Pro groenendaela budete středobodem vesmíru!

Uchvátil vás svým sympatickým vzhledem belgický ovčák groenendael a chtěli byste se o něm dozvědět více? Zajímá vás, jak se s ním žije, pracuje a na co je třeba naopak dávat dobrý pozor? Pak si určitě nenechte ujít tento velmi čtivý rozhovor!

Anička Zatloukalová je nejenom spolumajitelkou kynologické haly Bouda, ale také majitelkou chovatelské stanice Oaklet´s Dogstory, pod kterou se s láskou věnuje chovu belgických ovčáků groenendael a border kolií. Se svými psy má skvělý vztah a také s nimi aktivně cvičí, a právě na ty prvně jmenované se v našem poutavém povídání podrobně zaměříme…

K belgičákům jsem se dostala vlastně náhodou. To, že do naší smečky přijde druhý pes, tedy že k borderce přibude černá holčička, se zrodilo v hlavě mého muže, který se vrátil o Velikonočním pondělí značně podroušen z koledy. No, a pohled na naši Deborku mu vnuknul nápad, že by vlastně bylo fajn, kdyby nebyla tak sama. A takové příležitosti jsem musela využít a kout železo, dokud je žhavé. Žádný vrh borderek se mi v tu dobu nelíbil, tak padla volba na belgičáka v té nejkrásnější varietě – tedy černé.  A když jsem se přijela podívat k Monice Tihelkové do chovatelské stanice z JBonda a viděla Hattienčinu maminku Orinku (Orchiea Black z Kovárny), byla jsem navždy ztracená. Stále si myslím, že Orinka je jednou z nejúžasnějších belgických dam a jsem velmi ráda, že naše prvorozená slečna je celá ona.

Ano, mám dvě belgičandy a obě po stejné mamince, každá je ale úplně jiná. Díky Hattience (Ich. Hattie Black z JBonda) jsem se do grénů naprosto zamilovala. Byla dokonalá ve všem, sociální k lidem i psům, chytrá, nepřetáčivá, velmi vyrovnaná, nic neřešila, prostě takový malý poklad. Díky ní jsem se vlastně začala věnovat psím sportům. Rok a půl poté mi do kabelky při návštěvě štěňátek z vrhu I vlezla malá černá holčička s šíleně urputným výrazem a usnula tam. Pak kabelku vyměnila za moji náruč a odmítala se ode mě odpoutat. Vzpomínám si, že tenkrát přijeli zájemci vybírat štěňátko a tahle žlutá holka se mi zaparkovala pod mikinu, jako že ona si už vybrala. No, odjížděla jsem dost nalomená a o půlnoci jsem chovatelce psala, že ji asi nutně potřebuji, protože bude osudová. A tak k nám přibyla Bella (Ch. Izabell Black z JBonda) doma zvaná upírka. Tohle štěně bylo Hattienčiným pravým opakem, měla drive za tři, ale řešila všechno, její sociální kontakty dost bolely, má na svědomí nejeden prokousnutý nos. Pro Bellu jsem byla, a je to tak i dnes, číslem jedna. Nejšťastnější je na mě přilepená a udělá všechno, co mi na očích vidí. Hattienka miluje mazlení s kýmkoliv, Bella se mazlí hlavně se mnou. Vlastně bych jí asi stačila k životu jen já.

S holkama jsem vyzkoušela kde co, vlastně byly hlavním důvodem, proč jsme se s kamarádkou Míšou pustily do projektu Bouda. Sportem číslo jedna byl vždycky dogdancing, s Hattienkou tak nějak patláme i obedience, ale bez velkých ambicí. Vyzkoušely jsme hoopers, nosework, klasickou poslušnost, s Hattienkou i agility a  Bella naopak podstoupila pár tréninků flyballu. Obě holky mají vlohu pro pasení, Bella dokonce i obrovský talent, který vázne na mém netalentu a pocitu, že stále nejsme na zkoušky připravené.

Musím říct, že jsem obecně v psích sportech málo ambiciózní. Speciálně u černých holek je pro mě důležitější ta cesta a kam se dostaneme, tam se dostaneme. Obě holky mají v dogdancingu titul Master of Dogdancing 1, Hattienka i zkoušku DwD2 a připravená je v tuhle chvíli na další, takže třeba se po skončení současných pandemických opatření spolu na zkouškách zase ukážeme. Bellinka je také připravená na další zkoušky, jenže ona, ač pětiletá stále dost těžko krotí svůj vrozený temperament, takže máme před sebou v této oblasti stále na čem pracovat. Další metou je s Hattienkou dotáhnout OB1 a dál uvidíme. Belgičáci jsou dlouhověkým plemenem, takže si tu společnou cestu klidně můžeme ještě užívat.

Absolutně nejtěžší pro mě bylo s Bellou složit MD1 (Musical Dressage). Tahle zkouška je totiž založená na klusu a Bella je mimochodník. Sice na výstavě nikdy mimochod nepředvedla, ale při dogdancingu vždy. Takže tolikrát jsem žádnou zkoušku neopakovala, vždycky si našla nějaké místo, kde jsem si toho nevšimla a ona to prostě neodklusala. A letos se povedla. Při tréninku na MD2 zažívám to samé a jestli tuhle zkoušku jednou složí, tak to bude asi můj největší úspěch vůbec.

S Bellou je motivace naprosto jednoduchá. Miluje hračky i jídlo a šíleně miluje mě, tudíž s ní se v tomto ohledu pracuje dost snadno. Horší je, že řeší prostředí, ale to je kapitola sama o sobě.

S Hattienkou jsem udělala spoustu chyb na začátku. Ale tou hlavní bylo, že jsem ji „přecvičila“. Prostě jsme cvičili tak dlouho, až ji to vlastně přestalo bavit. Ona není moc žravá, je dost vybíravá a hračku sice bere jako odměnu, ale mnohem víc ji těší, když já honím ji, než když se tahá. S Hatkou totiž to, že odměnu vybírá pes a ne psovod, začalo dávat smysl. Asi rok jsme na odměňování pracovali s Radechou Spudilovou, která vlastně Hattienku dala dohromady a ukázala mi, že odměnou může být hra se psem, volné kolečko kolem cvičáku i ta obrácená hra na honěnou. Odměňovala jsem ji rohlíkem, tvarohovými buchtami a domácími játrovými sušenkami. A po tomhle roce, kdy jsme se sice v jednotlivých cvicích nijak závratně neposouvaly, se Hattie krásně nastartovala a začala cvičit zase s radostí a rychlostí a už nemusíme odměňovat hrou s druhým psem, ani bláznivými kolečky... Ale tvarohové buchty jí stále za zkoušky tu a tam dám.

Gréni potřebují čas, aby dospěli. Asi ne všichni, ale spousta z nich ano. Základem cvičení by měla být pozitivní motivace, ale potřebují nastavit mantinely. Po zlém s nimi nic nezmůžete a tlak je také zbytečný. Není těžké je přetočit, mnohem těžší je, aby cvičili s klidnou hlavou. Základem budoucích úspěchů je podle mě už výběr dobrého štěněte po vyrovnaných rodičích a kvalitní socializace. A nic neuspěchat. Gréna podle mě začátečník zvládne, pokud je připraven poslouchat rady a věnovat mu dost času. S dětmi je to těžší. Moje holky děti zbožňují, přesto třeba Bellu k cizím dětem nepouštím, protože její náklonost je dost bolestivá a někdy rychleji činí, než myslí. Hattienka teď jako dáma ve středních letech začíná cvičit s mými dětmi a je super parťákem, ale od začátku bych jim štěně gréna nepořídila. Myslím, že jsou plemena, se kterými to mají děti mnohem jednodušší a chyby jim spíš odpustí.

Tohle je otázka, kterou mi položila spousta lidí. Dokonce mi píšou i lidé, kteří váhají, k jakému plemenu se přiklonit. Je asi potřeba dodat, že chovám border kolie čistě z exteriérové linie, tudíž srovnání s takovými těmi „pracovními esy“ podat nemůžu.

Borderky mnohem rychleji dospívají, jsou ve dvou letech dost spolehlivé a parádně nastartované. Gréni potřebují svůj čas, myslím, že v takovém stavu jako dvouletá borderka jsou tak po třetím roce a i později.

Ač já mám borderky extrémně závislé a navázané na sebe (pravděpodobně za to mohou právě grénky ve smečce), nejsou to takové ty bocky, které půjdou pracovat s každým, kdo má hračku nebo pamlsek, gréni jsou totálně přilepení ke svému pánovi. Jejich láska je naprosto dojemná. Pokaždé, když dám černé holky někomu podržet a odejdu (a může to být moje nejlepší kamarádka, kterou znají od štěněte), tváří se, že je ten člověk ukradl. Milují fyzický kontakt, mazlení a drbání všeho druhu.

Při práci jsou podle mě gréni spolehlivější, nevymýšlí a prostě cvičí to, co umí. Možná se neučí tak rychle jako borderky, i když to je s velkým otazníkem, ale rozhodně je na ně spolehnutí. Málokdy mě překvapí, že by si skládaly cviky, jak jim to zrovna přijde vhod a také je příliš „nevylepšují“. Borderky na rozdíl od grénů lépe snáší opakování cviků dokola a jsou pořád stejně nadšené, grénky toho mají po třetím opakování plné zuby a musím se snažit o variabilnější trénink.

Obě plemena potřebují socializaci jako sůl, u grénů je potřeba pracovat na vztahu k cizím lidem a případné manipulaci. Ale třeba Hattienka je příkladem naprosto vzorného pacienta, který při odběru krve sám podá tlapku a na pana doktora vesele vrtí ocáskem. I Bella, která manipulaci od cizích lidí nevyhledává, si nechá všechno líbit, ale u ní nás to stálo pár kilo pamlsků.

Obecně jsem u štěňat grénů odstraňovala mnohem méně zlozvyků, jestli tedy vůbec nějaké měla. A takové to „pasení aut, cyklistů nebo dětí“ šlo odstranit v podstatě samo. Obecně mají mnohem menší sklony k „divnostem“ v chování a asi by je nikdy nenapadlo pást třeba ježka na zahradě. Také učení odpočívat šlo samo, prostě když se nic neděje, tak spí a u border tohle často bývá kamenem úrazu.

Grénky na rozdíl od borderek hlídají. Borderky se tváří, že to tedy dělají také, ale je to takové nedůvěryhodné.

A na závěr, pokud jdete městem s dvěma černými kráskami na vodítku, nikdo se na vás nevrhá zezadu, že si ty rozkošné pejsky pohladí. Na rozdíl od borderek totiž budí respekt. Takže i náletů od cizích psů jsem zažila mnohem méně s grénkami než s borderami.

Všechny moje holky spí doma. Grénky spí na gauči a úplně nejraději v posteli v těsné blízkosti. Když před nimi nějaké dveře zavřu, spí nalepené alespoň u těch dveří. Chodí se mnou všude, kam dovolím. Bella chodí i do koupelny, kde leží jako luxusní koupelnová předložka.

Vím, že jsou gréni chováni jenom venku, ale pro mě je to pes, který má těsnou blízkost svého člověka moc rád. Takže já si je v kotci představit neumím, čímž ale netvrdím, že to nejde.

Údržba srsti nijak náročná není, češu tu a tam, a když začnou línat, což je dvakrát ročně, vyčesávám důkladně. Spousta grénů se vůbec nekoupe, maximálně v rybníku. Já holky tu a tam do vany vezmu, ale je to spíš na bázi potřeby než nějaké pravidelnosti.

Grénů je u nás málo, ale jsou tu chovatelé, kteří chov dělají velmi poctivě a věnují se plemenu už spoustu let. Hodně štěňat od nás putuje do zahraničí, takže asi máme světovému chovu co nabídnout.

Pokud hledáte společníka, pro kterého se stanete středobodem vesmíru, je grén tím pravým a jedinečným. Musíte mu ale odpustit nějaké ty jeho zvláštnosti. Je to pes, který s vámi ochotně půjde do jakékoliv činnosti, a pokud máte představu, kam se chcete dostat a budete podle toho hledat štěně, určitě si vyberete. Není to pes pro netrpělivé hysteriky, notorické lenochy (i když on se na gauči válí naprosto profesionálně) a ač pár grénů, kteří by zvládli úlohu canisterapeutického psa znám, nemyslím si, že by to byla činnost, pro kterou se narodili. V žádném případě to není pes, který by mohl být jako hračka pro děti, a i takového typického rodinného psa si představuji spíš jinak. Pokud vám ale nevadí tu a tam černý chlup na outfitu, že vám bude u počítače zvedat ruku z klávesnice, protože potřebuje pohladit tu svojí šíleně elegantní hlavu, že leží vždycky tam, kam se právě chystáte jít a bude vám rád ubírat místo na gauči nebo v posteli, tak oddanějšího psa najdete jen těžko.

Aby se na ně přestalo pohlížet jako na ty ustrašené nepovedené belgičáky, kteří malinám nesahají ani po kotníky. A aby jejich lidé byli víc vidět na sportovním poli a bylo jednou pro vždy jasné, že se s nimi musí počítat. Protože oni jsou nejen šikovní, chytří a pánovi naprosto věrní, ale u všeho, co dělají, vypadají naprosto úchvatně, až vám to bere dech.

Moc děkuji za rozhovor, který se čte opravdu jedním dechem!

Foto: archiv Anny Zatloukalové, Markéta Sousedíková