Poháry ve vitríně mi přišly jako málo ambiciózní cíl!

Fandíte útulkům a práci lidí, kteří dají opuštěným zvířatům celé své srdce? Tak nějak to má nastavené i Diana Šlechtová, provozovatelka soukromého azylu „Heaven Ranch“ pro týraná a opuštěná zvířata v Srbcích u Luže v Pardubickém kraji. Dozvíte se něco více o její záslužné práci a místy budete utírat i slzičky, třeba při čtení příběhu týrané fenky Elzičky. Určitě si zkuste najít chvilku a přečtěte si tento dojemný rozhovor plný lásky, naděje, ale i utrpení. Andělé totiž existují...

Diana Šlechtová mě na Facebooku zaujala svým příběhem o záchraně malého černého psíka, kterého jeho majitel přišel na veterinu nechat uspat, protože mu pes prostě již vadil. Je doslova neuvěřitelné, že se někdo za takové zvíře okamžitě postaví, zaplatí výdaje a zachrání ho. A tak mi to nedalo a sympatickou paní Dianu jsem oslovila a zjistila, že je majitelkou soukromého psího azylu a už to bylo! Přiznávám, že povídání s touto ženou, která se nebojí postavit za práva zvířat na úkor sebe sama, mě doslova naplnilo.

Diano, vy jste majitelkou soukromého azylu pro opuštěná a týraná zvířata. Kdy byl tento azyl založen, pro která zvířata je určený a co vás vlastně k tomu kroku přimělo?

Jsem dítě rodičů intelektuálů a původem jsem z pardubického paneláku. Lásku ke psům jsem zdědila po babičce Emílii, která se o mě starala v době, kdy maminka chodila do práce. Moji rodiče mi nedovolili mít žádné zvíře. To jsem si pořídila až v dospělosti – koně a psa. A do českého venkova jsem se zamilovala na naší chalupě v Jarošově u Litomyšle. Před sedmi lety jsem se přestěhovala ze svojí pardubické garsonky do Srbců u Luže, kde jsem si koupila malý statek se dvěma stodolami a čtvrt hektarem pozemku. Můj původní plán byl chovat americké koně a australské honácké psy s PP. Až díky FB se moje záměry tak trochu zvrtly. Když jsem viděla desítky pejsků v nouzi, nedokázala jsem jen přihlížet a poháry ve vitríně mi přišly jako málo ambiciózní životní cíl. Prvního pejska jsem vzala do dočasky v roce 2013. Byla to kříženka jezevčíka a bígla Nelinka, která už nebyla nejmladší, ale její panička odešla do nemocnice a její rodina se ji rozhodla nechat utratit. To jsem neuměla ignorovat. Nelinka žije dodnes se svojí paničkou v Praze a těší se dobrému zdraví. Paní mi občas volá, jak jí malá fenka změnila život k lepšímu. To se mi na mojí práci líbí, že měním osudy nejen pejskům, ale i lidem, a to zpravidla k lepšímu. Nakonec se lidé z blízkého okolí i z celé republiky naučili se na mě obracet s prosbou o pomoc s pejskem v nouzi, a sem tam i s kočičkou. Jiná zvířata řeším jen sporadicky – lišku, nutrii, koně spíš ve spolupráci s někým dalším. Aby moje pomoc měla větší účinnost, založila jsem Unii práv zvířat z. s., ve které nyní působí několik lidí a společně tak pomáháme zvířátkům v nouzi.

∼ Líbí se mi, že měním osudy nejen pejskům, ale i lidem, a to zpravidla k lepšímu! ∼

Zajímavostí ve vašem azylu je fakt, že psi nejsou zavření (až na výjimky) v kotci, ale po karanténě se začleňují do již fungující smečky. Jak to v praxi vypadá a co to psům přináší?

Ano, pejsci jsou sice rozděleni do oddělených sektorů kvůli bezpečnosti, avšak více méně mají maximální možnou svobodu pohybu, aby jejich pobyt v útulku nebyl vězením, ale aby si ho co nejvíce užili. Já myslím, že si psi vězení nezaslouží, spíš bych za mříže zavírala jejich páníčky a ne jejich věrné čtyřnohé parťáky. Nejvíce pejsků mám na velkém dvoře, kde si dost rychle mezi sebou vytvářejí tolik potřebné kontakty. Občas se ke mně dostane i pes tzv. neumístitelný s tím, že je nesnášenlivý s jinými psy. Zpravidla je to ale špatným přístupem lidí, kdy jsou pejsci stresovaní a necítí u svého majitele potřebné zázemí a mají pak pocit, že se musí všemu bránit. Na dvoře ve smečce panují určitá pravidla a svoboda je zaplacena tím, že musí respektovat ty druhé. Když k nám ale přichází, ihned všem jeho vodičům říkám: „Okamžitě mu sundejte vodítko!!!“ To je totiž pro něj ten největší stresor a on je tím traumatizovaný a pro ostatní je pak tento stav často právě důvodem k útoku na tohoto psa. Nechápu to moc, ale je to tak. Vodítko bývá častou příčinou rvačky. Moji psi jsou na nové příchozí zvyklí a někdy se musím smát, jak se před nimi předvádějí, jak chtějí ukázat, že jim to tam patří a jak machrují. Nejednou se ke mě dostali pejsci s dost nalomenou psychikou. A já se snažím jim dát jen prostor se zklidnit a získat sebejistotu, nespěchám však na ně. Člověk zpravidla udělá nejvíce chyb tím, že po pejskovi stále něco chce, bere mu možnost, aby mohl žít jako pes, komunikovat s ostatními psy, proběhnout se po svém prostoru, aniž by musel plnit nějaké pokyny člověka. Pes je často svazován strachy svého páníčka a ty ho dostávají někdy do nekonečné smyčky traumatických situací a nakonec se z něho stane uzlíček nervů. Podotýkám, že nejsem žádný kynolog a čerpám jen z vlastních zkušeností. Asi vás tím pobavím, ale mám za sebou několik let, kdy jsem se věnovala natural horsemanshipu – přirozené komunikaci s koňmi a myslím, že v podvědomí aplikuji na psy to, co jsem se naučila při trénování koní.

Kolik se vás o psy v azylu stará nebo pomáhá a jak vypadá takový váš běžný den?

Na můj soukromý azyl jsem po většinu roku sama. Ale prakticky nikdy to není takové, abych si připadala bezradná, protože jsem stále obklopena celou řadou přátel, kterým není lhostejný osud pejsků a tak mi téměř kdykoliv přijdou na pomoc, když je třeba převézt pejska nebo kontaktovat veterináře, nebo prověřit nějaké podezření z týrání. Stále mám tolik lidí, kteří sledují, co se u nás v „Heaven Ranch“ děje, že nemáme nikdy nouzi o peníze na granule nebo na drahé veterinární zákroky. Tímto bych chtěla všem přátelům pejsků a podporovatelům azylu „Heaven Ranch“ poděkovat za důvěru a za maximální podporu. Sem tam přijde někdo, kdo by mi rád pomohl. Má trochu zkreslenou představu, protože by rád viděl pejsky v načechraných pelíšcích. Jde ale o to, že molitanové matrace, polštářky a plyšové hračky mají životnost ani ne jeden den. Potom se na dvoře válí už jen kusy molitanu, vatelínu, hadrů a jiných součástí těchto pokusů o estetické zkvalitnění životní úrovně mých svěřenců. Každá hezká věc uprostřed dvorku bývá intenzivně přečůrána a případně rozebrána. Proto upřednostňuji více prostoru a méně věcí na dvoře. Jako pelíšky používám hlavně staré deky, které průběžně peru. Lidé mi občas pomohou, mám některé stálice, bez kterých bych to vážně zvládala jenom těžko. Za jakoukoliv pomoc jsem vděčná. Záchrana pejsků je totiž pro mě dost emocionálně náročná. A tak si vážím i takových lidí, kteří se mnou sdílejí prožitky kolem těchto dojemných malých i velkých dramat.

∼ Chtěla bych všem přátelům pejsků
a podporovatelům azylu „Heaven Ranch“ poděkovat za důvěru a za maximální podporu! ∼

Diano, vy máte za roky působení v azylu jistě mnoho zážitků. Znáte možná stovky neuvěřitelných a mnohdy i smutným psích osudů. Ostatně ten asi poslední jsme u nás zveřejnili začátkem září. (ZDE) Dalo by se ale říct, který pes na vás zapůsobil nejvíce, nebo zda realita všedních dní napsala nějaký příběh pro vás úplně mimo lidské chápání?

Asi nejvíc mne v mém životě zasáhl osud Elzičky, fenečky ze Slovenska, která byla tamními záchranáři zachráněna jako dvouletá v momentě, kdy trčela napíchnutá očním víčkem v plotu na drátu pletiva. Patřila alkoholikovi, který ji podle jejích psychických následků dost zle týral. Když se dostala do slovenského útulku, byla prakticky nesocializovatelná. Já jsem si přečetla na Facebooku prosbu pracovníků útulku, kteří nevěděli, jak si s ní poradit. Byla stále v koutku kotce a z lidí i psů měla panickou hrůzu. Když se ke mně dostala, hned první den mi utekla brankou ven a já ji půl dne hledala. Nakonec přišla sama a našla si místečko ve stodole, kde se schovávala před pejsky i lidmi. Moc se nepřibližovala ani ke mně, ani k ostatním psům. Jen sem tam ji nějaký pejsek zaujal a pomalu si začala zvykat i na lidi. Občas se nechala přes nějakého pejska, kterého jsem hladila, podrbat na kožíšku. Ale nijak velké nadšení z kontaktu neměla. Až jednou jsem vzala do adopce fenu Sáru, kříženku německého ovčáka, která byla silně podvyživená a měla cukrovku. Její majitel, opět alkoholik a sociálně slabý člověk jí chtěl prý uříznout hlavu, a tak jsem se rozhodla se jí ujmout. Měla nádor na břiše. Za tři týdny se ze zlomené trosky u mě díky veterinární péči, inzulinu a kvalitní speciální stravě stala sebevědomá fena. Majitel mi dodal její očkovací průkaz a tam stálo, že je křížencem pitbula. Od jisté doby, kdy se začala projevovat její pitbulí povaha, jsem ji pouštěla mezi pejsky už jen na chvíli a s náhubkem. Bohužel v nestřeženém okamžiku se tato fena rozhodla zlikvidovat Elzičku. A tohle se mi těžko popisuje, protože na to strašně nerada vzpomínám. Sára Elzičku zahnala do kouta, strhla si náhubek a zcela nekompromisně jí rozkousala zadní nožičky. Sled následujících událostí dnes vidím strašně rozmazaně. Byly to doslova nejhorší chvíle v mém životě. Pár podobných jsem zažila, ale žádnou takovou. Když jsem jela do Pardubic na veterinu v jedenáct večer, doktor mi radil nechat ji utratit. To jsem odmítla. Poprosila jsem Boha, všechny anděly i doktora, aby dělal maximum. Klinika Zoovet, která dostala Elzičku druhý den k operaci, mi sdělila, že jedinou šancí je amputace obou zadních nožiček. Málem jsem se zhroutila. Ale rozhodla jsem se, že to nevzdáme. Tři týdny po operaci Elzička každý den bojovala o život. Trauma po amputaci tělo těžko snášelo, tkáň nekrotizovala, byla nutná další reoperace. Elzička měla po neustálím boji s infekcí málo krve. Tu jí nakonec daroval můj australák Lancíček, a tím jí prakticky zachránil život. Byly to tři týdny naprostého vypětí. A já jsem šťastná, že Elzička dodnes žije. Nechala jsem si ji už nastálo a snažím se jí vše vynahradit. Naučila se chodit po dvou nohách i s vozíčkem, naučila se mazlit, zvykla si na lidi, na pejsky, už to není ta vyděšená lištička, ale má stále ten dobrácký výraz, pro který jsem se do ní tehdy zamilovala. Ten úraz pro ni znamenal, že si zvykla na lidský dotek, na to, že není třeba stále utíkat. Je to nyní moje královna ložnice, kde žije v pohodlí a absolutním bezpečí.

∼ Poprosila jsem Boha, všechny anděly i doktora, aby udělal pro Elzičku maximum! ∼

Tedy řeknu vám, tohle je ohromně silný příběh. Malá Elzička je úžasná, a i když ji neznám, tak jsem u vašeho vyprávění vyplkala tolik slz, co se mi ještě od začátku roku nepovedlo. Takových příběhů je opravdu mnoho, asi se spolu domluvíme na nějakém miniseriálu ze života azylu. Co vy na to? Na co se tedy případně můžeme těšit příště?

Ano, ráda se s vámi podělím o životní osudy našich pejsků. Nic nemusím přibarvovat. Jsou to samo o sobě velmi silné příběhy. Příště vám budu vyprávět třeba o pinčici Barunce, kterou koupili od divného pána za korunu romské děti v Chrasti. Ta fenečka měla v bříšku mrtvá štěňátka a její přežití byl doslova zázrak. Za srdce chytne i příběh německého ovčáka Hanka, kterému majitel zlámal obě zadní nohy, týral ho hlady, a který útočil zuby, kdykoliv jsem mu dávala jídlo, protože se o něj bál. Dojemný příběh Marlenky, roční fenečky, která vypadala jako by byla třináctiletá, byla neskutečně zadredovaná, špinavá, roztřesená a šíleně podvyživená, je také holou skutečností. Žila totiž v romském gétu, kde byla za kopací mičudu pro tamní děti. Lillynka byla zase malou neskutečně zarostlou a zapáchající hromádkou dredů, kterou někdo zřejmě vyhodil na ulici a tam ji srazil kamión. Přežila snad jen zázrakem, ležela na kraji silnice se zlomenou pánví. Tyto a desítky dalších příběhů bohužel nejsou smyšlené, ale skutečně se staly…

Tak to se máme na co těšit! Myslím si, že by se o tom mělo mluvit, abychom přestali být lhostejní k osudům zvířat. Pojďme ale k adopci vašich psů. Zajímá mě, jak moc vstupujete do adopce. Zda třeba lidem radíte, který pejsek se k nim do rodiny hodí nebo jak dlouho ho potom v novém domově sledujete apod.

Pro mě je vždy hodně zásadní rozhovor se zájemcem o pejska. Vyzpovídám ho a kladu mu různé otázky, abych zjistila, co je ten člověk zač. Hodně z povahy zjistím z tónu hlasu, ze způsobu, jak o pejskovi, kterého si chce pořídit, mluví. Některé věci se nedají nafingovat, a tak se snažím konkrétními dotazy zjistit, zda je ten dotyčný vhodný. Potřeby a zájmy člověka jsou pro mě až na druhém místě. Na prvním místě je vždy štěstí a spokojenost pejska. Nikdy na adopci nespěchám, abych se pejska zbavila. Vím, že to by mohlo být nebezpečné. Páníček a pejsek do sebe musí zapadnout jako puzzle.  Vždy těm lidem říkám o pejskovi vše, i negativa, na která si musejí dát pozor. Nemohu si dovolit je nevarovat předem, abych potom za týden slyšela, že tohle a tohle nečekali a že to nedokážou překonat. Je nepředstavitelné, jak silné jsou někdy momenty, kdy si lidé přijdou pro své vysněné zvíře. Dost často přicházejí takoví, kterým chlupatý člen rodiny umřel a oni mají doma ten prázdný pelíšek a chlupáček v něm prostě chybí. Někdy procházejí neskutečnými muky, tu bolest ze ztráty může malinko ztlumit jen další psí kamarád. Takovým lidem dávám pejsky do adopce strašně ráda. Vím, že se budou mít jako v ráji a budou milovaní.

Předpokládám, že pejsek jde do nové rodiny na základě adopční smlouvy. Co to přesně znamená?

V adopční smlouvě jsou uvedeny základní údaje o mě jako o dočasném „chovateli“ a též nacionály nového páníčka, dále pak podmínky, za kterých by mohl být pes odebrán zpět, to abych ho ochránila před týráním, omezováním osobní svobody, hladem nebo před hrozbou zbytečného utracení. Majitel nesmí bez mého vědomí psa dál prodat. Předcházím tím riziku, že by pes zmizel kamsi do neznáma, anebo že by se stal předmětem obchodu, množení aj. Podmínkou adopce je, že pes nesmí mít nikdy potomky a že budu od majitele dostávat pravdivé informace o jeho životě. Dávám psy výhradně jako členy rodiny, ne jako levné hlídače firem nebo nemovitostí, či ozdoby zahrad. To dávám všem lidem jasně na vědomí. Pejsky potom náhodně prověřuji já nebo osoba, kterou o to požádám anebo se dotazuji po telefonu.

Co když ale nová rodina psa nějak nezvládne nebo k nim zvíře prostě nezapadne? Mohou vás pak kontaktovat a případně ho vrátit?  

Ano, to říkám všem, kteří si ode mě pejska berou, aby v každém případě, bude-li jakýkoliv problém, ihned volali. Pejska jsem samozřejmě ochotná vzít kdykoliv zpět.

Je možné vás navštívit a zkusit si psíka vybrat naživo a ne na základě internetového profilu?

Ano, to doporučuji, protože důležitá je povaha psa a zda si ti lidé s pejskem sednou. Nejednou si ke mně přišli lidé pro jednoho konkrétního jedince a nakonec si odvedli úplně jiného a jsou spokojení.  Nezřídka mají ode mě rodiny i dva adoptované pejsky.

Jak by měl vypadat první den psa z útulku v nové rodině? Asi každý má tendenci ho pořád tahat, mazlit a podobně, ale možná to chce spíše jiný přístup. Co byste radila?  

Každý pejsek je jiný a každý vyžaduje něco jiného. Ale ano,  zpravidla  radím, aby ho nechali doma si vše prohlédnout. Doporučuji páníčkům, aby na něj nijak netlačili, on sám si k nim najde cestu. Může být ze začátku zmatený, smutný, dezorientovaný, musí si najít svoje místečko, kde bude mít svůj kout. Řada lidí má pro pejsky už nakoupené pelíšky a mističky, takové lidi mám nejraději, prostě berou pořízení psa jako velkou událost, přijedou s celou rodinou a ten moment si užívají jako obřad. To potom vím, že pejsek bude maximálně milovaný. Lidi, co si ode mě berou pejsky, jsou rozumní a inteligentní. Ve většině případů se zvíře téměř hned nebo maximálně do pár dnů zcela začlení do nové rodiny, jakoby v ní od narození vyrůstalo. Jakoby k nim odjakživa patřilo. Je předsudkem, že dospělý pes se nenaučí a nezvykne si na režim rodiny. Prakticky téměř každý pes se umí přizpůsobit téměř všemu, zvlášť když cítí, že je milován.

Na začátku našeho povídání jste zmínila také spolek s názvem „Unie práv zvířat z. s.“. Představila byste nám tento projekt?

Unie práv zvířat je zapsaný spolek, který jsem založila, abych mohla pomáhat zvířatům v nouzi s větší efektivitou. Jinak Heaven Ranch je název mého statku, soukromého azylu pro psy, ale název organizace, která jej provozuje, je Unie práv zvířat. Přesný význam Unie práv zvířat je asi toto: Účelem spolku je aktivní ochrana všech zvířat převážně společenských druhů. Činnost zahrnuje aktivní ochranu týraných a zanedbávaných zvířat všemi reálnými prostředky, vzdělávání občanů v seznamování se zvířaty, jejich emocemi, přirozeným způsobem života, komunikací, chováním za účelem jejich ochrany a výchovu k ekologii.

Diano, řekněte nám, jak by vám mohli naši čtenáři pomoci? Vždy se najdou nějaké dobré duše.

Popravdě bez dobrých duší bychom ani fungovat nemohli. Je to na jednoho člověka až příliš velké sousto. A tak kdokoliv by chtěl pomoci, může náš Heaven Ranch navštívit nebo zatelefonovat. Jsme docela flexibilní. Někdo pomůže tím, že přiveze granulky nebo pamlsky pro pejsky, jiný pošle přebytečné obojky nebo daruje funkční psí boudu, další nabídne fyzickou pomoc. Já ocením i někoho, kdo by byl ochoten jet občas s pejskem na veterinu. Kolikrát tam bývám víc než doma. Někteří lidé jsou ochotni poslat peníze, což nám pomáhá také, protože mohu alespoň objednat granulky, na které jsou pejsci zvyklí a za dobrou cenu. Někdo se nabízí, že třeba převeze pejska z velké dálky, aby ho dostal z pekla do prostředí, kde mu nehrozí nebezpečí smrti.

Já vám přeji mnoho šťastných psích dušiček. A na závěr vás požádám o vyslovení nějakého přání, které třeba máte…

Přála bych si, aby bylo více lidí, kteří jen nesedí na FB, aby radili, co máme či nemáme dělat, ale skutečně se zvednou a půjdou fyzicky pomoci. Je všeobecně známou pravdou, že od slov k činům je někdy hrozně moc daleko a někteří lidé se bojí ušpinit se, bojí se, že jim pejsek v nouzi naruší jejich plány. A přitom jsem přesvědčena, že to je osud, co přišel tomu člověku do cesty. Mám teorii, že Bůh se na nás dívá očima trpících a opuštěných a kdykoliv těmto pomůžeme, pomáháme vlastně Bohu a děláme též to, co bychom očekávali od Boha. Ale břemeno, které táhnu, je pro jednoho člověka až příliš těžké, ale odmítnout pomoc, protože je toho na mě moc, znamená nejednou smrt nebo velké utrpení nějakého pejska. Člověk, který se domnívá, že pejskům otročí, nemůže v takové situaci pomáhat. Musí být ze srdce odhodlán jim pomáhat s vědomím, že oni mu vše s vděčností vrátí oddaností a toho člověka uspokojí fakt, že pejskovi pomohli k lepšímu životu. Zvíře člověku většinou maximálně věří a mě bolí to, že mu člověk neumí jeho oddanost vracet stejnou měrou a často ho odsoudí i k smrti jen proto, že mu kazí jeho plány do budoucna. Jakoby překáží. Takových zkušeností s lidmi mám stovky.   

A na závěr uvedu citát, který mě v životě hodně oslovil: „My z hlíny jsme a z hlíny zvíře jest. Tak společnou nám naše matka zem.“ Julius Zayer

Foto: archiv azylu „Heaven Ranch“
http://www.heavenranch.cz