Pohyb se psem na volno – co na to říká zákon?

Musím mít na ulici psa na vodítku, nebo může běhat na volno? Jak je to s pobíháním v lese a na louce, a co je to vlastně ta honitba, o které mluvili na cvičáku? Chcete se chovat ohleduplně a zároveň svému psovi dopřát přirozený pohyb, proto si lámete hlavu, jak to skloubit? Po přečtení tohoto článku vám bude jasnější, jak se na volný pohyb psů vztahují naše zákony a možná se vám bude v některých situacích o odepnutí z vodítka snáz rozhodovat.

Pohyb psů, stejně jako lidí, je zejména na některých místech našimi právními předpisy upraven, případně omezen. Důvody k této úpravě jsou bezpečnost, ochrana našeho života, zdraví, majetku a také ochrana přírody.  Tak se na to pojďme společně podívat…

Pohyb v obci a ve městě

Obecně platí, že je zde povolen volný pohyb psů a nejsou upraveny další náležitosti pohybu se psem, jako například povinnost náhubku, ledaže obec v rámci své samostatné působnosti vydala obecně závaznou vyhlášku upravující volný pohyb psů či další náležitosti pohybu se psy. Je v podstatě pravidlem, že obce vydávají vyhlášky, v nichž stanoví, na kterých místech pohyb psů na volno možný je, přičemž všude jinde je zakázán. Nejrychlejší způsob, jak najít vyhlášku účinnou ve vaší obci, je vyhledávání ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů na Portálu veřejné správy. Zde lze vyhledávat mimo jiné podle druhu právního předpisu, kraje a oblasti úpravy, kterou je v našem případě pohyb psů.

Co se týká vstupu do restaurací, obchodních center, ubytovacích služeb, divadel a podobně, s výjimkou vodicích a asistenčních psů závisí čistě na rozhodnutí majitele či provozovatele podniku.

Pohyb po pozemních komunikacích

Vlastník nebo držitel domácích zvířat je povinen zabránit pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci. Za volné pobíhání domácích zvířat se považuje každá situace, kdy domácí zvíře není na vodítku, tedy není fyzicky spojeno s osobou, která zvíře vede. Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Vedle dálnic a silnic jsou pozemními komunikacemi i místní a účelové komunikace, kam patří i chodníky (jsou buď samostatnými místními komunikacemi, nebo jejich součástmi) a lesní cesty (zpravidla jsou považovány za účelové komunikace).

Je dobré si připomenout, že i chodec je účastníkem provozu na pozemních komunikacích a vztahují se na něj zákon o pozemních komunikacích a zákon o silničním provozu. Druhý uvedený výslovně říká, že chodec je i osoba, která vede psa, a stanovuje účastníkům provozu základní povinnosti, zejména chovat se ohleduplně a ukázněně a neohrožovat svým jednáním život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nepoškozovat životní prostředí ani neohrožovat život zvířat.

Cyklistika a chůze – jak se vyhnout srážce

Rozpory či nejasnosti někdy vznikají v souvislosti s cyklotrasami. Dle technické podmínky schválené Ministerstvem dopravy z roku 2017 je cyklistická trasa liniovým vedením cyklistického provozu územím ve vybrané vhodné stopě, sloužící cyklistické dopravě, rekreaci, turistice nebo více funkcím najednou. Bude se vždy řídit režimem zákonné kategorie pozemní komunikace, na níž je zřízena. Jinými slovy, pro pohyb na ní platí stejná pravidla jako pro pozemní komunikaci, po které vede, ať už se jedná o silnici či chodník.

Jiná situace nastává u jízdních pruhů pro cyklisty a stezek pro cyklisty. Ty jsou primárně určeny právě cyklistům. Dále zákon říká, že je-li zřízena společná stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou „Stezka pro chodce a cyklisty“, nesmí cyklista ohrozit chodce jdoucí po stezce. A je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou „Stezka pro chodce a cyklisty“, na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je cyklista povinen užít pouze pruh vyznačený pro cyklisty. Pruh vyznačený pro chodce může užít pouze při objíždění, předjíždění, otáčení, odbočování a vjíždění na stezku, a přitom nesmí ohrozit chodce jdoucí v pruhu vyznačeném pro chodce. Nicméně ohleduplnost není vyžadována pouze od cyklistů a v pruhu vyznačeném pro chodce bude zpravidla platit zákaz pohybu psů na volno z důvodu bezpečnosti.

Pohyb v přírodě

Lesní zákon stanoví, že každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest a při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců. Zákon o ochraně přírody a krajiny zase říká, že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. To se nevztahuje na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním chovům zvířat. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka.

Možnosti pohybu v přírodě mimo les v praxi komplikuje zejména náročnost rozlišení, kdo je vlastníkem daného pozemku, a zda nevstupujeme na soukromý pozemek. Pokud si nejsme jistí, lze opět doporučit zejména ohleduplnost a slušnost při průchodu pozemkem.

Samostatná úprava pak bude platit v národních parcích, kde je zpravidla zakázáno volné pobíhání psů, případně mohou být stanovena specifika pro chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky. Je proto namístě přečíst si před vstupem návštěvní řád takové oblasti.

Pohyb se psem v honitbě

Dle zákona o myslivosti je zakázáno vlastníkům domácích zvířat, včetně zvířat ze zájmových chovů (tedy i psů), nechat je volně pobíhat v honitbě mimo vliv svého majitele nebo vedoucího. Honitba je definována jako soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti. Honebními pozemky jsou všechny pozemky s výjimkou nehonebních pozemků, kterými jsou pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území. Dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, veřejná a neveřejná pohřebiště a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti.

V zásadě můžeme říci, že honitbou je téměř jakýkoliv pozemek mimo území obce, a v současné době honitby tvoří přibližně 87 % území ČR. Orientační hranice honiteb lze dohledat na Geoportálu Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů.

Zřejmě nejčastější spor vzniká ohledně výkladu „volného pobíhání mimo vliv svého majitele nebo vedoucího“, a to v souvislosti s oprávněním myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře usmrcovat v honitbě toulavé psy. Zákon je k tomu opravňuje v případě toulavých psů, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 metrů od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební.

Oprávnění usmrtit psa v honitbě

Uvedené podmínky musí být splněny všechny současně. Musí se tedy jednat o toulavého psa – toho zákon definuje jako zvíře v lidské péči, které není pod trvalou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a které se pohybuje volně mimo své ustájení, výběhové prostory nebo mimo domácnost svého chovatele. Dále musí být pes mimo vliv svého vedoucí. Trvalá kontrola nebo dohled stejně jako vliv vedoucího jsou vykládány dvěma různými způsoby. Buď striktně jako pohyb na vodítku, nebo kontrola či vliv povelem či jiným signálem k chování. Z kynologického a behaviorálního pohledu je již jisté, že lovecký pud a chování lze tréninkem ovlivnit, tudíž nelze říci, že každý pes, který není na vodítku, není pod vlivem člověka.

Dalšími podmínkami jsou vzdálenost větší než 200 metrů od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení, skutečnost, že se nejedná o psy ovčáckých a loveckých plemen, psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební, a pronásledování zvěře psem. Je možná nadbytečné uvádět, že ne každý běh lesem je pronásledováním zvěře.

Vždy také platí, že zastřelení psa by mělo být prostředkem ultima ratio, to znamená až posledním možným řešením. Tento názor vyjádřil již Nejvyšší soud Československé republiky ve svém rozhodnutí ze dne 10. 4. 1931, Zm I 382/30, v němž uvedl: „Právo odstřeliti psa podle § 40 honebního zákona pro Čechy jest nejkrajnějším opatřením dovoleným majiteli honitby k zabránění poškozování zvěře a jeho práv. Byl-li pes učiněn neškodným jiným způsobem (chycením a uvázáním) a potom odstřelen, nejde o dovolený výkon onoho práva, nýbrž jde po případě o přestupek podle § 468 tr. Zák.“

Vraťme se však do současnosti a k některým právním souvislostem. V případě neoprávněného usmrcení psa mysliveckou stráží či hospodářem bude za škodu odpovídat stát, ledaže se jednalo o exces (například úmyslné jednání při zjevném nenaplnění všech výše uvedených podmínek). V takovém případě odpovídá přímo daná osoba. Neoprávněným zastřelením psa může spáchat přestupek, či trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby nebo poškození cizí věci, případně souběh těchto trestných činů.

Závěrem se tedy vracím k přání, abychom se všichni chovali k sobě navzájem, přírodě a vlastním i cizím psům ohleduplně a s respektem.

Simona Šimíčková

Foto: pixabay.com

Sbírka právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů: https://sbirkapp.gov.cz/

Hranice honiteb dle Geoportálu Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů: https://geoportal.uhul.cz/mapy/mapyhon.html