Polský nížinný ovčák je příjemným rodinným psem!

Fandíte ovčáckým a jim podobným psům a rozhlížíte se momentálně po některém z nich ve střední velikosti? Možná by vám do oka mohl padnout polský nížinný ovčák, který se u nás stále ještě řadí mezi málopočetná plemena. Pokud ho ještě neznáte, my vás s ním moc rádi blíže seznámíme…

Polský nížinný ovčák je kompaktní středně velký ovčácký pes, který byl vyšlechtěný v Polsku po skončení druhé světové války. Je to příjemný a pohodový parťák k běžnému rodinnému životu, ale i do celé řady nejrůznějších kynologických spotů. Není konfliktní, má dobrou paměť a výborně se učí. O své zkušenosti s jeho držením a soužitím s ním se s námi velmi ochotně podělila sympatická Pavla Körnerová.

Většinu let jsem měla vedle smečky chinů i jednoho nebo dva psy většího plemene. Dlouhou dobu jsem také snila o dlouhé srsti a tajně pokukovala po bearded koliích. Kromě nádherné srsti se mi na nich líbila i jejich všestrannost, lehká ovladatelnost a široké uplatnění v psích aktivitách. Když mi odešla moje border kolie do psího nebe, začala jsem o chlupáčovi vážně uvažovat. Nakonec jsem ale náhodou objevila plemeno polský ovčák nížinný, které se mi zdálo být velmi podobné, jen o trochu menší a u nás velmi málo zastoupené. Snažila jsem se zjistit o polákovi co nejvíce informací. Pak jsem měla navíc obrovské štěstí. Dostala jsem kontakt na německou chovatelskou stanici, kde jsem uvítala zejména široká zdravotní vyšetření, která u svých chovných psů provádí. Nicméně jsem si na štěně musela nějakou dobu počkat.

Polský ovčák nížinný je polským národním plemenem, které se pravděpodobně vyvinulo někdy v období stěhování národů, a to ze stejného předka, ze kterého v Maďarsku vznikla plemena puli, pumi nebo komondor a později v Anglii i bobtail. Středně velký pes s bohatou splývající srstí se po polských nížinách pohyboval od nepaměti. Jeho život ale nebyl v historii tak často mapovaný jako u populárnějších loveckých plemen, neboť místem působnosti prapředků polských ovčáků nížinných nebyly hony, ale ovčárny. Nejvíce rozšířený byl na polském pobřeží a na území k němu přiléhajícím, zejména bydgošťském. V této části polské nížiny bylo možno najít psy tohoto typu u sedláků, kde vykonávali nejen pastýřské, ale i hlídací práce. Vyskytovali se však jednotlivě i v ostatních částech Polska. Teprve po první světové válce se jejich chov začínal rozvíjet. Díky malé skupince nadšenců byli pak v roce 1924 poprvé předvedeni na výstavě ve Waršavě. Rozvíjeny byly zejména přirozené vlastnosti plemene – věrnost, inteligence, odvaha, ostražitost a vynikající čich. Veškeré snažení však tak jako u mnohých dalších plemen přerušila druhá světová válka. Po jejím skončení byl stav plemene téměř nulový a plemenné knihy zničeny. I tehdy se ale našla další hrstka nadšenců, kterým se postupně podařila renezance plemene. Důraz byl kladený na střední velikost (40 – 50 cm), vyrovnanost stavby těla a typickou „medvědí” chůzi.

Každopádně bych ho doporučila člověku, který je srozuměný s tím, že o jeho dlouhou srst je třeba pravidelně pečovat a bohužel to trochu ovlivňuje i aktivity psa, a to zejména tehdy, pokud se jedná o dobu, kdy je pravidelně vystavovaný. S ohledem na péči o srst se můžete s polským ovčákem věnovat naprosto jakékoliv činnosti i sportovní disciplíně, která bude psa bavit. Moje ovčanda je turistka a velmi ji baví čichání, které ale bohužel z časových důvodů zatím nerozvíjíme.

České příznivce toho plemene sdružují dva chovatelské kluby, a to „Klub chovatelů polských ovčáků” č. 1042, který sdružuje ještě plemeno podhaláňský ovčák a pak „Klub chovatelů málopočetných plemen psů ČR”, č. 1052. Podmínky chovnosti PONa nemají tyto dva kluby úplně stejné, což bohužel není příliš šťastným řešením.

Podmínky Klubu chovatelů polských ovčáků jsou trochu přísnější. Kromě bonitace se pro zařazení do chovu vyžaduje zejména:

• čistokrevnost osvědčená průkazem původu,
• dosažení věku 18 měsíců u psa a 15 měsíců až 8 let u feny,
• autorizovaným pracovištěm provedené vyhodnocení rentgenového snímku kyčelních kloubů,
• účast na svodu mladých,
• posouzení minimálně na dvou výstavách vyšší kategorie (speciální nebo klubová KCHPON, národní nebo mezinárodní výstava se zadáváním CAC.) ve třídě otevřené s hodnocením alespoň „velmi dobrý“ od dvou různých posuzovatelů.

Podmínky Klubu chovatelů málopočetných plemen:

• Polský ovčák nížinný je zařazován do chovu na základě bonitace nejdříve od 12 měsíců věku a absolvování jedné výstavy pořádané klubem a jedné výstavy vyššího typu (CACová) v jakékoliv třídě (kromě dorostu a mladých) s výsledkem výborný nebo velmi dobrý.
• Věk pro zařazení do chovu: pes od 15 měsíců neomezeně, fena od 15 měsíců do 8 let věku. Počet vrhů: 1 vrh v jednom kalendářním roce.

Moje dnes už téměř čtyřletá fenka polského ovčáka se oficiálně jmenuje Whitney, ale doma jí říkáme Líza. Pochází z renomované německé chovatelské stanice jménem Ponwood`s chovatelů p. B. Bruns a p. W. Stamp. Chovatelům jsem velmi vděčná za přístup a jednání se mnou a hlavně za všechna zdravotní vyšetření, se kterými jejich štěňátka do nových domovů odcházejí.

Úplné začátky nebyly zrovna nejjednodušší. Těžko říci, co bylo hlavním problémem, ale Líza velmi špatně nesla jízdu autem (a že si ji chudák užila, hned napoprvé cesta z Hamburku do Plzně) a potom špatně zvládala celou tu změnu. Podle mého byla do třech měsíců věku v kotci (byť špičkovém) se sourozenci a u nás je v bytě. Nicméně vše se poměrně rychle srovnalo, cestování autem přímo miluje a vyjadřuje nelibost, když auto odjíždí bez ní. A náš byt už také považuje za svůj domov. Soužití s japánky bylo a je úplně bezproblémové, jen několikrát jsme museli zasáhnout, kdy její hra ve štěněčím věku s japánkem byla vzhledem rozdílu velikosti trochu hrubší. Velkým problémem, který se nepodařilo úplně odstranit i přes pravidelnou systematickou práci od štěněte pozitivní motivací, je její strach ze zvířat a hlavně z jiných psů. Každého psa, kterého na procházce potkáme, pokud může, obchází obrovským obloukem. Musím být neustále ve střehu a situace předvídat a řídit. Zatímco strach z jiným zvířat se podařilo zmírnit, kočky venku umí slušně prohnat, pokud bych jí to dovolila a kozí výběh už neobchází obloukem, psů se však bojí pořád. A to navzdory tomu, že má slušnou řádku výstavních úspěchů, což znamená, že na každé výstavě míjela stovky psů.

Zřejmě proto, že se od štěněčího věku všeho živého bála, držela se na procházkách u mě. Toto chování jí zůstalo. Další roli hraje její poměrná pohodlnost, prohnat srnku znamená hodně se honit. Takže kromě té kočky jí všechna zvířata nechávají v úplném klidu. Na procházkách i v lese může chodit úplně na volno, za ničím se nerozběhne.

Tak jako pro jedince naprosté většiny plemen platí i pro polského nížinného ovčáka, že je určitě vhodné a přínosné, pokud se štěnětem majitel zamíří na kvalitní cvičák, kde každému s výchovou pomůžou. Zejména pokud si pejska pořídí začátečník. Samozřejmostí je důsledná domácí výchova. Ale myslím si, že výchova PONa se dá docela dobře zvládnout, i když variabilita povah může být v rámci jednoho plemene i docela vysoká.

Ano, jak jsem psala výše, poláka zvládne i začátečník, který je ochoten se učit a případně aktivně řešit jednotlivé nežádoucí projevy chování, které může přinést např. puberta. Naše Líza děti miluje, i když s nimi od začátku nežije, ale nyní nás stále častěji navštěvují vnoučata, která právě vyrůstají z batolecího věku.

Polský ovčák je určitě vytrvalý pes, zvládne větší zátěž, pokud je na ni připravován (rekreační běh se psem, treky na větší vzdálenosti). Ale podle mých zkušeností pravidelnou náročnou práci ani pohyb nevyžaduje. Úplně spokojený bude na zahradě po každodenní krátké procházce. Rozdíl obecně je vždy mezi mladým a starším psem.

Už jsem se zmínila výše, srst určitě vyžaduje pravidelnou pozornost, i když péče není až tak náročná, jak by se mohlo zdát. Rozdíl je i v tom, jestli se jedná o domácího mazlíka nebo výstavního jedince. Jejich srst není tzv. samočistící, váže špínu a PONa je třeba pravidelně koupat. Líza již nyní na výstavy nejezdí, koupeme nejméně jednou za měsíc. Na koupání musíme použít kvalitní šampon i kondicionér. Mezi koupáním je třeba psa pročesávat opět s použitímm kondicionéru, případně ošetřit i olejem. Srst není línavá, a pokud by se pravidelně nečesala, zacuchá se. Česat ale stačí jednou týdně, jde to velmi lehce a pes se naučí si tyto chvilky patřičně užívat. Nejdůležitější v péči o srst je ale prevence – nevenčit na velmi znečištěných místech, vyhýbat se křoví, kde pes nasbírá do kožichu větvičky, různé knoflíky, semena atd. Po každé procházce je dobré ho prohlédnout, pokud v srsti zůstane knoflík nezpozorovaný, za půl dne je z toho slušný zacuchanec. Velkým pomocníkem za nepříznivého počasí je psí pláštěnka, která ochrání velkou část srsti od vlhka, bahna i větviček. Bez ní si venčení za špatného počasí neumím představit.

Plemeno je určitě otužilé a umím si představit, že se naučí žít venku v zateplené boudě. Já ale nejsem příznivcem držení psů venku spíše z té společenské stránky. Navíc venkovní prostor by musel být poměrně špičkově řešený, aby netrpěla srst psa, škodí jí i jen samotné vlhko. Údržba srsti by pak určitě byla mnohonásobně náročnější.

Podle informací, které jsem získala, se polští nížinní ovčáci dožívají v průměru dvanácti až čtrnácti let. Zodpovědný chovatel testuje psíky na dědičné choroby, které se mohou vyskytnout, a to jsou dysplazie kloubů, dědičné oční vady a problémy se srdcem. Bohužel jako majitelka pouze jednoho jedince nemám zkušenosti s žádným specifickým zdravotním problémem plemene, ani o něm nevím.

Tak kromě pevného zdraví a štěstí na majitele a chovatele bych si ještě přála, aby PONové našli daleko více spokojených majitelů a chovatelů u nás v České republice. Je to příjemné rodinné plemeno a řekla bych, že u nás je v současné době naprosto minimálně zastoupené.

Moc vám děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Pavly Körnerové