Povídání opuštěných pejsků aneb Jessie

Skutečných příběhů není nikdy dost. A jeden takový nyní opět přinášíme. Jde o fenku křížence německého ovčáka, která třeba právě díky tomuto povídání najde nový domov. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si ji mohou adoptovat, tak pomozte alespoň tím, že budete tento článek sdílet. Jessie vám za to předem děkuje…

Jaroslav Vaněk známý na sociální síti Facebook jako Eddy Kolibřík nabízí už léta opuštěné psy z ústeckého útulku prostřednictvím svých příběhů psaných psí řečí, čímž si kápli před časem do noty s autorkou úspěšné knížky Egon: Děsná psina, Petrou Baďurovou a společně se již nějaký ten pátek snažíme v našem internetovém časopisu pomoci psím duším, které mají více smůly než ty ostatní a jejichž příběhy na tváři úsměv nevyvolávají. Dnes to bude kříženka NO Jessie…

Ne. Zatím se neznáme. Ale za chvíli se to změní. Za malou chvilku. Až se tu o mně něco dozvíte. Až vám tady o sobě něco štěknu.

Jessie spolu s náhradním páníčkem Eddym v kotci

Jsem kříženkou německého ovčáka a říkají mi Jessie. Je mi pět, jsem fenka a narodila jsem se někdy v roce 2018. Kdoví kdy přesně. Já byla mrně, a tak si na to nevzpomínám. Moje maminka byla kráska z ulice a můj táta taky. A protože jabko nepadá daleko od stromu, tak jako oni, i já byla toulavým psem. Měla jsem den, co den hlad jako vlk. A psí misku jsem nepoznala. Stravu jsem hledala kolem popelnic a často měla žízeň, protože voda v kalužích byla jen po dešti. Když jsem kapku povyrostla, chytili mě na ulici nějací lidé, odvedli pryč a přivázali za jedním starým plotem k řetězu. A jeden z nich mi přikázal: „Tady budeš hlídat, je ti to jasný?“ Jasný mi to sice nebylo, ale ten řetěz jsem hlídala poctivě. Den co den. A za jeho hlídání jsem tu a tam dostala něco k žrádlu a nemusela čekat na déšť, protože vodu mi do špinavý misky nalili skoro každej den. Jinak si mě ale nikdo ani nevšimnul a já jsem za tím plotem na řetězu štěkala na každýho, kdo šel kolem: haf, haf, haf. Spíš proto, aby mi někdo pomoh a odved mě odtamtud, než aby to vypadalo, že jsem ten hlídač. Všechny dny byly úplně stejný, cesty mýho osudu se nijak neklikatily, jen směřovaly furt jednim směrem, čas letěl jak o závod, až jednou přelezli plot další lidi, odepli mi řetěz, nechali ho tam jen tak ležet bez hlídání, připnuli mi vodítko, naložili do auta a tradá pryč.

Jessie u mříže

A tak jsem se dostala poprvý do útulku. A tam jsem konečně na chvíli měla pocit, že je mi docela hej. Pravidelně mě tam dávali jídlo, který jsem hned schlamstla, denně jsem mohla uhasit žízeň čerstvou vodou v mističce a když mi nebylo dobře, odvedli mě k panu doktorovi a ten mi pomohl. Absolvovala jsem očkování proti všem možným nebezpečným psím nemocem, a nakonec mě vykastrovali, aby moje případný štěňátka neměla takovej osud jako já. Jenže ten můj si se mnou pohrával jak kočka s myší. Jednoho dne se kdesi nad útulkem rozezněly sirény a záhy se ozvaly hrozivý rány! Všude bylo slyšet borcení domů, zoufalí lidé křičeli a utíkali se schovat do krytu. A my čtyřnožci se v útulkových kotcích krčili strachy, vyli hrůzou a trhali sebou při každý další ráně. A pak z čista jasna přišla rána větší, než ty předešlý, kolem nás se zdvihla vlha prachu, zaslechla jsem děsivý psí kvílení, a když klesl ten prach k zemi, bylo jasný, že náš útulek se octnul v troskách. Někteří z nás zůstali ležet na zemi v krvi, další se klepali někde v koutku zbytku zdi v suti, někteří utíkali, kam je nohy nesly a někteří nemohli v šoku udělat ani krok. Zanedlouho přijelo pár lidí, pochytali nás, zavřeli do klecí a kde je všem konec, nemám ponětí.

Květinka Jessie na procházce

Já pak jela daleko, daleko autem. A dostala jsem se do útulku zas. Jenže v cizí zemi. Tam, kde jsem nikomu nerozuměla ani slovo. Hned, jak mne vyložili, putovala jsem do karantény, kam za mnou nikdo nesměl. Kdoví, co bych mohla roznést za zahraniční choroby. A čekaly mne prohlídky, vyšetření, očkování. Stále dokola se opakovaly a táhlo se to v tý karanténě pěkně dlouho. A když se po mnoha týdnech konečně potvrdilo, že jsem zdravá jako řípa, nemám parazity, vzteklinu ani jiný zoonózy a nenakazím jiný čtyřnožce ani dvounožce, přestěhovali mě do čistýho prostornýho kotce, vyvěsili na něj cedulku s mým jménem a každej, kdo se do útulku přišel podívat, si mě moh prohlídnout, poněvadž jsem byla připravená sakum prdum k adopci. A kdyby mě někdo chtěl, mohla bych s ním jít domů třebas hned! Slyšíte to? Poprvý ve svým životě bych měla vopravdickej domov. Vopravdickýho pána. Nebo vopravdickou paničku. Nebo vopravdický voba. Jenže vono to vůbec neni tak snadný, jak to vypadá…

Můj bejvalej život na mě totiž zanechal stopy. Hluboký rány v psí duši! A když někdo prošel kolem mýho kotce, místo toho, aby mu ukázala svůj lesklej kožíšek a chlupatej chvost, raději jsem ocas stáhla pod břicho a zalezla před ním do boudy. A i když se snažil nalákat mě z ní na voňavej kus sejra, nevylezla jsem. Jakmile něco v dálce jenom nepatrně bouchlo, skočila jsem do kouta a čekala, že se moje bouda a zdi kolem zase zbortí. A teprve k večeru, když kolem všecko utichlo a vrátka se zavřela za posledním pracovníkem útulku, opatrně jsem pomaličku na chviličku z boudy vykoukla.

Selfie Jessie s Eddym

Po nějaký době jsem se kapku vosmělila a z dálky pozorovala přes mříže, jak to v tomhle útulku chodí. Každý vodpoledne přicházeli všelijaký lidi a mířili k ostatním kotcům, ze kterých se ozýval radostnej štěkot a volali: „Ahój! Jak se vede? Půjdem spolu ven?“ To mi bylo nějaký divný. Ven? Kam? Spolu? Jeden člověk se občas  zastavil i u mýho kotce. Postával u mříže, přidřep si na bobek, natáh ke mně ruku s pamskem a dal se se mnou potichu do řeči. Teda jen on. Já vůbec ne. Já byla táákhle maličká, pamlsek voněl, ale nevzala jsem si ho a on na mě mluvil a mluvil a mluvil. Takovým příjemnym hlasem. Klidným. Neznámým. Divným. Kterej jsem kdysi v mý rodný zemi ani na ulici ani v tamním útulku, než slehnul se zemí, nikdy neslyšela. A tak jsem byla tůze ostražitá. Ale jednoho dne to přijít muselo! Nezůstal stát před kotcem jako obvykle, nepřidřep si na bobek s nataženou rukou, ale otevřel závoru mýho kotce, vstoupil dovnitř a stál přede mnou jak dlouhej, tak širokej. A promluvil tim svým zvláštním docela milým hlasem: „Kdoví, Jessinko, kdy jsi byla venku. To muselo bejt asi už hodně dávno, viď? Co kdybychom se šli projít na chvíli spolu? Chtěla bys jít se mnou na procházku?“ Já ale nikdy ve svým životě s nikým na procházce nebyla. Stála jsem jak solnej sloup a ani se nehla. Ten člověk udělal krok směrem ke mně, nahnul se nade mnou a bez jedinýho slova mi připnul pomaličku obojek na krk a vodítko. A já se nebránila. Pak mi nasadil košík, narovnal se a v tu chvíli se vrátka mýho kotce otevřela.  „Co mám teď udělat?“, přemýšlela jsem. „Co je asi ta procházka? Co je to to spolu?“

Dneska už vím, že ten člověk byl útulkovej náhradní páníček Eddy, co tady v útulku pomáhá problematickejm psům vracet se do společenskýho života. Aby byli zas veselí a aby si je někdo rád vzal. A když jsem se tenkrát postavila vedle něj, opatrně vykoukla zpoza vrátek ven a udělala po jeho boku prvních pár krůčků, řek mi: „No, pánečku, vidíš to, jak hezky jdeš! Uplně u nohy. A netaháš. Ty jsi ale šikovná holka!“ A za jeho stálýho povzbuzování jsem s ním prošla útulkovou brankou, ocásek svěšenej jak nevěsta vlečku za sebou. Ale za chvilku se mi ocásek zved do úrovně mejch zad a jeho ruka se co chvíli dotkla mýho kožíšku. A já se cejtila v tu chvíli jak ten nejšťastnější pes na celym světě. Jenže jak všecko hezký jednou skončí, tak skončila i tahle moje první procházka. Na který jsme byli spolu. Já a můj náhradní páníček.  Doprovodil mě zpátky do kotce, a když jsme se loučili a pohlídli si do očí, z těch mejch si přečet otázku: „Přijdeš za mnou zase zítra? Půjdem zase na tu procházku? Spolu?“ Pohladil mě a já věděla beze slova, že jo. Svůj slib splnil. A nejen to. Od tý doby za mnou chodí do útulku pravidelně. Skoro denně. Už to bude pomalu rok, co jsme se spolu potkali prvně.

Jessie: Eddy v mém oku

Můj Eddy mě leccos naučil. Sedni, lehni, stůj, fuj a hop. A hlavně přivolání, to je prej strašlivě důležitý. I když pro mě je mnohem důležitější, že tu mám klid, pohodu a nepadaj tu domy kolem mě. Zvykla jsem si i na divný plechový ptáky, který se jmenujou Vrtulníky. Nad útulkem v heliportu u špitálu vzlítaj a přistávaj. Když nad náma přelít ten pták poprvý, měla jsem pořádně nahnáno a schovala se za mýho náhradního páníčka. Aby mě ochránil. Aby mě nedal. On mě chytil kolem krku, držel mě pevně a říkal: „Neboj, holka. Neboj, Jessie. Tady po tobě nikdo střílet nebude, tenhle vrtulník naopak letí životy zachraňovat. Né jako u vás.“ A já už dneska vim, že se mi tady nemůže nic stát. Tady. V Česku. Nemám se tu špatně a je tu o mě dobře postaráno. I nevlídná zima v útulku je za mnou. Svítí zase sluníčko a všude kolem to jarně voní. A zanedlouho bude léto. Moje mističky s voňavým krmením a pitím jsou čistý, stále plný a všichni pracovníci útulku jsou na mě moc hodný. A já už nejsem to smutný ustrašený neprůbojný chlupatý děvče. Stávám se slečnou, která se už dokáže i smát a mrskat vocasem kolem sebe jak bičem do všech stran. Zatím se však usmívám hlavně na mýho náhradního páníčka, když jsme na procházce.

A snad přijde den, kdy se usměju i na mýho páníčka vopravdovýho. A z procházek se nebudem vracet zpátky do mýho útulkovýho kotce za mříží. Abych se vyspala sama v boudě. Budem se vracet domů. Já a on. My oba. Já padnu unavená do mýho pelíšku a on do jeho křesla. Já a můj pravej nefalšovanej pán. Spolu.

Jaroslav Vaněk a Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina

Foto: z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117

Kniha Egon: Děsná psina:

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/

Nabídka pejska Čika:

https://www.ecanis.cz/clanky/povidani-opustenych-pejsku-aneb-ciko_2511.html

Nabídka pejska Blacka:

https://www.ecanis.cz/clanky/povidani-opustenych-pejsku-aneb-black_2568.html