Pořídit si lapinku bylo mé nejlepší rozhodnutí!

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli by sa lapinka hodila do rukou začátečníka nebo i odrostlejšího dítěte a co všechno byste s ní mohli podnikat? A nelíbila by se vám třeba záchranařina? Tentokrát vás totiž seznámíme s pohledem na plemeno a možnostmi jeho využití okem začínající psovodky. Přejeme příjemné čtení!

Darja Šimová se k lapinkoiře dostala vlastně úplnou náhodou a rozhodně své volby nikterak nelituje. Toto plemeno se jí zapsalo hluboko do srdce, a když má jen chvilku čas, s nadšením a láskou se věnuje svému mladému pejskovi. Fungují spolu jako skvělí a nerozluční parťáci a pro radost pomalu pronikají do tajů záchranářské kynologie. Jsme rádi, že si na nás udělala čas a podělila ses námi o své dojmy ze vzájemného soužití…

Pro začátek bych ráda řekla, že jediná moje zkušenost s lapinkou je pouze s mým Arnoštem, kterého mám něco málo přes rok, a tedy nemám s čím porovnávat jejich obecnou povahu. Jde tedy pouze o moji zkušenost s jedním psem, která se nevyrovná zkušenostem dlouholetých chovatelů tohoto úžasného plemene. Původně jsem vlastně ani neplánovala pořídit si zrovna lapinkoiru. V době, kdy jsem se rozhodla pořídit si psa, jsem ani nevěděla, že takové plemeno existuje. Před dvěma lety jsem se kvůli studiu stěhovala z domu do bytu a psi, což je zrovna německý ovčák Bruno a kříženec Oříšek, které jsme již měli doma samozřejmě zůstali s rodinou, jelikož byli pořizování jako rodinní psi. V rodině jsme vždy měli německé ovčáky, je to úžasné plemeno, ale do bytu a ke škole do velkého města pro mě poměrně nepraktické. Hledala jsem nějaké střední plemeno s klidnou, nekonfliktní povahou, které ale bude vhodné i na výlety, na nějaký ten lehčí sport, ale hlavně jsem chtěla parťáka, který se mnou půjde do všeho. Když mi tehdy kamarádka ukázala tohle plemeno, a to konkrétně štěňátka z vrhu, ze kterého mám Arnošta, začala jsem se o lapinky zajímat, načetla jsem si o nich a splňovaly všechno, co jsem hledala. Bylo to takové spontánní rozhodnutí, byla jsem se podívat na štěňátka z prvního vrhu chovatelské stanice z Roubenky u Děda Krušnohora a poprvé viděla nějakou lapinku, kterou byla Aljaška Pěnivá voda s její úžasnou povahou. Tehdy bylo rozhodnuto a o týden později jsem si jela pro Arnošta. Je to něco naprosto jiného než německý ovčák, ale bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat a určitě jsem nešlápla vedle.

Já osobně si myslím, že je to vhodné plemeno i pro začátečníky. Velice rychle pochopí, co po něm člověk chce, nebo co naopak dělat nesmí, snadno a rychle se učí, ale nic nejde samo a člověk se mu musí věnovat a být důsledný ostatně jako u každého jiného psa. Miluje celou rodinu bez ohledu na to, kdo s ním tráví více času. Problém by mohl být možná v přivolání, protože jsou někdy až příliš samostatní a člověk si s ním musí pohrát, aby s klidem na duši lapinku mohl pustit, ale co se základní výchovy, případně manipulace týče, je to snadné a chápavé plemeno. Jako velké plus tohoto plemene považuji jeho zdravotní stránku, jelikož se u nich nepředpokládají žádné predispozice, nebo zdravotní problémy.

Arnošt je roční pes s úžasnou povahou. Je to takový pes za odměnu. Nikdy nic nezničil, můžu ho s sebou brát všude, takže se mnou chodí jak ke koním, do školy, na brigády, zkrátka kamkoliv, kam může pes, je naprosto nekonfliktní, co se lidí i psů týče a hlavně je to úplný flegmatik, co si nechá všechno líbit. Vůči lidem je poměrně nekontaktní, je to spíš takový typ „vítacího psa“, přijde pozdravit, nechá se pohladit, ale to mu stačí a o žádné větší mazlení nestojí. Musí mít náladu, kdy sám přijde, a jak má dost, tak má kdykoliv prostor odejít. Když je však potřeba, aby byl v nějakém bližším kontaktu, tak to bez problému „přetrpí“. Velice rychle se naučí každou blbost, co po něm chci, miluje vodu, rád plave, ale překvapivě není příliš hravý a nerad nosí hračky. Kolikrát mě až překvapuje jeho trpělivost, když téměř všechny mé aktivity provozuje se mnou, ale taky trpělivost našich dalších psů, které Arnošt velice rád a vytrvale s láskou otravuje. Bez problému se adaptuje na nové prostředí i lidi a skvěle se přizpůsobí jakémukoliv dennímu režimu. Do nedávna jsme však řešili počínající problémy, které nastávaly, když měl zůstávat sám doma, což někdy potřeba je, ale naštěstí se nám podařilo zvládnout i tohle.

S Arnoštem jsme toho vyzkoušeli spoustu, byli jsme si vyzkoušet pasení oveček, na cvičáku rád chodí tunely a různé překážky. Myslím, že by byl skvělý i na agility a bavilo by ho to, ale zatím jsme se vydali jiným směrem. Momentálně se snažíme aktivně cvičit poslušnost, jezdíme trénovat záchranařinu, nedávno jsme postupně začali přidávat kolo a v takových vedrech, jako jsou teď, jezdíme téměř každý den plavat. Ohledně výstav moc nemám co říct. Na výstavě jsme byli pouze jednou a na další se nechystáme, maximálně před uchovněním, které zatím do budoucna plánuji.

Tohle jsou dvě naprosto odlišná plemena, která vyžadují úplně jiný přístup při výcviku. Německý ovčák má ostřejší, odolnější povahu, takže u výcviku nějaký ten „dril“ vydrží. Jsou to psi, kteří pracovat chtějí, vyžadují to, reagují rychle a pro svého psovoda udělají cokoliv. Dokáží pracovat dlouho, opakovat povely s nadšením a nemají nikdy dost. Lapinky mají jemnou povahu a s tvrdým výcvikem u nich člověk nepochodí. Ze začátku jsem sama nevěděla, jak s Arnoštem navázat na pořádnou práci, jelikož to pro mě bylo něco nového a nejlépe se u něj osvědčila hravá forma a hlavně dobrá motivace. Pracují rády, ale svým rozvážným tempem a musí se počítat s tím, že to není „pracovní plemeno“. Jde na nich velice dobře poznat, kdy mají dost a nepracují s nadšením, ale spíše z donucení, a proto je lepší u nich pracovat v kratších intervalech a hlavně se snažit jim trénink ozvláštnit a neopakovat neustále stejné povely, pracovat s nimi akčně, nedělat nic dlouho, ať se nezačnou nudit. Velice rády se učí zábavné povely, jako jsou otočky, poklony, což dokáže trénink o něco zpestřit a udržet jejich pozornost.

Podle mého jsou lapinky tak přátelským plemenem, že nebudou chtít kousat na takové úrovni, aby se s ní daly dělat obrany. Obrany samozřejmě nemají být o agresi psa, musí mít své hranice, ale přece jen by to na lapinku mohlo být moc. V rámci hry si samozřejmě kousnou rády, třeba do hračky, ale v obranách jako takových, kdy je potřeba mít povahově tvrdšího a odolnějšího psa, by se lapinky trápily a buď to nedělaly vůbec, nebo z donucení a bez radosti.

Pro základní výcvik či výchovu je motivace poměrně jednoduchá a cvičí téměř „zadarmo“. Když po Arnoštovi však vyžaduji nějakou náročnější práci, například při poslušnosti, nebo při záchranařině, když potřebuji větší pozornost, tah na figuranta, motivace je o něco složitější a je potřeba, aby člověk dobře znal svého psa a věděl, co na něj nejlépe funguje. Nejvíce se mi osvědčilo střídat různé odměny, a tím, že nemá zájem o hračky, ani o míčky, jsme zatím stále pouze na pamlscích, které se snažím střídat, jelikož ho vše po nějaké době omrzí a ztratí o to zájem. Stále jsem však nenašla, co by u nás bylo tím nejlepším.

Jsme zatím stále dost na začátku a děláme to jen tak pro radost, ale musím říct, že úplné začátky s Arnoštem šly velice rychle. Téměř hned pochopil, co se po něm chce, jak má figuranta značit, na první trénink záchranařiny jsme šli, když už Arnošt uměl povel „štěkej“, takže štěkání také nebylo problémem a prvních pár tréninků šlo poměrně snadno a rychle. Nyní jsme ve fázi, kdy se dopředu posouváme velice pomalu a spíše se snažíme upevňovat dosavadní práci a motivovat, abychom na to nešli zbytečně rychle a potom se nemuseli vracet zpět. Právě s motivací máme trochu problém a pořád nemůžeme najít to Arnoštovo „top“. Máme však veliké štěstí na lidi v záchranařině kolem nás, kteří berou psy individuálně, upravují cvičení tzv. na psa a od začátku nám pomáhají a radí.

Nejvíce se věnujeme plochám, které jsou pro nás nejvíce dostupné, a dostaneme se na ně nejčastěji, dají se trénovat téměř všude a kdykoliv, ale občas se nám podaří dostat i na nějaké sutiny, což je pro nás takové zpestření, Arnošta to baví a je to zase něco jiného než plocha. Na sutinách je složitější pohyb, ale dají se tam trénovat lépe úkryty a lze tam pro psy vymyslet spoustu zábavných a zajímavých věcí. Určitě bych někdy ráda vyzkoušela vodní záchranařinu, jelikož Arnošt je naprostý vodomil, ale to je otázkou času a snad někdy nastane možnost ji zkusit. Myslím, že plemeno jako takové by nemělo mít problém s žádným odvětvím záchranařiny. Je to spíše o jedinci, někteří nemusí mít rádi vodu a plavání, tedy pro ně není vhodná vodní záchranařina, někteří mohou být citlivější na povrchy a mít problém s pohybem na sutině.

Záchranařinu standardně trénujeme jednou týdně, někdy se to sejde vícekrát do týdne, někdy naopak dáme týden pauzu a občas se dostaneme na nějaký vícedenní výcvik. Poslušnost vždy alespoň trochu cvičíme při každém venčení a jako takovou se snažím cvičit jednou, maximálně dvakrát týdně, jelikož při častějším tréninku vidím, že sám Arnošt o to nemá zájem a potom takový trénink nemá cenu. Velice ráda bych složila alespoň základní zkoušku poslušnosti, ZZO, BH-VT, ale nespěchám na to a až budu mít větší jistotu, určitě to vyzkoušíme a uvidíme, jak to půjde dál. Nad zkouškami ze záchranařiny jsem zatím nepřemýšlela, jsme pořád na začátku a děláme to pro radost, nemám žádné ambice a očekávání a ukáže až čas, jak nám to půjde dál. Hlavní v záchranařině pro mě je, aby Arnošt neztratil zájem o práci, bavilo ho to a dělal to, protože chce, a ne protože musí. Na závody se zatím nechystáme, možná časem nějaký canicross či bikejöring, ale spíše si cvičíme tak pro sebe.

Člověk stále musí počítat s tím, že lapinkoira není „pracovním plemenem“ jako takovým, a tedy pokud si jej pořídí někdo, kdo má ambice do vyššího sportu, zkoušek a závodů, bude se trápit stejně tak on i pes. Tohle plemeno se nikdy neprosadí ve sportu mezi „pracovními plemeny“, jako jsou border kolie, německý ovčák, ohaři nebo spousta dalších plemen pro práci šlechtěných. Pokud si ale člověk pořídí tohle plemeno jako parťáka a rozhodne se, že by chtěl nějaký sport zkusit jen tak pro radost, určitě ho v tom pes nenechá, bude to dělat s radostí a nějaké zpestření a pohyb navíc určitě ocení. Lapinky mají svůj styl práce, jsou rozvážné a myslím, že u nich poměrně hodně udělá člověk, se kterým pracují a trénují. Musí se k nim přistupovat jinak než k ostatním, "pracovním" plemenům a člověk se musí naučit s nimi správně pracovat. Že se však neprosadí do popředí neznamená, že to nestojí za to to vyzkoušet, a rozšířit lapinky i ve sportovním odvětví.

Peče mě neustále, život s ním je sranda. Zrovna nedávno, když jsem mu házela aport do vody a několikrát ho přinesl zpět, se rozhodl, že už nosit nic nebude a hračku ve vodě úspěšně několikrát obeplaval a nechal ji tam. Musela jsem pro ni do toho rybníku, do kterého bych asi jinak úplně nevlezla, doplavat já.

Na lapinkách velice oceňuji jejich zdravotní stránku, a že se chovatelé nesnaží je zbytečně více šlechtit, a tedy to zůstalo jako jedno z mála zdravotně bezproblémových, zdravě vypadajících plemen. Je skvělé, že se tohle plemeno pomalu rozšiřuje po České republice v podobě opravdu čistokrevných jedinců po zdravotně testovaných jedincích. Určitě by bylo skvělé, kdyby se lapinky rozšířily i ve sportu, v různých disciplínách a byly více vidět.

Moc děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám i nadále dobře daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Darji Šimové