem. Pro briardy je opravdovým požehnáním. Při podpoře zájmu o stopy piluje psovod sebevědomí psa ruku v ruce cílením pozornosti. Nemalým plusem je upevňování důvěry a vzájemného kontaktu pes-člověk. To ale vyžaduje velmi citlivý přístup a aspoň v počátcích vedení a rady zkušeného výcvikáře. Je to nejsložitější „překlad“ do psí řeči: naučit cíleně psa využívat k práci to, co mu dala do vínku příroda a bez čeho by psovitá šelma nepřežila – čich.  Výhodou stopování je to, že tuto činnost může psovod s psíkem cvičit často a od nejútlejšího věku.

Nejsem chovatelem ani majitelem briardů a tak jsou mé znalosti dosti omezené. Na vašem webu jsem našla zmínku o šedých briardech. Mohla byste nám to nějak přiblížit?

Tady se dostáváme do problematických vod genetiky chovu. U briardů se dědí základní zbarvení srsti podle přítomnosti jednotlivých genů. Ty jsou, zjednodušeně řečeno „namixovány“ v určitém poměru dominance (silný gen) a recesivity (potlačovaný projev genu) a v určitých „sadách“. Převládá-li gen se silnou převahou, rodí se černý jedinec, setkají-li se geny v alelách recesivních, narodí se plaví. V této skupině genů zodpovědných za barvu jsou přítomny alely nejen pro základní barvu, ale také ty, které určují sytost či řídnutí barvy.

Šedí briardi (označování jako šedí nebo modří, někdy i stříbrní) jsou velmi diskutovaní, jen velmi málo chovatelů se vůbec této problematice věnuje. Zkušenosti ukazují, že šedá barva s sebou může nést i jistá zdravotní rizika. V USA se geneticky briardi testují, a pokud je zjištěna přítomnost šedého genu, chovné použití těchto jedinců je značně omezeno kvůli vztahu k onemocněním např. trávicí soustavy, kožním problémům, někdy jejich srst postrádá délku a hustotu apod. Rozlišujeme již od počátku šedé briardy narozené jako černé a postupně věkem světlající až do šedé (mívají většinou tmavé sliznice a tmavé oči) - jsou vystavováni ve třídách s černými briardy, a šedě narozené, tzv. modré, (mívají světlé sliznice a světlé až žluté oči, což je u jiného zbarvení vylučující barva) – jsou vystavováni s plavými. První zmínka o šedém briardovi je zaznamenána, pokud je mi známo, v roce 1926, pes Ursus de Briange, podle dochovaných zpráv to byl šedý pes s hnědýma očima. Tuto barvu vede např. ve Francii chovatelská stanice des Montsd´enCrouzille pana Passebosc (měli jsme i v Čechách pár potomků z této linie, v současnosti je i můj pes přímým potomkem otce z této stanice nesoucí šedý gen).

Šedá není žádný módní výstřelek, je to přirozené původní zbarvení (ostatně jako u jiných plemen). Šedí se rodili i dříve, a protože byli nezvyklí, často se ve vrzích utráceli.

Šedí briardi šedě narození mají ve svém genotypu gen g, který se projeví, pokud je přítomen v recesivních alelách (geny s malým účinkem ve stejné síle v páru – tedy gg). Tento gen zajistí oslabení barvy projevující se právě modrou barvou srsti a šedé nebo modré jsou i oči. Tento gen mají i jiná plemena, kde se rodí šedí jedinci.

Šedí briardi narozeni černě mají ve „výbavě“ gen G zajišťující postupně slábnoucí a řídnoucí barvu (a to v páru alel GG i Gg), teprve kolem 6-12 měsíce (nebo i později) je pak pes již šedý. Takto se vybarvuje např. i kerry blue teriér.

Šedé si nelze plést s briardy břidlicovými – ti působí z dálky sice také jako šedí, při prohlížení srsti z blízka však rozlišíme zřetelně chlupy černé, šedé a bílé. Tuto barvu získávají také postupně věkem.

Bohužel musí chovatele velmi rozumně volit páry, je dobré znát založení barvy i několik generací nazpátek. Šedý gen mohou totiž nést plaví briardi.

Teď nemluvím přímo o vašich psech, ale při hledání a pátrání na netu jsem několikrát narazila na snímky krásných černých briardů. Jejich černá srst však byla v některých případech silně nazrzlá až skoro hnědá? Proč se tak děje, dá se s tím něco dělat a může to vadit v chovu?

Černá barva má u psů i svá úskalí – právě hnědý až rezavý tón je podle stupně „rezatosti“ považován i za vadu. Každá srst je narušována mnoha vlivy a struktura chlupu se mění. Pokud je chlup oslaben (např. přehnaným pobytem na slunci, koupání ve slané mořské vodě apod.), na konečcích je roztřepený, hnědne. Stejně tak odumírající podsada se může vybarvit do nepěkné hnědé. Na hnědém tónu se podepisuje i strava – pokud obsahuje hodně karotenu, může podpořit hnědé zbarvení. Většinou se jedná o jev postihující mladé psy, kteří přesrsťují do srsti dospělé. Pokud je to trvalý stav u staršího psa, může to být vliv nejen geneticky podpořený, pes může být nemocný apod. Tam bych doporučila se obrátit na odborníka a stav srsti řešit.

A teď se dostáváme k otázce tzv. paspárků neboli prstů „navíc“. Ne každý totiž ví, že briard patří k těm několika málo plemenům, jejichž je to vlastně standardní znak. Avšak u většiny ostatních plemen jsou nežádoucí a v již v útlém věku se odstraňují například z důvodu možného zranění. Proč je tedy briard vlastně má a nepřekáží mu vůbec?

Paspárky mají své opodstatnění a původ v poslání pasteveckých psů. Francouzská a španělská plemena je vykazují obecně. Paspárky mají být plynulým pokračováním tlapy, mají anatomicky navazovat na prsty. U briarda mají být položeny na pánevní končetině poměrně nízko a mají mít charakter plnohodnotných prstů (kosti, kůže, drápky). Z tohoto tvaru pak vyplývá stabilita psa při zapření se tlapou na nestabilním povrchu – původně pastevečtí psi naháněli např. ovce a udržovali semknutost stáda i tím, že se přesouvali z jednoho konce stáda na druhý rychle skákáním po hřbetech ovcí. Také nerovný terén a pohyb v něm vyžadující rychlou změnu směru vytěžoval z široké stabilní opory rozšířené tlapy. Paspárky jsou důvodem poměrně široce postavených pánevních končetin v klidu psa (to je typický postoj briarda) a v kroku umožňující prostorný krok a pravidelný energický pohyb s výrazným posunem.

Bohužel, pokud jsou v chovu užíváni jedinci s úzkým postojem, paspárky mohou překážet. Osobně jsem se za celých dvacet pět let chovu briardů (a to se psy pracuji) setkala se zraněním paspárků jen ojediněle. Ale to už je trochu jiné téma.

Naďo, já vám moc děkuji za pěkný a zajímavý rozhovor a zeptám se ještě na jednu věc. Co byste si přála ohledně chovu psů do budoucna?

Předně děkuji já vám za možnost podívat se na briardy mým zaujatým pohledem. Pokud bych si mohla přát, tak bych svým chlupatým kamarádům darovala spoustu krásných a bezstarostných let se svými rodinami. A nám příznivcům „chlupatých srdcí“ ještě hodně krásných chvil na přátelských setkáních. A všem pejskařům – nejen krásné, ale také zdravé a milé psy po celý další život. Vždyť právem se říká: Pes je nejlepším přítelem člověka, miluje svého člověka bez podlézavosti a čistě upřímně!

Foto: archiv chovatelské stanice Nadina-Sis

https://www.nadina-sis.com/