Pokud si pořídíte vlčího špice, je to láska na celý život!

Věděli jste, že vlčí špic je plemeno, které se dělí díky přílivu psů z Anglie a USA na vlčí špice a keeshondi? A že i když standard uvádí, že se jedná o jedno plemeno, jsou to vlastně plemena dvě? A že největší rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem je hlavně v barvě a stavbě těla? Nebo třeba, že velký černý špic je zapsán v knize ohrožených zvířat? Je to spousta zajímavostí, o kterých jsme si povídali s dlouholetou chovatelkou vlčích špiců Ing. Simonou Stankovou. Proto si tento rozhovor opravdu nenechte ujít.

Vlčí špic je plemeno psa, které nepatří mezi ty méně známé, nicméně je to plemeno, jenž není už dnes tak často vídané mezi pejskaři. Čím je to zapříčiněno, nebo proč je velký černý špic na pokraji vyhynutí?  Na to, ale i na další aspekty chovu jsme se zeptali skvělé a dlouholeté chovatelky Ing. Simony Stankové. A aby to nebylo tak jednoduché, musíme vám na Simonu prozradit, že se věnuje chovu „původního“ staroněmeckého typu vlčího špice. A jako správný a věčný optimista se nevzdává při hledání partnerů s čistou staroněmeckou krví.  I když jak sama říká, je to stále složitější.

Simono, jste dlouholetou chovatelkou dvou plemen, a to vlčího špice a leonbergra. Proč jste si zvolila zrovna tato plemena? 

Dlouholetou chovatelkou jsem hlavně vlčích špiců, které chovám již více jak čtvrt století. Leonbergery mám desátým rokem. A proč jsem si zvolila právě tato dvě plemena? U vlčího špice tomu pomohla náhoda. Poprvé jsem vlčí špicku viděla u své kamarádky na studentské koleji. Byla to láska na první pohled a tak jsem se do toho chlupáče zamilovala, že jsem stejné plemeno musela mít také. Rok na to, jsem si už pro svoji vysněnou fenku jela. Byl únor 1990, všude bylo plno sněhu a na dvorku u chovatele běhala nádherná máma Bessy z Vlčí stezky a tři fenečky.  Všechny se ke mně seběhly, skákaly a dožadovaly se pohlazení a já vůbec nevěděla, kterou si mám vybrat. Dnes však vím, že ta vyvolená byla mé nejlepší rozhodnutí v životě. Jmenovala se Alfa z Vlčí samoty a narodila se 10. listopadu 1989. Byla to krásná, živá a velmi veselá fenka. Uchvátila mne na ní povaha, krásné tmavé vlkošedé zbarvení a dlouhá srst. Alfa s námi žila téměř patnáct let. Zažila moji promoci, svatbu, ale i rozvod a bylo až neuvěřitelné, že můj syn se narodil přesně v den jejích prvních narozenin.

Krásný příběh a jak jste se dostala k leonbergrům?

Když nás Alfička v roce 2004 opustila, přemýšleli jsme, které plemeno si pořídíme. V té době jsme již vlastnili venkovské stavení s velikým pozemkem a chystali se vystěhovat z městského ruchu a stísněného paneláku na venkov, do klidu přírody. Chtěli jsme velkého, chlupatého a impozantního psa. Zamlouval se nám kavkazský pastevecký pes a šarplaninec, ale nakonec zvítězilo plemeno leonberger, kvůli své dobrácké povaze. O leonovi se říká, že je to něžný obr, chápavý a inteligentní pes.  Je přátelský a milý k dětem, ale ohlídá vám spolehlivě i váš majetek.

Podle jakých kritérií jste vybírali?

Nechtěli jsme koupit nic bez rozmyslu, a tak jsme si přečetli všechnu dostupnou literaturu a vyrazili se podívat i na výstavu do Litoměřic. Tam nám padla do oka Agáta ze Strakonické vyhlídky. Majitele jsme vyzpovídali a předběžně si zamluvili štěňátko. Na štěňátko jsme ale čekali rok. 

 A jak to tedy dopadlo? U leonbergera jste však nezůstali, že?

Naše přání se nám vyplnilo v květnu 2007, kdy jsme si naši vysněnou princeznu přivezli domů. Jmenovala se Adelaida z Bechlína alias „Adélka“ a bylo to to nejúžasnější stvoření, co jsme si mohli s manželem přát. Tak milou povahu, lásku a oddanost, kterou nás zahrnovala, jsme ještě nikdy nepoznali. A aby jí nebylo smutno, o rok později, v roce 2008 jsme si k leonbergřici pořídili opět vlčí špicku. Bez nich si prostě život nedovedu už také představit. Časem se naše smečka rozrostla až na tři vlčí špicky a dvě leonky. Od té doby máme tato dvě plemena, odchovali jsme již několik vrhů a chováme je dodnes.

Představíte nám vaši současnou smečku?

 V současné době mám dvě vlčí špicky, a to Deboru z Břekové aleje a Issis Šumbarský pramen (po domácku „Sissinku“) a jednu leonbergřici Berenicu Bellu z Penzionu Axa.  „Berča“ je vnučkou naší první leonky Adelaidy, která nás bohužel letos koncem července opustila…  Je nyní březí, tak doufám, že se po dlouhých šesti letech opět budeme v naší chovatelské stanici radovat z malých leonků.

Plemeno vlčí špic je dnes velmi málo rozšířené a lidé již pomalu zapomínají, o jaké psy se vlastně jedná. Jak byste vy vlastními slovy toto nádherné plemeno charakterizovala?

Nejkrásnější na vlčím špicovi je hlavně jeho dlouhá srst vlkošedé barvy a bohatý límec. Ocas je huňatě obrostlý, zatočený a nesený nad hřbetem. Nápadné jsou na něm také obrostlé zadní končetiny s tzv. „kalhotkami“ světle stříbrné barvy.  Hlava je podobná lišce s bystrýma očima. Okolo očí je výrazná kresba tzv. „brýle“. Čenich a uši jsou černé.  Špic je stále temperamentní, živý, veselý, velmi učenlivý a lehce vychovatelný. Je pořád ostražitý tzv. „našpicovaný“ a jeho uším nic neunikne. Může být chován doma i venku, ale není vhodný na trvalé držení v kotci bez kontaktu s lidmi. Jeho hustá srst není náročná na údržbu. Je to skvělý a velmi přizpůsobivý pes, společník na procházky a výlety, ale můžete s ním dělat i agility. Od přírody je vynikající hlídač a ochránce svých rodin přesně tak, jak má špic být. 

Málokdo to ví nebo si to stěží připouští, ale smutným faktem je, že toto plemeno je na pokraji vyhynutí. Co si o tom myslíte?   

Víte, v současné době, když se začnete zajímat o vlčí špice, čím dál častěji se spíš setkáte i s názvem keeshond. Pokud půjdeme do historie, tak jde o jedno plemeno chované pouze v jiných státech. V Německu, díky svému vlkošedému zbarvení se nazývá wolfsspitz, tedy vlčí špic. Zato třeba v Anglii si vytvořili svůj standard pod názvem keeshond jako samostatné plemeno, který se od vlčího špice liší. Měli i jiné představy o vzhledu psa a navíc během druhé světové války se psi přestali vyměňovat, takže se tak vyskytla jiná varianta psa. V USA byla situace stejná. Po válce se anglický a americký keeshond ještě dlouho nemohl dovážet do východní Evropy, takže se zde stále zachoval původní vlčí špic. V dnešní době nastal obrat a někteří chovatelé v Německu i u nás začali keeshonda dovážet a „křížit“ s našimi vlčími špici, takže původní vlčí špic začíná být pomalu vzácný a je čím dál více vytlačován mezitypy.

A jaké jsou tedy rozdíly mezi těmito psy?

Největší rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem je hlavně v barvě a stavbě těla. Oba jsou vlkošedí, ale vlčí špic je tmavší, černý se stříbrnou bez jakékoliv příměsi jiné barvy a štěňátka se rodí téměř černá a mívají tmavé masky. Zato keeshond má směs barev odstínů černé, stříbrné i krémové. Štěňata se rodí světlejší a mívají i krémovou podsadu a nohy, někdy i s nádechem do oranžova, maska je nevýrazná.  Keeshond bývá i menší, mnohem kompaktnější a kvadratický. Je velmi bohatě osrstěný s vatovitou podsadou. Má širší čelo celé porostlé chlupy, uši jsou menší, schované napůl v srsti, kratší čenich. Působí jak roztomilý medvídek. Vlčí špic je naopak vyšší výšky, delší délky těla i čenichu, má větší uši a jeho srst není tak bohatá. Povahově je ostřejší a také perfektní hlídač.

Tak teď tomu moc nerozumím. Keeshond tedy je nebo není vlčí špic?

 S přílivem krve keeshondů se změnil i standard FCI a název plemene na vlčí špic/keeshond. A tím se stalo, že se chovatelé rozdělili na dvě skupiny. Ti co, upřednostňují mísení s keeshondem a ti, co se snaží držet původní čisté linie, kterých je bohužel čím dál tím méně. Je to i tím, že na výstavách rozhodčí obvykle upřednostní bohatost srsti nad čistou barvou, takže nadýchaný keeshond obvykle porazí vlčího špice a to je i důvod, proč se mnozí chovatelé u nás „vrhli“ na chov mezitypů a „vylepšení“ srsti našeho původního vlčího špice.  V současné době naštěstí poptávka z řad zájemců o vlčí špice zase stoupá.

Vy se tedy věnujete chovu „původního“ staroněmeckého typu, říkám to správně?

Ano, v současnosti jsem jedna z mála CHS, která se zde tento typ snaží stále udržet. Vyhledávám pro svůj chov jedince, kteří nemají v rodokmenu keeshonda. Je to čím dál tím těžší najít čisté vlčí linie u nás, ale i za hranicemi v Německu.  Přesto jsem stále optimista.

Momentálně máte vrh, který je něčím výjimečný neboli tzv. experimentální. Povíte nám, o co jde?

Letos jsem se rozhodla pomoci velkým černým špicům. Proto jsem nabídla svoji vlčí špicku a kryla ji velkým černým špicem. Vrh je výjimečný tím, že velcí černí špicové jsou v současné době na pokraji vyhynutí. Je to velmi staré plemeno, dříve časté, ale dnes kriticky ohrožený ráz špiců zapsaný v červené knize ohrožených zvířat. Experimentální je proto, že se pomáhá velmi úzké genetické základně velkých černých špiců plemenem vlčí špic/keeshond s nepříbuzným rodokmenem. Jsou to velmi dobří zlepšovatelé s kvalitní srstí, výškou i povahou. Černá barva je dominantní, takže se obvykle rodí štěňátka černé barvy, ale i vlkošedá a pokud mají oba rodiče vlohu pro hnědou barvu, mohou se vzácně narodit štěňata barvy hnědé i vlkohnědé. Štěňátka se nám před pár dny narodila. A co nikdo nečekal, se stalo skutečností. Ve vrhu se objevila i  štěňátka hnědé a vlkohnědé barvy. Ostatní štěňátka jsou černá a vlkošedá. Je to úžasný chovatelský úspěch, protože hnědý velký špic se zde v České republice nenarodil dlouhých 29 let. Takže jsem trochu změnila své chovatelské plány a jedna fenečka zůstává doma.  Černá štěňátka se ale můžou ještě dovybarvit. Vzhledem k experimentálnímu - mezidruhovému (velký a vlčí)  a mezibarevnému (černá a vlkošedá) spojení rodičů,  nebylo možno ihned po narození stanovit zbarvení štěňátek. Zvláště u černých chovatel není schopen určit velice tmavé vlkošedé zbavení, kdy štěňata se rodí černá. To se objevuje až s růstem srsti. Barva se tedy může změnit. Jsem sama zvědavá, jak to celé dopadne.

Co byste nám řekla o povaze těchto špiců a pro koho jsou dle Vás vhodní?                                                    

 Velcí černí špicové mají povahu stejnou jako vlčí špic. Je to ideální rodinný a lehce přizpůsobivý pes. Rozdíl vidím jen v barvě a velikosti. Je o něco menší než vlčí špic (výška 42 – 50 cm), i když dle názvu „velký“ bychom čekali spíš opak. Myslím, že jsou vhodní úplně pro každého, kdo má rád středně velká a dlouhosrstá plemena. Nevím, čím to je, že poslední dobou jich stále více ubývá, zda pro jejich barvu nebo měli jen smůlu na majitele, kteří neměli o další chov zájem. Ale věřím, že se blýská na lepší časy.

Při mém brouzdání po webu jsem narazila na statistiky DKK a docela mě překvapilo, že u těchto psů se DKK celkem hojně vyskytuje. Co si o tom myslíte?  Vycházím ze statistky klubu chovatelů špiců, kde je uvedeno, kolik psů bylo rentgenováno a s jakými výsledky.

  Bohužel. Kritická situace je hlavně v chovu velkých špiců. Vlčí špicové jsou na tom lépe.  Důvodem je, že celá léta u nás v Klubu chovatelů špiců vyšetření na dysplazii kyčelního kloubu nebylo pro uchovnění povinné. Jen svědomití chovatelé vyšetřili své feny, na kterých dále chovali.  Pro majitele psů to byl jen zbytečný výdaj. A tím se bohužel stalo, že se zde chovalo na nevyšetřených jedincích. Povinné rentgenování kyčlí vstoupilo v platnost pro ráz velkých a vlčích špiců až v roce 2015 a teď se ukazuje, že potomci hlavně velkých černých špiců vykazují pozitivitu. Dysplazie je podmíněna geneticky, ale ovlivňuje ji i prostředí, ve kterém jedinec žije, takže i při krytí dvou negativních rodičů, může některý potomek ve vrhu mít nález.

Jak vysoký stupeň DKK je tedy do chovu přípustný?                                                                                                                             

V KCHŠ jsou do chovu připuštěni jedinci až do stupně DKK D/D, ale optimální by bylo mít zde jen negativní jedince. Bohužel při tak malé genetické základně jako máme zde, a to zvláště u velkých špiců, je každý jedinec důležitý, takže když je jedinec pozitivní, je třeba na krytí vybrat druhého rodiče negativního, nikoliv však nevyšetřeného. Naštěstí velký a vlčí špic jsou středně velká plemena a obvykle ani jedinci s mírnou a střední dysplazií nevykazují během života žádné klinické příznaky. Projevy závisí hlavně na výživě, váze a zátěži, které je po dobu života vystaven. Věřím, že s přibýváním vyšetřených jedinců se postupem času situace zlepší.

Prozradíte nám něco o pracovní stránce plemene? Je možné se se špicem věnovat nějakým psím sportům. A jsou zde takoví jedinci?

  Ano, s  vlčím špicem se dají provozovat různé sporty. Někteří majitelé se věnují i sportovní kynologii. Jsou samozřejmě sporty více či méně vhodné. Obvykle nejsou dobří aportéři, tak s nimi asi  flyball dělat nebudete, nevhodní jsou i na obrany, i když občas výjimka potvrzuje pravidlo. Ale výborní jsou třeba na agility. Sice nemají tak úžasnou rychlost a mrštnost jako ovčáčtí psi, ale bavit je to bude. Vlčí špicové miluji procházky v přírodě a není problém s nimi ujít i třicet až padesát kilometrů, takže s nimi lze provozovat dogtrekking.  Můžete s nimi hledat kešky – geocaching, či běhat u kola nebo zkusit tanec se psem a někteří klidnější špicové jsou dobří i na canisterapii.   Myslím, že si každý vybere, co bude jemu i jeho pejskovi nejlépe vyhovovat.

Psi mají vesměs velmi dlouhou a pěknou srst – jak náročná je její údržba?                                     

Srst vlčího špice opravdu není náročná na údržbu. Stačí občas důkladněji vyčesat a vykartáčovat.  Větší péči o srst je třeba se věnovat kolem uší a na kalhotkách a též při línání a výměně srsti, aby se pravidelně odstraňovaly odumřelé chlupy. Jinak vypadávají ze srsti a je to velmi nevzhledné. Takže ten, kdo nerad češe nebo nesnáší dlouhé chlupy v domácnosti, by se měl asi poohlédnout po jiném plemeni.  Ale velkým kladem je, že srst nemá sklony k plstnatosti a má tzv. samočistící schopnost. To znamená, že když se špic zablátí, po oschnutí ze sebe špínu vyklepe a je zase krásně čistý.  Koupat tedy také nemusíte. Střihově se vlčí špic též neupravuje, pouze je třeba začistit přerostlé chlupy na tlapkách a mezi prsty, protože na delších chloupcích se drží bláto, v zimě lepí sníh a na výstavách vypadají tlapky estetičtěji.

A může být chován celoročně venku?

Chovat vlčího špice celoročně venku určitě lze. Jeho srst je na to dokonale přizpůsobena. Díky své husté krátké podsadě, která dobře izoluje, mu nevadí ani velké mrazy a dlouhé krycí chlupy ho ochrání i před chladem a vlhkem. Sníh špic přímo miluje. V létě naopak podsada prořídne díky sezonní výměně srsti, je dokonale vzdušná, tělo se tak může lépe chladit a dlouhé krycí chlupy odráží sluneční záření.  V létě když sáhnete špicovi mezi chlupy, kůži má studenou, takže opravdu výborně izoluje, naopak ostříháním mu spíš ublížíte, protože mu tím narušíte přirozenou termoregulaci.    

Jak jsou na tom tito psi se zdravím, dědičnými chorobami a dlouhověkostí?

Opravdu velkým kladem vlčího špice je právě dlouhověkost a dobré zdraví. Plemeno není přešlechtěné, je velmi odolné, obvykle není náchylné k nemocem a dožívá se v dobré kondici patnácti i více let. Budete tak mít s největší pravděpodobností společníka na dlouhou dobu. Moje dvě vlčí špicky Alfa a Hexy, které už bohužel nejsou mezi námi, se také takového věku dožily.  Špic nemívá ani problémy se záněty kůže a uší.

Je špic vhodným parťákem pro rodinu s dětmi a jinými zvířaty?

Špicové od pradávna hlídali majetek a obydlí lidí a doprovázeli je na cestách. Takže se umí skvěle přizpůsobit prostředí, ve kterém žijí. Snadno a rádi se učí novým věcem, jejich výchova a výcvik není náročná. Chce se jim jen trochu více věnovat. Své rodině je špic zcela oddaný. Většinou si oblíbí jednoho páníčka, kterého více poslouchá, ale miluje i ostatní členy smečky, zvláště děti, se kterými si hraje a dovádí. Obvykle neublíží ani domácímu zvířectvu. Naše špicky běhají i mezi slepicemi, máme kočky, králíky, ovce i prasátka.

A výchova tohoto krásného stvoření?

Neničí ani záhonky s květinami nebo zeleninou. Nic není problém. Ale je to i o výchově. Výchova by měla být důsledná. Nevychovaný špic je jen vizitka majitele. Velkou výhodou vlčího špice je i to, že má velmi slabý lovecký pud, takže s nimi můžete na procházku i na volno do lesa nebo na louku. Jediné, co občas rádi loví, jsou myšky a krtkové, takže jim musíte prominout nějakou tu vyhrabanou díru nebo krtinec v trávníku. 

Foto: archiv Ing. S. Stankové    

www.leoniaspicove.estranky.cz