Potkali se u Hejnic – sraz ČHP

Víte, jak vypadá český horský pes? Ne? A co když jich je více na jednom místě najednou – to je teprve paráda! A právě takové povídání o srazu českých horských psů v Hejnicích tu pro vás teď máme.

Letošní rok nezačal zrovna nejlépe. To asi nemusím moc zdůrazňovat. Já měl, asi jako jeden z mála, to velké štěstí, že jsem mohl „dobu covidovou“ prožít doma na psí mateřské, a to prakticky od narození našeho „B“ vrhu až do doby, kdy štěňata odešla k novým majitelům. Celý svět se scvrkl na prostor garáže, zahrady a místa přilehlá. Komunikace byla prováděna převážně na dálku za pomoci sociálních sítí. Člověk musel vynaložit velké úsilí, aby si zachoval trochu reálný nadhled a zdravý rozum.

Jak rád jsem proto reagoval na informaci, že se sraz ČHP v Hejnicích uskuteční. Do Hejnic jezdíme opravdu rádi. Město samo i jeho okolí jsou opravdu překrásné a jako stvořené k výletům. Z okolních skalních věží jsou neopakovatelné výhledy, které budete v celých  Jizerských horách jen těžko hledat. Ještě jednu velkou motivaci jsme měli. Na sraz měla dorazit i štěňata z našeho jarního vrhu. A my se moc těšili na setkání s nimi.

A jede se...

Nedočkavě jsem proto vyhlížel poslední červnový víkend v kalendáři. Cesta do Hejnic by vydala na samostatný článek. Pátek odpoledne, Praha, první prázdninový víkend… Prostě paráda! Po dramatické jízdě jsme přeci jen zdárně do Hejnic dorazili. Právě v okamžiku, kdy skončila vydatná letní přeháňka. Rychle jsme se ubytovali, zřídili stake-out pro chlupáče a vyrazili se přivítat s ostatními účastníky srazu.

Výletění po horácku...

Na sobotní ráno byl připraven výlet s našimi čtyřnohými miláčky. Na výběr byla kratší trasa na Velký Štolpich nebo o něco delší výlet přes Frýdlantské cimbuří. Samozřejmě se dal podniknout i individuální výlet dle vlastního výběru a schopností. My jsme zvolili trasu přes Frýdlantské cimbuří. Ještě než vyrazíme na naši vycházku, pořizujeme skupinové foto se štěňaty. Při pohledu na ta temperamentní, nohatá štěňata jsem pocítil hrdost.  Jen Agátha si alespoň podle jejího vyděšeného výrazu myslela, že se jí ti chlupatí neposedové budou vracet domů.

Z kempu se vydáváme po žluté značce, která nás zavede do hlubokého údolí Černého potoka. Na Černém potoce je řada míst vhodných ke koupání a napájení psů. Chladivé tůně a kaskády vodopádů, přímo vyzývaly ke koupeli. No, pro tentokrát jsem musel odolat a přenechat tuto radost pouze psům. Společnost nám dělali manželé Honza a Eva Jirákovi s pejskem Montym. A snad právě díky jejich společnosti nám cesta rychle ubíhala v příjemné atmosféře. Nad Velkým vodopádem cesta změnila ráz na horský chodník plný skalních schodů. Krátce před polednem jsme dorazili na Frýdlantské cimbuří. Usadili jsme se do mechu a vybalili svačiny. Z vyhlídky je opravdu krásný rozhled. Napravo se tyčí majestátný Smrk a dole pod námi byly vidět Hejnice, Frýdlant a další příhraničí městečka. O kousek dál se na kameni vyhřívala zmije, krásný exemplář, který zrovna já nedokáži příliš ocenit. Představa, že jsem na ni málem položil ruku, mě přiváděla k mrákotám. Psi začali být trochu nervózní, a tak jsme rychle pokračovali v další cestě. Naším dalším cílem byl Velký Štolpich. Cesta opět změnila ráz a betonové panely prověřily kvalitu naší obuvi. Na našich psech je vidět již únava z letních teplot. Naštěstí je všude okolo dostatek vody. Dokonce i Agátha se brodila potůčky a stružkami (Agátha, asi jako jeden z mála ČHP, vodu moc nemiluje), takže si asi dokážete představit, jak moc slunce pálilo.

K Velkému Štolpichu přicházíme asi hodinu po odchodu skupiny, která vyrazila na „kratší“ výlet. Dashe a Agáthou nechávám ve stínu vzrostlých stromů. Artík je zvědavější a pokračuje až k hučícímu vodopádu. Tam i on ulehá do prachu cesty a během chvilky usíná. Přesně tohle jsou ty situace, kdy je pes vystaven nejen námaze, ale i psychickému tlaku a jeho pouto s člověkem se stává ještě pevnějším. Využívám chvilky klidu a potápím své tělo do chladivé vody pod vodopádem.

Od vodopádu pokračujeme pohodlnou vycházkovou cestou císařovny Sissi dolů do Ferdinandova a dále do Hejnic. Teplota vzduchu je opravdu vysoká. Psi hledají cestičku mimo asfalt a jejich pohyb připomíná karavanu brodící se saharskou pouští. Konečně jsme zpátky v kempu. Musím změnit místo stake-outu, jinak budu mít psy vařené. Spokojeně uléhají do stínu stromů a za chvilku usínají. Jen občasný kolemjdoucí je probere ze spaní a oni ho vyprovázejí výhružným štěkotem. Další známka toho, že únava se projevuje i u jinak trénovaných psů.

Povídání o horáčcích bylo více než zajímavé...

Andrea si na večer připravila další překvapení, besedu s pány Tomášem Trdlou a Petrem Hanzlíkem o historii ČHP a otázkách chovu psů. Osobně musím za tuto část srazu speciálně poděkovat. Myslím si, že beseda a následná diskuze byla velmi přínosná jak pro nové majitele ČHP, a nebylo jich tu málo, tak i pro zkušené chovatele. Petr Hanzík vzpomínal na Bajkalské výpravy a začátky sportu psích spřežení v České republice. Tomáš Trdla, bývalý poradce chovu, zase vysvětloval náležitosti správného chovu psů. Popisoval jednotlivé otázky, s nimiž se poradce chovu obvykle setkává, a které musí řešit. Večer, stejně jako celé setkání, se nesl v příjemné atmosféře, kterou nemohla narušit ani další prudká dešťová přeháňka.

Po stopách Baryka...

Na neděli pro nás Andrea připravila soutěž „Po stopách Baryka“. Soutěž byla určena především pro naše mladé chovatele a rodinné týmy, ale zúčastnili jsme se jí nakonec prakticky všichni. Trasa závodu vedla daňčí oborou a měřila cca čtyři kilometry. Na trati děti i dospělí plnili různé úkoly zaměřené na postřeh a znalost svého čtyřnohého kamaráda. Cíl byl na hrázi lesního rybníčku. Všichni byli odměněni pamětní medailí. Na závěr uspořádala Andrea ještě soutěž, při které měly děti ukázat, jak moc je jejich čechohoráci poslouchají a jaké „kousky“ s nimi dokáží. Bohužel náš čas se nachýlil, a tak jsme se v rychlosti rozloučili a upalovali zpátky k autu a do kempu, protože nás čekala ještě dlouhá cesta domů. Počasí opět nezklamalo a letní přeháňku spustilo o chvilku dříve než předešlé dny. Nikdy jsem si nemyslel, jak složité je zamknout střešní nosič v prudkém dešti a jak dlouhé dokáží být dvě minuty dělící suché tričko od outfitu vodníka.

Cesta domů již byla klidnější. Doma nás čekal zbytek smečky a mě ještě neoblíbená činnost – čištění vnitřku auta od všude přítomných chlupů.

Pozdě večer jsem si konečně mohl natáhnout nohy a u skleničky vína zrekapitulovat tento krásný víkend v Hejnicích.

Přátelské posezení, setkání se štěňaty, krásný výlet s Evou a Honzou Jirákovými, beseda s pány Hanzlíkem a Trdlou, nedělní soutěž, ždímání trička … Prostě plně prožité dny. Moc děkujeme, Andrej!

Foto: Tomáš Voříšek