Polohování je „věda“

Další díl našeho seriálu se zaměřením na canisterapii je tu! Věděli jste třeba, že polohování může být přirozené anebo řízené? Které z nich je lepší a proč? A může tato asi nejlíbivější a nejfotogeničtější technika přinášet psovi radost a potěšení? Nevíte? Tak pozorně čtěte…

Základní socializace je za námi. Váš pes je celkem spolehlivý partner, sem tam poslechne na přivolání, zvládá cizí psy, lidi, prostředí, je vyrovnaný, „otrkaný“, v ideálním případě se již zúčastnil nějaké canisterapie a v těch úplně nejtroufalejších představách již za sebou máte i úspěšně složené povahové zkoušky… A já tuším, že máte nyní potřebu dozvědět se něco o technikách, o způsobu, JAK tu canisterapii přesně dělat.

A tak pojďme rovnou k jedné z technik

Pro dnešek jsem vybrala tu nejlíbivější, nejfotogeničtější, tu, u které žádné lidské oko nezůstane suché. Ale zároveň tu, která mně osobně přijde i nejděsivější. Jsou zařízení, která si myslí, že pokud se psem neprovádíte nějaká složitá cvičení, tak se o žádnou terapii vlastně nejedná. Jsou canisterapeuti, kteří by se pod tuto větu klidně podepsali. Mnozí se zhlédli v polohování, které na první pohled působí velice složitě a přikládá přítomnosti psa při terapii jistou známku odbornosti.

O co tedy jde?

Jde o využití psího těla, které má spoustu pozitivních vlastností, pro které je podle veřejnosti vhodné jej použít k fyzickému kontaktu s klientem. Charakteristická psí vůně, tlukot psího srdce, jeho dech, vyšší teplota těla… to vše dělá ze psa výbornou pomůcku v léčebném procesu! Postřehli jste to? Přečtěte si mou poslední větu ještě jednou…. „… to vše dělá ze psa výbornou POMŮCKU v léčebném procesu. Všimli jste si zvýrazněného slova? A všimli jste si ho hned, jakmile jsem jej použila v první větě? Ne? A o tom to je!

Pes terapeutem od přírody

V moderní canisterapii mnohdy není na psa pohlíženo jako na plnohodnotnou součást terapeutického týmu. Je brán spíše jako pomůcka k léčbě klientů. Jeho osobní blaho nikoho netrápí nebo ještě hůř, majitel psa psím projevům pramálo rozumí a nedokáže sám rozpoznat, kdy jeho pes v pohodě je a kdy se jeho stav již blíží nepohodě.

Přičemž ale pes coby terapeut má neuvěřitelný potenciál, sílu, které my se vyrovnat nedokážeme. Zatímco my lidé se musíme vše od komunikace po jednotlivé skupiny klientů učit jako ve škole, pes je hotovým terapeutem od přírody. Jeho během tisíců let se vyvíjející nastavení na komunikaci s člověkem z něj dělá opravdu terapeutického odborníka na slovo vzatého. Dáme-li mu volnou ruku a přestaneme ho svazovat našimi vlastními domněnkami a představami, předvede nám výkon hodný mistra. Naopak pes, který je odkázán dělat při canisterapii jen to, co mu pán dovolí, nebude nikdy schopen dosáhnout tak daleko, jako svobodná duše.

Ale pojďme zpět k polohování

Přítomnost psího těla spouští v tom našem těle celý cyklus reakcí, které nám přinášejí mnoho pozitiv. Nebudu je zde vypisovat, o některých jsme si povídali v druhém díle našeho cyklu. A tak dobré duše napadlo, že když se pes vezme a položí ke klientovi, podloží se mu s ní jednotlivé části těla, je schopen je prohřát, klient se zároveň uvolní a bude možno s ním lépe cvičit. Myšlenka hezká, že? Ale jaksi se v ní zapomnělo na jedno – psí duši.

Polohování můžeme rozdělit na dva druhy.

Jak se jednotlivá polohování liší? Poznáme to zejména na výrazu psa, jeho ochotě si lehat, ale také na jeho stavu, když ze zařízení odchází. Potažmo pak na dlouhodobém vlivu canisterapie na jeho zdraví.

1. Při řízeném polohování je pes ke klientovi přiveden, položen do pozice, která je pro klienta vhodná a v této pozici setrvává tak dlouho, jak je třeba. Pravda, některé organizace mají časové omezení, po které pes musí ležet. To je nejčastěji dvacet minut, může být i delší, pokud se terapeutovi zdá, že to pes zvládá. Pokud se pes chce ze zadané pozice zvednout, je uklidňován a přesvědčován (nucen), aby na místě setrval. Výsledek? Pes má po této technice zvýšenou potřebu odpočinku či dokonce samoty. Po ukončení canisterapie je nezbytná dostatečná regenerace, pes mnohdy několik hodin v kuse prospí. A ačkoli tento stav páníčkové považují za zasloužený odpočinek, jde u psa o psychické vyčerpání.
2. Při přirozeném polohování se pes sám ze své vůle položí ke klientovi a nabídne mu své tělo. Sám rozhoduje o délce, po kterou bude účastníkem tohoto procesu, má možnost kdykoli polohování přerušit a vzdálit se. Výsledek? Pes je v naprosté většině případů ochoten v této pozici setrvat desítky minut, užívá si jej a sám z něj získává pozitivní vjemy. Po canisterapii odchází s chutí a elánem, dá přednost procházce a je schopen fungovat zbytek dne tak, jak je u něj obvyklé. Žádná zvýšená potřeba odpočinku se nekoná.

V čem je tak veliký rozdíl? Vždyť přeci dva psi dělají v podstatě totéž, ale obě varianty jsou naprosto jiné?

Vezmeme-li to od počátku… Pes, i ten terapeutický, má svého jednoho pána. Vztah s ním bývá založen na různých nitkách společného soužití. Jen a pouze tento pán má právo vyžadovat po psu, aby ho na sebe nechal kdykoli kamkoli sáhnout. To, že pes svého pána nekousne, by v dnešní době nemělo být postaveno na skutečnosti, že se pána bojí či ho uznává vůdcem smečky. To, že pes svého pána nekousne, má totiž být výsledkem důvěry, že mu pán neublíží, že chce pro něj vždy jen to dobré. Pes svého pána miluje, touží po jeho blízkosti, kontaktu, dotecích a vyhledává je. Pokud si pes může vybrat, bude raději ležet se svým pánem v posteli, kde se budou vzájemně zahřívat, stejně jako by to dělal s jiným psem ve smečce. Jde o pouto velice intenzivní a doteky (zejména na hlavě) jsou z pohledu psa velmi intimní záležitostí.

Stačí se pořádně podívat na fotografie psů, kteří jsou k polohování používáni, oprostit se od pozlátka, kterým je taková fotka opředena a zaměřit se na výraz psů. Co tam vidíte? Odevzdanost. Polohování tak, jak je dnes prováděno, odporuje zásadám welfare psů a pokud není prováděno za účasti fyzioterapeuta (což mnohdy není), může ohrozit i zdraví klientů. Bohužel nemohu zde uvést žádné fotografie týkající se řízeného polohování. Já osobně a nikdo z canisterapeutů z našeho spolku řízené polohování nepraktikujeme. Můžete ale využít služeb internetových vyhledavačů, kde vám pod pojmem polohování vyskáče spousta fotografií, na kterých rozdíl uvidíte.  

Ale mohu vám zde poskytnout záběry z polohování přirozeného. Na těchto fotografiích fenky do polohy nikdo nenutil, položily se samy a měly možnost kdykoli odejít. Jejich nabídka obvykle vyplynula ze situace, která jim samým byla velice příjemná. Uvolněné nohy naznačují pohodu, na jedné fotografii fenka dokonce usnula.

Metoda polohování není nic nového, jde o záležitost, která byla praktikována již ve starém Řecku. V moderním světě si kdosi chtěl usnadnit složitou práci s nahříváním a masážemi před fyzioterapií a začal využívat psa. K tomuto účelu je ale stejně dobré, spíše vhodnější, použít zahřívací podložky, termoláhve a nové technické vymoženosti a psa použít jen jako stimul k tomu, aby se klient fyzioterapie účastnil rád a spolupracoval. Něco jiného je fyzioterapie, kdy dítě s problémem končetin soutěží se psem kdo se doplazí dál, než nutit psa ležet a pokládat na něj končetiny zcela cizího člověka. To že se navracíme k něčemu, co bylo dávno překonáno, snad nemusím zdůrazňovat.

Canisterapie není technika využívající působení psa na fyzickou stránku člověka, ale podpůrná terapeutická léčba využívající pozitivního působení psa na lidskou psychiku. Fyzická stránka je dotčena také, ale jen rámcově a není hlavním záměrem. Nezapomínejme na to.

Foto: Zdenka Prošková