Práci s problémovými psy mi asi přihrál vesmír!

Dovedete si představit, že byste doma měli agresivního psa, ať už jakýmkoliv směrem? Nebo třeba reaktivce, či jinak problémového jedince? Věděli byste, kam se obrátit o pomoc či vás tato témata pouze zajímají? Pak tu pro vás něco máme!

Usměvavá Mgr. Lenka Blachová je úspěšnou trenérkou psí školy Koira. Tato sympatická blondýnka se zabývá především problémovým chováním. Za sebou má i celou řadu úspěchů také na poli závodním, a to zejména v agility. A právě Lenka je jednou ze dvou českých trenérek, které budou letos (2023) přednášet na oblíbené MET konferenci Roberta Zlochy. Pojďme se s ní tedy blíže seznámit…

Hezký den, nejprve děkuji za pozvání k rozhovoru. Něco málo o sobě... Jsem člověk, jehož psi v různé zvyšující se míře provázeli od dětství, nejprve jako společníci k dětským hrám na vesnici, přes klasickou sportovní kynologii, dogtrekking až k agility. Někteří z mých parťáků nebyli a nejsou úplně jednoduší v povaze a tak jsem hledala cesty, jak se s nimi co nejlépe domluvit.

V dětství mě provázel vesnický voříšek Blesk, pak přišel dospělý kříženec „vlčáka“, možná NO x BOM x ČSV Deny, se kterým jsem poprvé začala chodit na klasický cvičák. Ten neměl rád lidi a rozhodně neměl problém zuby vyjádřit svůj názor ani vůči mně. Hodně jsme se tehdy prali, nedostala jsem se k jiným znalostem, než které tehdy byly obvyklé, takže jsem vše zkoušela řešit silou, za což se mu dodnes v duchu omlouvám. Pak byl po mém boku kříženec ČSV Lump, kříženka z útulku Bánší, další malá útulkačka Meluzínka... No, a pak spolu s první papírovou holanďačkou Berenikou zůstala láska k holandským ovčákům. Ta pro změnu stejnou intenzitou nenáviděla psy, k lidem včetně mě neměla žádnou vazbu (a to jsem si ji brala od štěňátka), a s ní a díky ní začala před třinácti lety moje cesta k porozumění psům. Už jsem znovu nechtěla silové metody, které jsem znala z původního cvičáku, spolu s Lumpem jsme objevili klikr trénink a chtěla jsem najít cestu v podobném duchu.

Ano, nějaké zkoušky ze základního i všestranného výcviku mám, ale popravdě si nemyslím, že je to nějakým měřítkem. V agility se nám daří hezky reprezentovat Českou republiku na Světovém poháru plemene holandský ovčák, moje Berenika vyhrála první doprovodný závod, Caki první oficiální pohár, Jas i Talon prozatím jen pokaždé svou kategorii (pak nám to na chvíli přerušila pandemie) a minulý rok tam Jasněnka skončila druhá. Já nejsem pohybově úplně nadaný handler, a Česká republika je dle mého jedno z království v tomto sportu, takže do reprezentace jako takové se nám nedaří se prosadit, ale mám radost z toho, že aspoň v rámci plemene toto povědomí o kvalitě našeho agility dokážeme potvrzovat.

Z těch oficiálních to jsou právě ty z agility. Ale popravdě řečeno, mám mnohem větší radost z úplně jiných věcí – že třeba toho prvního úspěchu jsem dosáhla s fenou, která na začátku nebyla schopná v přítomnosti jiných psů vůbec pracovat. Že jsme si našly tu naši „force free“ cestu, jak se spolu domlouvat, jak zvládat složité situace. A za svůj největší životní úspěch považuji to, že se mi daří ukazovat i jiným lidem, jak neuvěřitelně ukecaná stvoření psi jsou, a že pokud jim začnou naslouchat, dějí se věci. Víte, když pro člověka začne být cesta důležitější než cíl, tak vás ta umístění potěší, ale jsou jen třešničkou na dortu. Co je důležité, je očím neviditelné. To podstatné se odehrává všude mimo trénink, v životě, na procházkách, v každodenní komunikaci. A pokaždé, když se mi někdo ozve zpátky, jak prima se jim spolu se psem žije, tak to mne těší a motivuje k další práci.

Nejstarší patnáct a půlletá Meluzínka, „spillon“ (něco mezi špicem a papillonem) z útulku, první malý pejsek na klín, dneska už víc spící než bdící, ale pořád se drží. Berenika je třináctiletá fenka plemene holandský ovčák – v důchodu od cca šesti a půl let kvůli opakované diskospondylitidě. Spokojený procházkový pes. Jedenáctiletá Caki je rovněž holandský ovčák, v důchodu od sedmi let z důvodu bolestivosti spojené s přechodovým obratlem, nyní po operaci je z ní spokojený procházkový pes. Tarísek je sedmi a půlletý parsonek, stále spokojený svéhlavý agiliťák, normální samec se vším, co k tomu patří. Holanďanka Jasněnka je pětiletá, momentálně je to moje největší výzva k hledání spokojeného způsobu života pro ni a s ní (má trvale nízkou hladinu serotoninu, což velmi ovlivňuje její chování). Talonce jsou tři roky a je to holandský ovčák dlouhosrstý, a ta mi spadla z nebe, když jsem ji z důvodu složitých situací v životě moc potřebovala, je to naprosto pohodový a zdravý pes s obrovskou chutí pracovat a talentem se snadno učit.

Já si vlastně tu práci nevybrala, ona si vybrala mě. Protože vesmír nejspíš ví, kam které psí duše přidělit, nebo nevím… I na veterině už mi to říkají, protože s tím svým klubem důchodců jsem tam skoro jako doma.
Hledala jsem cesty, jak se co nejlépe domluvit se psem s problémy v komunikaci s jinými psy. Díky kolegyňce Magdě Šimečkové jsem narazila na práci Alexy Capra, italské etoložky, na její etogramy (neuvěřitelné hodiny a hodiny videí, ve kterých ukazuje jednotlivá chování), a skoro okamžitě také na její komunikační lekce, kam za ní do Itálie už deset let jezdím. Objevila jsem úplně nový pohled na práci se psy založený na vzájemné komunikaci a porozumění. Tréninkové hry pro pozornost, pro změnu chování, pro úpravu spolupráce – tohle všechno funguje a skvěle, ale popravdě se toho ve vztahu se psem nejvíc odehrává tehdy, když pro tohle všechno není prostor. A tak jsem se naučila pracovat právě v této  „šedé zóně“ tréninku tím, že se snažím psům porozumět, jejich emocím a motivaci. Protože když v nějaké situaci změníte emoce, změníte i motivaci a tím se změní i chování. Když psi nebudou mít problém, nebudou reagovat stejně, jako když ho mají. Trénink může pomoci, ale jen tehdy, když dokážete rozklíčovat, co je vlastně skutečnou podstatou konkrétního psího problému.

S reaktivními psy. Vím, že je dneska tenhle výraz moderní, a je takový vlastně každý druhý. Psi, kterým se nenastavily správně hranice. Psí puberťáci. Úplně normální psí kluci, kteří si navzájem imponují a úplně normální psí holky, které se ozvou, když je někdo obtěžuje. A samozřejmě také psi se skutečnými problémy – s poruchami hormonální rovnováhy a s tím spojenými výkyvy chování, psi z útulků s traumaty, psi, kde se nešťastně namíchaly geny s nevhodnými zkušenostmi. Nedělám rozdíly mezi „pravou reaktivitou“ a „nevychovanými“ psy. Z mého úhlu pohledu jsou to týmy, pso-lidské příběhy, které potřebují v nějakém bodě svého života pomoci, potřebují najít cestu ke vzájemnému porozumění. Jsem tady pro všechny, kteří chtějí pracovat nejen na svém psovi, ale také na sobě – protože mít psa znamená mít závazný vztah, a ve vztahu je to o všech jeho partnerech.

Ano, o MET konferenci vím a znám ji. Za těch deset let, co se pro svou práci vzdělávám, jsem studovala práci všech osobností, které se prozatím konference účastnily, každý z přednášejících přispěl střípkem do mé skládačky informací, které pro svou práci se psy používám. A každého jednotlivého z nich si moc vážím. Letos musím říct, že jsem se ocitla ve společnosti jmen pro mne doslova legendárních. Cítím hlubokou úctu a pokoru, a doufám, že moje přednáška bude aspoň trochu doplňovat všechno to, co zazní z úst ostatních.

Ano, ráda bych se věnovala otázkám, které řeším nejčastěji. Jak vlastně by to správné setkání dvou psů mělo vypadat a můžeme v tom našim psím parťákům nějak pomoci?

Když se lidé vzájemně poprvé setkají, obvykle si podají ruku. No, a jak takové zdvořilé setkání vypadá u psů?

Ať jste fandy jakéhokoliv sportu se psy, jste zastánci jakékoliv metodiky nebo prostě jen parťáky pro své psy, přijďte pobejt. Poslechnout si, jak to dělají jinde, s sebou určitě přinese příjemně strávený čas. Přeji krásné dny a těším se na vás první víkend v březnu!

Moc vám děkuji za rozhovor.

Třetí ročník MET konference klepe na dveře

V Česku je více než 2 miliony psů. Nároky na mazlíčky se zvyšují, každý pes by měl mít ...

20.1.2023Tam nesmíte chybět

Iveta Panýrková

Foto: Mgr. Lenka Blachová