Poznáte rozdíl mezi „chovatelem“ a „reproduktorem“?

Napadlo vás někdy, že není chovatel jako chovatel? A kdo se vůbec může chovatelem stát? A je správné, že je to tak snadné? Tak trochu peprné zamyšlení nad touto problematikou nám nabízí dlouholetá chovatelka krátkosrstých kolií Dita Ungerová.

Drtivá většina lidí je přesvědčena, že štěně s PP je prostě kvalita a chovatel je něco jako polobůh, který ví všechno, má zkušenosti a novému majiteli, jakožto laikovi, zaručí dokonalé zdraví, dokonalý exteriér a fantastickou povahu jeho psa. Tak to je fakt omyl!!!

Chovatelem se bohužel může stát každý…

Slovem chovatel se může pyšnit každý, kdo si zaplatil prostřednictvím ČMKU kartičku se jménem chovatelské stanice. Tento certifikát stoji 1815,- Kč. Takže za 1815,- Kč se z kohokoliv může stát uznávaná autorita v oblasti chovu. ANO, TAKOVÁ JE SKUTEČNOST!

Ani na to nepotřebujete mít chovného jedince!!!! Vlastně ani nemusíte mít psa vůbec.

Teď namítnete, že každý někdy nějak začínal. Ano, souhlasím. A ideálně by měl začít tím, že si o chovu jako takovém něco přečte, poradí se se zkušenějšími, nebo s poradcem chovu. Než se sám do něčeho pustí, měl by získat alespoň elementární znalosti ohledně svého plemene, přečíst si standard, navštívit nějakou výstavu, zajímat se o rodokmeny, zdravotní testy, povahy a další praktické věci, které ho budou čekat.

Jaká je ale realita u krátkosrstých kolií?

Nákup feny, možná nějaká výstava, uchovnění, založení chovky. Nulová znalost plemene, protože proč se vzdělávat, když přece ta naše „Aminka“ je tou nejlepší možnou fenkou. Na co se přehrabovat v rodokmenech, stačí si správně vybrat barvu, nebo si hodit rodičovský pár do databáze a když je COI nula procent, je to přece ideální.

A co dál?

Krytí se nějak udělá, porod nějak zvládneme. A když přijde problém, tak se bude dotyčný snažit honem sehnat rady od zkušenějších. Najednou se totiž novopečený „chovatel“ třese jako kuře a nemá nic nachystané, s možností „že se něco může po….“ prostě nepočítal! Krizovou variantu nemá, hlavně, že už měsíce vymýšlí jména pro odchovance a podává inzeráty na téma „jedinečné spojení“.

Dobrá rada drahá, že moji milí rádcové?

Když už jsou tedy štěňata na světě a fena se stará, začnou se hlásit zájemci a nyní nastává ta opravdová „sranda“. „Chovatel“ je zaskočen dotazy typu: „A nevadí ten pátý drápek na zadní nožce?“ „Není problém, že nemá celý límec?“ „Určitě se mu ten ocásek už víc nezatočí?“ „Opravdu není barevná skvrnka v límci vylučující vadou?“

V ten moment naprosto nezkušený „chovatel“, který si jaksi nepřečetl standard, ani chovatelský řád, ani nic podobně otravného, začne obvolávat zkušenější kolegy. Někteří, a to zejména ti, kteří sami mají sotva tři vrhy a jsou to tedy ostřílení borci, jim rádi poradí (sami totiž ještě nedávno sháněli info podobným způsobem).

Občas se někdo osmělí a zavolá i mně…

A to už se fakt nestačím divit a upřímně mě to míchá. Volají mi nejen chovatelé, ale i majitelé, protože jejich „chovatel“ jim prostě nebyl schopen dát dostatečnou radu, nebo se jim nechce věnovat atd. No hlavně, že se každý pyšní formulkou „chovatelský servis samozřejmostí“.

Je to tak každý rok a stále přibývají další a další. Leckdy práci neschopných „chovatelů“ suplují majitelé krycích psů. Sama jsem toho byla nejednou svědkem!

S nárůstem popularity krátkosrstých kolií a bohužel i „díky“ neskutečně naivním lidem, kteří ji představují jako ideálního psa na všechno a pro každého, mi volá skutečně leckdo s totálně absurdními nápady, názory a dotazy. Poradím samozřejmě vždycky, ale posledně už jsem si neodpustila poznámku: „A proč se nezeptáte vašeho chovatele?

Odpověď: „No, ptala jsem se, ale moc mi neporadil…“

Chov opravdu není jen o tom pustit na fenu psa!

Jsem unavená, znechucená, smutná a čím dál tím víc naštvaná. Vy, kteří věnujete svému plemeni úsilí, studujete, vzděláváte se, jezdíte na semináře, jezdíte do zahraničí, abyste potkali další chovatele a vyměnili si s nimi informace, rady a porovnali svůj chov... Vy mě jistě pochopíte….

Náhodný generátor štěňat…

„Chovateli“, kterého jsem popsala v příspěvku výše říkám náhodný generátor štěňat. Zajímá ho v podstatě jen to, aby dobře prodal. Nakrýt, prodat, nakrýt prodat, nakrýt prodat... Prostě produkovat.

A co je mantrou takových producentů? „My chováme jen tak pro radost, nemáme velké ambice…

Jenže na vaše MALÉ AMBICE doplácí celý chov a potažmo i majitelé a v konečném důsledku i všichni zodpovědní chovatelé s ambicemi chov zlepšovat. Producenti si říkají za štěňata mnohdy až neuvěřitelně vysoké částky, ale kde je ta práce, kterou by měli odvést? Nikde! Oni totiž nechovají, jen produkují a v podstatě čekají, že až budou jejich majitelé potřebovat radu, najde se vždy nějaký ten blbec, který za ně ten „chovatelský servis“ udělá.

A co mne vedlo k sepsání tohoto románu?

Vlastně dlouhodobá frustrace ze situace a také fakt, že ke mně na rady chodí kde kdo a pak je vydává za své. Je totiž jednodušší ze mě vymámit mé „Know How“, než si to sám nastudovat.

A víte, co je třešinkou na dortu? Lidé, jejichž odchovancům jsem radila, pomohla, byla jim podporou, a to přesto, že bych jejich problémy řešit ani nemusela, nebyli totiž z mé „stáje“, ani u mne nekryli, o mně nakonec píší a mluví přinejmenším nelichotivě.

Jsem z chovatelské rodiny a v podstatě jsem v tomto prostředí vyrostla, takže za těch bezmála třicet let, od kdy vnímám kynologický svět, už mě NIC nepřekvapí. Ale znechutit mě stále ještě různé věci dokážou.

https://bila-kaifa.webnode.cz/

Foto: archiv Dity Ungerové