Podhalaňský ovčák je skvělým parťákem i výborným hlídačem!

Zvažujete pořízení některého z pasteveckých plemen, a pořád ještě přemýšlíte, jaké by to mělo být a zda jste schopni takového psa také po všech stránkách zvládnout? Možná by se vám tedy mohl zalíbit podhalaňský ovčák, kterého bychom vám v následujícím rozhovoru rádi představili. A třeba bude záhy rozhodnuto…

Podhalaňský nebo také jinak tatranský ovčák u nás patří stále ještě mezi málopočetná plemena psů. Pochází z Polska a řadí se do FCI skupiny I., tedy mezi plemena ovčácká, pastevecká a honácká. Na první pohled bychom si ho mohli splést se slovenským čuvačem, avšak povahově je úplně někde jinde. A právě proto si jej jako ochránce vybrala rodina Kristiny Kulhánkové. Ale o tom už nám ona sama jistě velmi ráda poví něco bližšího.

Vždy byl součástí našeho života pes velkého plemene. Nejdříve to byly německé dogy, pak tibetská doga, belgická ovčanda či landseerka. Ta odešla a máma chtěla jiné plemeno, které nebude lovit vše, co mu přijde pod nos. Hledala tak dlouho, až jí padl do oka podhalaňský ovčák. Tentokrát se místo pro fenu, které jsme vždy měli, rozhodla pro psa.

Oba dva názvy jsou správné. U nás v Česku se používá podhalaňský ovčák (polski owczarek podhalański), v Polsku je to polský tatranský ovčák (Polish Tatra Sheepdog).

Předci dnešních podhalaňských ovčáků se v Polsku objevili již začátkem 5. století  a je možné, že pocházeli z Maďarka, a mezi jeho další předky patřil i maďarský kuvasz . Tito psi byli čistě bílí, s dlouhou a hustou srstí. Využívali se k ochraně dobytka a majetku. Plemeno podhalaňský ovčák, jak jej známe dnes, se ale formoval až v 17. století. Ještě před první světovou válkou panovalo v Polsku přesvědčení, že tito psi nemohou být chovaní v nížinách, proto až do té doby plemeno neopustilo rodné Tatry. To se změnilo až v době, kdy byly vytvořeny očkovací látky proti nemoci zvané przecinka nosowce, která až do té doby usmrcovala psy v nížinách pod Tatrami. První oficiální výstava podhalaňských ovčáků proběhla v záři roku 1937 a představilo se zde více než sedmdesát psů. Nejznámějším polským chovatelem těchto psů byl Mauryc Trybulski, který sám měl početnou chovatelskou stanici, ale sepisoval i první oficiální standard plemene. Ten sice roku 1944 padl při povstání ve Varšavě, ale chov pokračoval dále. Plemeno vzkvétalo nadále až do roku 1954, kdy byl založen Tatranský národní park, čímž museli všichni místní lidé ukončit chov ovcí a pro podhalaňského ovčáka zde již nebyla práce. Tento stav nadále trvá, a proto se tito psi využívají jen jako společníci, v Kanadě a Americe jej využívají jako služební plemeno. Původně sloužil jako hlídač hospodářských zvířat, především pak stád ovcí, které chránil před predátory.

Náš pes se jmenuje Beskid z Lipowej Krainy, pochází ze země původu, tedy z Polska. Letos na jaře oslavil páté narozeniny. Jak říká moje mamka, je to ten nejrozumnější pes, kterého jsme kdy měli. A má pravdu! Jeho povaha absolutně odpovídá tomu, co je ve standardu – klidný, inteligentní, pozorný. Ben, jak mu říkáme, od mala chodil na procházkách na volno. Zvládá základní povely. Už jako malé roztomilé štěně venku vrčel, když se mu něco nezdálo, aby na sebe upozornil. Od mala se mnou jezdil v autě. Do přírody nebo i do hodiny kynologie na zemědělské škole v Rakovníku.

Musím říct, že nikdy nezneužil svoji velikost a hlavně váhu a tím pádem i sílu proti nám.

Na vodítku nás nikdy nikam „neodtáhl“, vždy se dá korigovat hlasově, ale nikdy jsem neskončila někde, kde bych nechtěla. Na procházkách chodí volně, hlídá si lidi, kteří s ním jdou. Vždy se s ním cítíme v bezpečí. Bezesporu velkou výhodou je to, že neutíká za pachovými stopami nebo za zvěří. Občas si ho jako roztomilého chlupatého psa chtějí pohladit malé děti. Vždy trošku trnu, ale on je opravdu rozumný a nikdy ho nenapadlo se třeba nějak ohnat. K dětem má všeobecně výborný vztah. U tohoto plemene je na prvním místě rodina, oddanost a ochrana „svých“ lidí. Často štěká na vše, co se mu nezdá a upozorňuje tak na svoji přítomnost. Lidi, které zná, nemusí vidět třeba půl roku a stejně je vítá. Asi dvakrát se mu stalo, že byl daleko od branky a hned někoho z nás nepoznal. Naštěstí v půlce běhu, kdy hrozivě štěkal, naježeně běžel a zjistil, že dotyčné zná, se z hrůzostrašného psa stal pes vítací. Jeho nejoblíbenějším ročním obdobím je zima, kterou zkrátka miluje. Zvláště pak, když je sníh a on se v něm může spokojeně válet.

A co se stane, když se dostane ven mimo své území? Jednou se bohužel přihodilo, že se zavřela vrata a Ben zůstal za nimi venku, u hlavní silnice. Tak dlouho packou mlátil do vrat a branky, až jsme ho slyšeli a pustili nazpátek. Myslím, že ani na vteřinu ho nenapadlo, že by se šel projít po vesnici nebo že by sundal nějakého cyklistu z kola. Také se říká, že nezvané hosty pouze zažene někam do rohu a nepustí je, než přijde někdo, koho zná. Jeden pošťák takhle prý čekal několik hodin, než byl majiteli vysvobozen. U nás několikrát návštěvu upozornil na svoji přítomnost – jemně ji chytil za ruku, nohu, kousl do kabelky, ale nikdy ne tak, aby někoho poranil. Nikdy jsme nikdo z nás nezažil Beníka agresivního.

Podhalaňský ovčák miluje vodu a plavání. Beník plavat nikam nechodí, ale když vidí louži, hned do ní vleze. Čím větší, tím samozřejmě lepší.

Je zajímavé, že umí vnímat i špatné energie, což se nám stalo dvakrát nezávisle na sobě na procházce. Vzala jsem ho za obec doprostřed polí k torzu starého mlýna, který je ukrytý mezi stromy. Ben tam začal panikařit, dal ocas mezi nohy a jako by ho něco vyděsilo, začal utíkat. Aniž bych doma tuto zkušenost řekla, máma ho za nějaký čas vzala na to stejné místo, kde s ním měla totožný zážitek. Je tam něco, co na rozdíl od nás vnímá negativně a dává to najevo tak, jak nikdy někde jinde.

Je to pro nás oproti předchozím plemenům příjemná změna, kdy právě konečně nemusíme být ve střehu. Kingové Beníka přes plot často provokují, ale když se náhodou stane, že někdo špatně zavře branku a Ben se dostane mezi ně nebo kingové na jeho část dvora, prozradí nám to až štěkot kingů, nikoliv Bena, který ví, že jsou naši a úplně je ignoruje, i když na něj štěkají nebo se ho snaží „zakousnout“, což je samozřejmě vždy vtipná situace. Stejné je to s drůbeží. Tu nám s radostí pomáhá nahánět a má z toho srandu. Je rozumný, i když máme třeba koťata. Občas se stalo, že když je kočka převáděla, že jí chtěl Ben pomoci a nějaké jsme mu sebrali z tlamy, ale nikdy z toho žádné nemělo nějakou újmu. Je opravdu chytrý, vnímavý a dokáže adekvátně posoudit danou situaci i bez lidského vedení.

Ano, v době, kdy jsme hledali štěně, tady v republice žádné nebylo. Proto se pro něj máma vydala do Polska. Paradoxně ale na to, jak jich je v republice málo, je chovatelská stanice hned ve vedlejší vesnici.

Mají klidnou, vyrovnanou povahu, jsou inteligentní a nejsou agresivní. Oproti třeba jemu velmi podobnému čuvačovi nebo pyrenejskému horskému psu  je podhalaňský ovčák mírnější a je nejvíce jednoduchý na výchovu. Řekla bych, že je z ovčáckých psů nejmírnější. Jeho uplatnění je nejčastěji jako hlídací pes, ať už pozemku nebo stád. V USA má využití i u vojáků. V poslední době začíná být opět vyhledávaný jako hlídač před vlky jak u nás, tak i na Slovensku.

Určitě ano.

Určitě zvládne toto plemeno vychovat i začátečník, výchova je u něj důležitá, ale nesmí být přehnaně tvrdá. To pak přinese pravý opak toho, čeho chceme dosáhnout.

Toto plemeno hodně líná na jaře a na podzim, proto je nutné ho v těchto obdobích více vyčesávat. Jinak díky jeho samočistící srsti je, když pominu období dešťů, opravdu čistý. Jen málokdy je potřeba ho vykoupat. Časté koupání není ani žádoucí pro zachování správné funkce samočistící srsti. Co se týče stravy, tak my krmíme BARFem. Vzhledem k jeho velikosti má totiž pomalejší metabolismus, což je i specifikem této rasy a tím i menší stravovací potřebou. V létě jí méně než v zimě. Měl by jíst až večer, když je klid na vstřebávání potravy. Její součástí by nemělo být obilí, které nedělá dobře na pohybový aparát.

U nás toto plemeno zastřešuje pouze jeden klub, kterým je Klub chovatelů polských ovčáků se sídlem v Praze. Podmínky do chovu jsou následující. Jedinec musí mít samozřejmě průkaz původu,  dosažení věku 18 měsíců u psa a 15 měsíců až 8 let u feny, autorizovaným pracovištěm provedené vyhodnocení rentgenového snímku kyčelních kloubů, účast na svodu mladých, posouzení minimálně na dvou výstavách vyšší kategorie (speciální nebo klubová KCHPON, národní  nebo  mezinárodní výstava se zadáváním CAC) ve třídě otevřené s hodnocením alespoň „velmi dobrý“  od  dvou různých posuzovatelů a posouzení na bonitaci s výsledkem vyhovujícím podmínkám pro zařazení do chovu.

Momentálně jsou zde dle mých informací pouze dvě aktivní chovné feny a několik jich je před uchovněním. Počet odchovaných jedinců v České republice je přibližně okolo stovky.

Průměrně se dožívá okolo deseti let. Co se týče zdraví, nemá nic specifického, jedná se o houževnaté plemeno a díky chovatelským podmínkám, které jsou u nás i v zemi původu přísné, se málokdy narodí jedinec s nějakou vadou. Mohou se u něj vyskytnout  problémy s dysplazií kyčelního kloubu (DKK), což může být způsobeno nejen geneticky, ale i nevhodnou stravou, která je nastavena špatně už od štěněcího věku.

Hledáte-li skvělého velkého kamaráda k baráčku, dětem, na procházky, který vás zároveň ochrání doma i venku, určitě toto plemeno doporučuji. Zároveň si ale pořízení důkladně rozmyslete, podhalaňský ovčák je na svoji rodinu vysoce citově připoután a když by se ho jeho majitelé chtěli zbavit, zlomí mu to srdce a bude to pro něj velice těžké. Není to ale pes do kotce, kde by byl zavřený. Potřebuje určitě místo, kde se schová, když bude chtít, ale současně vyžaduje volnost. Není vhodný ani do bytu.

Děkuji za příjemný rozhovor a představení tohoto málo známého plemene.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Kristiny Kulhánkové