Pořízení lapinky mi změnilo život!

Máte rádi akční mushingové sporty a přemýšlíte, zda by šly provozovat i s lapinkou? Odpověď zní jednoznačně ano! Sice asi nebudete příliš sbírat vavříny ze závodů, ale nabídnete svému psovi perfektní vybití energie a posílíte svůj vzájemný vztah. A přesně na toto téma je tento pěkný rozhovor…

Sympatická Helena Vidovičová se se svými třemi lapinkoirami věnuje především individuálním tažným disciplínám, které všechny její čtyřnohé parťáky velmi baví. Sama k tomu však s úsměvem říká: „Já to ovšem svým psům kazím, běhat jsem začala „z leknutí“ až ve středním věku, protože mě k tomu doslova donutil Tonksík.“ Všem to ale přináší radost a uspokojení z aktivně stráveného společného času. A o tom to přece celé je, ne?

Když jsem pár let po úmrtí naší labradorky začala cítit, že mi psí parťák začíná znovu chybět, vracely se mi vzpomínky na mého prvního psa, vlčího špice. Ke špicovitým psům a seveřanům mě to vždycky táhlo. A pak jsem se dozvěděla od kamarádky, že si přivezli domů štěně plemene lapinkoira, o němž jsem do té doby nikdy neslyšela. Na fotkách to vypadalo jako sympatický severský pejsek. Co rozhodlo, bylo tvrzení kamarádky, že jejich štěně je tím nejradostnějším psem, kterého kdy v životě měla. To mě přesvědčilo, sedla jsem a napsala do všech tří tehdy existujících chovatelských stanic. Z CHS Od Křemílka jsem si potom dovezla našeho Tonksíka.

Je to už přes osm let a musím říct, že jeho pořízení mi změnilo život. Od té doby nám přibyli ještě další dva pejsci stejného plemene a myslím, že už nikdy jiného psa než lapinu chtít nebudu.

Nejstarší je již zmíněný Tonksík, celým jménem Hector od Křemílka. Je to velmi hodný vlkošedý pejsek, táhne mu na devátý rok. S nadsázkou říkávám, že to je pes, který se vychoval sám. Velmi silně se na mě navázal a je na něj ve všem spolehnutí. To on mě přivedl k psím tažným sportům.

Druhý je Artík, D’Artagnan Nezkrotná markýza. Atraktivní a maličko nafoukaný blonďák s huňatou srstí ledního medvěda. Akční a nezdolný, velký milovník všech lidí. Složitější to má s psími kluky, nekastrované samce nemusí. I on běhá v zápřahu, nějakou dobu jsme spolu chodili i k ovečkám a má základní zkoušku z pasení.

Třetí, benjamínek, je Artíkův syn Fík, oficiálně Idefix Nezkrotná markýza. Fíčkovi bude za pár dnů rok, je černý se znaky, zvídavý, vyrovnaný a odolný pejsek. I pro něj počítám s budoucností v běhu a tahu.

Při pořizování druhého a pak třetího pejska jsem se hodně spoléhala na smečkovou povahu lapinkoir a zatím se zdá, že tento předpoklad se naplňuje.  Kluci spolu vycházejí velmi dobře, zatím jsme žádný vážný konflikt neřešili, pamatuji několik menších třenic okolo žrádla, ale nic velkého. Oba mladší respektují nejstaršího Tonksíka jako toho nejzkušenějšího. Doma máme ještě dvě kočky, i ony patří do naší domácí party, a i když hlavně nejmladší Fíček kočičky rád ve hře zlobí, mají se všichni rádi.

Typická lapinkoira by měla mít k lidem mít přátelský a dobrý vztah. Z mých tří pejsků ten nejstarší je k cizím lidem rezervovaný, jako mladý se jich bál. Toho tedy od nich držím dál a on je spokojený, pokud ho nekontaktují a nesahají na něj – jen je pozoruje.

Artík i Fíček mají ve vztahu k cizím lidem typickou lapiní povahu. Milují je. Rádi se s nimi kontaktují, mají rádi i od cizích lidí hlazení, mazlení.

Každého z pejsků si někdy beru do práce, ale jejich základním úkolem je ležet pod stolem a nezasahovat do ničeho. Artík je ale opravdu hodně empatický a je schopen aktivně pomoci člověku, který se psychicky cítí na dně a dává najevo svůj smutek a složité pocity. V takovém případě, pokud to pacient chce a mám Artíka zrovna u sebe, ho nechávám, aby si za pacientem došel a nabídl mu kontakt, svůj kožíšek, případně i jazýček, a pomohl mu náročné okamžiky odžít. Psí bezprostřednost v tu chvíli dokáže víc než tisíc mých slov.

Ano, když taková náročnější situace proběhne, není to pro psa jen tak nějaké obyčejné mazlení. Většinou potom potřebuje odpadnout a vyspat se.

Dělám se psy individuální tažné sporty – hlavně canicross, tedy běh se psem v zápřahu, ale zapřahám i ke koloběžce a ke kolu, občas se zúčastníme nějakého psího triatlonu. S Tonksíkem za sebou máme několik psích biatlonů. V poslední době se psy jezdíme i na překážkové závody. Tréninkově je zapřahám i k běžkám.

Možná bych spíše označila ty disciplíny jako „na sněhu“ a „na suchu“. V létě dodržujeme sportovní pauzu, protože psi se velmi snadno přehřívají, a i když je lze na tréninky v teple zčásti navyknout, nemají alespoň ti moji z tahu v teplém počasí takovou radost. Trénujeme a závodíme tedy hlavně od podzimu do jara, přes léto běháme víceméně na volno a občas si dáme nějaký závod, kde je hodně vody – třeba triatlon nebo závod s překážkami.

Zatím jsem roztahávala dvě lapiny (Fíčka to teprve čeká) a oba dva starší kluci ihned pochopili, co se po nich v tahu chce. Stačilo navléct tažný postroj, přidat pružné vodítko a s pobídkou se rozběhnout. Samozřejmě že pejska je pak třeba učit vytrvalosti, zatáčení, míjení jiných psů a mnoho dalších věcí, ale ta chuť jít dopředu tam u mých psů byla sama od sebe.

Sněhoběžka vznikla ve Finsku, kde na zamrzlé vodní plochy místní tradičně používají malá vozítka poháněná odrazy nohou – ledoběžky, jen místo nožů na led má skluznice. Je to takový lehký hliníkový kompromis pro toho, komu docela nevyhovují ani běžky ani saně. Sněhoběžka má dvě skluznice, na kterých člověk stojí, a řídítka (ta ale nejsou otočná, jsou to spíš jen držátka). Má brzdu, což je při zápřahu více než jednoho psa velmi užitečné. Ráda s ní jezdím, protože nevyžaduje upravené stopy a stačí jí ujetá cesta s minimem sněhu, klidně hned za domem. A samozřejmě moji seveřani běh na sněhu milují, takže si tah sněhoběžky velmi užívají.

To je pro mě docela těžká otázka. V každém ze sportů si moji psi nacházejí to svoje, navíc každý z nich má ještě svoje vlastní preference. Ze základních tažných sportů asi lapinám nejvíc sedí canicross, už svým tempem – nejsou to úplní sprinteři. Pokud se zamyslím i nad závody v různých alternativních disciplínách, baví nás – jak psy, tak i mě – překážkové závody svou rozmanitostí a hravostí, v níž se kombinuje canicrossový běh s překonáváním vodních, mechanických i přírodních překážek a utužuje partnerství mezi člověkem a psem.

V krátkých závodech na sprintových tratích – řekněme do 8 km – se lapinka neztratí, ale na bedně s ní stát nebudete, a to ani na závodech, kde se kategorie dělí podle váhy psa. Lapiny běží s radostí, baví je to, ale rozhodně existují i rychlejší plemena. Jiné už to může být na delších tratích, kde lapiny jako správní seveřani mohou těžit ze své vytrvalosti. Já sama to ovšem svým psům kazím – běhat jsem začala „z leknutí“ až ve středním věku, protože mě k tomu doslova donutil Tonksík. Svůj sportovní deficit z předchozích let už nedoženu.

Toto hodně závisí na roční době. Protože tenhle rozhovor děláme zrovna v období tropických veder, chtělo by se mi říct, že běhat chodíme jen minimálně, ale to samozřejmě není pravda. Pokud jde o pejsky, většinu naběhají se mnou na volno, to je několik běhů týdně. V době tréninkové a závodní sezony bývají pravidelně v zápřahu, jednak sami se mnou, jednak na skupinových trénincích. Musher klub Tlapky v tahu, jehož jsem členkou, pořádá hodně tréninků, takže vždycky je ke komu se přidat. Já sama potom musím naběhat ještě hodně navíc, abych svým psům nebyla zbytečnou zátěží a brzdou. Trenéra ale nemám a neřídím se moc sofistikovanými tréninkovými plány. Je to hodně dáno tím, že naší motivací k běhu je hlavně radost a už méně ten výkon. Já sama závodím nejvíce sama se sebou, se svými výkony z nedávné doby, mám radost z toho, když se nám něco podaří rychleji, dál nebo výš.

Moji psi to mají různě, a pokud se rozhlížím mezi přáteli, kteří také mají lapinkoiry, některé z nich mají velmi slabý lovecký pud a v přírodě se chovají ukázněně, jiné se o zvěř velmi zajímají. Například náš nejstarší Tonksík má absolutní klid před zvěří, ovšem není to zásluhou mého výcviku. Mladší Artík a jak se zdá i Fíček, by se za zvěří rádi proběhli. To jim nedovoluji, takže tam, kde je riziko, že zvěř potkáme, jsou na stopovačce. Artíkovi to už asi zůstane. Fíček je ještě mládě, u něj si netroufám odhadnout, jestli budeme v nácviku klidu před zvěří úspěšní.

První rada – nespěchejte se zápřahem, stačí začít okolo roku. Druhá rada – stranové povely můžete učit od malička. Třetí rada – než zapřáhnete, běhejte s pejskem nějakou dobu na volno. I pro jeho kondici, i pro tu vaši, pokud jste dosud neběhali. V současné době je prakticky ve všech regionech hodně skupinek či oddílů, s nimiž lze trénovat a učit se od zkušenějších. Ale pozor, ti psi z toho mají takovou radost, že jak jednou začnete, už toho nenecháte.

Život s lapinkami je plný úsměvných okamžiků, ony mají dost komediální nadání. Nevím, zda se mi podaří vykutat z paměti nějakou zásadní historku, ale vybavuje se mi například, jak jsme s Tonksíkem běželi etapový závod Dog Epic Race v Jizerských horách. Tonksík už z minulých dvou etap věděl, kde je startovní a kde cílový koridor – samotné trasy etap se vždy lišily. Udělal tedy typicky seveřanskou logickou úvahu a zatímco startér odpočítával 3-2-1-GO! a oba jsme vyběhli, Tonks hned za koncem oplůtku na startu zatočil o 180 stupňů doleva a s vítězným výrazem se mě pokoušel odvléct do cíle rovnou, bez zdržování se někde na trase. S Artíkem jsme zase byli v Jizerských horách na nočním běžkování a protože běžet po cestě je nuda a sníh je tak moc zábavný, pes se rozhodl, že poběží příkopem u cesty, který byl plný prašanu, bude v něm skákat jeleními skoky a ještě mě přitom stihne po té cestě táhnout vpřed. V takovou chvíli si můžete pomyslet něco o tom, že je třeba toho psa ukáznit, aby běžel správně, ale ono to nejde, protože se musíte smát.

Ano, lapiny jsou ti nejradostnější psi a učí člověka nebrat sebe ani věci kolem moc vážně.

Moc vám děkuji za hezké povídání a přeji, ať vám to dobře běhá i nadále!

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Heleny Vidovičové