Polardistans aneb „Zpátky ke kořenům”!

Slyšeli jste někdy o tom, že musheři mají svého tzv. dog handlera? A víte, co si pod tím představit a jakou funkci takový člověk u psího spřežení nebo na samotných závodech vlastně zastává? Pojďme se tedy společně dozvědět více…

Eva Fialová se ve světě mushingu pohybuje vlastně už od dětství, sama úspěšně závodí, ale přesto přese všechno se stále snaží nasbírat další a další zkušenosti, aby se mohla ještě více zlepšovat. Často pomáhá jako dog handler, neboli pomocník mushera třeba jednomu z našich předních závodníků Romanovi Habáskovi. Co všechno tato práce obnáší a jak moc důležité je si toho správného parťáka pro tuto činnost dobře zvolit, nám už sama ochotně prozradila v následujícím rozhovoru.

Polardistans je longový závod (tedy závod na dlouhé vzdálenosti) psích spřežení, který se koná ve středním Švédsku. Jezdí se na 160 km nebo na 300 km a je otevřený pouze pro čistokrevná severská plemena, mezi která patří sibiřský husky, aljašský malamut, samojed nebo grónský pes. Letos se ale závod na 300 km jel v rámci mistrovství světa IFSS a WSA, takže byl otevřený i pro severská plemena, která dosud nejsou uznána FCI jako čistokrevná, tedy aljašští husky. Závod je pak rozdělený na různé kategorie podle počtu psů a plemen. S jedním až čtyřmi psy jezdí závodníci na běžkách s pulkou, pak je vypsaná kategorie na saních pro závodníky s šesti až osmi psy, a nakonec nastupují i závodníci s devíti až dvanácti psy. Závod startuje ve švédské Särně a zde i končí, závodníky pak na trase čeká zastávka na checkpointu v Öjvassle, kde si musí vybrat povinnou přestávku, závodníci na 300 km zde mají dokonce dvě povinné zastávky.

Polardistans se řídí heslem „Zpátky ke kořenům”. Závodníci si tak s sebou v saních musí vézt všechny věci na celý závod (výjimkou je u závodu na 300 km, kdy si můžou nechat poslat na checkpoint krmení na další etapy a přikrývky pro psy) a jsou odkázáni hlavně na sebe a své psy.

Z českých závodníků se závodu tradičně účastní pouze dva a jsou to Roman Habásko a Jana Henychová. Ostatní čeští musheři začínají závod postupně objevovat a letos se na start postavili ještě Václav Zetek a Milan Plšek, v minulosti pak David Hrabal, Kateřina Kulhánková, Lukáš Klíma, Milan Šindelář a Jakub Urban. A snad v budoucnu nastoupí i další závodníci z Čech.

Už dlouho dělám handlera Romanovi Habáskovi a byla jsem s ním už na několika závodech v České republice, v Německu a v Rakousku. I na závodě Polardistans před dvěmi lety. A tak když mi Roman nabídl, jestli s ním nechci letos jet znovu, souhlasila jsem, protože to byl opravdu skvělý zážitek a zkušenost. Sama chci v budoucnu podobné závody jezdit, a tak se snažím se chopit každé příležitosti a získat nové zkušenosti.

Dog handler je člověk, který pomáhá závodníkovi s péčí o psy, aby na to nebyl sám. Po cestě je mu k ruce například při venčení a buďto jako já dělá musherovi jenom společnost při řízení nebo se v řízení auta střídají. Před závodem pak se vším pomáhá, zjišťuje informace a v některých případech dělá i tlumočníka. Před samotným závodem pak pomůže pejsky zapřáhnout, navede spřežení na start a naposledy je pomazlí. Na checkpoint pak musí přivézt musherovi tzv. depoback (taková taška, kde má musher své věci, které bude potřebovat na další etapu, v případě Polardistansu tam mohlo být jenom krmení a deky na přikrytí psů) a na checkpointu pak pomůže navést spřežení na určené místo. Během pauzy na checkpointu ale dog handler nesmí nijak pomáhat musherovi, ani manipulovat se psy, může jenom stát za saněmi a hlídat psy, když si jde musher odpočinout. Následně pak může navést spřežení na start z checkpointu a po odjetí spřežení je pak nutné, aby uklidil místo, kde pejsci odpočívali, je tedy třeba shrabat slámu, odnést ji na určené místo a odvézt prázdný depoback. A pak už jenom čeká v cíli na svůj tým, což je asi nejtěžší věcí, když přijíždí třeba v půl třetí ráno a venku je -20°C.  A pak už je to stejné jako před závodem.

Dog handler by měl mít hlavně rád psy, nesmí se jich bát a musí už mít nějaké zkušenosti s péčí o ně a také se zapřaháním. Jo, a také by měl být fyzicky zdatný, protože stíhat rozběhnutému spřežení při navádění není vůbec sranda a je potřeba mít trochu té fyzičky.

Ve čtvrtek večer jsme s Romanem vyjeli ze Sněžníku směr Švédsko. Po několika hodinách cesty Německem jsme zastavili na odpočívadle, kde jsme vyvenčili pejsky a šli si na pár hodin lehnout. Ráno jsme pak pokračovali na trajekt, který vyplouval v 7.30 hod. z Rostocku. Cesta trajektem už tak příjemná nebyla, foukalo, takže to s plavidlem dost houpalo. Ve 13.30 hod. jsme zakotvili v Trelleborgu, hurá. Kousek od přístavu jsme vyvenčili a nakrmili pejsky a pokračovali dál v cestě směr Särna. Jelikož jsme oproti původnímu plánu měli kvůli poruše auta (která se naštěstí stihla vyřešit ještě v České republice) zpoždění, tak jsme se snažili se nikde dlouho nezdržovat. Zastavovali jsme jenom kvůli venčení. Po několikahodinové cestě jsme v sobotu v půl třetí ráno dorazili do kempu v Särně. Särna nás přivítala klasickou severskou teplotou a to -20, takže jsme rychle vyvenčili pejsky a unavení z cesty šli spát. Ráno jsme se pak zapsali na recepci kempu a mohli jsme vybalovat auto, zbytek dne jsme se pak už kochali místním sluníčkem.

V neděli nás čekala prezentace a veterinární prohlídka. Veterináři zkontrolovali každého psa, poslouchali jim srdíčka, zkontrolovali jejich svaly, jestli nejsou někde ztuhlí a nakonec i jejich tělesnou kondici. U té se určuje BCS, tzv. body condition score, které má hodnoty od 1 do 10, 1 – 3 jsou stupně podváhy, naopak 7 – 10 nadváhy, ideál je 4 – 6. Všichni naši pejsci prošli bez problémů. Po veterinární prohlídce s nimi vyrazil Roman na trénink, aby se před závodem rozhýbali. A protože jsme s sebou vzali na výlet i Canis, která už je ve sportovním důchodu, a já běžky, vyrazila jsem s ní obdivovat krásy Švédska. Zbylé dva dny do startu už probíhaly ve znamení odpočinku, opalování se a připravováni saní na závod. V úterý večer nás čekal povinný meeting, kde nás seznámili se vším k závodu samotnému, jak probíhá start, kudy vede trať, jak je značená, jak to probíhá na checkpointu a spousta dalších věcí.

Ve středu ráno jsme vstávali před šestou, abychom napojili psy a pak si došli i my na snídani. Poté už následovala klasická předstartovní rutina, obléknout psy, zapřáhnout a hurá na start. Startovalo se v 9.00 hod. a všechna spřežení s dvanácti psy na 300 km startovala společně hromadným startem z jezera. Na startu jsem se ještě naposledy pomazlila s pejsky. Jakmile odstartovali, tak jsem se šla pomalu připravovat na odjezd na checkpoint. Ještě jsem se podívala na start spřežení s osmi psy. Jelikož jsem neměla zkušenosti s řízením velké dodávky, tak jsem potřebovala sehnat někoho, s kým bych se mohla svézt na checkpoint. Měla jsem velké štěstí a dohodnula jsem se s Isabelle Travadon, závodnicí z Francie, která jela s Romanem v kategorii, a s jejím manželem Philipem, že mě tam sveze. Isabelle byla navíc favoritkou na vítězství, a tak jsem měla jistotu, že až Roman dorazí na checkpoint, tak už tam budu. Cesta autem byla velmi příjemná, Philip byl moc milý a navíc se se mnou podělil o zkušenosti se závody Iditarod a Yukon Quest. Asi hodinu po našem příjezdu na checkpoint dorazila i Isabelle se svým týmem a dvacet minut po ní i Roman s pejsky. A pro mě nastalo největší utrpení závodu. Jsem zvyklá Romanovi pomáhat a navíc se s pejsky mazlit, ale na checkpointu se doghandler nesmí psů vůbec dotknout a ani musherovi nijak pomáhat, může vše jen pozorovat. Roman se rozhodl si na prvním checkpointu vybrat čtyřhodinovou pauzu, a tak po čtyřech hodinách vzbudil pejsky, zapřáhnul a já mu pomohla dovést spřežení na start. Když odjel, tak jsem ještě na start pomohla německému závodníkovi Michaelovi Hessovi. Bohužel s jeho týmem to nebylo tak jednoduché jako s Romanovým.

Když jsme dorazili na výjezd z checkpointu, tak Michael potřeboval zastavit a počkat, až bude moct odjet. Jeho psi však čekat nechtěli, a tak se snažili jít dopředu, Michaelovi se dostala jedna z kotev pod sanici a nemohl jí vyndat, jak spřežení odmítlo stát a čekat. Nakonec se mu to nějak podařilo a mohl vyrazit na trať. Po tomhle zážitku jsem se ještě zastavila podívat za zbylými mushery z Čech, Vencou Zetkem a Milanem Plškem. Pak jsem se domluvila s doghandlerem litevské musherky s malamuty, že se s ním svezu zpátky do kempu. Při odjezdu z checkpointu se nám však podařilo zapadnout, a tak jsme ještě sháněli někoho, kdo by nás mohl vytáhnout. Naštěstí jsme byli díky pořadatelům rychle vysvobozeni a mohli vyrazit zpátky do kempu. Po příjezdu k autu jsem vyvenčila a nakrmila Canis, udělala si něco rychlého k jídlu a unavená padla do postele, kde jsem však i přes veškerou únavu nemohla usnout. Pořád jsem musela na mobilu pomocí GPS trackeru sledovat, jak si vede Roman na trati. Kolem půl jedné v noci jsem konečně alespoň na pár hodin „zabrala“. V půl šesté ráno mě pak probudila zpráva od Romana, psal už z checkpointu a jeho zpráva mě zaručeně probudila. Kvůli hlubokému sněhu v některých úsecích trati začali Nemo s Maju kulhat a já tak musela začít řešit, jak se tam dostat, abych ty dva mohla vyzvednout.

Ano. Kolem osmé hodiny mi pak Roman psal, že se rozhodnul ze závodu odstoupit. Začala jsem tedy přemýšlet, co dělat. Nejjednodušším řešením bylo zkusit nějak vyjet s Romanovým autem a pomalu tam dojet. Nejtěžší bylo to vyjetí, vedle auta byl totiž postavený stan a auto bylo na nájezdech, aby stálo rovně. S kopou štěstí jsem to zvládla a vyjela, teď už zbývalo jenom dojet na checkpoint. Jenom jsem se modlila, ať nepotkám žádné protijedoucí auto, protože s vyhýbáním se na úzkých silnicích mám co dělat i se svojí malou Corsou. Žádná protijedoucí auta jsem naštěstí nepotkala, zato jsem však „narazila“ na sobíky, kteří vůbec neřešili, že jsou na silnici a že tam jezdí auta. Člověk tak musel zastavit a počkat, až odejdou. Mou pomalou jízdou jsem zdržela ostatní doghandlery mířící na checkpoint a za chvíli se za mnou vytvořila kolona. Na parkovišti bylo naštěstí dost prostoru, abych tam dokázala zaparkovat i já. Na checkpointu jsem pomohla Romanovi sbalit věci a naložit psy do auta. Ještě jsme pomohli odjet Michaelovi, tentokrát naštěstí už bez problémů. Rozloučili jsme se zbytkem české výpravy, a jeli zpátky do kempu. Teď už řídil Roman. V kempu jsme se postarali o pejsky. Já jsem ještě zašla s Nemem na kontrolu za veterináři. Nemo byl totiž po příjezdu na checkpoint hodně dehydratovaný a unavený, veterináři ho tam teda vzali k sobě do vyhřívaného stanu a připojili ho na kapačku. Když jsme si ho odváděli, tak nám řekli, že už je lepší, ale ať ho v kempu ještě vezmeme za veterináři, kteří ho když tak ještě znovu na kapačku připojí. Milá veterinářka tak také udělala a Nemo si ještě dvě hodiny pospal v budově. Roman se šel mezitím také vyspat. Zbytek dne se tak nesl ve znamení odpočinku.

Později odpoledne pak do cíle začali přijíždět první závodníci, první Isabelle a druhý Michael. V noci jsme pak vstávali asi v půl druhé ráno, abychom šli do cíle podpořit českého závodníka Vencu Zetka, který závod nakonec dokončil jako jediný Čech. Zrovna to byla jedna z těch nocí, kdy bylo asi -25⁰C, takže jsem pak byla ráda, když jsem se vrátila do tepla auta a vůbec jsem to Vencovi nezáviděla. Příští den jsme si pak užívali další slunný den ve Švédsku. Odpoledne jsem si pak zapřáhla do saní čtyři psy a jela se projet po švédském fjällu. Pejsci se tak po závodě protáhli. A vypadali jako by vůbec neběželi, 12 km se mnou odcválali jakoby nic. Když jsem se vrátila, vzala jsem protáhnout ještě další čtyři psy. Večer se pak konal závěrečný banket, kde nás čekala společná musher dinner, a pak vyhlášení a slavnostní zakončení závodu. Po banketu se nám poštěstilo a viděli jsme slabou polární záři. Další den jsme začali pomalu balit a loučit se se Särnou. Odpoledne jsme vyjeli směr trajekt a poté domů. Cesta zpátky proběhla bez problémů, nikam jsme nespěchali, a tak jsme se na jihu Švédska zastavili na pláži u moře a v pár krámech. Roman mě doma vysadil v pondělí odpoledne a já pak zbytek dne prospala.

Zkušeností jsem posbírala hodně a těžko se mi hodnotí, jaká byla nejlepší a nejhorší. Ona vlastně každá zkušenost je dobrá. Ale nejhorší asi bylo pomáhat navádět cizí spřežení na start z checkpointu. Německý závodník Michael Hess totiž neměl svého dog handlera, a tak jsme mu s Romanem nabídli, že jakmile Roman odjede, můžu pomoct odstartovat i jemu. Teprve potom jsem zjistila, jak je to těžké navádět spřežení, které člověk vůbec nezná. U Romana už vím, co a jak, psy znám a vím, jak se chovají a jak na to, akorát u Michaela to bylo úplně jinak. Musím dodat, že při druhém startu už to bylo lepší a Michael se mi pak po závodě omlouval.

Pro mě osobně to byla velmi dobrá zkušenost a ráda bych příště jela znovu. A určitě bych závod doporučila všem českým závodníkům, kteří chtějí jezdit závody na dlouhou vzdálenost. A jet na závod jako dog handler? Určitě každý, kdo by chtěl tohle zkusit zažít, tak ať jede.

Plánů je spousta. Návrat do Skandinávie mezi ně samozřejmě patří také, ať už jako dog handler nebo jako závodník. Závodu Polardistans bych se v budoucnu ráda zúčastnila i jako samotný závodník. Nejdřív si však musím pořídit svůj vlastní tým. Na závěr bych chtěla říct, že jsem si tenhle „výlet‘‘ do Švédska moc užila. Byla to další příležitost se něco přiučit a posunout se dále. Splnilo se mi také pár mých přání, a to vidět soby, vidět polární záři a projet se se spřežením po švédské krajině. Chtěla bych moc poděkovat Romanovi, že mě přibral s sebou a doufám, že mě ještě někdy někam vezme.

Markéta Bělíková

Foto: archiv Evy Fialové