Povídání opuštěných pejsků aneb Woody

Chtěli byste se seznámit s příběhem jednoho fajn bulíka, který v ústeckém útulku už také nějaký ten pátek netrpělivě čeká na svůj nový domov? Poslyšte tedy pozorně další vyprávění o tom, co všechno se může stát a kam může život takovou přátelskou psí duši jednoduše „zavát“. A kdo ví, třeba to bude právě Woody, který vám dokáže „ukradnout“ to vaše srdce…

Jaroslav Vaněk (77) si ve svém věku udržuje kondici díky venčení psů z ústeckého útulku, kterému věnuje všechen svůj volný čas. A když za sebou k večeru zabouchne železná vrátka posledního kotce, spěchá domů, aby se z náhradního páníčka stal na chvíli jedním ze svých chlupatých svěřenců a psími slovy na svém facebookovém profilu Eddy Kolibřík vypráví, co spolu na procházce prožili a chlupáče tak představuje světu. Psí povídání se zalíbilo i autorce knihy Egon: Děsná psina, Petře Baďurové a předloni nabídla panu Vaňkovi editaci textu. Od té doby vám čas od času některé opuštěné pejsky představujeme a všichni již nalezli nový domov. Dnes si přečtěte příběh křížence bulteriéra Woodyho…

Hej! Haf!

Bylo to někdy koncem minulýho roku, někdy na začátku chladnýho prosince a já se z ničeho nic ocit v útulkovým kotci. Mrzlo, až praštělo, ale nadšenej jsem z toho teda přesto nebyl. Vodpoledne jsem pozoroval, jak vostatní psi choděj na procházky se svejma venčitelema. Jen já furt prostrkoval čumák kovovou mříží. „Hej! Haf! Taky bych se šel projít“, volal jsem na kolemjdoucí dvounožce. Všichni měli ale špunty v uších. „Haf! Nasaďte mi taky koš a vodítko, třeba jako mýmu sousedovi, třináctiletýmu dědovi Ronaldovi, co má kotec tady hned vedle!“, žadonil jsem, když každej den přišel jeden starší pán, kterýmu tady nikdo jinak neřekne než Eddy. „Haf! Hej ty! Proč taky nevezmeš někdy ven mě? Halo! Haf! Ronald říkal, že jsi jeho náhradní páníček. Já chci taky nějakýho mít!“

Co je to za votázku?

Woody - packa

Pomalu jsem to už vzdal, ale za čas, když si to s ním zas jednoho dne přicupital Ronald z procházky, Eddy se zastavil u mýho kotce a promluvil na mě: „Hele, Woody, ty moc ven nechodíš, co? Co bys řek tomu, že bysme šli na procházku spolu?“ Zíral jsem na něj nejdřív nevěřícně! Co je to za votázku? Na nic jinýho se celou dobu netěšim, než že se na svět nebudu muset aspoň chvíli koukat přes mříže a von se mě ještě takhle blbě ptá! Dědek jeden. Asi je ňákej divnej! Ale už za okamžik, ani jsem se nenadál, a už jsem si to vykračoval vedle toho Eddyho přesně jako páv. Jen jsme přišli útulkovou brankou, tak se mě Eddy začal vyptávat. Takovým hlasem zvláštním, milým, klidným, kterej jsem už dávno neslyšel: „Woody, jak ses vůbec dostal útulku? Povídej!“ Vyjeveně jsem na něj kouk, a když jinak nedal, začal jsem. Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky, poněvadž já se teda čím chlubit neměl. A ani se mi moc vzpomínat nechtělo. Jenže Eddy jinak nedal. A já se bál, že by se před mým kotcem třeba už nemusel nikdy zastavit…

Já se ti teda přiznám…

Woody - se zlatou hvězdou

Já tady v tomhle útulku už jednou byl. Je to hodně dávno. Hromadu psích let. A ještě větší hromadu těch lidských. Byl jsem takový zrovna vodrostlý štěndo, samá ruka, samá noha. Vlastně samá tlapa. Levá pravá, přední, zadní. Ale tehdy jsem se zdržel v útulku jen pár krátkejch dní. A šel jsem domů. Cesty mýho osudu byly klikatý. Žádná dálnice. Samá serpentýna. Jo, ze začátku to bylo dobrý. S páníčkem, co si mě vyhlíd, jsme si rozuměli. Byli jsme parťáci, bydleli jsme spolu, chodili ven, dělili se vo gauč i vo žvanec. A zažili nádherný Vánoce. Užívali jsme si a hráli. A smáli se a já chrupal v teplým pelíšku, anebo se k němu tulil, když mě hladil po kožíšku. Ovšem to netrvalo moc dlouho. Kde nic tu nic – z čista jasna se to prostě zvrtlo. Můj páníček přišel vo domov a stal se z něj bezdomovec. A tim pádem jsem se stal bezdomovcem i já. Chvíli to celkem šlo, courali jsme se spolu městem, v popelnici našli všelijaký zbytky k jídlu, a i docela pěknou deku na spaní. A měli jsme se navzájem. Já držel nad vodou mýho pána a můj pán držel nad vodou mně. Jenže zanedlouho začal bejt můj páníček divnej, dočista jinej. A za pár tejdnů jsem zaslech kdesi za kontejnerem vod jinejch bezdomovců, že se mu rozjela asi pořádná deprese či kdoví co. Byl jak mátoha, jen ležel a nic jinýho ho najednou nezajímalo než jak sehnat krabice smradlavý tekutiny, kterou do sebe lil horem spodem. Netrvalo dlouho a nic jinýho vlastně nedělal. Chlastal jak duha, nepoznával nikoho kolem sebe a mě začal bít. Zved se ze země a mlátil mě. Kopal mě, škrtil mě, řval a nadával. I když já nic špatnýho neudělal ani jedinkrát. A pořád jsem ho měl rád! Nene, nebyl jsem blbej. Byl jsem věrnej. Vždyť to byl můj páníček. Moje všecko! I vo žrádlo jsem se s ním dělil, když jsem nějaký vyčenichal. Někdy jsem se ale neudržel a moc jsem bulel, kňučel hlady i bolestí a pak celej strachy shrbenej se kolem něj plazil. A když na chvíli přestal, začal jsem vrtět vocáskem. Na udobřenou. Avšak jen maličko. Nepatrně. Abych se ho nedotk, protože to byl určitě von: můj ocas, kterej ho vždycky tak naštval. Když se rozvrtěl víc a vesele ho z lásky plác do holeně nebo do kolene. A jednoho dne, když mě můj vožralej páníček zase třískal pěstí hlava nehlava, začla na něj křičet jedna kolemjdoucí paní, vytrhla mu z jeho ruky moje vodítko a odvedla mě do útulku. Zrovna sem. A od tý doby jsem zas tady. Sám, za mřížema, po mým páníčkovi se mi stejská, kdoví, kde je mu konec. Ocas se mi nevrtí, ale už se nemusím tolik bát…

Už je mi nějak líp

Woody - selfie s Eddym

A najednou mi došlo, že vyprávím celej můj nehezkej dlouhej příběh úplně cizímu chlápkovi, tomu Eddymu, kterýho vůbec neznám, jen tak kapku vod pohledu přes mříže. Ale že je mi nějak líp. Jenže proč? Velký bull hafani, jako jsem já, přece nemůžou fňukat. Musej něco vydržet! A tak jsem si ani nevšim, že jsme ušli už pořádně dlouhou túru. A když jsem se na Eddyho rameni vybulel, začal jsem vnímat, že takhle krásnou procházku jsem nezačil už dlouhý roky. Procházku, kterou jsem si už ani nedoved představit. Na tu jsem už zcela zapomněl! Na promenádu s mým páníčkem, když ještě nepil a byl na mě hodnej a měl mě rád. Jako teď ten náhradní páníček Eddy. Krok, co krok, to bylo samý: „No vidíš, jakej si šikovnej pes! No ty jsi ale hodnej. To je pašák, vůbec netáhneš, pánečku. A přitom máš takovou sílu. To jsi frajer. Ty umíš i tohle? Nechceš piškot? No pojď, tak na! Pocem, já tě podrbu za uchem! A ještě za druhým, jo chceš? Hele, a teď za oběma. I tohle dovedeš? Paráda. No ty jsi ale chytrej kluk. Ty jsi šikovný!“

Můžete se mi potom divit, že jsem byl z mý první procházky s Eddym naprosto vyvedenej z psí míry? A že jsem moh na něm psí voči nechat! Procházka ale utekla jak lusknutí prstů a po ní mě čekal opět můj útulkovej kotec a železný mříže. Eddy mě doprovodil až dovnitř. Odepnul mi vodítko a sklonil se dolů ke mně. A toho jsem hned využil a špitnul mu do ucha: „Přijdeš za mnou zas zejtra? Vím, že chodíš za mým sousedem Ronaldem. Ale to je už děda. Dvakrát starší než já. A ten toho už ujde dvakrát míň než já. Víš, mně se ta procházka s tebou tak moc líbila! Vůbec si nedovedeš představit, jak moc!“ A můj ocas začal chtě nechtě mlátit Eddyho přes kotníky a lejtka a kolena a já to nemoh zastavit. Ale on mě nenakop, jako můj páníček. Hladil mě, hladil a hladil a já ho ocasem mlátil a on si naštěstím nevšim, že se mi po jeho nohavici rozkutálela moje slza psího štěstí. Pak mě chytil kolem mýho mohutnýho krku, otřel mi tvář do rukávu, znovu mě pohladil, stoupnul si do pozoru přede mě, já přised a on prones slib: „Tak teda zase zejtra, Woody, ahoj!“

Jdem, kamaráde!

Woody - v pelíšku

A už za chvilku jsem sebou plác a usnul. A nemoh dospat rána! Hned za kuropění jsem si sed a čekal u vrátek mýho kotce a hypnotizoval bez přestání přes mříže jediný místo. Vstupní vrátka. Byl jsem totiž zvědavej, jestli se mi ten včerejšek jen nezdál. A vono ne! Nezdál. Úderem druhý hodiny vodpolední stál Eddy před mým kotcem a s úsměvem na rtech z něj vypadlo: „Jak jsem řek, tak to je! Jdem, kamaráde! Ta včerejší naše procházka byla taková seznamovačka a tak nebyla moc dlouhá. Dneska to teda napravíme!“. A já mlátil vocasem do mříží a do Eddyho holení, stehen, zadku, a ještě víc než včera. A nikdy jsem nebyl napnutější! Zvědavost nevrtěla jen mým chvostem, ale házela celým mým tělem. „Kam dneska půjdem? Kam? Kam? Kam?“ A šli jsme. To už jsem Eddymu nic nevyprávěl, nakonec všechno jsem mu štěk už včera a moh jsem na něm dneska voči nechat. Naše chůze byla pomalá a já se držel Eddyho v bezprostřední blízkosti. Co pár kroků, pochvala a rozplýval jsem se blahem. A pak jsme došli do centrálního parku. Pánejo. Proběh jsem se parkovým lesem a pak jsem čubrněl jak puk. Všude kolem zvířata a lidi! Ale takový podezřelý. „To jsou sochy“, poučil mě Eddy. Obhlíd jsem je, vočuchával a pak jsem ho uviděl. Krásný zvíře. Chvíli jsem ho vyštěkával, aby si šel se mnou hrát, aby si se mnou zaběhal. Ale on se ani nehnul. Eddy mi vysvětlil: To je tučňák, víš.“ A tučňáka toho já znám. Toho já viděl v zoo s mým bejvalým páníčkem, když jsme eště nebyli bezdomovci. Tak to se spolu budem tahat vo klacek! Eddy ale říkal, že tučňák si se mnou hrát nebude, protože je dřevěnej. To proto si se mnou nehrál ani ten v zoo. Plaval jako klacek na vodě. Tak jsem se na něj vybod, když je z toho celej zdřevěnělej a radši jsem posvačil masovou kapsičku, kterou mi Eddy prostřel na betonovou lavičku na břehu místního jezírka. A kousek vod břehu mně pozorovali ptáci. Kačeny to byly. A voblizovaly se až na chocholce, jak jsem si pochutnával. Ale já jim nedal ani drobek. Po svačince jsme obešli jezírko a potkali pár domácích psů. A já byl s každým hned kámoš. A jejich paničky mě chválily: „No podívejme se, to je ale zvlášť hodnej a vychovanej pes!“ No aby ne. Vždyt já jsem ten nejhodnější pes pod sluncem.

Můj Jéžíšek, můj Eddy

Woody a Eddy - Vánoce v útulku

Prosincový dny běžely jeden za druhým a advent byl u konce. Nastal Štědrej den. Svátek vánoční. Matně jsem si vzpomněl, jaký byly naše první Vánoce s mým páníčkem, když ještě nepil a při štědrovečerní večeři mi hodil kus smaženýho řízku. A pak mi podal vonavěj balíček s barevnou mašlí. Dárek. Na ty následující štědrý dny ale radši nevzpomínám. Tenhle útulkovej den nebyl nic světobornýho, ani náhodou se nevyrovnal tomu prvnímu tenkrát před lety. Ale stěžovat si? Proč? Od božího štědrýho rána jsem věděl, že přijde! Můj náhradní páníček. Můj Jéžíšek. Můj Eddy. A taky že jo! Hned jak jsem ho zahlíd, vzorně jsem si sed a čekal, až vyvenčí mýho souseda Ronalda a pak se objeví před mým kotcem. A dočkal jsem se. A ven jsme šli zas i spolu. Ten jeho pamslkovník musí bejt kouzelnej. Jako Vánoce. Protože nemá dno! Balík s barevnou mašlí jsem nedostal. Dostal jsem něco mnohem lepšího. Eddyho pohlazení. Eddyho podrbání za ušima. Eddyho povzbuzení. Eddyho pochvalu. Eddyho milý slova. A když můj náhradní páníček opustil před setměním můj kotec a já v něm zůstal sám, přistih jsem se, že pořádně bulím. No ale co, dyť jsem kříženec bulteriéra, kterýmu se neřekne jinak než bulík. Bylo mi moc smutno samotnýmu, ale někde cosi ve mně mi říkalo, že za mnou Eddy zase přijde. Na to já mám přeci čuch. Jsem pes. A nemýlil jsem se.

Vánoce se přehouply přes Silvestra do novýho roku a starej rok je minulost. A minulost je i můj bejvalej páníček. Někdy si na něj eště vzpomenu, kapku se přikrčím, ale v cuku letu je tu zas můj Eddy. Zimní měsíce jsem přežil bez úhony, v mý boudě v útulkovým kotci mi bylo mnohem teplejc než na ulici, když jsem musel bejt bezdomovcem a každej den jsem tu zažil tolik radosti, co ne za iks předešlejch let. Každej den jsem trpělivě čekal, až Eddy dorazí zpátky do útulku s Ronaldem a přijde do kotce pro mě. A přišel březen. Prej, že za kamna vlezem. Ale my jsme za žádný kamna nevlezli. Prolejzali jsme na procházce všechny známý místa den co den. Jaro se polehoučku blížilo a sluníčko na nás už občas vykouklo mezi mraky, ptáci začli řvát v keřích a už ječej jak vo závod a příroda páchne skoro tak krásně jako háravý fenky. A my jdem spolu. Bok po boku. Já a můj náhradní pán. Můj Eddy. Občas jsem se převalil na záda, aby mě podrbal po mým běloskvoucím břiše a přivřel u toho slastně voči.

Kde je Eddy?

Woody a kachny

Byl 15. březen. Stejnej den, jako všechny předešlý tady v útulku. Nedočkavě jsem čekal na Eddyho, než prošel kolem mýho kotce: „Ahoj Woody, chvíli čekej, víš, že přednost mají senioři, nejdřív zase skočím s Ronaldem. Ronald se totiž chystá domů. Našel opravdickýho páníčka, představ si. A ten se ho už nemůže dočkat, až si ho odveze. Už pozejtří. Tak ať si ho ještě užiju a pořádně se rozloučíme. A pak budu mít na tebe času dvojnásob! A ty se taky za čas dočkáš. Uvidíš. A do tý doby budem chodit spolu ven denně. To ti slibuju.“ A tak jsem čekal. Jako každej den. Vím už dávno, že Eddy nikdy nekecá. Čumák u mříží vzhůru, nasával jsem dychtivě, až se ti dva zase vrátěj a přijdu na řadu já. Jenže můj soused Ronald se vrátil dřív. A bez Eddyho. Přišel z procházky s někým úplně jiným. I Ronald byl najednou jinej než obvykle. Jak když proutkem mávne! A neřek ani slovo. A já se ho ptal: „Co se stalo, Ronalde? Hej, Rony, sousede, kde je Eddy? Přestal ti sloužit sluch, dědku? Kde je náš Eddy! Můj Eddy! Kdes ho nechal? Ty si pozejtří poputuješ k novýmu páníčkovi, ale já ne. Zůstanu tady. Sám. S Eddym. Mám jen jeho. Nikoho jinýho!“ Protože mě zatím vůbec nikdo nechce. Bull psů je všude habaděj. Na každym rohu. Na každym kroku. Každej na mě kouká, že jsem bulík. Ale já už nebulím. Fakt! I když jsem toho vošklivýho zažil až až a krásy jsem moc nepobral, když jsem žíhanej jak hyena a nos mám jako prase. Klabonosý. I když jen tak napůl. Na packách mám ale bílý ponožky a na hrudníku bílou podprsenku. Krásnou. A špičku ocásku mám taky sněhobílou. Možná to je ta závada. To je ten důvod, proč mě nikdo nechce napořád. Když jím mrskám vesele kolem sebe, je jak bílej bič. Můj předešlej pán mě za to bil. Ale Eddy ne. Sudičky mi předpověděly smutnej osud, proti tomu jsem já bezbrannej. Ale díky Eddymu se mi blejská na lepší časy. Říkal mi to, že se mám nechat překvapit. Že mám vydržet. A já jsem poslušnej a tak trpělivě čekám. Plním jeho povely. A učím se od něj novým věcem. Aby můj novej páníček byl se mnou spokojenej. Anebo panička. Aby si nemohla na nic stěžovat!

„Tak kde ten Eddy je, Ronalde? Kdes ho nechal? Štěkni něco. Do krámu určitě nejel, aby doplnil pamlskovník až po okraj. Vždyť je bezednej! Je mi smutno. A už zase bulím. Ale to už nechci, fakt…“

Váš bulík Woody z ústeckého útulku

Držíme pěsti!

Woody s tučňákem

Pan Vaněk po úrazu několik týdnů místo do útulku docházel na převazy ruky po operaci do nemocnice. Už se mu daří o poznání lépe, ale i vzhledem k jeho věku se zotavuje pomalu. Prozatím nemá sílu na velké psy, avšak ve svém útulkovému poslání opět pokračuje. S Woodym se zas vídají, ale je to již poslušný a bezproblémový chlapík, takže ho může venčit i méně zkušený náhradní páníček a Eddy svůj čas nyní zasvětil drobnějším chlupáčům, kteří ho potřebují o poznání více. Držíme palce, aby se mu ruka úplně zahojila co nejdříve a mohl se venčení psů i psaní věnovat znovu naplno. Zdravé ruce jsou pro tuto obě tyto činnosti tolik důležité a pro praváka zvláště ta pravá! Držíme mu též pěsti, aby po odchodu jeho oblíbeného svěřence Ronalda za duhový most pan Čas zahojil velký šrám v jeho srdci, co nevidět. 

A Woodymu, se kterým si také tolik padli přímo do noty, přejeme, aby se co nejdříve dočkal i procházky s Eddym a hlavně brzy našel nový domov, další štědré dny prožil již jen ve své nové smečce, už nikdy nezažil žádné příkoří a do útulku se už víckrát nevrátil.  

Jaroslav Vaněk a Petra Baďurová

Foto: z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117

Kniha Egon: Děsná psina:

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/