Pro mě je bloodhound nejlepším stopařem ze všech!

Zkusili byste si tipnout, jak je to s původem názvu plemene bloodhound? Nebo vás bude spíš zajímat, jak náročná je příprava tohoto psa na výstavu, či jak to chodí v Belgii na svatohubertských slavnostech, v rámci kterých se mohou psi účastnit i mše v kostele? Toto vše a ještě i mnohem více se dozvíte v následujícím moc pěkném povídání.

Dagmar a Ladislav Slukovi s láskou chovají, cvičí a vystavují své milované bloodhoundy už více než čtvrt století. Oba dva jezdí také velmi rádi do zahraničí, a tak mají možnost srovnávat úroveň našeho chovu nejen se zemí původu, ale také s ostatními evropskými státy. Z jejich chovatelské stanice z Podjeřmanské skály vzešla řada velmi úspěšných jedinců ve všech možných sférách kynologie. A tak mne moc těší, že si takový úspěšný chovatel udělal čas a podělil se s námi o své dlouholeté zkušenosti a poznatky. Věřím, že se i vám bude náš rozhovor líbit.

Mé první setkání s bloodhoundem se datuje do poloviny sedmdesátých let minulého století. Tehdy jsem bydlel v Liberci, a právě tam jsem ho poprvé uviděl v celé své majestátnosti. Chodil jsem často kolem a víc a víc ho obdivoval a přál si, aby mi takový jednou běhal po zahradě, byl to prostě krasavec. V roce 1997 jsem úplnou náhodou objevil inzerát na prodej tříleté feny a tím to vše začalo a můj sen jsem si začal plnit, Aima Mijala, jak se jmenovala, byla úžasná a perfektní povaha.

Jméno bladhaund se vyskytuje již ve výnosu krále Jindřicha III. z roku 1256. Tento výnos usměrňoval výcvik psů na barvě. Bladhaund, v původním anglickém pravopisu bloodhound, má ve svém názvu krev (blood). Není to však tak, že jde o krvežíznivého psa, ale ve skutečnosti mělo toto jméno vyjadřovat plnokrevnost, ušlechtilost a čistokrevnost tohoto plemene s dávnou minulostí. Obdobný název v němčině je Bluthund neboli barvář a znamená to opět plnokrevnost, tedy že v žilách koluje čistá krev. Při používání názvu anglický barvář, který se také všeobecně vžil, se vyskytly námitky, že je toto označení nepřesné, nelogické. Bladhaund se k typické barvářské práci, tak jak je myšlena dnes, že sleduje zkrvavenou stopu zvěře - „barvu“, dříve nepoužíval. Bladhaund po vystopování většinou živé zvěře byl vyměněný za psa jiné rasy, který ji uštval nebo zahnal lovci na dosah. Dnes je nejvíce používaný název tohoto plemene bloodhound, je to jedno z nejstarších vyšlechtěných plemen a jeho počátek se datuje do sedmého století našeho letopočtu, bloodhoundem byla prakticky založena plemenná kniha.   

V současné době máme doma tři bloodhoundí holky. Nejstarší osmiletou Iris, které říkáme Kačenka, pětiletou Karamel a nejmladší tříletou Montanu. Nejvíce temperamentu má jednoznačně Karamel, vše musí vidět, ke každému jít a vše očuchat. S každým se musí skamarádit a ničeho se nebojí. Montana je také plná temperamentu, ale je velice nedůvěřivá k cizím lidem a nějaký čas jí trvá, než zjistí, že je to také kamarád. Nejstarší Kačenka je dobrák všech dobráků, prostě zlatíčko.

Iris (Kačenka nebo Káča, jak jí říkal její bývalý majitel) se k nám vrátila po třech letech po zemřelém majiteli. Bohužel to neměla první tři roky života jednoduché, u minulého majitele musela tak trochu bojovat o své postavení mezi ostatními psy, a to včetně krmení. Poprvé jela autem, když od nás odjížděla a podruhé, když se k nám vracela, nikdy nebyla u bývalého majitele očkovaná a nikdy nechodila na vodítku. Prakticky neznala žádné povely a u nás během tří dnů chodila na vodítku a za další dva měsíce poslechla na všechny základní povely a jízdu autem si prostě zamilovala. Je pravda, že na naši smečku si zvykala postupně, v té době jsme měli doma další tři feny a jednoho psa a hned v prvopočátku jí Charlotta dala najevo, kdo tu velí smečce a Kačenka, zřejmě i zvyklá z bývalého domova, se podvolila a žádné konflikty nikdy nevyvolávala. Víc jak čtyři měsíce se prakticky zvukově neprojevovala, byla jak němá. Dali jsme jí čas s dalším výcvikem a po půl roce s námi odjela do Belgie na klubovou výstavu, kde vyhrála svou třídu. Později jsme na ní odchovali dva krásné vrhy štěňat. Je úžasná a vděčná a nyní perfektně hlídá svůj domov, a pokud někdo projde kolem plotu, ihned to ohlásí. Bloodhound se rád kamarádí s každým jiným psem a konflikty sám nevyvolává.

Se svými psy trávíme, já a moje manželka poměrně mnoho času. Někdy nevím, zda naši psi žijí s námi anebo my s nimi. V mládí je připravujeme na výstavy a zkoušky k lovecké upotřebitelnosti, později se tato práce zúročí jak v práci na stopě, tak i v úspěších na výstavách mezinárodních, evropských, světových, ale hlavně zahraničních klubových a těch si ceníme nejvíce.   

Co se týká samotné práce, pro mě je bloodhound nejlepším stopařem ze všech plemen. Jeho výhodou je, že projde díky své výšce jakýmkoliv terénem a jeho urputnost je neskutečná, pracuje do úplného vyčerpání. Kdysi v dávných dobách byl šlechtěný převážně k dosledu, tedy stopování lovné zvěře, později o několik století déle se začal používat i na stopování lidských pachů. Bloodhoundovi je totiž jedno, co stopuje, ale hlavně, že stopuje. Ze své vlastní zkušenosti bych oddělil jedno od druhého. Pes ve výcviku na lidské stopě může dělat chyby v důsledku intenzivnějších pachů lesní zvěře, proto je potřeba při mantrailingu od začátku tyto zvířecí pachy spíše potlačovat až k úplné ignoranci.  Znám z nedávné minulosti případ feny, která měla obě zkoušky, jak mantrailingovou, tak i loveckou. Byla to fena z Belgie sice fenomenální, ale zde se spíše jedná o šťastnou náhodu. Každému fandovi tohoto plemene bych doporučoval věnovat se jedné či druhé činnosti, prostě té, která je mu bližší.          

Bloodhound je také jedním z mála psů, kteří zachytí pachovou lidskou stopu těsně nad vodou, tudíž dokáže stopovat broděním se v řece či i krátkodobým plaváním. Je to několikráte doloženo zvláště při policejních zásazích v pátrání převážně v USA.

Plemeno bloodhound chováme spolu s mojí manželkou již dvacátým pátým rokem a odchovali jsme do této doby 126 štěňat, která dělají nebo dělali radost novým majitelům po celém světě. Máme radost, když se někteří naši jedinci dostanou k dalším chovatelům „zvučných jmen“. Celkově si myslím, že chov tohoto plemene se zlepšuje, co po zdravotní stránce, lepší pohyblivost nebo méně chudozubých jedinců, ale co se týká samotného typu plemene, je to o něco horší, anebo se neposunul. Před patnácti či dvaceti lety byli hlavně psi dominantnější s typickou mohutnou hlavou, dnes mi přijde, že se vše odlehčuje. Někdy pes vypadá spíše jako fena, některé změny vidím i v zemi původu, tedy v Belgii.

Někdo je skutečně přesvědčený, že se psi rozdělují na pracovní a výstavní linie. Ono to tak úplně není, sami jsme toho důkazem, že to může fungovat jedna i druhá verze dohromady. Vše je jen v mentalitě majitele psů. Pravdou je, že ten, který se psem pracuje, už nemá takový zájem chodit na výstavy. Samozřejmě jsou i majitelé, kteří je mají „jen“ jako parťáky a dalšího člena rodiny. Bloodhound je rodinný typ, pokud nemá psí smečku, je pro něho smečkou jeho rodina, kterou bezmezně miluje a zrovna tak miluje i děti. Může se s vámi sice válet doma na sedačce, ale miluje pohyb a ten by mu jeho majitel měl dopřát.

Co se výstav týká, rádi jezdíme na klubové výstavy, a to zvláště na belgickou, které se zúčastňujeme pravidelně každý rok již od roku 2008 a kde je jednoznačně nejvíce psů z celého světa a největší počet špičkových jedinců. Myslím, že ani psi z České republiky se nemají za co stydět a již několikráte to na této výstavě i dokázali. Na první pohled se liší psi z Belgie svojí mohutností s výraznější hlavou. Co se týká bonitace, všude se striktně dodržuje standard FCI.

Rád se také v souvislosti s belgickou klubovkou zmíním o svatohubertské mši, která se koná druhý den, a to vždy první neděli v září. Bohužel již to není tak, jak to bývalo kdysi a co jsme naštěstí ještě sami zažili. Ale vzpomeňme na staré časy. Vše začínalo svatohubertskou mší v bazilice Sv. Huberta. Mezi dvěma řadami sedících rytířů řádu Sv. Huberta seděli na čestném místě bloodhoundi se svými majiteli a spolu s námi tam seděla i místní belgická šlechta. Při této mši probíhalo i svěcení přítomných psů.

 Po ukončení mše procházel průvod městem v dobových historických kostýmech s alegorickými vozy za účasti zhruba 25 000 přihlížejících lidí. Několik let zpět je vše zjednodušené a průvody se již nepořádají. Je to velká škoda, protože to byl úžasný zážitek. V letošním roce se konala mše v městském parku pod širým nebem, nicméně nenarušila důstojnost celého obřadu.

Kromě této svatohubertské slavnosti v Belgii se také zúčastňuji stejné slavnosti v Čechách organizované Řádem rytířů Sv. Huberta převážně v barokním hospitálu Kuks ve východních Čechách. Zakladatelem Řádu Sv. Huberta nyní právě se sídlem v Kuksu byl hrabě František Antonín Sporck.

Svěcení přítomných psů probíhá po staletí, je to součást ceremoniálu, vždyť BLOODHOUND je psem svatého Huberta, a to mluví za vše. S vírou majitele toto vůbec nesouvisí, při mši jsme viděli v kostele i jiné rasy psů, ale pouze bloodhoundi mohou sedět na čestném místě.

Vrátíme-li se tedy k výstavám, bloodhoundi nepotřebují zvláštní přípravu k úpravě srsti. Můžete použít suché šampóny, případně psa navlhčit a následně důkladně vytřít, žádné koupání, pokud máte psa v čistotě, není to nutné. Je potřeba důkladně vyčistit uši a eventuálně vypláchnou oči a to je asi tak vše, co můžete udělat.

Pokud bych mohl seřadit jakékoliv akce s bloodhoundy do nějakého pořadí, jednoznačně bude první v pořadí belgická klubová výstava a následující svatohubertská mše. Samozřejmě i klubové výstavy v Holandsku, Itálii, Německu nebo Švédsku byly rovněž báječné, ale na tu v Belgii přeci jenom nemají. Svatohuberstké slavnosti na Kuksu pořádané Řádem Sv. Huberta jsou pořádané v jiném stylu, s tradičním průvodem a přehlídkou loveckých plemen. Osobně si myslím, že přenést něco podobného, co se koná ve Svatém Hubertu, do Čech je nemožné.

Našemu milovanému plemeni bych jednoznačně popřál zdraví, a to samozřejmě i jejich páníčkům. Není to fráze, nekrásnější pohled je na veselého zdravého psa, který je neustále naprosto v pohodě. Bloodhoundi si zaslouží, aby měli milujícího pána, který jim dodá dostatek prostoru rozvinout jejich schopnosti v rámci tolik milovaného stopování. Bloodhound je osobnost, ale umí být vychovaný a poslušný, nikdo se nemusí bát, že ho nezvládne. Prakticky součástí jakékoliv lovecké zkoušky je i poslušnost psa. Musí si na povel sednout, chodit při noze na řemeni, přivolání psa je samozřejmostí a odložení psa na patnáct minut také. Tak čeho se bát! Všechno se dá zvládnout a bloodhound je pak báječným parťákem do nepohody a ten, kdo si toto plemeno zamiluje, nechce již jiné a osobně si myslím, že kdo ho má, dá mi ve všem za pravdu. Bloodhound nikdy nebyl módním plemenem, a to je dobře. Do dalších let přeji všem chovatelům těchto výjimečných psů krásné, zdravé vrhy a hodně štěstí na pohodové páníčky pro jejich štěňátka.

Moc vám děkuji za pěkné a zajímavé povídání.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Dagmar a Ladislava Slukových

https://z-podjermanske-skaly.estranky.cz/