Proč dalmatiny trápí hluchota?

Četli jste pozorně portrét plemene? Pak jistě víte, který asi nejzávažnější problém trápí krásné puntíkaté dalmatiny. Ano, je to hluchota! Proč tomu tak je a co všechno za tím vězí, se dozvíme od jedné z dlouholetých chovatelek.

Každý zdravotní problém, který se vyskytuje v populaci kteréhokoliv plemene, není příjemný a je rozumné se jím zabývat. U dalmatinů je to již zmíněná hluchota. A co myslíte, sledují se třeba ohledně toho nějaké statistiky? A dá se tomu nějak zabránit? Víte vůbec, proč se u dalmatinů dělají testy na ARDS, a zda je to pro chov povinné? To všechno už nám prozradí MUDr. Radana Zachová.

Poruchy sluchu u psů, koček a jiných savců patří mezi jejich nejčastější smyslové poruchy. Dalmatin se řadí k poměrně zdravým plemenům, není však žádným tajemstvím, že se občas objeví jedinec s vrozenou vadou sluchu. Jedná se o hluchotu, která je vázána ke strakatosti a bílému zbarvení srsti a pokožky.

Život s hluchým psem je jiný

Hluchota se bez pomoci přístrojů zjišťuje poměrně obtížně. Nejedná se o problém bezprostředně ohrožující život zvířete, jaký představuje třeba onemocnění ledvin a srdce a ani se nejedná o bolestivé postižení jako např. vady pohybového aparátu. Hluchota znamená pro postižené zvíře riziko v běžném životě – nedokáže dobře zareagovat na varovné zvukové signály z prostředí, které jej obklopuje. Komunikace majitele s  hluchým dalmatinem je složitá a musí probíhat úplně jinak než se slyšícím zvířetem. Člověk musí zejména s jistotou vědět, že jeho dalmatin neslyší a nebude reagovat na oslovení, na povely a ani na pochvalu či pokárání. Musí volit odlišné metody a podněty při výchově a výcviku psa, vhodné jsou posunky. Také je nutné chránit svého neslyšícího dalmatina před riziky z vnějšího prostředí, na frekventovaných místech ho musí vodit na vodítku.

Vyšetřování je cesta…

Vyšetření sluchu

Dosud se i přes velkou snahu více vědeckých týmů nepodařilo identifkovat gen či geny, které jsou za vznik hluchoty odpovědné. Tím je potlačování výskytu této odchylky v populaci plemene stále velkým problémem. Zatím zbývá jediná možnost v boji proti hluchotě, a to vyšetřování co největšího počtu dalmatinů a poté do chovu používat pouze ty oboustranně slyšící.  Vyšetřit lze již štěňata cca od pěti týdnů věku. Těsně po narození jsou všechna štěňata přirozeně slepá a hluchá, smyslové orgány začínají fungovat až ve druhém týdnu po narození.

Co se zjistí při vyšetření?

Při vyšetření speciálním přístrojem (audiometrem) se zjistí, zda dalmatin slyší na jedno nebo na obě uši. Postižený jedinec může mít vadu pouze na jednom uchu, to dál komplikuje snahu chovatelů zdolat výskyt hluchoty v plemeni a ani nepřispívá k pochopení typu její dědičnosti. Všechny statistiky výskytu jednostranné a oboustranné hluchoty vycházejí pouze z vyšetření jednotlivých štěňat a dospělých psů.

Sledovat genetiku se vyplatí!

Vyšetření sluchu

Rozum velí neopakovat spojení, ze kterého se narodila hluchá štěňata a jen s opatrností uskutečňovat krevně podobná spojení. Důležité je studovat rodokmeny před každým zamýšleným vrhem, zjistit co nejvíce informací o výsledcích vyšetření sluchu v předchozích generacích. Žádoucí je také nechat vyšetřit celý vrh před předáním novým majitelům, aby bylo možné vyhodnotit uskutečněné spojení. Dlouhodobé sledování sluchu u dalmatinů ukazuje, že ve vrzích, kde sourozenci jednoho z rodičů byli hluší, se často objevuje více hluchých potomků. Není to ale stoprocentní pravidlo, ve hře je pravděpodobně mnoho dalších faktorů.

Práce chovatelů pomáhá...

V současné době již řada evropských chovatelských klubů požaduje audiometrické vyšetření u zvířat zařazovaných do chovu či předváděných na výstavách.

Chovatelé dalmatinů v České republice nyní povinně vyšetřují všechna štěňata ve vrhu před předáním novým majitelům. Strategii měření sluchu a zpřístupňování výsledků u celých vrhů dalmatinů již řadu let uplatňují v okolních evropských zemích, tedy v Německu, v Rakousku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. V českém chovu jsou využíváni jedinci původem z Evropy a  veřejně dostupné statistiky uvedených zemí nám pomáhají k získání důležitých informací.  Výskyt hluchoty v současné době je poměrně nízký. Do plemenné knihy se zapisuje velké procento vrhů, ve kterých všechna štěňata slyší oboustranně, tj. bilaterálně na obě uši. V České republice se v chovu nepoužívají jedinci  jednostranně slyšící. V některých  zemích  se chovatelé  použití jednostranně slyšících dalmatinů  v chovu nebrání.

Příčiny hluchoty – doposud neobjasněny...

Dokud nebudou objasněny dědičné souvislosti přenosu hluchoty a nebude možné zjistit genetické dispozice rodičů vrhu, nesmíme ve sledování hluchoty dalmatinů polevit a nesmíme problém považovat za vyřešený. V žádném případě nelze dědičnost hluchoty  zjednodušit na jednoduchý recesivní typ dědičnosti. Vyřazením všech jedinců z chovu, kteří zplodili hluchého potomka nebo oboustranně slyšící sourozence hluchého dalmatina, by nevedlo k cíli a poškodilo by plemeno.

Co je to ARDS...?

ARDS neboli syndrom akutní dechové tísně (acute respiratory distress syndrome – ARDS) je závažnou příčinou úmrtí v intenzivní lékařské péči. Syndrom je charakterizován život ohrožujícím snížením výměny dýchacích plynů v plicní tkáni vedoucí k vysoké úmrtnosti. Jedná se o obrovskou zánětlivou odpověď v plicní tkáni. Spontánní ARDS bez prokázané zevní příčiny, ať infekční, toxické či jiné byl popsán u psů včetně několika mladých dalmatinů. Rodinně se vyskytující syndrom podobný ve svém průběhu ARDS u mladých dalmatinů byl zaznamenán v několika finských chovech.

Jak se onemocnění projevovalo?

ARDS

Postižení jedinci měli výrazně zrychlené a ztížené dýchání vedoucí k syndromu akutní dechové tísně a následně ke smrti. Některá uhynulá štěňata měla současně postižené ledviny a nahromaděné větší množství mozkomíšního moku v dutinách mozku, tj. hydrocefalus.

Poprvé se objevily zmínky o onemocnění ARDS  u dalmatinů v osmdesátých letech minulého století. Informace způsobila velkou paniku mezi chovateli. Tehdy nebyl znám gen způsobující onemocnění, proto se doporučovalo přísně omezit  až vyloučit spojení dvou  jedinců z linií, ve kterých se ARDS v minulosti ve vrhu vyskytl. Byly zpracovány veliké stromy rodokmenů potomků – prokazatelných přenašečů, tzn. jedinců, v jejichž odchovu se projevil ARDS. Přenašeči sami neměli ani sebemenší příznaky onemocnění, tak bylo nemožné je nějak identifikovat. Doporučovalo se nepoužít do chovu jedince, který měl v rodokmenu ještě v osmé až jedenácté generaci předků prokázaného přenašeče onemocnění. Jediným štěstím v neštěstí pro chov tehdy bylo, že postižený jedinec se nikdy nedožil doby dospělosti a prakticky nemohl zasáhnout do chovu. Nedošlo k extrémnímu rozšíření nežádoucího zmutovaného genu pro ARDS  v populaci dalmatinů.

Na vyřešení otázky ARDS si chovatelé museli počkat několik desítek let!

Moderními molekulárně genetickými metodami byla identifikována genetická příčina onemocnění. V roce 2017 finská autorka S. Holopainen z univerzity v Helsinkách publikovala práci o genu ANLN, který způsobuje dědičný smrtící syndrom akutní dechové tísně u plemene dalmatin. Jedná se o recesivní gen, to znamená, že oba rodiče musí být přenašeči, pak se může v jejich vrhu objevit postižené štěně. Dnešní chovatelé mají možnost nechat ověřit u svých jedinců, zda nejsou přenašeči ARDS. Pokud by se ukázalo, že jejich dalmatin je přenašečem pro ARDS, není ještě vše ztraceno. Platí základní genetické zákonitosti, ve spojení s geneticky nepostiženým „čistým“ partnerem se ve vrhu nenarodí ani jedno postižené štěně. Některá štěňata budou opět mutovaný gen přenášet, některá budou zcela „čistá“. V chovu se naopak zachovají další cenné geny a vlastnosti rodičů, kteří by v minulosti pravděpodobně byli z chovu eliminováni. Nevyřazovat přenašeče z chovu, ale vždy je spojovat pouze s jedincem „čistým“ doporučuje chovatelům i Mezinárodní kynologická federace FCI v řádu „Mezinárodní strategie chovu“.

V České republice ani v žádné jiné zemi není povinné gen pro ARDS testovat! 

ARDS

Vzhledem ke snadné dostupnosti vyšetření, možnosti odebrat vzorek ze stěru ze sliznice bych doporučila všem chovatelům vyšetření nechat udělat, zejména pokud v původu svých psů mají „podezřelé“ předky. Žádný dospělý dalmatin dle dosavadních znalostí by neměl být  ARDS postižený. Pokud bude mít od jednoho z rodičů jednu alelu genu ANLN zmutovanou, je pak na zodpovědnosti chovatele najít k němu „čistého“ partnera.

Chovatelé investují finanční prostředky na genetické testy, které mnohdy vůbec nesouvisí se zdravotním stavem. Z vlastního zájmu nechávají vyšetřit nosičství vloh pro recesivní zbarvení u dominantně zbarveného jedince nebo vlohy pro délku srsti.

Test na vyšetření genu pro ARDS lze snadno doplnit v již odebraném vyšetřovaném vzorku. Výsledek bude mít podstatný dopad na zachování zdraví dalších generací.

Foto: Fotografie z vyšetření sluchu zdroj: Petr Šrenk, Veterinární klinika Jaggy Praha a chovatelská stanice dalmatinů MONERTE RICH.