Pořád jsem psala Ježíškovi...

Přemýšlíte o tom pořídit svému dítěti psa? Máte strach, že se o něj nebude dostatečně starat nebo že ho nezvládne? Vždyť to nemusí být hned nějaké velké pracovní plemeno. Poohlédněte se po něčem akčnějším, ale menším a pohodovém. Jako inspirace vám může posloužit i rozhovor s šestnáctiletou Lindou Víškovou, která se svým kavalír King Charles španělem rozhodně nezahálí.

Velkým přáním a snem každého malého dítěte je mít doma psa. Šestnáctileté Lindě Víškové se tento sen vyplnil a dnes je šťastnou majitelkou pětiletého kavalír King Charles španěla Figara. A když ty dva pak nadšený pozorovatel sleduje při dogdancingu, agility nebo ve výstavním kruhu, má jistotu, že o budoucnost kynologie u nás se rozhodně bát nemusíme. 

Lindo, touhou skoro každého dítěte je mít doma psa, většinou ale mladý člověk naráží na odpor rodičů. Ty jsi měla to obrovské štěstí, že se mamka s taťkou přemluvit nechali. Jak to u vás tehdy probíhalo?

Zase tak snadné to přemlouvání nebylo. Pejska jsem si přála v té době už hodně dlouho, ale nikdy to prostě „neprošlo“. Každý rok jsem si o něj psala Ježíškovi, ale vždycky to dopadlo stejně. Až jednou, když jsem si napsala o konkrétní plemeno „King Charles kokršpaněl“, jsem měla pocit, že by to mohlo „klapnout“. Na Štědrý den na nás pod stromečkem ale nikdo nečekal a tak ve mně moje „naděje“ postupně chřadla. Přišel první svátek vánoční, který jsme strávili u jedné z babiček, ale bez táty, protože prý musel jet do práce a pejsek stále nikde. Další den, tedy na druhý svátek vánoční, jsme jeli k druhé babičce a to už jsem v žádný „zázrak“ téměř nevěřila. Pamatuji si, jak jsem šla nahoru k nám do pokoje odnést tašky, když v tom jsem uviděla na zavřených dveřích papír s nápisem LINDA, NELA, MÁMA A TÁTA. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Otevřela jsem dveře a za nimi stála malá dřevěná ohrádka, ze které na mě vykukovalo malé černozlaté stvoření. Byl to Figaro.

Ze kterých plemen jste na začátku vybírali a proč to nakonec vyhrál kavalír King Charles španěl? Myslíš si, že je to vhodná volba pro dítě nebo i pro naprostého začátečníka? 

Tím, kdo vybíral mezi psími plemeny, jsem byla vlastně já. V té době, tedy roku 2012, jsem měla časopis, do kterého jsem sbírala takové speciální „samolepky“. Každá z nich reprezentovala jednu rasu a pod sebou měla vždy takový „článeček“, kde pro ni byla napsaná charakteristika. Pamatuji si, že ze všech těch psích plemen, kterých mohla být alespoň tak stovka, mě nejvíce zaujal právě kavalír. Až později jsem si uvědomila, že v daném časopisu, který mám mimochodem dodnes schovaný, měli chybu – charakteristika i fotka kavalíra byla uvedená pod příbuzným plemenem King Charles španěl.

A ano, myslím si, že kavalíři jsou díky své povaze vhodní jak pro dítě, tak i pro začátečníka. Přece jen v době, kdy jsme dostali Figara, jsem já byla dítětem a zároveň i úplným začátečníkem (a stále nejsem ještě dospělá). Oba dva jsme neměli s ničím zkušenosti, a tak jsme se vlastně učili navzájem jeden od druhého.

Velmi dojemné a také jedno z prvních vystoupení Lindy, její sestry Nely a Figara na klubové výstavě kavalírů v roce 2014

Představ nám blíže svého Figara. Jaký je to pes a především parťák? A kolik ti vlastně bylo let, když přišel do vaší rodiny?

Když se stal Figaro členem naší rodiny, bylo mi jedenáct let. Lepšího parťáka než jeho, jsem si přát nemohla. On je zkrátka skvělý! Udělá vše, co mi na očích vidí, je chytrý, rád sportuje a samozřejmě skoro všechny miluje.

Věděla jsi ještě před jeho pořízením, že s ním budeš chtít provozovat nějaké kynologické sporty?

Vzhledem k tomu, že jsem neměla jistotu, zda přijde do naší rodiny jakýkoli pes, neměla jsem naplánované prakticky nic. Jediné, co jsem ale věděla, že pokud by se tak stalo, něco bych s ním dělat určitě chtěla.  

Mohla bys tedy shrnout, čemu všemu se spolu věnujete?

V dnešní době se spolu nejvíce věnujeme dogdancingu, agility a poměrně často i výstavám. Stále ale objevujeme i nové sporty, už jsme například zkusili i rallydogdance, nosework, nebo coursing.

Jak jsi ale říkala, vaší hlavní disciplínou je dogdancing. Kdo ti vymýšlí sestavy, kostým a potřebné rekvizity a jak dlouho asi tak trvá nacvičit vše na závody nebo na nějaké vystoupení? Jak často trénuješ?

S Figarem dojíždíme na tréninky k naší trenérce Petře Malé většinou jednou týdně a pak trénujeme doma ve volných chvílích. Téma sestavy, kostým a další náležitosti k tomu vymýšlím já s pomocí mé mamky Petry Víškové, ale také i s dalšími členy rodiny. Otázku, jak dlouho nám trvá si vše nacvičit na závody, neumím přesně zodpovědět, protože vždy záleží na tom, jak často trénujeme, jak je sestava obtížná a na dalších možných faktorech. Pokud je málo času, jsme schopní natrénovat ji i za pár týdnů, ale tím pádem není nacvičená k „dokonalosti“.

Na sestavě „Vánoční dárek“ z roku 2015 je vidět, jaký pokrok tým za jeden rok práce udělal.

Co je vaším nejoblíbenějším kouskem nebo speciálním cvikem a s čím ses naopak při výcviku asi nejvíc natrápila? 

Mám pocit, že Figarovi nejoblíbenější cviky jsou vždy ty, které jsou pro něj nové. Miluje, když musí přemýšlet nad tím, co po něm při učení nového cviku žádám a já naopak miluji sledovat tu jeho radost, kterou při tom vždycky projevuje.

Nedokážu ani přesně říct, nad čím jsem se nejvíce natrápila, protože vždycky přicházejí nové a nové věci, které je potřeba se naučit a nad kterými se můžeme pozastavovat stejně dlouho, jako nad těmi předchozími. Obecně pro mě bylo a je nejtěžší naučit Figa cvičit bez pamlsků, protože se v oficiálních závodech a zkouškách nesmí používat žádná motivace.

To mi nahrává na další otázku. Jak svého psa motivuješ?

Nejčastěji pomocí pamlsků. Na rozdíl od jiných plemen pro Figara není dostatečnou odměnou hračka. Jako každý kavalír, je i on „žravý“, ale musí ho to hlavně bavit – pokud ho to nebaví, ani nejoblíbenější piškoty nepomůžou.

Jsi určitě velkou inspirací pro svou mladší sestru Nelu. I ona už má dnes svého kavalíra a také se věnuje tanci se psem. Vládne mezi vámi nějaká rivalita nebo jí spíš pomáháš a radíš?    

Obě si navzájem pomáháme a radíme, ať už jde o doporučení u jednoho cviku, nebo dokonce v celé sestavě. Při závodech si navzájem fandíme a možná právě proto, vždy když je možnost, se každá raději přihlásíme do jiné kategorie, jen abychom nemusely závodit proti sobě.

Figara také často předvádíš na výstavách, a to jak běžně v kruhu, tak i v rámci juniorhandlingu. Vzpomněla by sis ještě na vaši úplně první výstavu? Jaké to bylo?  

Vzpomněla… Pamatuji si, jak jsem neměla ani tušení, a to ani sebemenší, co a jak funguje. Přišli jsme na klubovou výstavu v Kutné Hoře, na kterou nás mimochodem přihlásila majitelka Figova táty a nyní naše blízká kamarádka Míša Čermáková s tím, že odkoukáme, co se „v kruhu“ přesně děje a že to nějak zvládneme. Jenže co se nestalo, zákon schválnosti zafungoval na jedničku jako vždy. Byli jsme první, kdo šel na řadu. Vstoupili jsme do kruhu, kde mě s Figarem následně musela sama posuzovatelka Běla Sochorová navigovat, co mám vlastně dělat – kde a jak držet vodítko, kudy jít, aby si Figa dostatečně prohlédla, kam ho postavit atd. Z kruhu jsme nakonec odešli se známkou „nadějný“ ve třídě dorostu. Pocity „nic moc“, ale dnes na to vzpomínám s úsměvem na rtech, protože nebýt této zkušenosti možná bychom s výstavami nikdy nezačali a nepoznali díky tomu tolik skvělých lidí.

Co považuješ za váš největší společný úspěch?

Pokud mluvíme o sportech, je pro mě každým úspěchem to, když se mnou chce Figaro cvičit – pracovat. Když se nám podaří cokoli vyhrát, mám z toho samozřejmě velikou radost, ale je to pro mě zároveň jen malou třešničkou na dortu, která dokazuje, že za to ta snaha a úsilí stály. Zatím nám poličku zdobí poháry z neoficiálních závodů, kde se smí ještě používat pamlsky. Na výbornou máme složené tři zkoušky prvního stupně v dogdancingu. S agility jsme začali až v loňském roce – zatím máme za sebou dva úspěšné starty na zkouškách v kategorii SA1. Co se výstav týká, je Figaro Český šampion, Grandšampion a také Klubový šampion. Ale největší radost mám, že je Figaro ve svých pěti letech zdravý, a to včetně srdíčka.

Stále ještě soutěžíš v anketě „Nejsympatičtější kynolog roku 2017“ v kategorii „Junior v dogdancingu“. Jakým způsobem se tým, jako jsi ty s Figarem, může dostat do nominace a do kdy nejpozději ti ještě naši čtenáři mohou poslat svůj hlas?

Přiznávám se, že vůbec netuším, jak se může tým dostat do nominace, protože pro mě samotnou bylo velkým, ale milým překvapením, když jsem se tam našla. Ale pokud by čtenáři chtěli, mohou ještě mně a Figovi poslat hlas do 2. února (http://www.kynologroku.cz/soutez/hlasovani).

 Vystoupení s názvem „Madona“ předvedla Linda s Figarem v roce 2016.

A jaké máš plány do nadcházející výstavní i závodní sezóny?

Přesně to ještě nemám naplánované, ale chtěla bych s Figarem splnit titul Master of Dogdancing prvního stupně (MoD1) a zúčastnit se oficiálních závodů v dogdancingu. Také plánujeme pokračovat v agility, a pokud to bude možné, zúčastnit se i Mistrovství republiky kavalírů v agility 2018.

Foto: archiv rodiny Víškových, Martina Irglová, Luděk Novotný