Pohled do očí lagoťáčka vám vezme dech!

Poznáváte rádi méně známá plemena psů? Nebo hledáte pohodového, nekonfliktního a středně velkého psa do rodiny, na výlety a na běžné sportovní aktivity? Možná by se vám tedy mohl zalíbit lagoťáček! A že jste o něm ještě neslyšeli? Pak je to třeba co nejrychleji napravit!

Radka Mathonová je hrdou majitelkou u nás poměrně málo známého plemene s exotickým názvem lagotto romagnolo. Po předchozích zkušenostech velmi pečlivě vybírala svou současnou čtyřnohou parťačku nejen podle vzhledu, ale především i podle povahy. A trefila se! Je moc spokojená a svou fenku si nemůže vynachválit, a tak nám v následujícím povídání představí nejen ji, ale i obecné nároky tohoto plemene na vzájemné soužití, celkovou péči, zaměstnání a mnoho dalšího…

Po pejskovi jsem toužila od dětství, ostatně jako mnoho našich současných dětí. Zhruba do tří let mě „opatroval“ dědečkův pes Saboš (skotská kolie). Někdy ve čtvrté třídě jsem našla u školy vyhozenou fenku nějakého křížence, malou kudrnatou a tvrdohlavou… Po velkém nátlaku mi rodiče dovolili ji nechat u babičky na vesnici, a tak jsem s ní trávila všechny víkendy a prázdniny, a to běháním po lese a humnech. Po dlouhé pauze jsem se před dvaceti lety rozhodla pořídit si vlastního vysněného psa, drsnosrstého foxteriéra Huga. Byl to úžasný pes, a protože jsem před tím nečetla Robina od Frýbové, netušila jsem, co mě čeká. Neměla jsem vlastně vůbec žádné zkušenosti, Hugo mi ovšem velmi rychle otevřel oči. Takže v okamžiku, kdy jsem se rozhodovala pro dalšího psa, jsem měla jasno v tom, že to tentokrát musí být pes, který bude schopen všude chodit bez vodítka, bude nekonfliktní a stejně jako foxteriér nebude línat. Protože v mém srdci je vítězem krásy stále foxteriér, přirozeně jsem hledala plemeno podobného vzhledu a velikosti. Strávila jsem dlouhé hodiny na internetu a ne a ne si vybrat, až jsem najednou narazila na fotky psa, který mě na první pohled okouzlil. Pohled do očí lagoťáčka vám vezme dech. O co větší byla moje radost, když jsem i přečetla charakteristiku plemene.

Ano, ale berte jako můj pokus a ne odborné porovnání. V těchto dvou plemenech vidím jistou podobnost. Obě jsou velmi inteligentní a samostatná, milují lidi a děti a neplatí na ně výcvik drilem a násilím. Foxteriéra je mnohem těžší odvrátit od toho, co si vzal do hlavy, i když musím podotknout, že speciálně moje fenka Fanča je velmi vytrvalá ve svých pokusech mě obelstít. Oba to jsou vtipálci, udělají všechno pro to, aby vás rozesmáli, vtáhli do hry a jsou to velcí mazlíci. Řekla bych, že největší rozdíl je v pudu sebezáchovy. Tam, kam foxteriér skočí po hlavě a bez rozmyslu, jestli mu půjde nebo nepůjde o život, tam lagoťáček nejdříve pozoruje a vyhodnocuje situaci, a pak se teprve rozhodne. Do šílených akcí se rozhodně nepouští a dá se odvolat. Na rozdíl od foxteriéra se lagotek nemá vůbec potřebu od vás nějak vzdalovat, natož aby utíkal na nějaké samostatné výpravy. Docela přirozeně se drží ve vaší blízkosti, není vůbec těžké ho odvolat a to i ze hry s ostatními psy. Veškerá výchova spočívá v odměně, nejčastěji v podobě pamlsku, protože lagotto je mlsný jako kocour a za pamlsek je ochoten udělat cokoliv. I ten nejmlsnější foxteriér v okamžiku, kdy si vezme něco do hlavy, úplně přestane vnímat, vykašle se na odměny a jde si za svým. Zajímavý je rozdíl v chování k lidem, oba mají lidi rádi, ale lagotek se většinou nenechá pohladit od cizího člověka, ale známé a sousedy, ať už je potkáme kdekoliv, naopak radostně zdraví. Foxlík miluje každého, kdo mu řekne „ty jsi ale krasavec“. Pusinkuje a nechá se drbat od každého na potkání. Zkrátka foxteriér je chodící odvaha a lagotto je uvážlivý. Foxteriéra hlídáte vy a lagotto hlídá vás!

Jméno tohoto plemene vychází ze spojení italského výrazu pro jezero (lago) a kraje Emillia Romagna, kde se rozšířili především v pobřežním pásu, který z Ravenny přes údolí Comacchio a Veneto dosahuje až k Friuli a na istrijské pobřeží. V místním dialektu Romagna  byl nazýván „Càn Lagòt”.

Jeho existence sahá hluboko do historie a dodnes si zachoval vzhled a charakter skutečného venkovského psa a na první dojem působí, jako by vystoupil ze starého obrazu a zázrakem přežil až dodnes. A tento dojem není daleko od pravdy. Mnoho archeologických nalezišť z dob etruského osídlení oblasti v severozápadní Italii odhalilo přítomnost malého kudrnatého vodního psa, v mnoha směrech velmi podobnému dnešnímu lagotto. První jasnější důkaz poskytuje italská freska Adrei Mantega z roku 1456, na které je pes v dnešní podobě lagotto romagnolo. Od 16. století už o něm najdeme jak vyobrazení, tak i četné citace v knihách o místním folklóru.

Tento malý odolný kudrnatý pes byl společníkem a pomocníkem místnímu lidu živícím se lovem vodní zvěře a už i tehdy částečně hledáním lanýžů, který byl před rekultivací mokřad na konci 19. století skutečnou dušítěchto lagun bohatých na zvěřinu. Lagotto dokázal trávit celé hodiny ve vodě a dokonce se ponořit i pod led, aby našel a přinesl ulovené ptáky zpět na břeh. Schopnost podpořená mimo jiné i jeho nepromokavou srstí s velmi hustou podsadou, která brání vodě v kontaktu s pokožkou.

V důsledku zmíněných rekultivací v oblasti Comacchio a Romagna se postupně vytrácelo i uplatnění pro vodního psa, naštěstí díky své vášni pro vyhledávání, vynikajícímu čichu a hlavně silné ochotě se učit, se mezi lety 1840 a 1890 plně „rekvalifikoval“. V té době se tak z lagotto stal specialista na vyhledávání lanýžů. Už v roce 1920 byl lagotto romagnolo dobře známý, ale nikdo se o něj nezajímal jako o čisté plemeno. Hledači lanýžů vždy chovali své psy čistě jako pracovní plemeno. Založením italského Club Italiano Lagotto v Imole v roce 1988 byly vytvořeny podmínky pro oficiální uznání plemene FCI, k němuž došlo v roce 1995. Během času byl u lagotta potlačen lovecký pud tak, aby při práci v lese nebyl rušen pachy zvěře.

Fannynka je bílo hnědá fenka lagoťáčka, která oslavila právě teď v červnu třetí narozeniny. Od malička je vytrvalá až urputná, nikdy nic nevzdá, ani lumpárnu ani učení. Byl by z ní jistě dobrý pracovní pes, je opravdu vytrvalá a pracovat ji baví a používá u toho hlavu. Od malička miluje vodu, dokáže z ní hodiny lovit kameny, neúnavně aportovat míček na suchu i ve vodě, má ráda psí hřiště s překážkami, někdy si tam běží „zacvičit“ i sama. Má ráda děti, je ochotná si s nimi hrát na cokoliv. Často se vžije do role jejich ochranitelky, takže pokud se jí zdá, že jdou hluboko do vody, začne je nejdřív štěkotem upozorňovat a neváhá je jít vytáhnout, pokud neposlechnou její „dobré rady“.

Je to milovnice ponožek, nedokáže je nechat na pokoji, umí je tajně šlohnout i v noci z pod polštáře, na kterém spíte. Miluje capuccino, ale nepohrdne ani kávou s mlékem, takže kdo si hrnek nedrží, ten o kávu snadno přijde. Naučí vás pořádku, volně pohozené boty ihned začne uklízet do pelechu, do boudičky a na další místa, tudíž je ráno těžko najít dvě stejné do páru. Tohle všechno jsou její vtípky, které dělá jen proto, že je šťastná, když někoho rozesměje.

V neposlední řadě je velmi společenská, při každé procházce běží nadšeně pozdravit všechny známé lidi z okolí. Já na ní oceňuji, že umí vyhodnotit situaci a je klidná v kritických situacích.

Náš normální všední den se skládá z ranní procházky, která je víc cvičící. Fanča není žádný sprinter, který by hned po ránu musel naběhat deset kilometrů. Zopakujeme si už naučené triky a občas přidáme něco nového. Dalo by se to vzdáleně přirovnat k Rally Dogdancing.

Po práci pak vyrazíme na delší, většinou dvou a půl hodinovou procházku. Tu má nejraději ve společnosti své psí kamarádky – jezevčice Máji. Spolu si čmuchají a ukazují si vzájemně své objevy. Fanča to prokládá ještě aportováním míčku (dokáže stíhat oboje).

Víkendy jsou naopak dny plnými překvapení, jezdíme na Moravu, na výlety, někdy na chalupu. Často s její kamarádkou lagoťačkou Zuzkou. Spolu vyrostly a jsou synchronizované ve všem. Na psím hřišti na Parukářce současně běhají tunelem, skáčou přes překážky, dokonce dokážou jít společně i po kladině. Takže spíš takové agility pro radost. V létě jezdíme hodně k vodě, protože plavání a aportování ve vodě je obě nesmírně baví. V lese zase hrajeme hledací hry. Zatím je nejvíc nadšená z hledání lidí, ale i předmětů.

Nyní se chystáme na nosework. V tomto případě by odborná rada byla určitě přínosem. Bohužel s  mým pracovním vytížením a nepravidelnou pracovní dobou se těžko můžeme účastnit pravidelných tréninků. Takže ještě uvidíme, jak to pojmeme. Protože ale všechny aktivity děláme pro radost, nezáleží na tom, jestli to bude přesně podle pravidel. Důležitý je společně strávený čas, který nás obě baví.

S triky jsme začaly samy, vlastně to vzniklo ze dvou důvodů. Nejdříve jsem si všimla, že sama od sebe dělá kotrmelce, když má radost. Takže jsme začaly s tímto trikem, ovšem aby ho uměla na povel, musela vůbec pochopit, že to dělá a vzít to přes „mrtvého psa“. U lagotích štěňat je to součást běhu, tedy udělat při tom občas kotrmelec. Jelikož jsme to zvládly velmi rychle a Fanču to učení bavilo, začala jsem vyhledávat různé triky na internetu, nebo jsem je za pochodu vymýšlela během vycházky. A tak jsme do ranní vycházky postupně začaly vkládat různé prvky dogdancingu.

Inspirativní jsou pro mne pravidelné psí tábory Míši Čermákové, která neúnavně vymýšlí nové aktivity, které se pod dohledem různých cvičitelek na táboře učíme. To nám umožnilo vyzkoušet si obedience, dogdancing, canisterapii, všechny možné druhy psích hlavolamů a další psí hry. Během roku pak čerpáme z toho, k čemu jsme si na táboře přičichly a rozvíjíme to dál. Fanča je tak schopná pomáhat s věšením prádla, pěkně po jednom podává kolíčky. Zalíbení našla ve vylepšování her, co se naučila, umí zkrátka dovést k dokonalosti. Z podávání míčku do ruky (abych se já nemusela ohýbat) vzešlo podávání všeho, co mi vypadne z kapsy. Fanča rychle zjistila, že se po venku válí spousty lichožroutích ponožek a v zimě i rukavic. Mohly bychom na ně chodit s nůší a nemůžu je zahodit, protože je hned přinese znovu.

Řekla bych, že na pohyb je středně náročné. Toto plemeno je vhodné jak do bytu, tak i k domu se zahradou, rádi hlídají a kontrolují všechno dění. Myslím, že to v případě lagotto tedy nehraje velkou roli. Potřebuje nějakou aktivitu a pouhé běhání po zahradě ho nezaměstná, i když hlídač je to dobrý a pozorný. Ráno mu stačí půlhodinová procházka, odpoledne nebo v podvečer už potřebuje pořádně unavit a vyběhat. Lagotto vám sice odpustí občasný výpadek aktivity a trpělivě počká, až budete mít čas. Pokud však pohybovou aktivitu nahradíte občas domácí zábavou, jako jsou hlavolamy nebo různé hledací a čuchací hry, je spokojený. Pro něj je důležité, aby byl součástí vašeho života. Můžete ho brát s sebou kamkoliv, spojit procházku s návštěvou kavárny, způsobně jezdí jakýmkoliv dopravním prostředkem a neudělá ostudu ani při ubytování v luxusním hotelu. Ale svůj díl pohybu venku s míčkem nebo u vody (plave velmi dobře) potřebuje. Jinak si jako každý nudící pes najde svoji zábavu a to by se vám nemuselo úplně líbit. Ve svých lumpárnách je velmi vynalézavý. Rozhodně to není žádný gaučák.

Toto plemeno se hodí k aktivnímu člověku, který mu nabídne dostatek činnosti. Hodí se i do rodiny k dětem, není vůbec agresivní a miluje hodně lidí kolem sebe. Je velmi dobře ovladatelný a schopný poslechnout i odrostlejší dítě. Moje neteř moji fenku venčila a cvičila už od svých osmi let a v rámci absolvování výstav s ní dělala juniorhandling – Fanča s ní chodila pomalu líp než se mnou, jen aby jí udělala radost. Při hře s dětmi je lagotto velmi ohleduplný a jemný, ani v zápalu hry je neohrozí. Je ochoten se věnovat čemukoliv, co bude moct dělat se svým páníčkem. Ať už to budou dlouhé výlety do přírody, nebo psí sporty. Je vhodný pro agility, dogdancing a dost ho baví nosework, který je nejblíže jeho pracovnímu zařazení. V našich podmínkách asi nebudete s lagoťáčkem hledat lanýže, můžete ho ale naučit třeba hledat houby, nebo cokoliv jiného. Lidé, kteří mají čas se věnovat psímu sportu, ocení jeho ochotu učit se a pracovat, ale i pro ty, kteří chtějí pejska jen jako společníka, si můžou s Lagoťáčkem najít společné aktivity spojené s běžným životem. Rád se rychle naučí rozeznávat různé věci, podávat vám, co zrovna potřebujete. Rád pomáhá při práci na zahradě, ale na to, co kde má být zasazeno, má svůj vlastní názor.

Nehodí se k nervóznímu člověku, který nemá trpělivost a nesnaží se svému psu porozumět (ale to platí pro všechna plemena obecně). Také se neohodí k těm, kteří chtějí psa vychovávat tvrdě, používají ve výcviku dril a očekávají slepou poslušnost. Lagotek je inteligentní a dovede se rozhodovat sám, velmi rád spolupracuje na bázi pozitivní motivace, ale umí se i zaseknout. Tvrdým přístupem by se mohl navíc snadno „vychovat“ v bázlivého psa a to není u tohoto plemene vůbec žádoucí. Rovněž se nehodí k tomu, kdo má opravdu málo času a chce mít pejska, se kterým udělá jen dvě až tři malé procházky po blízkém okolí.

V tomto směru je lagoťáček úžasný! Chvíli mu trvá, než se seznámí, ale pak je přátelský ke všem psům, ale i k ostatním zvířatům. Je dobré ho od malička seznamovat se všemi druhy zvířat, které může v průběhu života potkat. A to spíše z toho důvodu, aby se jich nebál. Konkrétně Fanča je velmi zvídavá a odvážná, na všechno nové se jde podívat, ale udržuje si určitý odstup. Jakmile si druhého psa, člověka nebo jiné zvíře „prověří“, je s ním buď kamarádka, anebo ho ignoruje. V případě, že lagotka jiný pes ohrožuje, dovede se ozvat, ale sám konflikty nevyhledává a umí se jim vyhnout.

Po dosažení dospělosti se s ním dá chodit téměř všude bez vodítka, reaguje přesně na sebemenší  pokyn, často stačí gesto. Při procházkách městem si drží určitou vzdálenost, kterou nepřekročí. V přírodě je jeho rádius vzdálenosti větší, ale nikdy se nevzdálí tak, aby vás spustil z dohledu. Pokud Fannynce těsně před nosem z křoví vyskočí zajíc a začne utíkat, tak se za ním samozřejmě reflexivně pustí, ale to jen proto, že se na něj chce podívat. Když by se zajíc zastavil, už by ji tolik nezajímal a pokud by byl tak odvážný, že by se pustil on za ní, věřím, že by utíkala zase ona. Prostě její zcela výjimečný běh za zvěří je pouhou zvědavostí. Co to je a proč to vlastně utíká, když ona je tak mírumilovná… Pachy zvěře ji nezajímají, jediné, co miluje, je hrabání krtinců a i v tomto případě věřím, že jen proto, že se v tom místě dobře hrabe. Pokud lagotka od malička důsledně naučíte přivolání (což u něj není žádný problém), naprosto bezpečně ho odvoláte od jakékoliv činnosti.

Mají nelínající srst, kterou je ale třeba stříhat. Už na začátku našeho společného soužití jsme s Fanny udělaly dohodu, že na salon krásy má předností právo ona. Lagotka je zkrátka potřeba minimálně pětkrát do roka nechat ostříhat a zhruba jedenkrát za tři týdny pročesat ideálně hřebenem s řídkými a otáčivými hroty, vyplatí se použít přípravek na rozčesávání, je potřeba odstranit zplstnatělou srst. Pročesání nějaký ten čas zabere, především u delší srsti. Já nechávám Fannynku stříhat jednou za dva měsíce a mezitím ji stačí pořádně rozčesat jednou. Mezi výstavním a standardním střihem není zvláštní rozdíl. Srst nesmí být delší než 4 cm a měla by kopírovat siluetu psa, na hlavě se nechává o maličko delší a pejskovi by měly být vidět oči, celkový vzhled by měl působit rustikálně. Pro výstavu je délka srsti vhodná mezi 1 – 2 cm tak, aby rozhodčí mohl kvalitu srsti posoudit. Rozhodně nesmí být na výstavu načesaný a upravený jako například pudl, to by mohlo vést k vyloučení z posuzování. Srst musí tvořit přirozené kudrlinky a působit přírodním vzhledem. Z praktických důvodů je pro běžný život vhodnější především v létě srst ještě kratší, počítejte totiž s tím, že lagoťák se vám namočí i v kašně. Štěňata se musí ve čtvrtém měsíci ostříhat úplně nakrátko (cca na 3 mm), aby srst dobře dozrála. Zkrátka pokud pejska pravidelně stříháte, vlastně ani není potřeba zvláštní příprava na výstavu. Nejlepší je psa ostříhat cca tři týdny před výstavou, aby se srst stihla zase zkudrnatit a nepůsobila vyumělkovaně.

Barva srsti se v dospělost změní, tmavě hnědé „čokoládové“ štěně v dospělosti zesvětlá, také hnědé znaky u bílo hnědé varianty psa zesvětlají a k podobné proměně dojde u všech ostatních barevných variant.

Je to Klub chovatelů loveckých slídičů – sekce Vodní psi, španělé a kooikerhondje.

https://kchls.cz/  (https://www.lagottoromagnolo-klub.cz/)              

https://www.lagottoromagnolo-klub.cz/chov/podminky-uchovneni/

Pro uchovnění je potřeba absolvovat tři výstavy vyššího typu se zadáváním CAC s hodnocením výborná nebo velmi dobrá, a to od třídy mladých výše. Posudky z výstav se musí uschovat, bude potřeba je doložit k žádosti o uchovnění. Na některé z výstav je potřeba požádat rozhodčího o zapsání výšky a skusu do rodokmenu, výsledek musí odpovídat standardu plemene. Pracovní zkoušky, ani bonitace zatím v ČR není potřeba. Povinná jsou dvě zdravotní vyšetření, od jednoho roku věku je to absolvování RTG kyčelních kloubů (DKK), ideálně s výsledkem DKK A/A, jiný výsledek zatím neomezuje zařazení do chovu, ale v takovém případě může dojít ke krytí pouze s jedincem, který má výsledek vyšetření DKK A/A. Dále genetický atest na juvenilní epilepsii, pokud z tohoto vyšetření vyjde jako carrier (přenašeč), jeho protějšek musí být clear (čistý). Existují i další doporučená zdravotní vyšetření očí. Samozřejmě s rozšířením chovu u nás se můžou podmínky měnit a je třeba to sledovat na stránkách klubu.

Veselé zážitky s Fanny začaly hned od prvního dne, kdy jsem si pro ni přijela s taškou na štěňátka a chovatelka se záhadně podivila, že si pro ni jedu sama. „Jedu si přece pro štěně a ne pro tygra“, pomyslela jsem si pro sebe. Zip od štěněcí tašky Fanny odhryzala, než jsme dojely na konec vesnice, tašku podupala, pak se pokusila proskočit bočním okýnkem, ale v okamžiku, kdy jsem najela na dálnici, se z ní stal andílek. Doma ztrestala růžový pelíšek, uklidila ho na záchod, by nám „nehyzdil“ pokoj a po prozkoumání okolí si vybrala velký květináč s do té doby bujnou kytkou a pelech si udělala v něm.

Vzpomínám si, že ještě v době, kdy jsem ji v blízkosti silnice vodila na vodítku, jsme jednoho mrazivého rána vyrazily na ranní procházku. Na chodníku byl jen lehký sněhový poprašek, já už oblečená tak, jak půjdu do práce. Fanča je už přece vychovaná mladá dáma a nezamaže mě ani v horším počasí. Jenže jak už to tak v životě chodí, jen si pomyslíte, že máte něco jisté, hned vás osud klepne přes prsty. Fanču najednou něco zaujalo, nečekaně zatáhla za vodítko zrovna v místě, kde se pod sněhovým popraškem schovával kousek zamrzlé louže. Ani jsem nestihla chvíli vtipně balancovat několik centimetrů nad zemí, natož udržet vodítko, letěla jsem rovnou k zemi. Když jsem se pomalu sbírala proklínajíc to zpropadené štěně a zahlédla jsem hrdě se vracející Fanču, jak v tlamě nese svůj úlovek – něčí ztracenou stokorunu, vztek se ve vteřině změnil ve smích. Ano, tak jsem ji to učila, všechno, co najde, mi má přinést a vyměnit za dobrůtku.

Zajímavým způsobem pojala cvičení odložení. Na louce pochopila rychle, že má čekat u smotaného vodítka, než se pro ni vrátím, a tak jsme rychle přešly k praxi. Před obchodem jsem ji pro jistotu napoprvé přivázala a přesto, že jsem ji zevnitř pozorovala, neviděla nic podezřelého. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem vodítko odvázala a zjistila, že je přehryzané na dvě půlky. Asi mi chtěla svým osobitým způsobem sdělit: „Já tu na tebe milá zlatá počkám, ale jen když já budu chtít!“

Pokud pominu běžné plány na vyzkoušení dalších nových aktivit, máme jeden takový spíš sen, a to mít štěňata… Asi ho mám víc já než Fannyka (alespoň prozatím se k tomu jasně nevyjádřila). Na jeho splnění nemáme už vzhledem k jejímu věku moc času. Moc ráda bych si vzhledem k její vyrovnané povaze nechala jednoho jejího potomka. Lagoťáčci jsou prostě ukecaní, jakmile se sejdou dva a více, začnou se mezi sebou legračně dorozumívat různými zvuky, kroutí nosem, pošťuchují se a hned chtějí všechno organizovat. Někdy mě Fanny pozoruje takovým pohledem, že si vůbec nejsem jistá, jestli není člověk, nebo zakletá víla. Tak možná nechám ty plány do budoucna na ní.

Moc vám děkuji za překrásný rozhovor.

Foto: archiv Radky Mathonové