Populační genetika

Minule jsme se odborně věnovali organizaci a řízení chovu, dnes na toto téma navážeme populační genetikou, která nám přinese nutnou dávku zamyšlení nad chovem psů. „Nahlas“ zde bude řečeno to, co se sice ví, ale moc se o tom nemluví. Pokud chceme chov psů udržet na vysoké úrovni, každý chovatel by se měl důkladně zamyslet nad krytím své feny a také řádně zvážit krok při vybírání samotného chovného jedince. Pojďme se tedy na to společně podívat...

Ing. Luděk Novák nám otevírá další zajímavé a velmi diskutované téma, jakým je populační genetika. Co si pod tímto pojmem můžeme představit a jaké problémy, či výhody to přináší, se dozvíme v následujícím článku. Věnujme tedy chovu psů svou pozornost a chovejme „hlavou“.

Co znamená slovo populace?

Populace je soubor jedinců v určitém teritoriu, kteří mají alespoň teoretickou možnost se mezi sebou volně pářit. Populace jsou v přírodě vymezeny např. přírodními podmínkami, v případě řízeného chovu lze mluvit o populaci uvnitř jednoho klubu.

Počet jednotlivých vloh v populaci se nazývá genofond – vlohový soubor populace. Stejně jako v genetice na úrovni buňky a jedince, platí i v populační genetice pevné zákonitosti, jejichž nedodržování se projevuje většinou poněkud opožděně (třeba až po deseti i více letech). Právě proto, že změny v celé populaci se realizují se značnou časovou náročností, mohou chyby působící po delší období způsobit po létech až naprosté zdecimování plemene a jeho záhubu.

Pestrost genofondu – kámen úrazu chovatelů...

V prvé řadě je třeba neustále dbát o udržování maximální genetické variability (pestrost genofondu). A to je právě v chovu psů velkým kamenem úrazu. Některé kluby ve snaze rychlého získání vynikajících exteriérových výsledků se uchylují ke dvěma fatálním chybám – k příbuzenské plemenitbě a k přeceňování šampionů.

Příbuzenskou plemenitbou na exteriérově špičkové jedince se sice může celkem rychle získat exteriérově kvalitní potomstvo, ale zákonitě dojde k daleko horším následkům pro další chov. Vzhledem k podobnosti genetického založení příbuzných se prudce sníží genetická pestrost potomstva snížením jeho heterozygotnosti. Zároveň s tím se vlastně automaticky v celkovém genofondu potomstva zvýší podíl většinou recesivně geneticky zakódovaných vad a chorob, které jsou jinak potlačovány řadou jiných genů. Při stále více či méně opakované příbuzenské plemenitbě propuká přímo exploze dědičných defektů a chorob (toho jsme dnes svědky u řady plemen). Zatímco v roce 1928 bylo popsáno u psů celkem jen pět dědičných chorob, je jich v současnu známo asi čtyři sta padesát!!! Z těchto důvodů je i chov založený na liniovém systému (základ – příbuzenská plemenitba) velmi problematický, neboť nezvládne-li se, může v konečné fázi přinést psům spíše utrpení než prospěch. Je škoda, že mnozí naši chovatelé si v těchto souvislostech neberou poučení třeba i ze společenství lidí. Nejenže je příbuzenské spojení zákonem zakázáno a partnerské dvojice v normálních prostředích jsou absolutně nepříbuzné, ale existuje i negativní zkušenost s příbuzenskými sňatky zejména středověké šlechty (hromadění majetku), jejichž následkem došlo k degeneraci potomků a dokonce vymřely i celé rody.

Oslava šampionů není vždy tím pravým...

Glorifikace a přeceňování úlohy šampionů krásy i výkonu vede téměř ke stejnému neblahému cíli. Většina chovatelů chce právě tu svou fenečku nakrýt tím momentálně nejkrásnějším psem. A tak sice poněkud pomaleji, ale jistě si v populaci opět zužujeme genetickou variabilitu. Paradoxně si přitom ani neuvědomujeme, že potomstvo po šampionovi ani zdaleka nemusí být v pozitivních znacích tak úspěšné jako on, neboť do potomků vstupuje padesát procent jiné genetické struktury (matky). Navíc bychom si spíše měli v chovu všímat rodičů a sourozenců šampiona.

Méně znamená více... 

Pro udržení celkově dobrého stavu v chovu (populaci), kde si nesmíme dovolit oddělovat zdraví a krásu, platí rozhodně přísloví, že mnohdy méně znamená více. Raději využívejme širokou škálu a někdy i méně oslnivých plemeníků, nesnižujme se k příbuzenské plemenitbě (nejlépe, když se v rodokmenu potomka neobjeví ani jeden stejný předek) a udržujme tak pestrost genofondu populace, čímž uchráníme především zdraví našich psů. I přitom se správnou selekcí a pečlivým výběrem kvalitní exteriérové výsledky jistě dostaví. Rozhodně je lepší pomalu a postupně vylepšovat exteriér než se dostat do slepé uličky degenerace plemene.

Jednotný přístupu k populaci

Z výše uvedeného logicky vyplývá nutnost jednotného přístupu k populaci určitého plemene. Rozdělení chovatelských klubů pro jedno plemeno se projevuje asi tak, jako kdybychom rozdělili, izolovali a především zmenšili populaci plemene se všemi neblahými důsledky. Především omezení počtu chovných jedinců svádí či nutí dokonce k více či méně vzdálené příbuzenské plemenitbě s dopady především na zhoršující se zdravotní stav těchto „subpopulací“. Neděje se tak naštěstí vždy, protože existuje alespoň malá „berlička“ v podobě nařízení, že rozdělené kluby si musí respektovat své chovné jedince a vzájemně je mohou využívat. Přesto již podvědomě převažuje využívání především „vlastních“ klubových plemeníků.

Představitelé rozdělených klubů by se měli nad tímto stavem zamyslet!

Vždyť rozdělení klubů není naprosto ničím racionálním opodstatněno a jde jen o projev lidské nesnášenlivosti či omezené komunikativnosti. Rozhodně to není ve prospěch psů (jak je někdy klamně deklarováno). Jestli se jedni domnívají, že to dělají lépe než ti druzí, tak je nutno z uvedeného úhlu pohledu konstatovat, že to dělají oba špatně a to už proto, že populaci plemene bezdůvodně a zbytečně rozdělili a potažmo tak své psy ohrozili. Především tím, že vytváří podmínky pro omezení genetické variability populace.

Rozdělení klubů může přicházet v úvahu jen při vysoké četnosti jedinců uvnitř populace na rozsáhlém teritoriu, což v podmínkách ČR asi neexistuje.

První odborný článek z pera Ing. Nováka přinesl řadu ohlasů a otázek. Pokud vás zajímá cokoliv i k tomuto dílu, napište nám na redakce@ecanis.cz. Na reakce se budeme těšit v diskusi pod tímto článkem.

Foto: archiv redakce